Bitva u Mailberku (12.5. 1082)
Leopold II. začal svoji vládu v Rakousku v složité době. V Sasku začalo povstání místních, v bojích s nimi umírá Leopoldův otec Arnošt. Mnohem složitější politickou zkouškou byl právě začínající boj o investituru mezi světským císařstvím a reformním papežstvím. Jednou z významných osob reformní církve byl pasovský biskup Altmann, který od roku 1076 úzce spolupracuje s říšskou oposici, po volbě protikrále Rudolfa již mu je jasné, že spálil za sebou všechny mosty a že se nemůže vrátit zpátky do Pasova ke svým ovečkám (pasovské biskupství obsadili královi věrní Eppensteinové). Míří tedy na dvůr mladého Babenberka. Pod vlivem tohoto klerika v roce 1081 markrabě svolal shromáždění do Tullnu, kde se jasně přihlásil k táboru nového protikrále Heřmana ze Salmu. Podle životopisu pasovského biskupa byl Leopold císařem označen za zrádce a jeho majetky byly přenechány českému knížeti Vratislavovi.
Český kronikář Kosmas líčí přičiny střetu zcela jinak. Na hranicích Moravy a Rakouska „zlí lidé kořistili stále v noci u obojího lidu, navzájem na lup vyjíždějíce, dobytek kradouce a vsi hubíce." Situaci se snažil řešit znojemský údělník Konrád: „častokrát vzkazoval po poslech markraběti, aby potlačil takové výpady, ale když on v naduté pýše pohrdal jeho slyvy, obrátil se s prosbou k bratru Vratislavovi, žádaje si jeho pomoci proti zpupnosti Němců rakouských."
Podle českého kronikáře, Leopold, v očekávání nadcházejícího střetu „kázal, aby se všichni, od pasáka sviní do pasáka volů ozbrojili kdejakým železem, od nožíku do bodce, a připravili se do boje." U této informace se zastavme, nemusí být zcela pravdivá, její smysl může být symbolický. Kosmas může naznačovat, že rakouský markrabě shromáždil obrovské vojsko a tím pádem zveličovat vojenskou zdatnost českého vojska v případě úspěchu. Druhý výklad věty si může s tím prvním protiřečit – kronikář tím říká, že rakouské vojsko bylo nízké, nešlechetné, tedy i nekvalitní a odsouzené k porážce.
Vratislav shromáždil početné vojsko, kromě bojovníků z Čech i obou částí Moravy, podle Kosmy měl za žold najmout bojovníky řezenského biskupa (ten stál na straně Jindřicha IV; čili lze uvažovat i o politických motivech účasti Bavorů. To potvrzuje i říšský letopisec: „Ten kníže byl z rodu ukrutníků; sebral kolem sebe Slovany a Bavory, aby nepřátelsky napadl zemi Altmannovu a Leopoldovu a zničil v ní vše ohněm a mečem."
Markrabí, který čekal útok českého vojska: „již předem seřadil své vojsko na způsob dřevěného klínu a posílil jejich mysli, promluvil k nim …" Kosmas o pár řádků po patetickém (a fiktivním) proslovu babenberského vládce píše: „ale útok Čechů zkrátil jeho slova. Neboť kníže Vratislav vida, že se nepřítel nehýbe z místa, kázal nejprve Němcům (tj. vojákům řežeňského biskupa), by na pravé křídlo se vrhli a postavil své bratří, Konráda a Otu, aby bojovali na levém křídle. Sám pak stoje v samém čele boje, …, kázal svému vojsku sesednouti k koní a v pěším utkání bojovat s protivníky."
Rakouský pramen k témuž: „Těmto se postavil Leopold se svými a na místě zvaném Mauriberg jim bránil v dalším postupu. Zde se zformovaly oddíly a na obou stranách zazněly válečné trubky. Nejdříve se bojovalo kopími a oštěpy, konečně došlo i na meče. Mocná to byla srážka, která byla vedena vší silou a na obou stranách padlo množství lidu, až si vítězství tajným úradkem Božím odnesl nepřítel."
Pražský kanovník naopak píše, že „z tak četného množství sotva zbyl, kdo s markrabětem samým uprchl" a „Čechové, ztrativše jen málo svých, dobyli nad Rakušany proslulého vítězství." Nakonec vypočítává padlou šlechtu: Stan s bratrem Radimem, Hrdoň, syn Jana a Dobrohost, syn Hynšeho. Bohužel tyto bojovníky nelze spolehlivě zařadit mezi předky žádného pozdějšího šlechtického rodu.
Markrabě se stáhl za Dunaj, nicméně celý střet neměl v podstatě žádný dopad na tvář země, Rakousy nezískal Vratislav, ani se neměnila zemská hranice . Markrabě se ovšem stáhl z veřejného života a do dalších bojů (ať na jakkékoliv straně) se nezapojoval. V Rakousku, v roce 1091 a v Zeiselmaueru umírá pasovský biskup Altmann.
Použité prameny a literatura:
Kosmova kronika
Kolektiv autorů: Dějiny Rakouska
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí