Bitva u Kresčaku (26.8. 1346)
Příčiny stoleté války
Ostrovní anglické království a kontinentální Francie byly po většinu středověku úhlavními nepřáteli, tím spíše že anglický král vždy vlastnil část francouzského území (Normandie, Anjou, ale i Akvitánie) a skládal za tato území slib věrnosti francouzskému králi. Důvodem vypuknutí stoleté války byla ovšem dynastická krize ve Francii a snaha anglického krále Eduarda III. o získání francouzského trůnu. Po smrti Filipa Sličného v roce 1314 v rychlém sledu umírají jeho následovníci, v roce 1316 Ludvík X. a Jan I., roku 1322 Filip V. a o šest let později i Karel IV. V roce 1328 tak vymírá hlavní větev Kapetovců a na francouzský trůn nastupuje vedlejší větev, dynastie Valois, v osobě synovce stejnojmenného Filipa Sličného, jako francouzského krále Filipa VI. Proti nástupu dynastie z Valois se postavil právě anglický král Eduard III., který jako vnuk Filipa IV. z matčiny strany si začal nárokovat francouzský trůn - i když už v roce 1328 složil lenní slib Filipu VI.
Francouzští a angličtí králové během Stoleté války
Dalším zdrojem napětí byla otázka Flander, proslulých výrobou kvalitního sukna. Nový francouzský král Filip VI. franderským obchodníkům zakázal obchod s Anglií, načež Eduard III. zakázal vývoz anglické vlny právě do Flander. Tři největší flanderská města, Ypres, Bruggy a Gent se spojily a uzavřely spojenectví s Anglií. Francouzský král zase získal spojence ve Skotech, hájících svoji nezávislosti proti Anglii. V květnu 1337 už vzájemné nepřátelství dospělo do té míry, že anglický král začal zbrojit pro invazi do Francie a jeho francouzský protějšek přikázal zkonfiskovat anglické majetky ve Francii. Začala stoletá válka.
V prvních letech války Francouzi úspěšně blokovali Lamanšský průliv, kromě drancování pobřeží k žádnému velkému střetu nedošlo. Následně se Eduard III. vylodí ve Frandrech, ale polní bitva se nakonec nekoná. V roce 1340 Angličané vítězí v námořní bitvě u Sluys, v dalších letech obě království podporují své spojence v Bretani a ve Flandrech. Válka se do samotné Francie vrací až v roce 1346, kdy Francouzi nejdříve útočí na Akvitánii (kralevic Jan obléhá Aiguillon) a následně se anglické vojsko snad v síle 14 000 můžů vyloďuje v severní Francii. Tentokrát už k bitvě dojde.
Tažení
Dne 12. července se Eduard III. se svými muži vylodil poblíž Cherbourgu a s cílem odkládat Francouze z Akvitánie se vydal na západ do hloubi země, obsadil Caen a pokračoval k Rouenu, kde zamýšlel překročit Seinu. Sice se mu povedlo odlákat francouzské síly na jihu země, ale mezitím začal shromažďovat své vojáky francouzský král Filip VI. a Francouzi zničily všechny mosty přes Seinu. Následovalo tažení Angličanů podél Seiny a hledání místa, kde by bylo možné řeku překročit. To se podařilo až 16. srpna poblíž Paříže. V té době Francouzi už shromáždili své vojsko a stíhání obou armád tentokrát pokračovalo v severním směru. Anglický král zřejmě změnil své plány a nyní zamýšlel dosáhnout Flander a spojit se s Vlámy.
Tažení obou armád v létě 1346. Zdroj: Michael Livingston: The Battle of Crécy. Battle of Five Kings. Oxford, Osprey Publishing 2024.
Francouzi se snažili anglické vojsko dostihnout, opět jim v tom měly pomoci zničené mosty přes řeky. 22. srpna 1346, tedy několik dní před osudnou bitvou, úspěšně ubránil oddíl českého krále Jana Lucemburského most přes Sommu Pont-á-Rémy. Ještě 24. srpna napadl předvoj francouzské armády tvořený oddíly krále Jana a oddíly Jana Hennegavského anglický zadní voj při přechodu u Blanche-Tache a způsobil přecházejícím Angličanům velké ztráty, ti ovšem přešli. 26. srpna 1346 ráno se Angličané zastavili u vesnice Crécy, kde začali budovat obranné postavení. Francouzské vojsko dorazilo teprve v pozdním odpoledni, bitva měla začít kolem nešpor, tedy zhruba v 18:00, a trvala dlouho do noci.
Vojsko
Anglické vojsko bylo rozhodně méně početné a z hlediska rytířsky vedeného boje považované i za méně kvalitní. Moderní historici uvažují, že mohla mít mezi 7000 až 15 000 muži. Více než polovinu tvořili kvalitně vycvičení angličtí lukostřelci - král Eduard III. zakazoval různé hry, aby se jeho poddaní věnovali střelbě z luku a lukostřeleckým soutěžím. Angličané také používali tzv. dlouhý luk, který byl větší než luky v kontinentální Evropě, jejich používání vyžadovalo větší výcvik, ale tyto luky měli větší průraznost - při kvalitních šípech dokázaly na vzdálenost desítek metrů prorazit kroužkové nebo plátové brnění. Lučišníky doplňovala pěchota z Anglie a Walesu, vyzbrojená především v kopí a dlouhé nože. Kvalitních těžkých jezdců mohlo být zhruba kolem 2000-2500. Angličané používali cizí žoldnéře v poměrně malém počtu, snad jen několik desítek. K Angličanům se připojili také někteří šlechtici z Normandie. Kromě dlouhých luků kronikáři v bitvě zmiňují několik děl.
Bitva u Kresčaku v Kronice Jeana Froissarta. Zdroj: Amazon.com
Francouzská armáda byla zcela jistě silnější, snad až dvojnásobně nebo trojnásobně. Jejím základem byla kvalitní těžká jízda rekrutovaná z francouzské šlechty na základě výzvy k obraně země. Ji doplňovala lehčí jízda a pěchota z okolních posádek.
Kromě Francouzů se bitvy účastnil také kontingent pod vedením českého krále Jana Lucemburského a Karla IV. Podle italského kronikáře Villaniho český oddíl měl 500 jezdců. Původně šlo o doprovod Karla na západ Říše, kde byl zvolen římským králem. Na začátku srpna Lucemburkům dorazila žádost o pomoc od francouzského krále Filipa. Doplnili své jednotky o muže z rodového Lucemburska a také z jiných oblastí Říše a kolem 13. srpna dorazili do Paříže.
Král Filip VI. jako námořníky a střelce z kuše najal už na počátku války Janovany. Jich mohlo být u Kresčaku několik stovek až snad tisíc a veleli jim Carlo Grimaldiho a Atione (jinde Ottone nebo Antonio) Doria.
Bitva
Slabší Angličané zvolili místo bitvy, podle tradičního výkladu návrší mezi vesnicemi Crécy a Wadicourt a náležitě se na bitvu 26. srpna od rána připravili - stavěním různých zásek, překážek a také příkopů a pastí (vlčí jámy). Francouzské vojsko bylo mezitím na cestě, na místo bojiště nedorazilo dříve než odpoledne.
Angličané sestavily tři šiky - první vedl Eduardův stejnojmenný šestnáctiletý syn nazývané Černý princ, titulárně velšský kníže a vévoda z Cornwallu. Jeho zástupci byli zkušení hrabata (earlové) z Northamptonu a Warwicku. Nalevo od něj stál oddíl vedený hrabětem z Arundelu. Rezervě, která stála za nimi, velel sám anglický král Euduard III. Všechny šiky byly tvořeny sesednutými jezdci a pěchotou, která chránila lukostřelce. Teprve za nimi je umísten anglický tábor, chráněný vozovou hradbou. Zde se nacházejí koně a trén.
Dnešní podoba bojiště - z pozic Angličanů. Foto: Kateřina Chadimová
Čtyři mimořádně zkušení rytíři jsou vysláni na průzkum anglických pozic a navrhují králi Filipovi VI. zahájit bitvu až následující den ráno. Král se nakonec ale rozhodne pro opak - útok na anglické pozice po téměř dvacetikilometrovém pochodu. Sešikována a přítomna na bojišti je pouze část francouzského vojska, zbytek je ještě na cestě.
První zahajují útok janovští kušiníci. Jejich cíl je jasný, pomocí průbojných šipek rozrušit anglické postavení před samotným útokem francouzské těžké jízdy. Podle plánu ale nejde vůbec nic, Janované nemohou použít svoji obvyklou taktiku střelby zpoza pavéz. Pavézy se nacházejí v momentu útoku několik kilometrů daleko na vozech. Nad Pikardií se před bitvou také přežene přeháňka a tětivy jejich kuší jsou navlhlé a nestřílejí dobře. První útok tak skončí fiaskem, Janované nedokáží čelit anglickým lučišníkům a jsou přestříleni. Stahují se.
Ústup žoldnéřů je francouzským vojskem i pozdějšími kronikáři chápán jako zrada, po boji nechá král Filip dokonce polapené Janovany popravit. U Kresčaku následuje útok hlavního francouzského šiku, který se zasáhne do boje dříve než předvoj. Jezdci pod vedením králova bratra Karla, hraběte z Alençonu, nejdříve zmaskrují utíkající vlastní střelce v obavě, že jim zatarasí cestu a jezdectvo nezaútočí na Angličany s takovou silou. To se nicméně pod sprchami anglických šípů stejně stane. Francouzští rytíři sice dosáhnou anglických pozic, možná je i částečně objedou, ale jsou za ohromných ztrát odraženi - umírá Karel z Valois, hrabata Ludvík z Blois, a Ludvík z Flander a stejně jako množství dalších šlechticů, někteří jsou zajati.
Plánek bitvy u Kresčaku, Zdroj: Wikimedia Commons
Druhý jízdní útok, možná už během bojů prvního šiku, vede velitel předvoje, český král Jan Lucemburský, doplněn jezdci Jana Hennegavského. Nájezd je veden zhruba do stejného místa, proti jednotkám Černého Prince a je úspěšnější. Rytířům hlavně z Říše se podaří prorazit první řady anglických linií a dostávají se k Eduardovi mladšímu, který je podle některých kronik dokonce zajat. Anglická hrabata žádají i pomoc Eduarda III., ten sice odmítne legendární větou „nechte chlapce, ať si dobude ostruhy"... a tajně mu posílá rytíře pod vedením dalšího skvělého válečníka Thomase de Hatfield, biskupa z Durhamu. I útok českého krále neskončí úspěšně, je zabit sám Jan, dále hrabě ze Salmu, pán z Walsee, z českých šlechticů určitě Jindřich II. z Rožmberka, Jindřich Bítovský z Lichtenburka, Jindřich z Klinštejna a Heřman z Miličína.
Král Jan utrpěl dvě fatální zranění - probodnutí zespodu zad a ramena, pravdopodobně kopím nebo jinou tyčovou zbraní, a také bodnutí do levého oka, což je tradičně vykládáno jako rána z milosti ležícího a umírajícího protivníka dýkou zvanou misecordia (latinsky milosrdenství). Kromě toho měl také řeznou ránu na pravém lokti a patě, rány na zápěstí vznikly až po smrti. Z klenotu jezdecké helmy padlého krále měl později sejmout tři supí pera sám Černý princ, který převzal i jeho motto Sloužím (Ich dien nebo Ich dene).
Podle kronikáře Froissarta Francouzi zaútočili celkem patnáctkrát. Ač tento počet může být přehnaný, zcela jistě se bojů zúčastnila i zadní garda pod vedením samotného krále Filipa VI. V tomto šiku se zřejmě nacházel také římský král Karel IV. (jiné prameny ho umisťují k jeho otci) a vyhnaný král Mallorcy Jakub III. Ale ani poslední francouzské šiky neprorazili anglickou obranu - kombinaci výškové převahy, protijezdeckých pastí a zátarasů a salv šípů. Některé prameny píší, že byl zraněn sám král Filip, jiné, že pod ním padl kůň či dva. Král nicméně ani tak nechtěl opustit bojiště a učinil tak až na výzvu Jana Henegavského. Ztracena je posvátná francouzská korouhev Oriflamme. Bitva končí až za tmy.
Zatímco Filip VI. utiká do Amiens, Angličané na bojišti zůstávají před noc. Druhý den na bojiště doráží ještě poměrně silný kontingent pod vedením lotrinského vévody Rudolfa. I tyto jednotky jsou zmasakrovány, zabit je i jejich velitel.
Dnes se předpokládá, že počet zabitých na straně Francie mohl jít do několika tisíců, zatímců u Angličanů mohlo padnout pouze několik stovek bojovníků.
Král Eduard III. nechává počítat mrtvé v bitvě u Krasčaku. The Hague, KB, 72 A 25, fol. 144r. Zdroj: Medieval Illuminated Manuscripts.
Alternativní bojiště
Skupina historiků kolem Michaela Livingstona poměrně nedávno nabídla alternativní umístění bojiště, zhruba 5 kilometrů jižně od Kresčaku, u vesnice Domvast. Také poněkud jinak popisují postavení Angličanů. I v této verzi obránci využili terénní vyvýšeniny, ta byla ze tří stran obehnána vozovou hradbou, anglické pěší jednotky s lukostřelci na boku hájily čtvrtou stranu, čelem k nepříteli. Před anglickým postavením byl navíc vyhlouben příkop, který měl ztížit útok jezdectva.
Alternativní verze bojiště a úvodu bitvy u Kresčaku. Zdroj: Michael Livingston, Kelly De Vries (edd.): The Battle of Crécy. A Casebook, Liverpool University Press 2015.
Následky
Zatímco francouzský král utíkal na jih, anglický vítěz spěchal na sever. Eduardova vojenská kampaň skončila jedenáctiměsíčním úspěšným obléháním a dobytím města Calais v srpnu 1347. Následně kvůli finančnímu vyčerpání i epidemii Černé smrti obě strany uzavírají příměří. Boje jsou obnoveny až v roce 1354. Bitva u Kresčaku je vykládána jako triumf disciplinovaného a kvalitního anglického lučišnictva proti zastarávající neorganizované jízdě - podobně francouzská jízda ještě prohraje u Nikopole a Agincourtu. Kromě zesměšnění francouzských zbraní ale bitva nemá žádný výraznější politický důsledek - Eduard III. svůj nárok na francouzský trůn není schopen prosadit ani po vítězství u Poitiers a zajetí krále Jana II. Stoletá válka teprve začala.
Diskuse: Bitva u Kresčaku
Literatura:
Andrew Ayton, Phillip Preston (edd.): The Battle of Crécy, 1346. Woodbridge, Suffolk, Boydell Press 2007.
Lenka Bobková: Jan Lucemburský. Otec slavného syna. Praha, Vyšehrad 2018.
David Nicolle: Crécy 1346: Triumph of the Longbow. Oxford, Osprey Publishing 2000.
Wojciech Iwańczak: Jan Luksemburski. Warszawa, Państwowy Instytut Wydawniczy 2012.
Maciej Nowak-Kreyer: Crécy 1346. Warszawa, Bellona 2003.
Michael Livingston, Kelly De Vries (edd.): The Battle of Crécy. A Casebook, Liverpool University Press 2015.
Michael Livingston: The Battle of Crécy. Battle of Five Kings. Oxford, Osprey Publishing 2024.
Rupert Matthews: The Battle of Crecy: A Campaign in Context. Stroud, Gloucestershire: Spellmount 2007.