Německý historik Dieter Hägermann vydal svoji rozsáhlou monografii o Karlovi Velikém s podtitulem "Vládce Západu". To zní nenápadně, ale je v tom schován jakýsi ideový posun od oproti historiografii před sto lety. Generace Němců a Francouzů ovlivněné nacionalismem se přetahovaly, čí tento významný vládce je, resp. koho je předkem. Karel jako císař obnovil římskou říši, která fungovala převážně v německy mluvících oblastech, v říši se nacházely i Cáchy. Francouzi zase odvozují jméno od Franků, linie francouzských králů se jmény Karel počítá s Karlem Velikým jako svým Karlem I. (a merovejský král Chlodvík je současně Ludvík I., a to v řadě, kde Ludvík IX. je zvaný Svatý, Ludvík XIV. je Král Slunce a Ludvíkem XVI. končí tato linie pod gilotinou).

Zdeslav (či Zdislav) Tluksa (psáno i Tluxa) byl příslušník nižší šlechty původem z Vysočiny, který působil od roku 1419 až do své smrti 20. 7. 1433 jako purkrabí významné katolické pevnosti Karlštejn. Zde přestál dobývání hradu husity v roce 1422, později opakovaně uzávíral s utrakvisty příměří a v průběhu 20. a 30. let se z něj stal významný vyjednavač s respektem i na druhé straně. Právě Zdeslava si vyžádal Prokop Holý jako průvodce na Basilejský koncil, po návratu karlštejnský správce umírá.

Saské války vedené Karlem Velikým byly zdlouhavým a krvavým konfliktem, na jehož konci stálo Sasko začleněné ve franské říši. Stalo se součástí natolik pevnou součástí říše, že po vymření rodu Karlovců převzali Sasové jak vůdčí postavení v říši, tak říšské ideje i franskou praxi.

V letošním roce si připomínáme 600 let od úmrtí husitského válečníka Jana Žižky z Trocnova, významné, byť rozporuplné postavy českých dějin, která je některými vnímána jako národní hrdina, pro jiné je však zločincem a vrahem. Jaký je aktuální stav poznání Žižkova života? A přísluší nám vůbec v dnešní době soudit jeho činy? Stručným shrnutím výsledků téměř 200 let trvajícího poznávání „historického Žižky“ na základě dochovaných pramenů, završených monumentálním Čornejovým opusem, se pokusí být tento přehledový příspěvek.

Boleslav nebo Bolek (polsky Bolko), řečený Surový nebo Krutý, po svém otci zdědil v roce 1278 javorské knížectví, v roce 1291 od staršího bratra získal knížectví svídnické. V závěru svého života působil jako regent vratislavského a lehnického knížectví, kontroloval tak většinu Dolního Slezska. Pozdější kronikář Jan Długosz o něm píše, že vládl surově a spravedlivě.

Zřejmě nejvíce exotickým husitou byl příslušník ruského/litevského knížecího rodu Fedor z Ostrohu nebo častěji Fridrich Ostrožský. Jako mladší syn ostrožského knížete asi z velkým dědictvím počítat nemohl, proto spojil svoji kariéru s husitským hnutím, v druhé polovině 30. let 15. století je o něm možné i mluvit jako kondotiérovi.

Jindřich z Lipé (+26. srpna 1329) byl v první čtvrtině 14. století nejvýznamnějším šlechticem v království. Předpoklady zářné kariéry měl už v okamžiku narození - pocházel z mocného rodu Ronovců erbu ostrví. Nejvyšších pozic dosáhl už za vlády Jindřicha Korutanského a udržel si je v dynamických časech po nástupu Lucemburků na český trůn - aby závěr svého života strávil v Brně po boku Elišky Rejčky.

Čeněk z Vartenberka byl český šlechtic, pán na Jičíně a významný politik sympatizující s husity. Jako nejvyšší pražský purkrabí měl v letech 1414-1420 značný vliv na vývoj tehdejších Čech. Blízký spolupracovník Jana Husa - pravděpodobně hlavní iniciátor protestního listu (1415) proti upálení reformátora na hranici. Později několikrát změnil víru (a stranu) z husitské na katolickou a naopak.

Zikmund Albík z Uničova (cca 1360 - 27. 7. 1426) byl zřejmě nejslavnějším českým lékařem ve středověku. Původně měšťan prakticky po celý svůj život vyučoval lékařství na pražské univerzitě. Zřejmě tato erudice z něj učinila hlavního lékaře Václava IV. Přízeň panovníka z něj učinila bohatého člověka a také 6. pražského arcibiskupa. Po vypuknutí husitských válek ho avšak místo bohatství a církevních úřadů čekal exil, kde umírá.

Hynek Krušina IV. z Lichtenburka (*cca 1392 - 4. 3. 1454) byl významný český šlechtic a člen rodu Lichtenburků. Tento šlechtic byl aktivní během husitských válek, kdy často měnil strany a uzavíral různé spojenectví podle momentální situace. Proslul svou schopností přežít politické turbulence a udržet si své majetky a vliv.