Ludvík Jagellonský

České dějiny středověku znají bezpočet významných a památných dat, které psaly dějiny, a jež ovlivňovaly generace současníků i potomků. Ve výčtu těchto dat bychom asi jen těžko nalezli datum 22. července 1515, a to i přesto, že se tohoto dne ve vídeňském metropitním chrámu sv. Štěpána odehrál osudový akt, který dovršil jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy, které tehdy ve Vídni vrcholily. Aniž to mohl kdokoli z tehdejších účastníků tušit, byly tehdy v letní Vídni pod vlnami Dunaje uzavřeny smlouvy, jež už za jedenáct let poté došly naplnění a vynesly Habsburkům český a uherský trůn. Jak se zanedlouho ukázalo, byla to událost přelomová pro celé dějiny střední Evropy a ovlivnila běh dějin středoevropského regionu až do závěru 1. světové války roku 1918. Pojďme se tedy podívat podrobněji na to, co jagellonsko-habsburským dědičným smlouvám předcházelo, co bylo jejich hlavním spouštěcím mechanismem a jaký dopad měly na české dějiny.

Kráľ Ľudovít II. bol tretím a zároveň posledným Jagelovcom na uhorskom tróne. Trón prevzal po Vladislavovi II. Jagelovskom, ktorého označovali aj menom kráľ Dobrze. Vladislav II. totiž na všetko iba prikyvoval slovkom dobrze (poľsky dobre) a po zlatej ére Mateja Korvína privodil tak postupný rozklad Uhorska. Väčšinu reforiem Mateja Korvína zrušil (hlavne tie, ktoré obmedzovali moc šľachty) a majetky rozdal. Istý český letopisec o ňom napísal: “Všecko rozdal, dúchody své pánum postoupil, aby jen pokoj měl“.