Přemysl Otakar I. je významnou postavou našich dějin a jedním z nejvýznamnějších českých králů. Proto možná trochu zarazí, jak málo víme o letech, kdy se neúčastnil vlády, ať už jako markrabě moravský, český kníže nebo český král. Jak to tedy bylo s Přemyslovými exilovými či nám jinak neznámými roky?
I na konci 12. století byl pražský kamenný trůn velkým lákadlem pro moravské údělníky. Formálně jim právo stát se knížetem zajišťovala stařešinská nařízení knížete Břetislava I., vyhlášená před jeho smrtí v Chrudimi roku 1055. Realita byla ovšem jiná. O pražském knížeti, tj. knížeti celých Čech s vrchní autoritou nad moravskými vládci z olomoucké a znojemsko-brněnské větve Přemyslova rodu, rozhodovala přízeň velmožů, důvěra nebo koupená důvěra císaře, síla zbraní družin znepřátelených Přemyslovců a také v nemalé míře štěstí. Ze stejného těsta jako moravští předci a pražští bratranci byl i Konrád Ota, údělník, vládnoucí nad brněnskou a znojemskou části Moravy. On také neváhal obětovat tisíce a tisíce vojínů k získání přesvatého stolce na vrchu Žiži.