Ferdinand I

Na cestě ke světovládě Smrt krále Ladislava v Praze na podzim 1457 byla pro Habsburky v krátkém čase další těžkou ranou. Personální unie českých, rakouských a uherských zemí se totiž rozpadla stejně rychle jako kdysi před osmnácti lety po nenadálém skonu Ladislavova otce. V Čechách a Uhrách navíc považovali odpovědní lidé skon mladého krále, který se ani nestačil oženit, a tak opustil svět bez početí dědice, za zpřetrhání všech svazků habsburského rodu k oběma korunám. V roce 1458 tak byl v Čechách za krále zvolen Jiřík z Poděbrad (1458 – 1471). V Uhrách naopak Matyáš Hunyady zvaný Korvín (1458 – 1490). V obou královstvích se tímto dostali k moci představitelé nedynastického původu, kteří se nijak netajili záměrem vytvořit dědičné národní monarchie. Zdálo se, že Habsburkové budou muset odložit své sny o světovládě. Alespoň prozatím...

České dějiny středověku znají bezpočet významných a památných dat, které psaly dějiny, a jež ovlivňovaly generace současníků i potomků. Ve výčtu těchto dat bychom asi jen těžko nalezli datum 22. července 1515, a to i přesto, že se tohoto dne ve vídeňském metropitním chrámu sv. Štěpána odehrál osudový akt, který dovršil jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy, které tehdy ve Vídni vrcholily. Aniž to mohl kdokoli z tehdejších účastníků tušit, byly tehdy v letní Vídni pod vlnami Dunaje uzavřeny smlouvy, jež už za jedenáct let poté došly naplnění a vynesly Habsburkům český a uherský trůn. Jak se zanedlouho ukázalo, byla to událost přelomová pro celé dějiny střední Evropy a ovlivnila běh dějin středoevropského regionu až do závěru 1. světové války roku 1918. Pojďme se tedy podívat podrobněji na to, co jagellonsko-habsburským dědičným smlouvám předcházelo, co bylo jejich hlavním spouštěcím mechanismem a jaký dopad měly na české dějiny.