Vrch Velíz v souřadnicích doby a místa

Luboš Rokos
Středověký život a kultura
Vrch Velíz umístěný v křivoklátských lesích má pradávnou historii. Archeologické nálezy dosvědčují osídlení od pravěku. Zpráva Kosmovy kroniky sem klade příběh o zajetí Přemyslovce Jaromíra rukou Vršovců. Staré osídlení Velíze i místní dramatický příběh bývají reprodukovány takto: "Název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětištěm se svatyní. ...

Již na úsvitu našich národních dějin se zapsal událostí dokumentovanou ve starých českých kronikách, a stal se tak dokladem české státnosti. V roce 1003 zde byl na lovu zajat nepřátelskými Vršovci přemyslovský kníže Jaromír. Na věčnou památku své záchrany nechal na tomto místě postavit kapli sv. Jana Křtitele, která byla později přestavěna na chrám stejného názvu."1

To je zestručněná verze. My se pokusíme zařadit ji do širších místních a dobových souřadnic. V politických souvislostech spadá zajetí Jaromíra do zmatečné doby krize českého státu kolem r. 1000 a zmatky panují i kolem toho, jestli byl Jaromír už tehdy knížetem; v místních souřadnicích vynikne Velíz jako součást přemyslovského loveckého revíru; zasvěcení kaple sv. Janu Křtiteli proběhlo zřejmě až po Jaromírově vládě a za jiných okolností; pojmenování Velíze po bohu Velesovi není stoprocentně doložitelné, ale některé indicie dráždí fantazii vedoucí k takovým výsledkům.

Vyjděme tedy z Kosmy (I., 34): “Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci, nenávistný rod a zlé pokolení, vykonali ohavný zločin, o jakém předtím po věky nikdo neslyšel. Jejich vůdcem a hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech lidí nejhorší. Ten a jeho ničemní příbuzní přišli s knížecím synem Jaromírem na lovecké místo, jež se nazývá Velíz. A když se ze zvěstí doslechli, co se stalo s knížetem v Polsku, pravili: ´Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že nás má předčit a nazývat se pánem? Což se mezi námi nenajde někdo lepší, kdo by byl více hoden panovat?´ Ach, zlá mysl a zlý duch! Co přemítají střízliví, zjevně vykonají opilí. Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a jejich odvahu rozjařilo vypité víno, uchopili svého pána a ukrutně ho svázali. Pak jej nahého položili naznak, připoutali ho za ruce a za nohy k zemi kolíky a skákali, jakoby si hráli na vojenské rozběhy, na koních přes jeho tělo.

Když to viděl jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy, o tom, co se právě stalo, dal přátelům knížete zprávu, a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravostí spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak, když nalezli knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, neboť nad jeho nahým tělem se jako roj včel snášelo hejno much, rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu. Služebník Hovora, vší chvály hodný přítel knížete, dosáhl té milosti za tu zásluhu, že bylo biřicovým hlasem po všech trzích provoláno, že Hovora sám i jeho budoucí rod mají být mezi urozenými a svobodnými na věky věkův. Mimoto dali mu i hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu, již od té doby až dosud drží pokolení jeho potomků.”

JAROMÍR

Spor Přemyslovců s Vršovci byl jedním z průvodních jevů krize českého státu kolem r. 1000. Po r. 990 začal český stát ztrácet zahraniční území, hlavně v dnešním Polsku. Kníže Boleslav II. byl stižen mrtvicí a to byl zřejmě důvod zvýšení vlivu knížecí družiny, která pak provedla přepad Libice a vyvraždila Slavníkovce.

Nástup Boleslava III. (999-1002) stabilitu nepřinesl. Kníže hledal oporu v cizině, údajně si nechal dát Čechy v léno od míšeňského markrabího. Doma pak hledal oporu u Vršovců, za jednoho z nich provdal svou dceru. Vůči svým sourozencům byl krutý, Jaromíra nechal vykleštit a Oldřicha hodlal nechat zabít. Oba sourozenci prchli na dvůr Jindřicha Bavorského - to je důležitý moment, protože bavorský vládce se jakožto Jindřich II. stane r. 1002 říšským vládcem a do přemyslovského státu bude často zasahovat.

Boleslav III. je r. 1002 vyhnán, prchá do říše, odkud je vydán polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému. Chrabrý podobně jako Jindřich II. využije oslabení Čech k průběžnému zasahování do nástupnických záležitostí. Nyní vyslal do Čech na trůn jakéhosi Vladivoje, zřejmě člena jinak neznámé větve Přemyslovců. Češi jej skutečně zvolili knížetem (po dubnu 1002 - leden 1003), ale Vladivoj se projevoval jako alkoholik. Slabou pozici vůči ostatním Přemyslovcům si posílil spojením s Jindřichem II., nechal si od něj dát Čechy v léno.

Počátkem r. 1003 Vladivoj zemřel a Češi mohli povolat z říše Jaromíra a Oldřicha. A sem právě časově spadá událost na vrchu Velízi. Vršovci by mohli chtít zasáhnout do nástupnických sporů. Jaromír by si vlády nebo nároku na ní dlouho neužil, protože už 9. února je uveden jako český kníže opět Boleslav III. Toho data nechal Boleslav na hostině povraždit členy rodu Vršovců včetně vlastního zetě - do této události by ale Vršovci stáli jistě na straně Boleslava proti Jaromírovi.

Boleslav III. pobýval do té doby u Boleslava Chrabrého, který by ho po smrti Vladivoje dosadil jako svého favorita. Po vraždění na hostině se ale český Boleslav projevil jako nevhodný vlády, polský kníže jej tedy pozval na hostinu, kde ho nechal oslepit. Boleslav Chrabrý po ztrátě dalšího závislého vládce vpadl do Čech a ovládl Prahu sám. Chrabrý vládl Čechám (únor/březen 1003 - srpen 1004), ale část předáků v čele s posádkou Vyšehradu zůstala věrná Jaromírovi.

Konec Chrabrého vlády proběhl pod taktovkou Jindřicha II. Jindřich v létě r. 1004 sebral vojsko, přidal k němu Jaromíra a vytáhl na Prahu. Pochod byl rychlý, hrad Žatec otevřel Jaromírovi své brány. V Praze pak podle Kosmy jedné noci zazněly zvony na Vyšehradu, které Chrabrý považoval za znamení k útoku. V chaotickém úprku zahynul i poslední Slavníkovec Soběslav, který po libickém vraždění pobýval u Chrabrého v azylu. Kníže Jaromír dosazený Jindřichem vládl mezi lety 1004 - 1012.

Událost na Velízi vzbuzuje některé otázky, jedna se týká časového sledu. Kosmas klade událost přesně do r. 999, ale uvádí ji do souvislosti s oslepením Boleslava III. v Polsku, které nastalo r. 1003. Když se Vršovci o tomto krutém aktu dozvěděli, rostlo jejich odhodlání a po požití alkoholu se pustili do nebohého Jaromíra. Osobně myslím, že Kosmas stlačil celý příběh mezi lety 999 - 1003 do jedné kapitoly pod vročení 999. Datace události tak v různých článcích kolísají právě mezi možnostmi 999 a 1003. A třeba děkovnou mši k tisíciletému výročí Jaromírovy záchrany vedl biskup Václav Malý ve velízském kostele r.

Mezi úmrtím Vladivoje a potvrzenou vládou Boleslava III. uběhl přibližně měsíc. Takovou krátkou dobu by vládl Jaromír, včetně povolání z říšského exilu, volby a nutného nastolení. Také povýšení věrného Hovory do svobodného stavu a předání titulu lovčího ve Zbečně by tímto záhy pozbylo panovnické opory. O zmíněné krátké vládě Jaromíra neinformuje ani současník, kronikář Dětmar z Merseburku, který události v Čechách a Polsku podrobně sledoval. Sám Kosmas také píše ve výše uvedené citaci, že Vršovci byli nepřátelé knížete Boleslava, a o Jaromírovi píše v této chvíli jako o knížecím synkovi, ne přímo knížeti.

Tyto pochybnosti vedly některé historiky, např. Barbaru Krzemienskou, k postoji, že Jaromír během jednoho měsíce počátku r. 1003 vůbec nevládl: “Proto i epizoda s Hovorou uváděná Kosmou nemůže patřit sem; jejím pravým smyslem je totiž záchrana knížete věrným služebníkem, který je pak za svou věrnost odměněn vysokým úřadem. Protože Jaromír tehdy knížetem nebyl, těžko mohl z titulu své knížecí moci někoho odměňovat."2 Po Vladivojovi by nastoupil hned Boleslav III., další záloha polského vládce. Jinak ale např. I. díl svazku Velkých dějin zemí Koruny české, velkého díla shrnujícího obecně uznávaný stav dosavadního poznání, s přechodnou Jaromírovou vládou počítá. Na výsledku tedy nepanuje shoda.

REVÍR

Jaromír se na Velízi účastnil lovu a Hovora dostal za svůj čin úřad lovčího na knížecím dvorci ve Zbečně, necelých patnáct kilometrů od Velíze. Oblast křivoklátských lesů s údolím řeky Berounky fungovala v raném středověku skutečně jako lovecký revír přemyslovského rodu. Lov byl podstatnou částí šlechtické kultury od jejích počátků až do moderní doby; ostatně i dnes šlechta v Anglii protestuje proti zákazům tradičního honu na lišku. Účastníci lovu mimo zábavy cvičili bojové dovednosti i bojovou koordinaci. Dalším smyslem lovu byla reprezentace - nějaké zvířecí trofeje vlastní skoro každý zámek. A patřičně reprezentativní by mělo být i lovecké sídlo.

Dvorec ve Zbečně se dostal do pramenů k r. 1100, kdy zde byl zabit kníže Břetislav II. R. 1124 zde trávil svoje poslední Vánoce i jedny ze svých posledních dnů kníže Vladislav I. Pokud zde trávil kníže Vánoce, dá se tu předpokládat i kostel nebo kaple. Ze Zbečna v 12. století pocházejí listiny, kde jsou uvedeni jako svědkové nejvyšší šlechtici i církevní hodnostáři. Ze zahraničních návštěvníků je uveden např. salcburský arcibiskup.

Ve 13. století za vlády přemyslovských králů došlo k dalšímu posílení významu křivoklátského lesa. 13. století se neslo ve znamení velkého ekonomického i populačního rozmachu, což se projevovalo v zakládání měst a v zakládání dědičných pozemkových domén vyšší šlechty. Šlechta opanovala méně osídlené kraje ve vyšších polohách nebo u hranic, a své domény řídila z hradů. Křivoklátsko ale zůstalo doménou králů a královské jsou i zdejší hrady. Koncem 12. století přebírá funkci centra namísto Zbečna nedaleký Křivoklát. Poprvé je uveden u Kosmy k r. 1110 , kdy tu byl uvězněn olomoucký kníže Ota II. Kosmas ještě poznamenal, že právě došlo k rekonstrukci hradu, ten byl tudíž založen už dříve.

Další přestavbu prodělal Křivoklát za Václava I. před r. 1250. Sídlem tohoto krále se stal ke konci jeho vlády. Král se sem stáhnul po povstání svého syna, budoucího krále Přemysla Otakara II., které proběhlo v letech 1247 - 1248. V pramenech se v této době mihne opět Velíz, král tu r. 1250 nechal pasovat na rytíře vilika Medvěda. Medvěd pak ještě dostal hodnost křivoklátského purkrabího. Václav si na jednom podzimním lovu uhnal nachlazení, na jehož následky umírá na loveckém dvoru v Počaplech u Berouna. Počaply jsou dnes součástí obce Králův Dvůr, přičemž tento název je doložen od konce 14. století a vztahuje se pravděpodobně právě ke dvoru Václava I.

Přemysl Otakar II. pokračoval v nastoupeném trendu. Začala další přestavba Křivoklátu: “Hrad měl zjevně získat výsostně reprezentativní podobu nejvyšší úrovně, jaké byli stavitelé v královských službách schopni. V přízemí západního křídla paláce byl zřízen náročně pojednaný průjezd, symbolizující mimořádným způsobem hned ve vstupu královský majestát. Nad přízemím vyrostlo první patro s rozlehlým slavnostním sálem, zaklenutým vznosnými žebrovými klenbami, nesoucími podle slov kronikáře státní heraldické symboly.” Hrad byl uzpůsoben i pro pohodlí královen, poddaní obce Městečko měli mj. za úkol, aby “jeden, když jest její milost královna v šestinedělí s malým králem leží, pod vokna slavíky má honiti k zpívání”.3

K reprezentativní funkci nutno připočíst i funkci státního vězení pro prominentní vězně. Nedobrovolným hostem na Křivoklátu byl např. štýrský šlechtic Bernard z Pfannberka.

Král pokračoval ve stavbách nebo opravách dalších hradů. Velkolepá přestavba proběhla na Týřově, který byl přestavěn podle nejmodernějších francouzských vzorů. Na Týřově býval pro změnu vězněn sám Přemysl Otakar

II. po nevydařeném povstání proti svému otci; o později tu byl uvězněn přední český velmož Jindřich z Lipé.

Poprvé k r. 1265 je jmenovaný hrad Nižbor. Vybudovány byly dnes už zničený hrad Džbán na severním okraji hvozdu, zničený hrad Jivno poblíž Zbečna a spíše lovecký hrádek než hrad Jenčov. Král získává na okraji hvozdu hrad Zbiroh, jinak považovaný za nejstarší šlechtický hrad v Čechách.

Síť přemyslovských hradů doplnil hrad Tetín (postavený na bývalém hradišti, kde byla zavražděna kněžna Ludmila). Poprvé zmiňovaný je k r. 1321 v držení Štěpána, nemanželského syna krále Václava II.

Jan Lucemburský přenechal za své vlády některé křivoklátské majetky do zástavy, aby se mohl věnovat zahraniční politice. Karel IV. zahrnul některá místa i do zákoníku Maiestas Carolina - hrad Křivoklát měl zůstat nezcizitelný, hrady Týřov, Nižbor a město Beroun mohly zůstat v zástavě nanejvýš deset let.

Václav IV. v podstatě dokonal tzv. manskou síť, která tvořila zázemí pro hrady a celý hvozd. Místní drobná šlechta a poddaní měli specifické úkoly při správě hvozdu a zaopatření obživy pro obyvatele hradů; zmíněné nahánění slavíků pro královnu je jedním z takových kurióznějších úkolů.

Václav IV. odkoupil hrad Žebrák na jižním okraji hvozdu a nad ním vystavil honosnější hrad Točník. Žebrák patřil ke šlechtickým hradům na okraji hvozdu, stejně jako Zbiroh, Řebřík nebo Krašov.

Úpadek královské domény nastal přirozeně za husitů. Křivoklát sám byl poškozen požárem r. 1422 a některé funkce královské moci plnil Karlštejn postavený níže na toku Berounky (hlavně funkci ochrany státního pokladu). Obnova Křivoklátu proběhla ještě za Jagellonců.

Pro Habsburky představovalo Křivoklátsko málo lukrativní kraj oproti všem alternativám včetně zahraničních. Rudolf II. sídlící v Praze koupil

r. 1589 tvrz v Lánech na severním okraji hvozdu. Rudolf “mohl v Lánech postavit nový lovecký zámek, který bude pohodlnější, útulnější a lépe přístupný než pochmurný Křivoklát”.4 Další Habsburkové prodali křivoklátské panství včetně Lán r. 1659 do šlechtických rukou. Valdštejnové tak r. 1713 vystavěli lánskou oboru pro chov zvěře. R. 1731 získali Křivoklátsko Fürstenberkové (novogotický pomník Karla Egona II. z Fürstenberka leží hned u Křivoklátu) a ti prodali r. 1921 panství československému státu.

Zámek v Lánech slouží od té doby jako reprezentativní sídlo prezidenta a místo státním návštěvám. Fotografie T. G. Masaryka na koni v Lánech vystřídala obrázek středověkých knížat a králů lovících na koni s kuší nebo oštěpem zvěř. Lánská rezidence představuje aktuální vrchol tisícileté tradice panovnické přítomnosti na Křivoklátsku, jejíž první zmínka pochází právě od dramatické události na Velízi.

JAN KŘTITEL

Jaromír měl jako výraz díku za svou záchranu postavit na Velízi kapli a zasvětit ji sv. Janu Křtiteli. Křesťanská svatyně Narození sv. Jana Křtitele na Velízi stojí dodnes, po všech přestavbách a poškozeních obnovená v barokním stylu a sloužící místnímu hřbitovu. Na první pohled jednoduchá záležitost se komplikuje při pohledu do pramenů.

Kosmas o žádné stavbě kaple, natož o jejím zasvěcení naprosto nic nesděluje. Roli svatého rozepisuje s notnou dávkou epiky a veršů až Dalimil. V kapitole 34 “O zlé radě Vršovců” tvrdí: “Jaromíra jali, u skal přivázali k lipovému pni. Hloupost udělali páni nejapní, že začali šípy mířit do té lípy, neboť neviděli ve svém zaujetí, jak ty šípy marně k svému cíli letí, jak svatý Jan Křtitel Jaromíra brání, jak špičaté kluky chytá do hazuky knížete, že žádný z nich ho neporaní.” Jaromírovi družiníci pak: “Odvázali knížete. Navždycky od chvíle té v paměti však místo měli, oltář na něm vystavěli a později kostel skvělý k slávě Jana Křtitele.”

Stěžejní pramen k našemu tématu pochází stejně jako Dalimilova kronika z počátku 14. století a k tomu jedná se o falzum, které se hlásí k r.

  1. Listina patří do rozsáhlé skupiny falz spadající do 13.-14. stol., jejichž účelem bylo písemně pojistit již daný stav věcí. Nedá se tedy říci, že by přes svůj název chtěly přímo falšovat historii. Odrážejí stav své doby - ale i ten vznikl v době starší, i když ne nutně přímo v té době, ke které se hlásí.

Falzum se vydává za listinu sepsanou r. 1205 králem Přemyslem Otakarem I. Král v ní potvrzuje starší darování knížete Břetislava I. z r. 1035. Břetislav (1034-1055) měl darovat klášteru v Ostrově u Davle čtyři popluží v Černíně u Zdic, kapli na Velízi a její strážce z Otročiněvsi. Z dalších statků měl klášter získat poustevnu ve sv. Janu pod Skalou, kostel v Zátoni na horním toku Vltavy a kostel sv. Jakuba v Domažlicích.

Namísto Jaromíra tu tedy figuruje jeho synovec Břetislav; ten mimochodem figuruje v jiném falzu jako fundátor kláštera v Sázavě.5 Údajům falza dodává na věrohodnosti více souvislostí. Vyjmenované statky existovaly skutečně již v 11. - 12. století, jak dosvědčují archeologické pozůstatky. Na Velízi konkrétně prokázal archeologický průzkum pohřebiště datované do 11. století, a k pohřebišti se předpokládá nějaká svatyně. Dušan Foltýn přímo konstatuje: “Podkladem chronologicky řazeného seznamu darů jednotlivých českých panovníků byl pravděpodobně soupis sestavený na počátku 12. století a doplněný o poslední záznamy v padesátých letech téhož století.” A upřesňuje: “Tři velmožské donace kaplí spadají zřejmě až do první poloviny 12. století či do doby nepříliš starší."6 Existence velízské kaple je pak přímo doložena k

r. 1250, kdy zde král Václav I. přebývající na nedalekém Týřově nechal pasovat vilika Medvěda na rytíře. K této události je konečně dosvědčeno i zasvěcení kostela sv. Janu Křtiteli.

Z kvanta údajů lze poměrně jednoduše odhadnout, od koho pochází zasvěcení velízské kaple. Klášter Ostrov nedaleko Davle měl svůj hlavní chrám zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Tři čtyř svatyň darovaných podle falza Ostrovu knížetem Břetislavem jsou rovněž zasvěceny Janu Křtiteli - vedle kaple na Velízi to jsou kostel v jihočeské Zátoni7 a poustevna ve Svatém Janu pod Skalou (v latinském textu “in spelunca sancti Johannis Baptiste”). Jan Křtitel, resp. jeho hlava, se objevuje i v městském znaku obce Davle,8 stejný motiv je k vidění i na budově davelského vlakového nádraží směrem od nástupiště.

Vypadá to tedy, že ostrovský klášter zasvěcoval alespoň v počátečním období získané svatyně svému hlavnímu patronovi. Samozřejmě nelze vyloučit již předešlá zasvěcení Janu Křtiteli, čímž by se i mohl zvyšovat zájem o získání takové svatyně, ale pravděpodobnější je první varianta.

Z pozdější doby pochází další dary věnované klášteru. Dva z nich byly ještě zasvěceny Janu Křtiteli; celkem to vychází na pět svatyň z celkového počtu asi dvaceti spravovaných Ostrovem. Na Brdsku daroval Protiva z Rožmitálu po r. 1310 Ostrovu vrch Teslín i s příslušenstvím, mniši zde vybudovali menší filiální klášter (snad na způsob poustevny vzhledem k lokalizaci).9

R. 1233 získal Ostrov od Václava I. majetky a kostel v obci Skřipel na Hořovicku. V pozdější době byl kostel přesvěcen na patrocinium sv. Jana Křtitele, barokizován a ocitl se v katastru obce Osov.10 V katastru Skřipele se shodou okolností protne vyprávění následující kapitoly.

VELES

Jméno Velíze, ve středověku zvaného Velis nebo Veliss, provokuje fantazii. Nadšené komentáře odvozují jméno kopce podle slovanského boha Velese a považují věc za víceméně prokázanou, popř. se pohybují v mezích od “pravděpodobně” až po “nesporně”. Tvrdí tak i již citované stránky obce Kublov: “Jeho název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětištěm se svatyní.” A záhadolog Otomar Dvořák to rozvíjí: “Ve slovanských dobách zde byl uctíván bůh Veles, ochránce stád a pastýřů. … Podle pověsti právě na Velíz přivedli Vršovci zajatého knížete Jaromíra a chystali se ho zde rituálně obětovat pod posvátným dubem."11 Zápis kronikářů je označován za “pověst”, zatímco hypotéza založená na podobě jmen za fakt. Je to na jednu stranu docela dobrá sonda do duše záhadologa, ale odbýt se nedá. Indicií je více a souvisí i se současnými dějinami Velíze.

Myšlenky ztotožnění Velíze a Velese se ujala skupina historického šermu a jiných radostí Berounští měšťané, kteří postavili na Velízi dřevěný idol boha Velese.12 Připomíná to starší nápad o postavení sochy boha Radegasta na vrchu Radhošť ve Slezsku, jak proběhlo už za První republiky. Skupina Rodná víra, která se zabývá obnovou slovanského pohanství, postavila idol bohyně Mokoše na vrchu Mokošín u Přelouče.13

Pojmenování významných zeměpisných prvků a obzvláště hor po pohanských bozích není nic neobvyklého. Naďa Profantová uvádí výčet lokalit spojovaných s pohanskými bohy pomocí jmen a dokladům kultu. Patří sem Bělbožice u Kralovic (bůh Bělboh); zmíněný vrch Mokošín; dvakrát vrch Radhošť (bůh Radegast) - známý vrch ve Slezsku i obec u Vysokého Mýta; Svatobor; Nížebohy na dolní Ohři nebo Svaryšov (možná od boha Svaroga).14 Velíz ve výčtu chybí, což můžeme chápat jako výraz skeptičtějšího pohledu.

Zeměpisných jmen vztahujících se pravděpodobně k Velesovi je ve slovanských zemích povícero. Mimo jmen lidských osad je z našeho pohledu nejzajímavější hora Veles/Velež v Bosně. Osobně navrhuji upřít pozornost na vrch Veliš u Jičína; shodou okolností pár kilometrů od staroslovanského hradiště v Češově, kde Rodná víra také pořádá slavnosti. Jednak je tu podoba jména s Velízem, staročesky Velisem, jednak mohl být Veliš určitým objektem kultu.

Na možnou funkci Veliše se přišlo náhodou a vztahuje se ke keltskému hradišti v Markvarticích. Jistý návštěvník hradiště fotil za jarní rovnodennosti srny, a u toho se mu povedlo vyfotit slunce, jak vychází přímo nad Velišem. Markvartická stavba mohla být tedy svatyní, ale i běžným sídlem velmože; okolní nálezy pak dokládají běžné keltské osídlení. Kateřina Lorencová ukončuje svůj článek o Markvarticích: “O jarní a podzimní rovnodennosti lze z míst, kde stávala brána, pozorovat přímo nad nedalekou vulkanickou horou Veliší, z níž pochází mnoho archeologických nálezů, mj. i z doby laténské, východ slunce. Tato skutečnost podle moderních archeoastronomických teorií řídila umístění vchodu do čtyřúhelníkového ohrazení při jeho stavbě. Zvolená orientace však vůbec nemusí mít astronomický význam, může jít o náhodu a celá teorie by pak byla čirou spekulací. Archeologicky nelze tyto interpretace ani doložit, ani vyvrátit."15

Další možný “kalendář” nabízí bývalá keltská svatyně ve Skřipeli se vztahem k brdské hoře Plešivec. Valy svatyně jsou dosud dobře zachovány, tvoří čtverec; z němčiny se pro tyto svatyně používá pojem Viereckschanzen. Podobně vypadala svatyně v Markvarticích (tvar lichoběžníku), kde se zachovaly alespoň dva protilehlé valy.16

Na vrcholu Plešivce se nachází pozůstatky po rozlehlém hradišti, které fungovalo už za doby bronzové. Přes velikost hradiště se ale předpokládá, že hradiště fungovalo jako kultovní místo, ne jako klasické sídliště. Dokládá to skladba archeologických nálezů a dále jev, který jsme už spatřili u Veliše. Ze svatyně ve Skřipeli lze pozorovat západy slunce nad Plešivcem. Z jediného vchodu svatyně lze sledovat západ Slunce nad kopcem. Na keltský nový rok k 1. listopadu (mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, naše dušičky) zapadá slunce poblíž temene kopce, přesně v místě, kde se nacházela brána do hradiště (a přeneseně “brána do Nového roku”).17

Je zajímavé, že ostrovští benediktini vlastnili jak kapli na Velízi, tak kostel poblíž skřipelské svatyně, který byl rovněž zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Na prokázání nějaké vnitřní souvislosti to ale samozřejmě nestačí.

Na Plešivci i Velízi byly objeveny nálezy z pravěkých dob. Archeolog Jiří Krištuf píše: “Polykulturní lokalitou je pak vrch Velíz (k. ú. Kublov), kde bylo dosud doloženo osídlení z neolitu, eneolitu, doby bronzové, doby laténské a raného středověku."18 Oba kopce mají podobný podlouhlý tvar, vhodný pro dlouhodobější sledování západu slunce. Dále pokud je vrch Veliš pojmenován ze stejného základu jako vrch Velíz a měl by rovněž tuto astronomickou funkci, je nasnadě nápad, zda u Velíze nebyla také nějaká svatyně, ze které by se dalo Slunce pozorovat. Bylo by to pádné potvrzení o kultovním významu Velíze.

Pokud vezmeme v potaz možný pohanský význam Velíze, nabádá to k nové interpretaci Kosmovy zprávy. Kostely a kaple se v raném středověku stavěly v místech hustého osídlení a jejich kapacita pro celkové osídlení bývala nedostatečná. Investice do kostelů, které nebyly masově využívány, musely mít pádný důvod. Odlehlé kostelíky se tak stavěly na místech, která měla do té doby pohanský charakter. Světec, jemuž byl kostel zasvěcen, přebíral nad místem patronát namísto dosavadního pohanského boha. Kosmas by tak přisoudil stavbu kaple jiné události a v jistém smyslu by Jaromírovo zajetí bylo skutečně jen pověstí, nereálnou zkazkou. A Přemyslovci by tu zápasili se starším a houževnatějším nepřítelem, než byli Vršovci - se starou vírou.

Hlavní literatura:

Přemyslovské Křivoklátsko, 900 let hradu Křivoklátu; ed. Razím, Vladislav. Národní památkový úřad, Praha 2010.

Foltýn, Dušan: Celly a proboštství kláštera sv. Jana Křtitele na Ostrově. Zamyšlení nad problematikou benediktinských pobočných domů v raně středověkých Čechách. in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa; ed. Petr Sommer. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, s. 277 - 289.

Ministr, Zdeněk: Géniové dávnověku. Mladá fronta, edice Kolumbus, svazek 186, Praha 2007.

  1. http://www.kublov.cz/pages/vznik_obce.html ↩︎

  2. Krzemienská, Barbara: Boleslav I. Melantrich, Praha 1986, s. 30. ↩︎

  3. Přemyslovské Křivoklátsko, s. 20, s. 67. ↩︎

  4. http://www.obec-lany.cz/cz/historie-obce-lany-aneb-jak-plynul-cas ↩︎

  5. “Podle domácí tradice měla být v Sázavském klášteře freska se scénou, na které kníže Břetislav klade na oltář Panny Marie darovací listinu, o níž mluví tzv. Mnich sázavský. Freska měla být v r. 1746 poškozena požárem, a proto z ní byla pořízena kopie.” in: Sommer, Petr: Svatý Prokop; z počátku českého státu a církve. Vyšehrad, Praha 2007, s. 112. ↩︎

  6. Foltýn s. 279, 280 ↩︎

  7. http://www.hrady.cz/index.php?OID=9126 ↩︎

  8. http://www.obecdavle.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=98&Itemid=126 ↩︎

  9. http://www.hrady.cz/index.php?OID=1530 ↩︎

  10. http://www.hrady.cz/index.php?OID=6933 ↩︎

  11. http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=1466 ↩︎

  12. Fotogalerie z akce - http://www.berounstimestane.cz/index.php?SMid=184 ↩︎

  13. http://rodnavira.cz/o-nas/nase-cinnost/mokosin-den/ ↩︎

  14. Profantová, Naďa: Nové poznatky o archeologicky zjistitelných projevech pohanství v českých zemích. in: Co můj kostel má, nemůže kníže odníti; ed. Eva Doležalová, Petr Meduna. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, s. 25. ↩︎

  15. Lorencová, Kateřina: Markvartice – sídlo aristokracie, či svatyně doby laténské? - http://www.archeologienadosah.cz/vylety/markvartice-sidlo-aristokracie-ci-svatyne-doby-latenske ↩︎

  16. Valy v Markvarticích - http://www.mapy.cz/letecka?x=15.2031662&y=50.4169724&z=16&l=0 Část valů byla rozorána r. 1968 při scelování polí, jinak by si zachovaly ještě plnější tvar.

    Valy ve Skřipeli - http://www.mapy.cz/letecka?x=14.0757178&y=49.8372242&z=16&l=0 Fotografie Skřipele se dostala i na obálku knihy Keltské Čechy od Jiřího Waldhausera. ↩︎

  17. Ministr, s. 210 - 212. ↩︎

  18. Křisštuf, Petr: Osídlení Křivoklátské vrchoviny v pravěku a raném středověku - http://www.kar.zcu.cz/ovp/projekt.php?id=11 ↩︎