Vévoda Jindřich Lev a původ lva v českém znaku
Říšská pověst
Pověst vykazuje řadu hrdinných a epických prvků (zápasy s obludami, zázračný meč apod.). Takovéto hrdinské motivy pocházejí z území říše, vlasti i nejznámějšího středověkého eposu známého jako Píseň o Nibelunzích.
Jádro bruncvíkovské pověsti se dá vysledovat kolem r. 1300 v příběhu týkající se jistého Reinfrieda z Brunšviku. To je jeho jediné konkrétní jméno, v dalších zpracováních pověsti byl znám už jen jako vévoda brunšvický. A tento „Brunšvičan" byl počeštěn na Bruncvíka.
V říšské pověsti jsou skutečně uvedena základní témata bruncvikovského zpracování. Vévoda brunšvický se vydává na výpravu, ztroskotá u magnetové hory, která zabraňuje lodím odplout (u Jiráska je to jantarová hora se stejnými vlastnostmi) a odletí odtud pomocí ptáka Noha. Vévoda se vrátil domů, zrovna když se chystala nová svatba jeho ženy, a nechal se poznat pomocí rozlomeného prstenu (v české verzi si před odchodem vezme manželčin prsten a ten na její druhé svatbě hodí do její číše s vínem).
Původ pověsti je však ještě starší. Před r. 1170 byla sepsána pověst o vévodovi Arnoštovi, což byl švábský vévoda Arnošt II. zesnulý r. 1030. S Reinfriedem ho pojí motiv cesty, kterým je pouť do Svaté země (ta v české verzi chybí) a motiv typu magnetové hory a ptáka Noha.
Souboj lva s drakem, kde hrdina pomůže lvovi, je motiv známý z artušovských legend. Lvovi v nich pomáhali rytíři Lancelot nebo Ywain.
Látka pověsti je tedy starší a byla přenesena na historickou postavu, a sice saského vévodu Jindřicha Lva s rodovými pozemky v saském Brunšviku. Jindřich má lva už v přízvisku, nechal si ho dát r. 1156, kdy získal jako dědictví i vévodství bavorské. K tomu nechal na svém hradě v Dankwarderode asi r. 1166 instalovat bronzovou sochu lva zhotovenou po vzoru kapitolské vlčice.
Originál sochy.
Zdroj: Wikipedia
DYNASTICKÉ VZTAHY
Welfové
Jindřich byl současníkem štaufského císaře Fridricha Barbarossy, člen mocného rodu Welfů a kontroverzní osoba s velkými ambicemi.
Welfové byli přímými konkurenty rodu Štaufů a opakovaně sahali i po říšské koruně. Když r. 1137 umíral císař Lothar III., určil za nástupce Welfa Jindřicha X. Pyšného, který byl zároveň manželem jeho jediné dcery Gertrudy; z tohoto spojení se narodil právě Jindřich Lev.
Poměrně jasnou situaci zamotal Konrád Štaufský, který se nechal zvolit částí volitelů. Nastal očekávaný welfský odpor a očekávat se dala i protiakce. Konrád dal Jindřicha do klatby a zbavil ho jeho rozsáhlých statků, mj. vévodství bavorského a Braniborska. Bavorsko Konrád přenechá rodu rakouských Babenberků, tzn. Leopoldovi IV. a po jeho úmrtí jeho bratrovi Jindřichu Jasomirgottovi. Jindřich Pyšný r. 1139 umírá, čímž se situace klidní a nakrátko i konzervuje.Fridrich I. Barbarossa
Po úmrtí svého strýce Konráda se roku 1152 ujímá vcelku jednoznačně koruny jeho synovec Fridrich I. Barbarossa. Hladkému převzetí moci pomohla i vize míru, protože Barbarossa byl po otci Štauf, ale po matce Welf, takže sliboval uklidnit vztahy mezi oběma mocnými rody.
Barbarossova matka Judita Welfská byla sestrou právě Jindřicha Pyšného. Z toho pak vyplývá, že Barbarossa a aktuálně nejsilnější Welf Jindřich Lev byli bratranci. A to také začalo hodit, když Lev vystoupil se svými nároky na bavorské dědictví, což hrozilo velice konfliktní situací.Bavorské dědictví
Barbarossa chtěl věc vyřešit diplomaticky. Babenberský markrabě Jasomirgott ale bojkotoval předvolání na sněmy, kde by se záležitost projednávala. Barbarossa postoupil r. 1154 věc k řešení soudu říšské šlechty, která přisoudila Bavorsko Jindřichu Lvovi.
Jasomirgott neměl možnost, jak rozhodnutí zvrátit. Jako kompromis mu alespoň zůstal vévodský titul, na dědičné vévodství byly povýšeny rakouské země.
Z rodového hlediska měl na Bavorsko skutečně větší nárok Jindřich Lev. Jeho otec byl odnětím Bavorska potrestán za protištaufský odboj, ale to už bylo passé. Babenberkové naproti tomu vládli Východní marce, která byla původně součástí právě Bavorska. Jakožto marka byla hraničním územím, které mělo zachytávat vpády kočovníků z Panonie (úplně původně Avarů, pak Uhrů). Povýšení takovýchto markrabat na hlavní vládce celého vévodství znamenalo velký skok.
***
Ještě větší prestižní skok ale znamenala v budoucnu pro Rakousko vláda Habsburků, kteří pro své rodové rakouské země připojili i císařský titul.
V moderní době při sjednocování německých zemí tak německojazyčné Rakousko zůstalo stranou, jeho historická i mocenská tradice byla příliš dlouhá na rovnocenné nebo podřízené začlenění mezi jiné země. Sjednocení Německa pod taktovkou Pruska se bránily jak menší německé země, tak i Habsburkové. To bylo i hlavním obsahem prusko-rakouské války r. 1866, která se prohnala Čechami. Prusové sjednotili menší německé země pod svou vládu a Rakousko slíbilo do německých věcí nezasahovat. K tomu se po tažení do Francie nechal pruský král Vilém korunovat na císaře, čímž dal najevo, kdo přebírá tradici po středověké svaté říši římské.
OSOBNOST A ODKAZ JINDŘICHA LVA
Jindřich si jako centrum své domény zvolil saské vévodství a budoval si tu svůj stát ve státě. V roce 1168 se žení s dcerou anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, což mu zvedá mezinárodní prestiž. Směrem na východ expandoval do domény severolabských polabských Slovanů a kolonizoval jejich území německými osadníky.
Mocenský pád přinesly spory s císařem Barbarossou. Lev odmítl táhnout na Barbarossovu pátou výpravu do Itálie a císař proti němu r. 1178 zahájil proces. Lev se nedostavil a byl dán do klatby. Císař mu odňal bavorské vévodství (a předal ho Otovi z Wittelsbachu, rodu následně s Bavorskem pevně spjatým). V letech 1180 – 1181 vedl Barbarossa proti Lvovi vojenské tažení. Lev přichází o saské vévodství a může si ponechat jen doménu v Brunšviku a Lüneburku. K tomu Lev odchází na léta 1182 – 1185 do anglického exilu.
Jindřich Lev a Obodriti
Na území východně od Labe stále přetrvávalo osídlení polabských Slovanů. Na severní části Labe sídlil kmen Obodritů, který měl ze všech polabských Slovanů asi největší tendenci k založení státu a etablování do křesťanského světa.
Obodritské knížecí rody uzavíraly dynastické svazky s dánskými králi a v zemi fungovala biskupství. Na investituru biskupů si činil nárok právě Jindřich Lev, což byl jeden ze sporných mocenských kroků, protože investituru na celém území říše si nárokoval císař.
Konec samostatnosti obodritské dynastie nastal r. 1160, kdy se Lev vrátil z jednoho Barbarossova italského tažení. Lev porazil knížete Niklota a území Obodritů začal kolonizovat svými ministeriály (to byla nižší služebná šlechta).
R. 1164 zvednou povstání Niklotovi synové Pribislav a Vartislav. Vartislav je popraven, Pribislav zůstává v zajetí. Menší obrat nastane r. 1168, kdy dánský král Valdemar dobyl Rujanu, ostrov v Baltu, kde přežívala nejznámější svatyně polabských Slovanů. Lev požaduje od Valdemarovi polovinu tributu, ale ten to odmítá. Lev posílá na Dány Slovany včetně svého zajatce Pribislava. Pribislava pak propouští a učiní ho svým leníkem.
Pribislavův germanizovaný rod pak vládne v Meklenbursku až do r. 1918, tedy do vyhlášení republiky. Zbytky obodritského osídlení přežívaly do 18. stol. v lesích, a tak tito Slované byli známi pod jménem Drevani. Po Obodritech zůstaly názvy měst jako Schwerin (původně Zvěřín) nebo Rostock (původně prozaicky Roztoky).
Legendární Bruncvík byl králem Čechů a jeho meč schovaný v Karlově mostu vyzvedne svatý Václav v čele blanických rytířů, aby jím srazil hlavy všem nepřátelům země české. Historický Bruncvík se ke Slovanům choval takto uzurpátorsky… Socha Bruncvíka na Karlově mostu. Stojí proti proudu Vltavy, symbolicky zády k Lužickému semináři, sídlu Polabských Slovanů (resp. Lužických Srbů) v Praze.
POTOMCI JINDŘICHA LVA
Jindřichův syn Ota se pustil do obnoveného welfsko-štaufského sporu o říšskou korunu. Jeho protivníkem byl Filip Švábský. Ota se nechal korunovat papežem na císaře jakožto Ota IV. Brunšvický (první tři Otové patřili k dynastii Otonů). Po Filipové smrti zaujal jeho místo další Štauf, Fridrich II. Otův pád přinesla bitva u Bouvines r. 1214, kde francouzská vojska porazila spojené vojsko Oty a Angličanů. Anglo-brunšvické spojenectví se ale povedlo ještě jednou obnovit a trochu se vztahuje i k Čechám.
Lvův rod získal titul vévodů brunšvických a rozdělil se na dvě větve, brunšvickou a hannoverskou. A právě hannoverská větev navázala na vztahy s Anglií během formování protestantské koalice za Třicetileté války. Zimní král Fridrich Falcký měl za ženu anglickou princeznu Alžbětu. Jejich dceru Žofii si pak vzal hannoverský kurfiřt Arnošt August a jejich syn Jiří Ludvík se pak mohl stát po konci vlády stuartovské dynastie anglickým králem (jakožto Jiří I.) a zakladatelem tamní hannoverské dynastie (1714-1901). Hannoverská dynastie vládla v osobě královny Viktorie až do r. 1901.
***
Kulturní styky s Anglií přinesly do Hannoveru zájem o vědy. V Anglii vznikaly Společnosti nauk, probíhaly vědecké objevy a snaha o encyklopedizaci informací.
Knihovníkem hannoverské knihovny se od r. 1676 stal známý vědec a filosof G. W. Leibniz, který po anglickém vzoru pomáhal zakládat Akademie nauk. A jako knihovník narazil na to, že v sousedství hannoverské knihovny existuje jazyk, který ještě není zdokumentován. Leibnitz začal sbírat doklady drevanského jazyka, zachoval i drevanský Otčenáš. O jazyce a lidu publikoval několik zpráv do vědeckých děl.
Další pracovník knihovny jménem Eckhart zachoval také Otčenáš a mj. Píseň o sově. To je lidová píseň o zvířecí svatbě, kde sova odmítá být nevěstou, protože je hříšná, vrána nechce být družičkou, protože je černá atd. Píseň uvedl ve sbírce lidových písní Evropy J. G. Herder a záhy poté ji zakomponoval J. W. Goethe jako závěrečný zpěv do zpěvohry Rybářka (Die Fischerin).
Můžeme tu v zájmu hannoverského dvora o drevanskou kulturu spatřovat jakési vyrovnání dluhu rodu Jindřicha Lva vůči Polabským Slovanům…