Václav III.
syn českého krále Václava II. a Guty Habsburské
manželka Viola Těšínská
Nemanželská dcera Alžběta
Roku 1301 vymřeli v Uhrách po meči Arpádovci a destabilizovaná země byla nucena hledat nového panovníka a nositele svatoštěpánské koruny. Ve prospěch Přemyslovců hovořilo zasnoubení následníka trůnu Václava III. s dcerou posledního Arpádovce Alžbětou a tak v polovině května 1301 sněm v Budíně prohlásil Václava III. za čekatele trůnu. Oficiální jednání o přemyslovské kandidatuře na uprázdněný svatoštěpánský trůn proběhlo v Brně v červnu 1301 a nejen dary, ale i sliby vedly k cestě do Uher. Přemyslovci se zavázali dodržovat svobody království tak, jak byly formulovány za posledního panovníka arpádovské krve Ondřeje III. Korunovace Václava III. proběhla již 27. srpna 1301 ve Stoličném Bělehradě. Mladičký král při ní přijal jméno Ladislav V. po uherském králi světci a usídlil se na budínském královském hradě. Jeho vláda se týkala především oblasti dnešního Slovenska a okolí Budína a Šoproně. V ostatních částech Uher byla situace velmi vrtkavá neboť na zemi si činil nárok i další uchazeč - Karel Robert z Anjou.
Dvanáctiletý Václav byl samozřejmě svým otcem vybaven vhodným doprovodem a vlastně po celou dobu svého uherského panování (1301-1304) samostatnou vládu nevykonával. Dá se říci, že Uhrám se vládlo nikoli z Budína, ale z Prahy. Václav III. alias Ladislav V. byl pouhou figurkou. Skutečná vláda pocházela od Václava II. A vykonávali ji rádcové a české vojenské posádky, což se uherským magnátům brzy znelíbilo. Situace se začala vyhrocovat, v září 1302 byl Budín obléhán neapolskou stranou Karla Roberta. Měšťané naštěstí zůstali věrní a po třech dnech obléhání se vojsko dalo před vojáky Ivana Kyseckého na ústup. Rok 1303 byl rozhodujícím - papež Bonifác VIII. 31. května svým výrokem podpořil Karla Roberta jako uherského krále a pohrozil církevními tresty všem, kteří by nadále chtěli podporovat Ladislava V. Uherští magnáti začali opouštět přemyslovský tábor a situace se vyostřila v okamžiku, kdy papežem podpořený římský král Albrecht Habsburský (mimochodem strýc obou uchazečů o uherský trůn) předložil Václavovi II. celý soubor přemrštěných a maximalistických požadavků. Český král se pokusil říšsko-papežské ohrožení vyřešit nabídkou spojenectví francouzskému králi Filipovi, který měl také spory s Bonifácem VIII. Ani náhlá papežova smrt rozložení sil nezměnila, Albrecht nadále trval na svých přemrštěných požadavcích a poté, co je Václav II. zásadně odmítl, uvrhl ho římský král do říšské klatby.
V květnu 1304 již nemocný Václav II. předal po dobu své nepřítomnosti vládu braniborskému markraběti Heřmanovi a urychleně se vypravil s vojenskou výpravou za synem do Uher. Po dobu dvou měsíců se Přemyslovci snažili o nové opanování politické situace a upevnění českého vlivu, ale v srpnu 1304 vpadl Albrechtův syn Rudolf Habsburský (pozdější český král Rudolf zvaný Kaše) společně s Matoušem Čákem Trenčanským na Moravu. Češi se urychleně vydali domů a protože situace v Uhrách nadále vypadala pro přemyslovskou stranu velmi neutěšeně, předal Václav II. vládu jednomu z posledních tamních přemyslovských stoupenců Ivanu Kyseckému a vzal s sebou domů nejen syna, ale ke vzteku Uhrů i svatoštěpánské korunovační klenoty a množství uherských rukojmích. České vojsko dorazilo do vlasti v pozdním létě vysílené a panovník zřejmě poučen z chyb svého hrdinského otce lstivě zvolil vyčkávací taktiku a nevrhl se do rozhodné bitvy. Říšské svazy směřovaly ke stříbrné Kutné Hoře a nakonec odtáhly s nepořízenou nejen díky nedostatku potravin, pokročilé roční době a epidemii “nevysvětlitelných” zažívacích potíží, ale i díky jednotě české šlechty s českým panovníkem.
Za necelý rok - 21. června 1305 zemřel na souchotiny v měšťanském domě zlatníka Konráda český a polský král Václav II. (Albrecht Habsburský ho přežil jen o tři roky - 1.05.1308 byl zavražděn svým a Václavovým synovcem Janem Parricidou). Vlády se po zemřelém českém panovníkovi ujal jeho jediný legitimní následník, syn Václav III. a stal se titulárně králem českým, polským a uherským.
Mladý král v říjnu 1305 v Brně rezignoval na svatoštěpánskou korunu ve prospěch bavorského vévody Oty, zbyla mu tedy koruna česká a polská. Zároveň zrušil zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou, která byla mimochodem dále držena ve Vídni a 5. října se oženil s Violou Těšínskou, dcerou vévody Měška, čímž se posílila vazba na Polsko a zbraslavskému kronikáři se to vůbec nelíbilo. Byl totiž přesvědčen, že to byl výmysl českých pánů -
“L.1305 dne 5. října král Václav pojal k manželství Violu, dceru Měška Těšínského. Tuto dívku změněným jménem nazývali Alžbětou. Této však kněžny, dcery chudého knížete, tento slavný a přemocný král nijak byl by za manželku nebral, kdyby od lidí úmyslně a klamně k tomu nebyl naveden. Postaralať se o to prohnaná zlomyslnost několika pánů šlechticů, aby král již tak mocný příbuzenstvem nestal se ještě mocnějším a tak odbojné šlechtice krotiti nemohl”. Po dobytí krakovského hradu Wawelu Vladislavem Lokýtkem vyhlásil Václav zemskou hotovost a vyrazil na obranu Polska. Česká šlechta se však scházela velmi liknavě a pomalu a tehdy prý král dal průchod své mladické netrpělivosti a chtěl šlechtě zabavit nejen jím věnovaný majetek.
Na přelomu července a srpna mladý panovník svěřil vládu švagrovi Jindřichu Korutanskému a v čele vojska se přesunul do Olomouce, kde se měl sejít zbytek zemské hotovosti a pak chtěl pokračovat i s vojskem do Polska. 4.srpna 1306 byl Václav III. v Olomouci zavražděn. Vymřela jím přemyslovská linie, která v českých zemích vládla bezmála půl tisíciletí. Kdo byl osobou vraha, kdo ho pověřil a proč, není dodnes známo. Dle současníků byl poslední Přemyslovec: “mladík ušlechtilý, na pohled spanilý, zjevem sličný, zmužilý, nadaný, dokonale obdařený dary přírody, výmluvný, výřečný, uhlazeně mluvící čtyřmi jazyky: latinským, německým, uherským a českým”, ale zároveň byl považován za neukázněného syna velkého krále. Vládní záležitosti ho nezajímaly, pořádal pitky se svými kumpány rekrutovanými z řad mladých šlechticů, využíval služeb nevěstek, rozdával královský majetek a neposlouchal své rádce, “počal s bujnými duchy bujněti, píti víno až do opilství, tráviti beze spánku noci při pitkách, věnovati se hodům, oddávati se špatným mravům zvráceným zvykům”. Zachované listinné prameny však tvrzení dobových kronik příliš nepodporují.
Vláda Václava III. se v nich jeví vcelku vyvážená, v mnoha směrech kontinuální s vládou otce. Zbraslavský klášter, kde po dvaceti letech spočinuly jeho ostatky se bohužel narozdíl od listin nedochoval a stejně tak se nedochovaly ani Václavovy kosterní pozůstatky. Zachovala se ovšem jeho pověst opilce a hýřila, která není až tak zcela pravdivá.