Svatý Olaf – Viking, světec, věčný král

Luboš Rokos
Světové dějiny
Svatý Olaf je nejznámější norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, že jakožto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému knížeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie ještě nestačí ke ztotožnění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě liší, jak uvidíme.

Svatý Olaf je nejznámější norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, že jakožto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému knížeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie ještě nestačí ke ztotožnění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě liší, jak uvidíme. Podoba obou světců ale přivádí i k tomu, jak si byl částečně podobný raný český a raný norský stát, nebo k tomu, jestli mohla fungovat i kulturní výměna obou území.

Vikinská doba se vyznačovala kořistnými nájezdy stejně jako ovládáním obchodních cest. Po nucených ústupech z dobytých pozic využívali vikinští náčelníci nabyté bohatství k upevnění moci ve svých mateřských zemích. Symbolem vikinských nájezdů jsou útoky na bohaté, ale bezbranné kláštery. Křesťanství se ale stalo také dalším importem Vikingů do Skandinávie. Pomáhalo totiž upevňovat královskou moc. Zatímco v pohanské společnosti byl král služebníkem kmene, který vedl i pohanský kult, křesťanská idea mu zaručovala z hlediska náboženství nedotknutelné postavení. Tady vystupuje analogie s českým státem prvních Přemyslovců. Přemyslovská křesťanská dynastie přebírá moc nad celými Čechami. Když kníže Bořivoj I. přijímal na Velké Moravě křest z Metodějových rukou, ptal se, co mu to přinese dobrého. Metoděj odpověděl, že Bořivoj se stane „pánem pánů svých".1 Po ovládnutí Čech pak Boleslav I. expanduje za hranice směrem na východ. Jeho vojsko ovládá obchodní cestu přes dnešní jižní Polsko a dosahuje až k hranicím Kyjevské Rusi. Po této obchodní cestě zároveň proudí česká kořist, nejvíce v podobě otroků. Máme tu před sebou obrázek mladých, energických dynastií čerpajících sílu z expanze a kořisti, které následně upevňují moc doma a vytvářejí stát.

***

Proces vojenské expanze a hromadění majetku z kořisti vzniká sám o sobě, bez nějakých cizích vlivů. Přesto je i tak možné, že vikinský vliv přispěl ke vzniku středoevropských států přímo. V Polsku se čas od času oživuje teorie, že první Piastovci byli vikinského původu. V družinách středoevropských států mohli sloužit Vikingové, kteří se rádi nechávali najímat jako elitní bojovníci. V samotné Konstantinopoli tak švédští Vikingové (zvaní též Varjagové) sloužili jako osobní ochranka samotného císaře. A Varjagové sídlící na Kyjevské Rusi se mohli po evropských obchodních cestách dostat úplně přirozeně na polský nebo český dvůr. Dušan Třeštík přišel s nápadem, že vrazi svaté Ludmily by měli být právě Varjazi. Odvolává se jednak na jména vrahů (Tunna a Gomon), která jsou podle něj spíše germánská než slovanská. A pak se odvolává na průběh vraždy, kdy Ludmilu uškrtili jejím vlastním šátkem. To prý měla být nápodoba vikinského pohřebního rituálu, kdy byla vdova zabita, aby mohla žít se svým manželem v zásvětí. Rituální vražda vdovy měla probíhat na bázi “svatby”, kde smrt jednoho je podmínkou, aby odešel ke svému druhovi již zesnulému. Výrazem svatby je právě šátek, protože vdaná žena si pod šátek skryla vlasy, aby dala okolí najevo, že je vdaná.2 Rituál zabití vdovy u Varjagů popsal působivě arabský cestovatel ibn-Fadlán. Scéna došla filmového zpracování v díle “Vikingové; Třináctý válečník”.3

Vikinské zbraně se dostávaly do vlastnictví středoevropských dynastií. Skandinávského původu je údajný meč uherského krále Štěpána, sjednotitele Uher a taktéž světce. Severské motivy vykazuje svatováclavská přilba, resp. její nánosek. Ten byl zřejmě původně severskou čelenkou, která byla přichycena na přilbu. K přilbě by se měla vztahovat scéna z Kristiánovy legendy, kdy kníže Václav vytáhl proti kouřimskému knížeti a oba se měli utkat v souboji tváří v tvář: „Když knížata vyšla, aby se utkala, kouřimskému Bůh ukázal nebeské vidění, svatého totiž Václava, jak na jeho čele se skví obraz kříže svatého. Spatřiv to daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovými znameními na pomoc spěje." Svatováclavská přilba nese nánosek ve tvaru kříže, který mohl spatřit kouřimský kníže. Severský původ nánosku ale vedl některé badatele k názoru, že na přilbě nevisí Kristus, ale vikinský bůh Ódin.4 Výhrůžný výraz postavy by měl také za účel šířit strach u protivníka, podobně jako jej šířily dračí hlavy na přídi vikinských lodí. V severské legendě o drakobijci Sigurdovi se mluví podobně o „přilbě hrůzy", kterou měl drak na sobě.5 Kříž na přilbách křesťanského vládce a jeho vojáků je na druhou stranu doložený právě v Sáze o svatém Olavu: „Král Olav měl na své lodi sto mužů a všichni byli v kroužkovém brnění a francouzských přilbách. Většina jich měla bílé štíty se zlatým křížem. … Také na čele přilb dal Olav nakreslit kříž, v barvě bílé." (kap. 49) Kříže na obranných zbraních neslo Olafovo vojsko do jeho fatální bitvy u Stiklestadu: „Všechno naše vojsko ponese jedno znamení, bílý znak svatého kříže na přilbě a štítu." (kap. 205) Jsou to už samozřejmě volné asociace, ale je vidět, kolik nových možností otevírá srovnání středoevropské a severské kultury raného středověku.

NORSKO

Dynastie

Úspěšný proces sjednocení Norska nastartoval král Harald Krásnovlasý (asi 872 – 933). Z jeho mohutného potomstva vládl nejprve Erik zvaný Krvavá sekera (asi 933 – asi 935). Více než vlády hleděl vikinských výprav a když Norové povolali z Anglie jeho bratra Hakona (zvaný Chovanec Aethestanův, protože byl vychován na jeho dvoře), Erik odplul do zámoří a brzy zahynul. Hakon (asi 935 – 960) získal ještě přízvisko Dobrý6 a vládl úspěšně.

Po Hakonovi nastoupil syn Erika Krvavé sekery Harald zvaný Šedý plášť (960 – 970). Vládl poměrně krutě, takže se zvedla široká opozice. Vlády se ujal jarl Hakon z Lade (970 - 995). Jarl byl nejvyšší šlechtický či prestižní titul, Lade (či Hlady) byl dvorec založený původně Haraldem Krásnovlasým ve středonorském Tröndelagu. Hakon i úspěšně odráží útoky Dánů, ale podlehne Norovi, který se vrátí z Anglie – Olafu Trygvassonovi (995 – 1000).

Olaf Trygvasson vstoupil do dějin jako horlivý křesťan, který prosazoval náboženství silou. Za svou krátkou dobu vlády stačil r. 1000 přimět pod pohrůžkou násilí ke křesťanské konverzi celý Island. Proti Olafovi se zvedla další opozice, synové Hakona z Lade Erik a Sven Hakonssonové získali podporu u dánského a švédského krále, v bitvě u Svoldru r. 1000 podlehne Olaf jejich přesile.

Dánský král Sven Vidlivous tím ovládne celé Norsko. Jižní část spravuje sám, Tröndelag spravují jeho jménem bratři Erik a Sven (1000 – 1015). Erik r. 1014 odchází s dánským králem Knutem do Anglie a svůj díl přenechává svému synovi Hakonovi Erikssonovi.

R. 1015 připluje z Anglie další viking, Olaf Haraldsson, pozdější sv. Olaf. Roku 1016 naráží na Hakona Erikssona a vyhání ho do anglického exilu. Olaf postupně ovládne celé Norsko (1015 – 1028), jeho největší konkurent Sven Hakonsson umírá ve Švédsku, když sbírá síly k tažení na Olafa. Svatý Olaf dotáhne to, co nestačil Olaf Trygvasson, tedy násilnou christianizaci Norska. Získá si ale i řadu přátel, takže jeho vláda trvá poměrně dlouho. Olafa svrhne opět zásah zvenčí.

Proti Olafovi vytáhne král Knut, syn Svena Vidlivouse, který zdědil a upevnil vládu nad dánsko-anglickou říší. Správu přenechává jarlovi Hakonovi Erikssonovi (1028 – 29). Olaf prchá do ruského exilu, odkud ho pohne k návratu zpráva o Hakonově smrti. Olaf přichází r. 1030, kdy je ale poražen norským selským vojskem v bitvě u Stiklestadu v Trondheimu.

Exkurs – krajina Norska

Olafova poslední bitva i posmrtný kult je spjat s Tröndelagem, krajem ve středním Norsku. Ten byl ve vikinské době centrem zalidnění této chladné a hornaté země. Nachází se tu půda k zemědělství, tzn. hlavně k pastvám, i zásoby kovů v zemi.

Dvorec v Lade si v Tröndelagu vystavěl už Harald Krásnovlasý a z něho vládl i jarl Hakon. Další dvorec, v Nidarosu, vystavěl Olaf Trygvasson. Zatímco za vlády Hakonových synů Nidaros chátral a při Svenově tažení byl podpálen, svatý Olaf ho nechal přebudovat. Pod novým jménem Trondheim se stal místem posledního odpočinku krále Olafa v tamní katedrále. Při katedrále pak v r. 1152/3 vzniklo norské arcibiskupství. Směrem severně od Tröndelagu se táhne kraj Halogaland a za ním žily už jen laponské kmeny. Obchodní cesta od Laponců na jih byla zvána Severní cestou a dala jméno celé zemi (ang. Norway, něm. Norwegen). Nejvíce byl oceánu otevřen západ země. Islanďané, kteří emigrovali na ostrov z Norska, převzali ze západního Norska své proslulé zákony. Ve středověku se stalo město Bergen základnou německé hanzy a pro své bohatství i počet obyvatel metropolí Norska. Jih Norska byl otevřen vlivům kontinentu, nejvíce před Dánsko. Raně středověké Dánsko zahrnovalo i dnešní jihošvédský kraj Skane, takže na jihovýchodní Norsko byl vyvíjen stálý dánský tlak. Král Knut Veliký po vyhnání svatého Olafa ovládl jih Norska přímo (stejně jako jej ovládal jeho otec Sven Vidlivous); lze to vnímat i jako předehru k plnému začlenění Norska do dánského království mezi lety 1380 – 1814. Jih Norska zasáhla okrajově vrcholně středověká populační exploze proudící ze západní Evropy na východ. Kolonisté přinášeli praktické poznatky ohledně mýcení lesů a nových zemědělských postupů. K mýcení lesů a zemědělskému záboru se hodil v Norsku pouze jih země, a tak k r. 1300 populačně přeskočil i Tröndelag a hlavním městem se v moderní době mohlo ustanovit jihonorské Oslo.

VIKING A SVĚTEC

„Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl otcem naříkajících a vdov i utěšitele raněných; hladovějící krmil, žížnícím poskytoval nápoj, nahé odíval svými šaty; nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval … Nadto osvědčoval také pokoru trpělivost, mírnost a především lásku. Násilím a lstí na světě nikomu nic neodňal." (Svatováclavská legenda Crescente fide). „Krví krutě zbrotil královský meč Dány. Černá krev z jich čela po čepelích tekla. … Potom projížděl král Olav zemí a vybíral od lidu daně, anebo plenil. Olavovi z Anglů odpor klást se nikdo neodvážil. Nutné bylo daně nosit, zlato, zářné šperky." (Sága o svatém Olavu, kap. 15)

Klasické životy svatých zvané legendy obsahují příběhy o černobílém pojetí světa, kde je na jedné straně světec oddaný Bohu a činící zázraky, na druhé straně představitelé zlého světa. Legenda byla napsána i o sv. Olafovi, ale je zcela zastíněna severskou ságovou literaturou. Sága o svatém Olavu je nejobsáhlejší z cyklu královských ság o norských králích, které sepsal na Islandu literát Snorri Sturlusson. Jeho dílo zvané Heimskringla (Okrsek světa) začíná příchodem předků Skandinávců pod vládou boha Ódina, který založil norskou královskou dynastii, a dílo je dovedeno do r. 1177. Hrdinský étos byl na Severu nadřazen ideálu světce poustevníka. Když norský král Harald IV. (1217 – 63) válčil ve Skotsku o zbytky bývalých norských vikinských držav a cestou zpět umíral na Orknejích, nechal si na smrtelné loži předčítat právě Heimskringlu. Norský král Olav svatý vystupuje v ságách víc jako hrdina než jako světec. Je silný v boji, umí taktizovat a dostat nepřítele do léčky, má široký okruh přátel i štěstí. Jeho atributem je vikinská sekera, což je víc než symbol svatosti symbol vikinské brutality… Přitom že by Olaf skutečně nosil sekeru, o tom se jinak neví. Do poslední bitvy si podle ságy (kap. 213) nesl oštěp a ostrý meč jménem Hneiti (Bodák). Vikingové dávali zbraním jména a jak píše Snorri v jednom pojednání o severské mytologii (Jazyk básnický, kap. 60), sekerám bylo zvykem dávat jména obryň.7 A obrové byli nepřátelské bytosti i pro pohanské bohy, natož pro křesťanskou kulturu. Možné vysvětlení tohoto atributu tak spočívá v tom, že Olaf utržil od sekery jednu ze svých smrtelných ran. V době, kdy církev bojovala s mnohoženstvím velmožů, měl král minimálně jednoho levobočka. Zachovala se o něm zpráva zřejmě proto, že tento syn se stal časem dalším norským králem pod jménem Magnus Dobrý.

Příkladů svatosti se v Olafově životopise nachází pomálu oproti přehnaným líčením legend. Olaf měl zázračně vyléčit chlapce, který nemohl jíst kvůli nádoru v krku. Olaf po krku přejel rukou a nádor začal mizet. Olaf měl nějaká vidění budoucnosti, přičemž vidění před jeho poslední bitvou by odpovídala spíše zprávám lidí zažívající klinickou smrt. Olafovy ostatky zázračně odolávaly rozkladu, to je už klasický legendistický motiv. Originální motiv svatosti skrze vyléčení nastal u jednoho z vůdců selského vojska Tóriho Hunda. Tóri šel po bitvě zaopatřit padlého nepřítele: „Při ošetření králova těla se dotkl Tóri zraněnou rukou královy krve a rána se mu hned zacelila. Když se pak roznesla zvěst o tom, že král je svatý, dosvědčil Tóri před vším lidem tento zázrak, který se mu stal." (kap. 230) Olafovy zásluhy o křesťanství ale byly mnohem prozaičtějšího rázu, než je pár zázraků. Olaf šířil v Norsku křesťanství brutálními metodami. Ničil pohanské svatyně, nutil konvertovat lidi pod pohrůžkou smrti, trestal smrtí odpadlictví. Jak vysvětloval, může odpustit i zradu vůči sobě jakožto králi, ale nemůže odpustit zradu vůči Bohu. Pár příkladů za všechny: „Na podzim se vydal na cestu z Borgu a zamířil nejprve do Vingulmarky. Svou cestu zařídil tak, že se vždy usídlil nahoře nablízku lesních obcí, a svolal k sobě všechny jejich obyvatele a především ty, kteří bydlili nejdále od hlavních sídlišť, a vyšetřoval velmi důkladně, jak se dodržuje křesťanská víra, a tam, kde myslil, že je potřebí nápravy, učil sám pravým křesťanským mravům. A vyskytli-li se lidé, kteří nechtěli upustit od pohanství, stíhal je tvrdými tresty, některé vyhnal ze země, jiným dal useknout ruce nebo nohy, některým dal vyloupat oči a jiné dal pověšet nebo postínat, ale nikoho, kdo nechtěl sloužit Bohu, nenechal bez trestu." (kap. 73) „Poručil také svým lidem, aby přepadli ty sedláky v jejich domovech, o kterých myslil, že měli největší podíl na tom pohanství. Někteří byli jati, některým se podařilo utéci a mnozí byli zbaveni majetku. Potom svolal král sedláky na sněm. A protože mnoho předních mužů zajal a měl je v své moci, rozhodli se jejich příbuzní a přátelé, že slíbí králi poslušnost, a proto nedošlo tentokrát ke vzpouře. Tak obrátil král všechen lid na pravou víru a ustanovil tam kněze a dal postavit kostely a vysvětit je." (kap. 109) Ani bitva u Stiklestadu se nedá vysvětlit jako bitva křesťanů proti pohanům. Křesťané stáli na obou stranách a selskému vojsku žehnal Knutův biskup Sigurd. Ten se pak stal terčem norské zloby: „Mnozí, kteří dříve byli nejzarputilejšími nepřáteli krále a nikdy nechtěli o něm znát pravdu, prohlašovali pojednou, že je svatý, a lidé se začali obracet s výtkami proti těm, kteří nejvíce popuzovali k povstání proti králi. A nejvíce byl viněn biskup Sigurd. Lidé ho tak nenáviděli, že pokládal za nejrozumnější odejet ze země do Anglie ke králi Knútovi." (kap. 243)

Věční králové Svatý Olaf a svatý Václav

Svatý Václav je brán za hlavního patrona a ochránce Čech. Je tak opěvován ve svatováclavském chorálu, v nejhorším čase vyjede v čele blanických rytířů. Vojenskou pomoc svatého Václava vzýval kníže Soběslav I. r. 1126 před bitvou s říšskými vojsky krále Lothara. Kníže nechal poslat do Vrbčan pro praporec svatého Vojtěcha, který upevnil na kopí svatého Václava. Jak zpravuje Kanovník Vyšehradský: „Když na sto velmožů českých i představených kostelů a kaplanů hlídalo, stojíce dokola, kopí sv. Václava, jeden kaplan, ctnostný, urozený, jménem Vít, jenž držel kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v přilbu a brnění jako Achilles, zvolal, slze radostí, na své: ́Druhové a bratří, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje za nás, i vy vizte! ́"8

Podobné vidění měli Češi v bitvě s Uhry u Kresenbrunnu r. 1260, největším vojenském úspěchu krále Přemysla Otakara II. Ochránce a patron je jedna funkce, ale svatý Václav dosáhl ještě vyšší mety, a sice funkce věčného vládce. Takový věčný král, „rex perpetuus", vládne zemi stále ze zásvětí a aktuálnímu vládci svou moc pouze dočasně propůjčuje. Poprvé se tato idea objevuje na vůbec první dochované pečeti knížete Vladislava II. (1140 – 1172). Na pečeti je sedící kníže s korouhví a latinským nápisem „Mír sv. Václava v rukou knížete Vladislava". Další pečetě nesou na jedné straně osobu sv. Václava s tímto popisem a na druhé straně osobu aktuálního knížete nebo krále.9 Tyto pečetě přestal užívat teprve král Přemysl Otakar II. Nová královská moc se odvozovala jednak od dynastické linie z otce na syna (a ne kmenovou volbou, přičemž sv. Václav byl patronem právě českého lidu), jednak od Boha, ne od jednoho svatého: „Čechové dlouhou dobu pohlíželi na královské snahy svých knížat s nedůvěrou. Nevyhnul se tomu ani Kosmas, hájící myšlenku o společné vládě Oráčova rodu, z nějž právě ten nejstarší má vládnout. Naopak královský koncept tuto představu rozrušoval. Oslaboval ideu, v níž vládce z masa a kostí jen fyzicky zastupuje skutečného „pána" země – věčného a svatého mučedníka Václava."10

Norský koncept věčného krále začal trochu později než v Čechách a hlavně za úplně jiných podmínek. Český koncept se ocital v konfliktu s královskou ideou, zatímco v Norsku měl svatý Olaf předáním své moci propůjčit legitimitu spornému uchazeči o trůn… Po smrti svatého Olafa vládl jeho syn Magnus (1035 - 1047) a Olafův bratr Harald Krutý 1046 – 1066), poslední vikinský král Norska.11

Následujících asi sto let vládli Haraldovi potomci, mnohdy i formou dvoj- nebo trojvládí. Po r. 1150 vypuknou bratrovražedné boje. Asi nebude náhodou, že právě v této době (r. 1152/53) bylo založeno norské arcibiskupství v Trondheimu. Církev totiž prosazovala ideu jednoho pomazaného krále, pro vícevládí už nezbylo místo.

Do nástupnických boj zasáhl velmož Erling Křivý, který r. 1162 poráží stávajícího krále a dosazuje za krále vlastního syna Magnuse Erlingssona (1162 – 1184). Erling měl za ženu Kristýnu, dceru bývalého krále Sigurda Křižáka. Nárok po přeslici nebyl nikdy dostatečně pevný, takže Erling hledá další cestu k potvrzení Magnusovy legitimity a nachází ho dík spolupráci s církví. Asi roku 1163 proběhla korunovace Magnuse Erlingssona (1162 – 1184), tehdy ještě dítěte, za kterého vládl otec. Byla to vůbec první korunovace v dějinách Norska a nebyla zadarmo. Církev získala majetkové výhody, král měl uznat ideje reformního hnutí, např. nezasahovat do volby biskupů. Na mezinárodní scéně se král v korunovačním slibu zavázal postavit se po bok papeže v boji s císařem Fridrichem Barbarossou. Během korunovace byla také poprvé zformulována idea o svatém Olavovi jako věčném králi a jeho vztahu ke králi pozemskému: „Korunu mu dle nově vytvořené státní ideologie propůjčil svatý Olaf, nebeský patron a věčný král země. Ačkoli byl Olaf již dříve vnímán jako symbol norské státnosti, korunovační rituál vztahy mezi nebeským patronem a věčným králem Norska a jeho zástupcem na zemi vyjasnil a upevnil. Magnús Erlingsson a jeho budoucí následovníci měli od nynějška norskou královskou korunu od svatého Olafa jen zapůjčenou, což kromě korunovačního slibu symbolizovalo i položení královské koruny čerstvě korunovaným panovníkem na oltář v nidaroském chrámu."12 Svatoolafská idea je vůči svatováclavské více umělá, zavedená státní elitou. Nejmocnější muž země ji použil k legitimitě královského titulu svého syna. Církev ji využila, aby dala najevo převahu duchovní moci nad světskou. Třetím motivem pak může být pocit ohrožení ze strany Dánska. Dánsko si průběžně nárokovalo moc nad celým Norskem, za vlády Magnuse Erlingssona přímo ovládalo jihovýchod země a do dánského azylu mířili Erlingovi nepřátelé. Zasvěcení norské země patronovi norského původu by tak byl podobný tah jako vzývání českých patronů v bitvě Soběslava I. proti říšským vojskům r. 1126 Svatoolafský kult nakonec zlidověl. Sedláci se při bouřích proti výši daní za dánské nadvlády odvolávali na údajné právo svatého Olafa. Na svatoolafskou ideu nezapomíná ani moderní doba, titul „věčný král Norska" v latině i norštině nese Olafův památník v místě jeho rodiště.13

Magnus Erlingsson byl svržen dobrodruhem jménem Sverre, který svoji legitimitu odvozoval vůbec mlhavě jako údajný syn bývalého krále Sigurda Munna (zemřel r. 1155). Sverre také přepracoval svatoolafskou ideu a prohlašoval, že mu sv. Olaf ve snu zjevil nespokojenost s vládou krále Magnuse. Sverre vyhrál vleklou válku a založil dynastii, která vládla až do ztráty norské samostatnosti (po které následovalo připojení ke Švédsku a poté k Dánsku).

Idea vládce, který shlíží na svůj lid ze zásvětí, se objevuje i v pohanské době a je lákavé ji srovnat. Snorri Sturlusson odvozuje v Sáze o Ynglinzích původ skandinávských dynastií od boha Ódina. Snorri byl křesťan a psal ve křesťanské kultuře, což jeho mytologická pojednání muselo nějak poznamenat. S existencí pohanských bohů se vypořádal euhemeristicky, tedy definoval bohy za někdejší význačné lidské osobnosti, které si pak lidé zbožštili. Tak měl dopadnut i Ódin (kap. 9): „Ódin zemřel ve Švédsku, podlehnuv nemoci. … Oznámil, že odchází do Domoviny bohů a tam své přátele uvítá. Švédové mínili, že se odebral do staroslavného Ásgardu a bude tam žít navěky. Tehdy začali Ódina znovu uctívat a vzývat. Věřili, že se zjevuje před velkými bitvami. Tu pak jedněm určí vítězství a druhé povolá k sobě, a obojí platilo za dobrou sudbu."14 Snorri psal svá díla po v první polovině 13. století, nějakou dobu po zavedení svatoolafské ideje věčného krále. Je tedy teoreticky možné, že norská církev také znala názor, že bůh Ódin shlíží shůry na svůj lid. Ódina by jejím zásahem nově nahradil nový patron, svatý Olaf…

Olafův kult v době luteránství

U Vikingů se s oblibou diskutuje jejich náboženský pragmatismus. Vychází to nejvíce z příkladů, jak vikinští kupci přijímali slib křtu (primsignatio), aby mohli obchodovat s křesťany. Po skončení obchodu na slib křtu zapomněli.15 Mnohem větším pragmatickým krokem v dějinách severských zemí bylo přijetí protestantismu rozhodnutím dánského krále Kristiána III. r. 1536. Luteránství totiž ve své kritice církve útočilo na její bohatství a král tak mohl přistoupit ke konfiskaci církevního majetku. A to se postupně událo v celém dánském království s patřičným efektem (třeba na Islandu vlastnil skálholtský biskup jednu jedenáctinu veškeré užitkové půdy) a k protestantismu konvertovalo i r. 1527 Švédsko (jehož součástí bylo i Finsko). Zatímco v říši probíhaly letité boje mezi katolíky a protestanty, v Dánsku přišel jednorázový krok, proti kterému se nezvedla nějaká silná vlna opozice. Byl to dáno i tím, že král vládl více méně absolutisticky; také nařízení o zavedení luteránství v Norsku šlo společně s absolutistickým pokynem k plné integraci Norska do dánského království. Luteránství se dá vnímat i jako jedna ze sledu mnoha a mnoha herezí, která ovšem na rozdíl od ostatních skutečně nad katolickou církví zvítězila. Heretická hnutí pranýřovala obecně ono církevní bohatství a v duchovní rovině jim byla společná snaha o návrat ke křesťanským kořenům. To vedlo heretiky a protestanty až k fundamentalismu, když mělo být křesťanství oproštěno od všech dějinných nánosů a víra se měla opírat pouze o Bibli. Terčem kritiky se stal kult svatých – lidé mají uctívat Boha a ne jiné lidi. Světec může být lidským vzorem, ale ne předmětem uctívání a kultu. Terčem fundamentalistických tažení se stávala zobrazení svatých na obrazech nebo v sochách. Zde se nabízí srovnání s tažením prvních misionářů proti modlám, kde misionáři v písemných pramenech stereotypně tvrdí, že modla není hodna úcty, protože v ní není žádný život. Protestanté (nebo byzantští ikonoklasté) v podstatě totéž tvrdili o obrazech svatých. V českých kostelech se leckde zachovaly malby svatých s vypíchanýma očima nebo jiným poškozením, sochy svatých na gotických portálech končívaly s uraženými hlavami. Jedná se nejvíce o doklad husitských tažení a někde o památku na tažení švédských vojsk za Třicetileté války. Právě švédská vojska uštědřila ránu svatoolafskému kultu, a sice v rámci livonských válek. Švédsko při útoku na dánský stát r. 1563 dobylo Trondheim, poplenilo katedrálu a odvezlo ostatky sv. Olafa. Ostatky vrátilo, lidé opět konali poutě ke hrobu světce a byly hlášeny zázraky. Teď zasáhlo Dánsko, ostatky odvezlo a zazdilo na neznámém místě.

Potlačení kultu sv. Olafa mělo negativní dopad i v mezinárodním ohledu. Do Norska vedla poutní cesta, po které proudili poutníci z různých částí Evropy. Zajišťovali kontakt se světem, přinášeli nové věci nebo jen nové informace o dění ve světě. To všechno se zničením poutního místa mizí a země na severní periferii Evropy se ocitá v ještě větší izolaci. Úcta ke sv. Olavu se obnovila v samostatném Norsku. 29. červenec, výročí bitvy u Stiklestadu, je norským státním svátkem. Roku 1997 došlo i k obnově staré poutní cesty do Trondheimu.16 Na norskou královskou tradici navazuje i nynější dynastie. Norsko bylo na jedno století součástí Švédska (1814 – 1905), stalo se tak v důsledku napoleonských, kde stálo Dánsko na straně poražených. Když Norsko r. 1905 vyhlásilo samostatnost, vybralo si v referendu o státní formě monarchii.17 Za krále byl vybrán člen vedlejší dánské královské větve, princ Karel. Karel demonstrativně přijal jméno Hakon podle posledního krále samostatného středověkého Norska a vládl jako Hakon VII. (1905 – 1957). Jeho syn Alexandr přijal jméno Olaf právě podle norského světce a vládl donedávna jakožto Olaf V. (1957 – 1990).

Hlavní literatura: Sturlusson, Snorri: Sága o svatém Olavu. Lidové demokracie, Praha 1967. Polách, P. Vladimír: Historie o starých norských králích. Veduta, České Budějovice 2014. Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005. Králík, Oldřich: Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1967.

  1. Viz Kristiánova legenda, kap. 2: „Tu dí onen: V jaké vydávám se nebezpečenství takovou věcí, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské? - Odřekneš-li se, praví biskup Metoděj, model a démonů v nich přebývajících, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé budou podrobeni panství tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako řeka převeliká, v níž se stékají vody rozličných potůčků." Vize prosperity knížecí dynastie je vyjádřena u rodičů Haralda Krásnovlasého, sjednotitele Norska: „Královna stála v zahradě a vytahovala si ze šatů trn, který se jí do nich zapíchl. Ale trn v jejích rukou vrostl ve velkou přeslici, jež na spodním konci zapustila kořeny a shora jí vyrostly větve, velké jako na obrovském stromě. … Větve měl nevýslovně velké, některé sahaly do nebetyčné výšky … některé byly tak dlouhé, že se jí zdálo, jako by se rozprostíraly po celém Norsku, ba ještě dále." … Což mělo znamenat: „Král Halfdan s královnou Ragnhild založí rod skvělý a významný, který bude vládnout po celé zemi s velikou ctí a slávou. A nejen to: jeho moc nejednou přesáhne hranice Norska jako ty větve na stromu královny Ragnhild." in: Kaňa, Jaroslav (přel.): Královské ságy. Albatros, Praha 1980, s. 66 – 67. Bořivoj svolil ke křtu poté, co ho moravský kníže nechtěl nechat usadit k hostině, protože byl pohanem: „Tohoto příkoří zželelo se biskupu Metodějovi i řekl prý mu: Ach, že ty takový a tak mocný muž nestydíš se býti odstrčen od sedadel knížecích, ačkoli požíváš sám též důstojnosti knížecí, nýbrž raději pro ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky sviní na zemi ležeti!" Vedou se diskuse, nakolik je tato situace reálná, nebo jen literární a legendární. V Sáze o svatém Olavu je podobná situace působící realisticky. K Olafovu tažení ke Stiklestadu se chtěli přidružit dva lapkové se svou družinou: „Král je žádal, aby se dali pokřtít a přijali pravou víru - ́a potom jeďte se mnou a budete se u mne těšit velké vážnosti. Nechcete-li však, pak se vraťte ke svému řemeslu. ́ Afrafosti odpověděl, že křesťanství nepřijme, tak odešli. Tu pravil Gaukatóri: ́Je to pro nás velká hanba, že nás tento král vyhání od svého vojska. Nikdy dříve se mi nestalo, abych nebyl považován za rovnocenného společníka. ́" (kap. 201) Oba bratři nakonec křest přijali, aby mohli do bitvy. (kap. 204) ↩︎

  2. Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, s. 370 – 373. Rodinný stav ženy podle jejích vlasů v prostředí germánských Anglosasů potvrzuje i Jan Čermák: „Dlouhovlasost se v tradičním výkladu považuje za příznak svobodného stavu nebo panenství." In: Čermák, Jan: Jako když dvoranou prolétne pták; Antologie nejstarší anglické poezie a prózy /700 – 1100/. Triáda, Praha 2009, s. 492. ↩︎

  3. https://www.csfd.cz/film/1772-vikingove/prehled/ ↩︎

  4. Jak rozebírá Merhautová, Anežka: Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 85 - 92. Protitezi a obhajobu Krista na svatováclavské přilbě zastává Slavíček, Václav: Přilba knížete Václava svatého http://www.e-stredovek.cz/post/prilba-knizete-vaclava-svateho/ ↩︎

  5. Sigurd zabil draka Fáfniho, který střežil prokletý zlatý poklad (jedná se o totéž “zlato Nibelungů” nebo zlatý “oheň Rýna” v pozdějším podání Richarda Wagnera, původ tragédie celé operní skladby). Sigurd a Fáfni spolu prohazují pár slov: Fáfni: “Přilbu hrůzy jsem proti hrdinům měl, když jsem hlídal planoucí poklad. Sám jsem se domníval, že silnější všech jsem, že se mně nemůže žádný rek rovnat.” Sigurd: “Jak divá saň jsi prudce syčel a naháněl hrůzu. Zloba myslím vzkypí v myslích reků pod podobnou přilbou.” Viz Píseň o Fáfnim 16 – 19, in: Edda, přel. Heger Ladislav: SNKL, Praha 1962, s. 300 – 301. ↩︎

  6. Přízvisko „dobrý" neznamenalo „dobrotivý" nebo „hodný. V severské společnosti se tak označoval král, který zaváděl zákony. Hakon Dobrý zavedl zákoníky pro kraje gulathingský a frostathingský. Magnus Dobrý, syn sv. Olafa (1035 – 1047), sestavil nedochovaný zákoník s názvem Šedá husa. Norské zákoníky sjednotil král Magnus V. Dobrý (1260 – 83), zvaný též Zákonodárce. Svod jeho zákonů se stal i vzorem pro přepracování práva islandského. V dánské roskildské kronice se pak lze dočíst, že král Erik Dobrý (1095 – 1103) zaváděl nespravedlivé zákony. A i přesto měl toto přízvisko… Viz: Busck, Steen; Poulsen, Henning: Dějiny Dánska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 28. ↩︎

  7. Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích. Odeon, Praha 1988, s. 126. ↩︎

  8. In: První pokračovatelé Kosmovi. Melantrich, Praha 1950, s. 18. ↩︎

  9. K pečetím více např. Vaníček, Vratislav: Svatý Václav. Paseka, Praha/Litomyšl 2014, s. 232. ↩︎

  10. Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, s. 183. ↩︎

  11. Harald Krutý nabyl bohatství v gardě byzantského císaře, odkud se vrátil do Norska. Jeho hlavním nepřítelem byl dánský král Sven Estridssen a norsko-dánské válce padlo za oběť i nejstarší dánské vikinské město Hedeby. Haraldův zrak se nakonec obrátil k typickému vikinskému cíli, tedy k Anglii. R. 1066 zasáhl do nástupnických bojů o anglický trůn, ale padl brzy po vylodění v bitvě u Stamford Bridge. Týž vítr, který hnal do Anglie Nory, držel v přístavech Normandie vojsko Viléma Dobyvatele. To netrvalo dlouho a do Anglie vpadli i Normané. Anglické vojsko se po bitvě na severu země rychlým pochodem přesunulo na jih, kde po celkovém heroickém vypětí a vyrovnaném boji podlehlo Normanům ve známé bitvě u Hastingsu. ↩︎

  12. Polách, s. 34 – 35. ↩︎

  13. Foto v českém překladu kroniky Adama Brémského in: Adam Brémský: Činy biskupů hamburského kostela. Argo, Praha 2009, s. 119. ↩︎

  14. Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích, s. 142. ↩︎

  15. Osobně jsem na rozpacích, jestli takové pragmatické chování připsat Vikingům více než jiným. Vikingové se např. nechávali opakovaně pokřtít kvůli ekonomickým výhodám: „V 9. století se ve Francii jeden Viking přiznal, že se dal celkem 21x pokřtít jen proto, aby získal darem křestní košili." In: Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců, s. 326. Stejně se ale chovali o staletí později i kočovní Cikáni, kteří za křestní košili a drobný peníz pro novokřtěnce nechávali na různých místech svého putování opakovaně křtít své děti… ↩︎

  16. Viz https://www.postoj.sk/20150/putovanie-za-svaetym-olafom ↩︎

  17. Pro monarchii se vyslovily tři čtvrtiny hlasujících. Je to zajímavé ve srovnání s Islandem, který vyhlásil samostatnost na Dánsku r. 1944 a kde se v referendu vyslovilo 95% hlasujících pro republiku. Norskou bylo neustále součástí nějaké monarchie – zprvu mělo vlastní dynastii, dvakrát bylo součástí švédské monarchie, dlouhou dobu bylo součástí monarchie dánské. Island byl naopak založen norskými vystěhovalci, kteří prchali před násilným sjednocováním Norska v podání krále Haralda Krásnovlasého. Takové prožívání vlastní identity od středověku se promítá takovýmto očividným způsobem i v moderní době. ↩︎