Šlechta v Kosmově kronice
Nejdříve je nutné si vyjasnit terminologické problémy. Lze v této době mluvit o šlechtě? Kosmas používá termíny předáci, velmoži, vznešení, urození nebo bojovníci prvního a druhého řádu.V posledním označení se už může zrcadlit rozdělení na budoucí vyšší a nižší šlechtu, zde ale zcela v zárodku a hranice nebyly uzavřené (spíše naopak). Odlišit od sebe bojovníky prvního a druhého řádu na stránkách Kosmovy kroniky je až na výjimky (alespoň pro mne) nemožný úkol. V tomto článku budu používat termín šlechta, šlechtická obec, ačkoliv jde o mladší pojmy.
Když se mluví nebo píše o šlechtě Kosmova věku, právem se na prvním místě připomíná, že šlechtická obec měla být garantem seniorátu umírajícího knížete Břetislava I. Syn Oldřicha ustavil, že napříště bude knížetem nejstarší z Přemyslovců a mezi ostatní své syny (snad jen dočasně) rozdělil Moravu.V generaci Břetislavových vnuků se knížectví dostalo do situace, kdy moravské větve rodu měly majetkové a vojenské zázemí pro pokusy porušit (nebo naopak dodržovat) seniorát a pražské (potomci Vratislava) nikoliv. To vedlo k pnutím a téměř stálým dynastickým bojům a sporům. Česká šlechta (jednotlivé frakce stojící za různými Přemyslovci) toho pochopitelně mohl využít a často využívala, v některých případech družiníci méně průbojných Přemyslovců podněcovali své pány k ozbrojenému vystoupení proti stávajícímu vládci (stejné schéma je ale známo i z pozdější historie, např.: povstání Přemysla Otakara II. V roce 1248). Šlechta po eventuálním úspěchu mohla získat úřady, moc i vliv.
Každopádně, šlechta selhala v roli garanta seniorátu a stability českého knížectví, ale i na to si Kosmas trpce stěžuje.
Lze vypočítávat jednotlivé straníky Přemyslovských kandidátů na trůn, bude to ale jen letmý výčet bez souvislostí. Významnou roli na dvoře Vratislava II. měl Kojata, syn Všebora (poté, co prosadil proti knížecí vůli biskupem Jaromíra, z Čech uprchl), komorníkem byl na sklonku královské vlády Vít, syn Želibora. Jaromírovi sloužil jako bojovník Vilém. Za Bořivoje II. byli rádcové Hrabiše a Protiven. Ke straníkům Oldřicha Brněnského patřil Neuša, syn Dobřemilův, Svatopluka Budivoj, syn Chřenův, Vladislava naopak podporoval vyšehradský kastelán Fabián. Soběslava ze zajetí vysvobodil Konrád, syn Řivína.
Plynule je možné přejít k první „sociální roli". Je jím intrikán. Na počátku 12. století tahali za nitky dva muži, kteří se oba shodně jmenovali Vacek a shodně pro oba Kosmas nemá ani jednoho vlídného slova. První Vacek, který se podle kronikáře narodil „pod selským mlýnem", tedy jako neurozený (a je tak příkladem sociální mobility), se prvně objevuje na scéně historie v roce 1105., kdy je znám jako stoupenec olomouckého knížete Svatopluka. Svatoplukův vzestup na pražský stolec znamenal i postup pro Vacka (přesně v intencích předchozího výkladu). Během výpravy moravského Přemyslovce do Uher (1108) byl vacek společně s Vršovcem Mutinou pověřen obranou země. Ve své úloze selhali, když do Čech vpadl Bořivoj s Poláky a zahnal oba obránce do vnitrozemí. Vacek svedl veškerou vinu na svého druha a nese tak přímou odpovědnost na vyvraždění Vršovců, které následovalo záhy. Následujícího roku Vacka najdeme se Svatoplukem v Polsku a poté, co je kníže zabit, na naléhání Vacka je v polním táboře knížetem zvolen Svatoplukův mladší bratr Ota. Po návratu vojska (tvořeného především moravskými bojovníky) Ota není uznán a knížetem se stává Vladislav (o nástupu knížat na stolec zde). Změna knížete vackovým postavením neotřásla. V roce 1110 je na jeho příkaz (nikoli knížete!) oslepen Vršovec Ješek. Další rok „též na přímluvu kmeta Vacka – ač to nebylo k jeho vlastnímu prospěchu – bylo dosaženo , že kníže Vladislav povolal svého bratra Soběslava zpět z Polska." V roce 1113 se k Soběslavovi doneslo, že ho Vacek chce nechat zajmout. Tomu Přemyslovec předešel, pozval k sobě Vacka, nechal ho zajmout a zabít.
Ve stejné době v okolí knížete působí i druhý Vacek, označovaný jako „tichý", společně se svým zeťěm Prostějem. Oni dva stojí za zajetím Oty Olomouckého v létě 1110. V květnu 1114 se jim Ota nechal pomstít, když je nechal oslepit.
V roce 1096 byl vyhnán Břetislavem II. do Polska, zřejmě on stál za smrtí tohoto knížete. V roce 1101 je povolán Bořivojem zpátky, Mutina získává kastelánství v Litoměřicích a Božej v Žatci. V roce 1107 byli Mutina s Božejem zajati (na radu Hrabišeho a Protivena).
Hrabiše a Protiven, rádci Bořivoje, úskoky poštvali Vladislava proti Bořivojovi a to do takové míry, že se Vladislav dohodl se Svatoplukem.
K době sv. Vojtěcha Kosmas vysloveně říká, že „kníže nemohl vládnout sám sebou, ale vládli kmeti." Proto došlo k vyvraždění Slavníkovců. Ačkoliv Kosmas tuto dobu nezažil, je zřejmě blízko pravdě. Boleslav II. byl paralisován chorobou, zemi mohli ovládat předáci a vyvraždění Slavníkovců bylo soukromou mstou Vršovců.
Jsou známi i zrádci. Břetislava I. během jeho bojů s Jindřichem III. zradil Prkoš, který měl bránit severní průchod hvozdem a namísto toho se nechal podplatit „saskými pěnězi" a postavil hlídky až ve vnitrozemí. Trest ho neminul. Poté, co byl lapen, byly mu vyloupnuty oči, useknuty ruce i nohy a torso těla bylo hozeno do řeky (snad do Bíliny, kde byl Prkoš kastelánem).
Česká šlechta působila také často jako poslové a diplomati. Společně s Jaromírem putovali do Říše kměti Šebíř, Alexí a Němec Markvart.
Oldřich na začátku 12. století poslal do Čech Neušu, syna Dobřemila. Ten obviňoval Bořivoje z usurpace trůnu, který měl podle seniorátu patřit Oldřichovi, obviňoval a vyhrožoval kmetům. Neuspěl.
V roce 1109 měl do Prahy putovat Dětříšek, syn Buzův, který měl přemluvit české předáky, aby uznali knížetem Otu Olomouckého.
Několik poslů vyslal Vladislav. K Svatoplukovi vyslal Pulu, bratra Viléma – tím začalo Svatoplukova panování v roce 1107. Za Jindřichem IV. do Bamberka poslal Sezemu a Heřmana, císař mu měl zajistit knížectví proti Bořivojovi.
Svého posla měl i Soběslav ve vyhnanství. Jmenoval se Štěpán a váže se k němu dobrodružná historka. Když jel ze Saska do Polska, v lese ho přepadli loupežníci. Ti mu slíbili, že ho zachovají při životě, když jim nechá svého koně a svůj majetek. Štěpán odmítl a nastal boj mezi loupežníky a jeho doprovodem. Z boje se zachránil kněz, který spěchal na hrad Hlohov, za kastelénem Vojslavem. Vojslav vyslal své muže, Štěpána nalezli umírajícího v řece Bobr.
Zřejmě nejčasteji (i na stránkách kroniky) česká šlechta působila jako bojovníci. Kosmas většinou vypočítává ty, kteří bitvy a šarvátky nepřežili. U Mailberka to byli bratři Stan s Radimem, Hrdoň, syn Jana a Dobrohost, syn Hynšův. Zpackanou výpravu Břetislava do Srbska (Míšeňska) nepřežili Vznata s Načeradem, oba synové Tasa, kmet Alexí (zmínka o něm výše) se svým zetěm Ratiborem, bratři Braniš se Slávou. O nohu přišel kmet Předa, syn Byšeho. Dynastické boje mezi Bořivojem a Vladislavem nepřežil kmet Vacena, člověk Vladislava. V bitvě u Trutiny se vyznamenal Dětříšek, který vedl úspěšný protiútok, bitvu naopak nepřežili Nožislav a Držikraj, synové Lubomíra. Stanův syn Jiří, kastelán v Žatci bojoval statečně v bitvě na Luckém poli, zde také padl. Poslední válečnou operací s jmény padlých, kterou Kosmas uvádí, je dobytí Přimdy (jméno kronikář nezmiňuje). Náhlý útok vybraných bojovníků se ukázal úspěšným, zabiti byli dva knížecí bojovníci: Oldřich, syn Vacemilův a Olen, syn Boršův. Jako bojovníky lze snad také označit vrahy Vršovců, Heřmana, Krásu a Vaculu.
Zcela mimo svět politiky, intrik i bojů stojí šlechtici jako poutníci do Svaté země. Kosmas na začátku 20. let zachycuje rozvoj skutečného zájmu o poutě, zároveň zřejmě chce psát o něčem jiném než o politice své doby (sám to v předmluvě III. knihy píše). V březnu 1122 se vrátil kmet Vznata z Jeruzaléma a Galicie (tedy od hrobu sv. Jakuba v Compostele), zřejmě tento šlechtic chtěl vykonat zbožnou cestu před svojí smrtí, v říjnu téhož roku umírá. K následujícímu roku uvádí početnější výpravu. V březnu do Svaté země vyrazili Dluhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich Zdík. Dluhomil cestu nepřežil, ostatní se v listopadu vrátili.
Na konec „sociálních rolí" šlechty Kosmy představím šlechtu jako předmět zvůle panovníka. Ve většině případů se jako tyran chová Vratislav (Kosmas k němu cítil osobní aversi).
Mstiše, kastelána v Bílině, kastelánství zbavil, jako trest, že Mstiš dříve jako správce Lštění umořil zajatou manželku Vratislava k smrti. Své zdraví si mstiš zachránil včasným útěkem. Podobný strach přinutil Kojatu a Smila k útěku, poté, co proti vůli Vratislava prosadili biskupem jeho bratra Jaromíra. V roce 1088 Vratislav, ač slíbil bezpečnost dříve vyhnanému Benedovi, ho lstí zajal a přikázal svému komorníkovi Vítovi, aby ho zabil. Beneda se ubránil a Víta zabil, nepřežil až útok jiného králova muže – Kukaty.
Největší konflikt se šlechtou měl Vratislav v roce 1091. Když přitáhl k Brnu proti svému bratru Konrádovi, jeho vilik (správce majetků) Zderad urazil Břetislava, syna Vratislavova. Incident skončil smrtí Zderada a odchodem části vojska (tj. i šlechty) s mladým Břetislavem. Po tomto rozkolu Vratislav raději uzavřel mír se svým bratrem, než aby riskoval, že se Konrád spojí s Břetislavem. Břetislav se svými bojovníky, kteří se báli hněvu Vratislava, utekl na Hradecko a poté do exilu v Uhersku.
Za připomenutí rozhodně stojí incident u Hrutova v roce 1055. Podle Kosmy, Spytihněv II. po smrti svého otce Břetislava I. a nástupu na trůn nechal zavolat moravskou šlechtu (nebo jen posádku moravských hradů) do Chrudimi, kde mu měli přísahat věrnost. Předáci se zdráhali překročit zemskou hranici a rozbili tábor u Hrutova. Zde je rozlícený Spytihněv nechal zajmout, odebrat jim jejich zbraně a vybavení, které poté rozdělil svým věrným.
Kapitolou sama o sobě je vyvraždění Vršovců v roce 1108. Příkaz k naplánované akci dal kníže Svatopluk, po údajné zradě Mutiny. V roce 1110 došlo k represím vůči straníkům Bořivoje. Vršovec Jan byl zbaven očí a nosu. Přivitanovi byl na záda přivázán prašivý pes a byl třikrát voděn okolo tržiště, nakonec mu byly uťaty vousy a byl vyhnán do Polska. Za pozornost stojí otázka, zda můžeme ztotožnit některé šlechtice Kosmovy éry s pozdější šlechtou. V několika případech pouze hypoteticky. Kojata, Všebor a Hrabiše jsou jména typická pro severočeský rod Hrabišiců. Vznata a Tas naopak pro pány z Lomnice (erbu křídla), Načerad pro Načeradice (ti používali v erbu černého lva). Ratibor je jméno, které se často objevuje na Moravě v první polovině 13. století. Zcela hypoteticky (pouze na stejných jménech) lze odvodit potomky Řivína a Dobromila.
V Kronice Čechů je i naznačena existence několika šlechtických frakcí, většinou svázaných příbuzenskými svazky. Existence různých frakcí vyplývá z dynastických bojů. Tato společenství měla do určité míry i vlastní zahraničně politický program. Jako příklad lze uvést Vršovce, temné postavy celé kroniky, ti se snažili o pokojné soužití s Polskem (kam byli střídavě vyháněni a odkud se vraceli). Z logiky věcí proti sobě stáli oba Mutinové a Hrabiše s Protivenem.
V sledované kronice vidíme jednotlivé šlechtice, kteří manipulovali se svými knížaty a vládci jako loutkami, vidíme šlechtice jako věrné služebníky panovnické moci (kteří neváhali páchat zločiny), známe i okamžiky, kdy se šlechta třásla před rozmary a hněvem panovníka, který své věrné doslova tyranisoval.