Saské války Karla Velikého a saské Renovatio Imperii
První fáze válek 772 - 785
Sasové narazili na Franky v rámci svého rozpínání, v letech 718-758 je zaznamenáno přes deset válek. Karel Veliký vedl saské války celých 33 let (772-804). Sasové neměli centrální vládu, takže mír s jedním knížetem neznamenal mír s dalšími, prostředkem ke zlomení odporu pak byly deportace. Války měly několik fází, po prohraných otevřených bitvách a neutralizaci vůdce odporu Widukinda přešly do partyzánských bojů. Sasko se dělilo na více oblastí, na západě Vestfálsko, na východě Ostfálsko a mezi nimi Engern. Poslední centrum odporu se nacházelo na špatně dostupném, bažinatém severu mezi dolní Vezerou a dolním Labem a nazývalo se Wigmodien.
Karel Veliký začne tažení jako reakci na saské vpády r. 722. Dobyde pevnost Eresburg i s centrální saskou svatyní. Sasové uzavřeli mír a předali 12 rukojmích. Karel r. 774 táhl do Itálie, kde vyvrátil langobardské království, a toho Sasové využili k povstání. Dobyli zpět Eresburg, Karel v září r. 774 začíná vojenské střety a přes zimu plánuje další válku. Tady padne rozhodnutí, že nestačí uzavírat znovu a znovu mír, který bude znovu a znovu porušován. Karel vyhlásí program dobytí a christianizace saského území, což je jeden ze zlomů saských válek.
Začátkem roku 775 tedy přijal Karel Veliký plán christianizace Sasů vojenskou metodou. Cílem je vojenské vítězství, pokřtění Sasů, až potom evangelizace, tedy vnitřní přijetí víry. Někdo ty války nazývá křížovými a tuto taktiku prováděly ve vrcholném středověku i řády německých a mečových rytířů v Pobaltí.
Karel Veliký, kronika Ekkeharta z Aury, 1112-1114, zdroj: WmC
Mimo čistě vojenské plánování ale Karel věnoval velikou pozornost misiím a budoucí církevní správě (stejně tak to naplánoval před válkou s Avary). Mezi Sasy a předtím mezi Frísy už pronikali anglosaští misionáři, o ktreé se Frankové i nadále opírali. Ostrovní Sasové cítili sounáležitost s kontinentálními Sasy, a v tom i nějakou morální povinnost nenechat své příbuzné v pohanských představách. V praxi se určitě hodila i jazyková příbuznost.
Z r. 775 pochází celá osmina zachovalých listin, které vydal Karel Veliký, a většina z nich se týká darů klášterům na saské hranici. Motivem mohlo být, aby se mniši modlili za úspěch války, ale stejně tak se počítalo s klášterním zázemím pro samotnou evangelizaci Sasů. Ke těmto královským klášterům na saské hranici náležela Fulda, Lorsch a od r. 775 i Hersfeld.
V květnu 775 Karel táhne, dobude Eresburg, překročí Vezeru, napadne část Ostfálů a poté Engernů. Koncem roku se vrací, nejsou zprávy o křtech.
Roku 776 Sasové opět povstanou a obsadí Eresburg, jsou zastaveni u Hohensyburgu. Karel podnikne tažení na podzim, kdy se Sasové už chystají na zimu, a porazí je. U pramenů řeky Lippe přichází první hromadný křest.
Saské války Karla Velikého, zdroj: KLIO Schleswig-Holstein
Roku 777 proběhne říšský sněm v Paderbornu, pozváni jsou i Sasové - pokřtění i ti, kteří budou pokřtěni zde. Sasové slibují věrnost a dávají zástavy, saští velmoži dostávají pozemkové i jiné majetky. Domlouvá se konkrétní plán výstavby církevní organizace včetně placení desátků. Saský vůdce Widukind někdy teď prchá do Dánska a sbírá síly.
Roku 778 je Karel zainteresován ve Španělsku a cestou zpět napaden a zdecimován v pyrenejském údolí Basky. V Sasku mezitím vytáhne Widukind a hlavním cílem jsou mu kostely. Blíží se k Rýnu, Fulda se evakuuje. Karel potřebuje mimo jiné napravit válečné štěstí a Widukinda poráží. Roku 779 táhne Karel do Vestfálska, r. 780 až k Labi.
Na jaro 782 svolá Karel sněm k pramenům Lippe a vyhlašuje okupační právo, vydané pod názvem Capitulatio de partibus Saxoniae. V plánu je začlenění Saska do říše pomocí hrabské sítě, kde mají působit jak franští, tak saští velmoži. Na jejich činnost dohlížejí loajální kněží. Zase se podnikají kroky k vytvoření církevní sítě a plány misií. Saské kostely dostávají dvojnásobek půdy, než kolik má běžný dvůr, Sasové mají ze svých 120 lidí poskytnout kostelu po jednom pacholkovi a děvečce. Kostely mají dostávat desátky. Právo zakazuje konání saských kmenových thingů, tedy sněmů, naopak povoluje účast na sněmech říšských. Nově je stanoveno 14 provinění, které se trestají smrtí - odpor proti králi, zabití kněze, krádež v kostele, ale i takové pohanské zvyky, jako je spálení mrtvého.
Po Karlově odjezdu stejně na podzim r. 782 vypukne Widukindovo povstání, navíc Polabští Srbové vpadnou do Durynska a Saska. Proti Sasům vytáhne hrabě Theoderich a je poražen. Do Saska se tak vrací Karel, který ani nestihl svolat hotovost. Sasové se vzdávají a vydávají viníky povstání, zatímco Widukind opět prchá. Karel pak u Verdenu na soutoku Alleru a Vezery nechá popravit údajně 4500 Sasů, což je přehnané číslo (mlčí o tom teolog i Alkuin, který je jinak kritický k násilným metodám christianizace).
Roku 783 za letního tažení Karel poráží Engerny v bitvě a podniká demonstrativní tažení k Labi. Důležité z hlediska válek bylo, že toto léto proběhly poslední dvě regulérní bitvy (včetně té s Engerny), dalších se Sasové neodvážili a podnikali pouze partyzánské války.
Roku 784 proběhne povstání Ostfálů, které potlačuje Karel Veliký, a povstání Vestfálů, které samostatně potlačuje Karlův prvorozený syn Karel mladší. Karel Veliký poprvé pokračuje v tažení i přes zimu, Vánoce tráví v Eresburgu a pustoší Sasko.
Roku 785 táhne Karel do Bardengau na severu, kde se zkontaktuje s Widukindem. Widukind se vzdá, nechá se pokřtít a Karel Veliký mu jde za kmotra. A tímto Widukind úplně mizí z pramenů a nic se o něm dál neví. Celosaský odpor je tím nadobro zlomen, Sasové se nezmohou na regulérní bitvu, nemají velkého vůdce, stahují se do odlehlých oblastí hlavně na severu, odkud vedou partyzánský odpor. Pokračuje christianizace, r. 789 je v Brémách obnoveno první saské biskupství.
Druhá fáze válek 792 - 804
O dalším saském povstání je slyšet až r. 792 v souvislosti s avarskými válkami. Karel Veliký vedl na Avary pečlivě plánovaný úder r. 791, po kterém se Avaři prostě rozložili (jejich říše nebyla vnitřně vůbec pevná). S Karlem táhly i oddíly loajálních Sasů, ale jiná část Sasů počítala, že se Avaři budou dále bránit a navázala s nimi kontakt (pokud to není jen součást franské propagandy). R. 792 tedy část Sasů povstala, vyhnala franské posádky od ústí Labe. Na tomto území část Sasů odpadla od křesťanství, ale část už při něm zůstala, natolik bylo už zažité. Karel je v obtížné situaci, protože do toho všeho přijde hladomor, spiknutí jeho syna Pipina Hrbatého a v jižní Itálii odpadne beneventský vévoda Grimoald, který si bere za ženu byzantskou princeznu. Karel vyčkává i avarskou odvetu, takže na plný úder na Sasy nejsou podmínky. R. 793 padne v boji se Sasy Karlův příbuzný Theodorich, do toho do Akvitánie vpadnou Maurové. R. 794 vytáhne na Sasy sám Karel, severně od Eresburgu se mu vzdávají. Roku 795 odkládá Karel tažení na Avary kvůli severním Sasům, spojí se opět s Obodrity, jejichž vůdce Witzan v boji padne. Karel provádí deportace Sasů, prý byl takto postižený každý třetí.
V létě 797 táhne Karel do bažinatého kraje Hadeln ve Wigmodienu, což je mimochodem kraj, kam podle kronikáře Widukinda přišli první Sasové (podle něho mělo jít o přistěhovalce z Řecka). Situace se celkově uklidnila natolik, že r. 797 jsou na říšském shromáždění v Cáchách Sasové zrovnoprávněni s Franky, v tom je i konec platnosti tvrdého okupačního práva. V zimě 797 zajali Sasové sídlící východně od Labe (tam jich žilo jen malé množství) franské posly a Karel je s pomocí Obodritů vojensky ztrestá.
Poslední tažení do Saska proběhne r. 804, saský odpor je zlomen dalšími deportacemi z Wigmodienu i Zálabí, které Karel přenechává Obodritům. A to je konec dlouhých saských válek.
Francká říše za vlády Karla Velikého, zdroj: WmC
Christianizace
Koncem válek mohla nastat poklidná fáze christianizace. Biskupství Brémy bylo ustanoveno r. 789, ale první biskup, misionář Willehad, umírá týden po uvedení do funkce. Jeho nástupce Willerich se fakticky ujímá úřadu r. 804.
Roku 799 přijde ke Karlovi na sněm do Paderbornu i vyhnaný papež Lev III., aby se nechal dopravit zpět do Říma s pomocí franských kopí. U příležitosti této návštěvy papež povýší Paderborn na biskupství, z něj se plánovalo udělat centrum církevní správy. Do r. 804 tu supluje biskup würzburský, pak se funkce ujímá biskup Hathumar, původem Sas poslaný do Würzburgu jako rukojmí. Roku 800 bylo založeno biskupství v Mindenu, biskup Erkenbert tu působil už pět let jako biskup misijní. Roku 805 je doloženo biskupství v Osnabrücku. V letech 845-848 vzniká biskupství ve Verdenu, na pomezí dieécze Brém a Mindenu.
Nejstarším saským klášterem je Hameln, založený za úřadu fuldského biskupa Baugalfa, tzn. mezi lety 779-802. Roku 822 byl založen Corvey na řece Vezeře, jméno má podle svého mateřského kláštera Corbie ve Francii.
Corvey je významný z více důvodů. Zde působil mnich Widukind, který sepsal kroniku obsahující dějiny Sasů a Otonů až do nástupu Oty II. V kronice je pár vzácných zpráv o českých zemích té doby, ale s Čechami je klášter spojen i více fyzicky. Jeden ze seznamu mnichů je zvaný Unvanus, v čemž někteří nadšenci vidí poustevníka, který měl žít v Čechách jako sv. Ivan (podle mě je svatoivanská legenda umělá a stvořená v pozdním středověku). Skutečný ale byl corvejský mnich Dětmar, který se stal vůbec prvním pražským biskupem, a Thiddag, to byl třetí pražský biskup. Ale hlavně - z Corvey pochází ostatek v podobě rámě sv. Víta, který měl Jindřich Ptáčník předat sv. Václavovi. To tvrdí pozdní svatováclavské legendy ze 13. stol., ale zasvěcení kostela sv. Vítu znamenalo, že v něm nějaký ostatek tohoto svatého musel být přítomen. Dík tomu se i dnešní gotická katedrála jmenuje svatovítská.
Klášterní kostel v Corvey, zdroj: WmC
Předávání ostatků mezi státy zmiňuje právě Widukind. Saský král Jindřich Ptáčník vytáhl do Lotrinska, kde ho kontaktoval posel západofranského krále Karla Prostáčka se slovy: ““Můj pán Karel, ... posílá ti také toto znamení své věrnosti a upřímnosti.” Nato vytáhl z oděvu část paže ctěného mučedníka Diviše vloženou do zlata a drahokamů. “Nechť je toto,” pravil, “zárukou věčného spojenectví a lásky. Karel se s tebou chce podělit o tuto část jediné útěchy Franků obývajících Galii, když nás k naší zkáze opustil jedinečný mučedník Vít a navštívil Sasko, kam přinesl věčný mír. Poté, co bylo jeho tělo přeneseno, nepolevily války domácí ani zahraniční, neboť v témže roce na území zaútočili Dánové a Seveřané.” Král se všemi projevy díků přijal božský dar, poklekl před svatými ostatky, políbil je a uctil je s nejvyššími poctami." (s. 56-57)
Celá další kapitola popisuje Vítův život a posmrtné osudy: “Po mnoha letech přišel do Říma jakýsi Fulrad a při četbě o činech ctěného světce našel místo jeho hrobu. Šel, vyzvedl svaté ostatky a odnesl je do kraje u Paříže. Odtud byly ostatky za vlády císaře Ludvíka přeneseny do Saska, a jak přiznal Karlův vyslanec, od té doby se franská začala zmenšovat, saská však začala růst." (s. 58)
Svatý Diviš, francouzsky Denis, je hlavním patronem dynastie francouzských králů. Předání ostatků sv. Diviše mělo být znamením věrnosti a upřímnosti. Co pak mělo znamenat, když Jindřich Ptáčník poskytl svatému Václavovi, poraženému knížeti, neméně významné ostatky svatého Víta? Mohlo to být zase znamením míru, skončení války Sasů s Čechy. Stejně tak mohlo být znamením, že český kníže bude zachovávat věrnost. Třeštík uvádí, že prst sv. Diviše fungoval v Saint Denis jako jakýsi detektor lži, pokud se v jeho přítomnosti lhalo, prst se pohnul. Třeštík pak předpokládá, že když tímto Vítovým ostatkem byla pravice, tak to měl být skutečně význam věrnosti, protože pravou rukou se přísahá.1 Takovou symboliku pravé ruky ukazují i zákoníky Karla Velikého, které křivou přísahu trestají utětím pravé ruky.
Do christianizace se zapojovali saští velmožové. Potomci saského vůdce Widukinda působili jako biskupové ve Verdenu a Hildesheimu nebo jako opati v Herfordu a Wildeshausenu. Předkové Otonů zvaní zatím jako Liudolfovci založili kláštery v Brunshausenu, Gandersheimu a asi i v Bassumu.
Karel Veliký zapojoval do hrabské správy i loajální Sasy, jejichž rody přetrvají i zánik karlovské moci. Tak kronikář Widukind píše, že Otoni pocházejí přes svou ženskou linii přímo od vůdce saského odboje Widukinda. (s. 54-56) Widukinda vůbec jímá hrdost, když ve své kronice může popsat dávná vítězství Sasů nad Franky. A možná ani v této souvislosti nepřekvapuje, když hodnotí válku současných Sasů s Polabskými Slovany tak, že “jedni (=Sasové) bojovali za slávu a rozlehlou říši, druzí (=Slované) zase za svobodu a proti nejtěžšímu porobení.” (s. 80) Sasové také kdysi bojovali za svobodu a své náboženství proti Frankům a Widukind to možná uměl ocenit i nyní, když se role prohodily.
Sasové dědici Franků
Když úmrtím Ludvíka r. 911 vymírá i východofranská větev Karlovců založená Ludvíkem Němcem, volili si nového krále čtyři východofranští vévodové. Ta vévodství byla Sasko na severu, Franky v centru, Švábsko (postaru Alemanie) na jihozápadě a Bavorsko na jihovýchodě. Prvním králem byl zvolen Konrád z Frank, asi i jako vyjádření tradice, království pochází od Franků. Největší moc i průbojnost ovšem předváděli Sasové. Ti stáli vůči Konrádovi v opozici a podle Widukinda umírající Konrád předal (r. 919) království prostřednictvím svého bratra saskému vévodovi Jindřichu Ptáčníkovi: “Máme, bratře, vojska, která můžeme shromáždit a vést do bitvy, máme hrady, zbraně, královské odznaky a vše, co žádá královská důstojnost, nemáme však štěstí a sílu ducha. Štěstí, bratře, spolu s nejvznešenější silou ducha stojí na Jindřichově straně, Sasům teď náleží největší moc. Vezmi tedy tyto odznaky královské moci, posvátné kopí, zlaté náramky s pláštěm, meč dávných králů a diadém, jdi za Jindřichem a uzavři s ním mír, aby byl tvým spojencem na věčné časy. Proč mu spolu s tebou musí ustoupit franský národ? On totiž bude pravým králem a vládcem mnoha národů.” (s. 51)
Widukindův proslov nedá nevzpomenout na okolnosti nahrazení franských Merovejců Karlovci. Životopisec Karla Velikého Einhart karikoval Merovejce, že “bohatství a moc království měli v rukou správcové paláce nazývaní majordomy, kteří také království spravovali,” a s posledním merovejským králem Childerichem III. “zanikl jeho rod, již dávno bez jakékoli moci.” (s. 41) Královský titul zaslouží ten, kdo má reálnou moc , tak to tvrdí Widukind I Einhart.
Franský královský titul předal papež Zachariáš III. r. 751 Karlovcům, tehdy v osobě Pipina III., otce Karla Velikého. Vzal si na pomoc ideu sv. Augustina, že věc a jméno mají být jednotou, a v tomto případě králem má být ten, kdo má skutečnou schopnost vládnout, a ne ten, kdo je králem pouze podle jména. Saští Otoni tedy převzali královský titul podle Widukinda také v důsledku reálné moci, i když samotný proslov, který klade do úst Konrádovi, je považován spíše za propagandistický výmysl. Neví se, jestli Widukind mohl nějak vědomě navazovat na Einharta, nebo jestli v obou případech nastal podobný stav. Stejně jako se neví, co všechno myslel, když v dějinách Sasů zabrousí i do Británie s tím, že Sasy pozvali Britové po odchodu Římanů. Popisuje tím pouze skutečný stav, nebo navíc ještě naznačuje, že Sasové přebírají roli římské říše v Británii? (Widukind s. 133, pozn. 37) Widukind píše už po korunovaci Oty I. na císaře, koncept saského renovatia imperii už mu mohl být znám. Podobně když podle přenesené ostatky sv. Víta přinesly z Paříže do Saska mír (vnucuje se symbolika Zlatého rouna), chtěl tím Widukind naznačit, že na Sasy přešlo z Frank i Boží požehnání?
***
Je paradoxní, jak okolnosti, které dostaly na trůn Karlovce, pak pomohly k jejich svržení. Karlovští majordomové drželi v rukou reálnou moc a podle své vůle rozhodovali, jestli ponechají merovejského krále na trůnu (třeba když byl ještě nezletilý), nebo jestli usednou na trůn sami. Tento osud pak Karlovce potkal v opačné pozici v západofranské říši. Karel III. Prosťáček byl r. 922 svržen Robertem z Vermandois (922-923), po němž následuje Rudolf (923-936). Rudolfův syn Hugo Veliký se nezmocnil trůnu, ale povolal z anglického exilu syna Karla Prosťáčka Ludvíka IV. (936-954), zvaného kvůli anglickému pobytu jako Zámořský. Karlovskou dynastii ale koncem století svrhne syn Huga Velikého Hugo Kapet. Kapetovci byli opět ti, kdo měli reálnou schopnost vládnout, tak se vlády chopili.
Na obě tyto mocenské větve byl příbuzensky navázaný císař Ota I. Jedna Otova sestra jménem Gerberga se stala manželkou Ludvíka IV. Zámořského, další sestra Hadwiga pak ženou Huga Velikého, a tím i matkou Huga Kapeta.
Ota I. jako východofranský král převyšoval moc západní poloviny bývalé franské říše, a mohl tedy být adeptem na císařský titul. K jeho zisku napomohly okolnosti, které opět až kouzelně kopírují povýšení Karla Velikého. Karel Veliký vyvrátil severoitalské království Langobardů, které ohrožovalo papežskou moc. Langobardské království reformoval na italské (tehdy zabíralo pouze sever Itálie). Za další pomoc papeži Lvu III., tentokrát proti spiklencům, obdržel císařskou korunu (papež si šel pro pomoc osobně o rok dříve do výše zmiňovaného Paderbornu). Ota I. táhl do Itálie na pomoc papeži, kterého ohrožoval opět italský král jménem Berengar, který vládl tomu království, které založil Karel Veliký. Ota I. Berengara vojensky potlačil a za odměnu získal r. 961 císařskou korunu. Kruh se uzavřel, Sasové převzali franskou moc, převzali císařský titul, který si zasloužili vojenskou ochranou papeže, převzali péči o církev. Renovatio imperii už byla plně věc Sasů.
Doslov
Když se Frankové začali plnou silou tlačit přes Rýn do římské Galie, nacházela se římská říše v mocenském úpadku a nakonec v agonii. Římané otupovali franský tlak mj. deportacemi Franků na své území. Po těchto Francích byly pojmenovány celé kraje, takže masy přesídlenců byly asi velké. Latinsky byly přesídlenci zváni laeti a kolem r. 400 bylo v Galii několik desítek prefecti laetorum, tedy jejich správců. Další Frankové přicházeli jako spojenci a byli označování jako foederati; za své služby dostávali půdu v Galii. Frank jménem Charietto dostal od císaře Juliána Apostaty hraběcí titul. Po rozpadu západořímské říše a zbytků římské moci v Galii, na kterém se Frankové aktivně podíleli, se Frankové postupně sblížili s římskou kulturou i křesťanstvím a v osobě Karla Velikého vyhlásili obnovu císařství. Křesťanství hrálo hlavní úlohu ohledně identity, protože podle franských zákonů ze 7. stol. se Frank, který vstoupil do církve, stal automaticky Římanem.
Když se přes Rýn začali tlačit Sasové na Franky, narazili na říši, která navazovala na říši římskou, ale na rozdíl od původní římské říše stála v plné síle. A tato nová římská říše přešla do úspěšného protiútoku proti Sasům. Karel Veliký hojně využíval deportace Sasů na franské území, na druhé straně získával saské spojence, kterým za jejich služby dával půdu a hraběcí tituly. Když pak samotná franská říše prodělala dlouhou agónii, převzali její ideu včetně křesťanské náplně Sasové. V antice Římané dobyli Řecko a pak se nechali ovlivnit řeckou kulturou, ve středověku Germáni v podobě Franků a pak Sasů útočili přes Rýn na římskou říši a pak se nechali pohltit její ideou ...
Saské Karla Velikého byly zdlouhavé a krvavé a bývají nazírány i jako taková skvrna na jeho vládě. Jenže Karel se choval podobně jako předtím Římané vůči Frankům nebo podobně, jako se poté Sasové chovali vůči Slovanům. Hledat v těchto válkách dnešníma očima, kdo byl v právu a kdo ne, je asi mimo. V tomto pěstním právu platilo leda všeobecně srozumitelné a uznávané právo silnějšího.
Středověk se točil v kruhu. Franský král Chlodvík odstranil kolem r. 500 v rámci sjednocení franské říše všechny své příbuzné, aby jejich majetky předal svým synům. Synové Chlodvíka a další potomci se zase vrhli do bojů o franské dědictví, jako se o něj do té doby rvali Chlodvíkovi příbuzní. Do římské Galie se přes Rýn tlačili Frankové, aby nakonec s Římem splynuli, do franské pořímštělé říše se tlačili Sasové, aby s ní také splynuli. Moderní západní Evropa dokáže takové války potlačit, dokáže si sama vytvořit morální měřítka, že těch válečných kolotočů bylo moc a už to stačilo. Ale hledat nějaká morální vyznění ve franských nebo saských válkách bych se neodvažoval.
Literatura:
Dietrich Hägermann: Karel Veliký; Vládce Západu. Argo, Praha 2002.
Edward James: Frankové. NLN, Praha 1997.
Hagen Keller: Otoni. Vyšehrad, Praha 2004.
Paulus Einhardus: … A neuniknout budoucímu věku; Vita Caroli Magni. Set out, Praha 1999.
Widukind z Corvey: Dějiny Sasů. Argo, Praha 2016.
-
Dušan Třeštík: Počátky Přemylovců. NLN, Praha 1998, s. 411-414. ↩︎