Proces se spiklenci proti knížeti Soběslavovi I.
Po smrti knížete Vladislava v dubnu 1125 na knížecí stolec nastoupil jeho mladší bratr Soběslav, ačkoliv podle platného seniorátu se měl českým knížetem stát olomoucký údělník Ota. Ota Olomoucký se nevzdal a hledal pro své nároky podporu v Německu, v osobě nového římského krále Lothara III. Pomoci se skutečně dočkal, ale říšské vojsko bylo Soběslavem poraženo 20. února 1126 v bitvě u Chlumce. Bitva skončila také smrtí protikandidáta Oty.
Adolf Liebscher, Bitva u Chlumce, zdroj: aukceweinberg.cz
Soběslavova knížecí vláda byla poměrně autoritativní, jak vůči moravským údělníkům a Přemyslovcům, tak i českým a moravským velmožům. Do vězení putoval jeho synovec Břetislav, syn knížete Břetislava (vládl 1092–1100), posléze (v roce 1128) byl zatčen i znojemský vládce Konrád II. Vratislav Brněnský byl nejprve zajat a poté (1129) vyhnán. Pouze olomoucký údělník Václav zůstal u vlády, ten ovšem v březnu 1130 umírá. Soběslav tak po určitý čas sám vládne v Čechách i moravským údělům, poprvé od doby Břetislava I., tedy zavedení seniorátu a údělného systému. V roce 1128 podle kronikáře v žaláři skončila i řada českých předáků. Soběslav měl problémy i s pražským biskupem německého původu Menhartem, který byl už proti jeho volbě knížetem v roce 1125. Kníže většinu času netrávil na Pražském hradě, kde bylo i sídlo biskupství, ale na Vyšehradě, kde začal s rekonstrukcí kapitulního chrámu.
Na počátku léta 1130 Soběslav I. cestoval do Kladska, kde rozkázal toto místo více opevnit, a poté pokračoval na Moravu. 15. června měl sám odhalit dva bojovníky, kteří mu usilovali o život, jeden z nich byl ihned polapen ozbrojený kopím a dlouhou dýkou, druhý byl chycen až po útěku a byl u něj nalezen otrávený meč. Oba pak přiznali, že jsou služebníky bratrů Miroslava a Střezimíra, synů velmože Jana (možná Vršovce), kteří je instruovali k vraždě Soběslava (to zřejmě mělo být z jejich pohledu chápáno jako polehčující okolnost). I bratři Miroslav a Střezimír, přesto, že si našli výmluvu, proč se neúčastnit tažení, byli zajati a odvedeni do Prahy. Soběslav přerušil výpravu a shromáždil šlechtu k soudnímu procesu.
Český kníže celou kauzu postavil jako zločin Čechů vůči Bohu. 18. června jako bosý kajícník prosící o odpuštění vstoupil do Pražského hradu, k hrobům českých světců.
Soud nad spiklenci se odehrál na Vyšehradě 20. června 1130. Soběslavem byl pečlivě zrežírován a v této podobě zaznamenán v kronice. Ve vyšehradském paláci se údajně shromáždilo až tři tisíce lidí všech společenských vrstev, kteří měli dodat celému soudu i Soběslavově vládě legitimitu. Logičtější je, že se soud odehrával v paláci před zemskými předáky, méně významnější bojovníci a prostý lid se o soudním jednání dovídal zprostředkovaně venku. Soběslav údajně pronesl proslov, ve kterém připomenul právoplatnost svého zvolení knížetem, dále své předchůdce Břetislava II. a Svatopluka, kteří byli zabiti atentátníky. Svůj projev zakončil označením spiklenců jako nevděčníků, kteří mu z ďábelských pohnutek usilují o život.
Následně byli předvoláni obvinění a ti svoji vinu svedli na Miroslava, který byl také předveden před knížete. Velmož Miroslav se kál a vyzradil celé pozadí spiknutí i před ostatními velmoži, soudci. Třikrát (toto číslo může být symbolické) za ním měl dojít Boleša, bojovník Přemyslovce Břetislava (tento Přemyslovec pobýval již několik let ve vězení), a Miroslava nabádal ke zločinu, stejně jako knížecí kaplan Božík, který si novým knížetem přál Břetislava. Kaplan Miroslava dovedl za biskupem Menhartem, který tehdy pobýval ve vsi Žirčiněves. Biskup údajně před Miroslavem a plzeňským arciknězem Heroltem (ten byl zároveň i kaplanem bamberského biskupa) přísahal, že pokud Miroslav knížete zabije, může si vybrat úřad komorníka, stolníka, maršálka nebo kastelánství v Litoměřicích či Žatci.
Akropole Vyšehradu ve středověku. Černě románské zdivo, červeně gotické zdivo. Zdroj: Praha archeologická
Miroslav se Střezimírem a jedním lékařem druhý den na tržišti (snad dnešním Staroměstském náměstí) přišli o všechny údy, prvně chycení atentátníci byly vpleteni do kol, oči jim byly vypíchnuty, jazyk a ruce uříznuty, nohy zlámány. Další odhalení spiklenci, Křivosúd, strýc Miroslava, a Vecemil a Jindřich (Hradištsko-opatovické letopisy uvádějí jako třetí jméno Albrecht), museli postoupit ordál železem, chůzi po rozžhavených radlicích, pro ně neúspěšný boží soud. 23. června byli na náměstí sťati. Při těchto exekucích byl zadržen i kaplan Božík, který by uvržen do vězení, kde byl až do návratu biskupa Menharta. Posledním potrestaným, nikoliv však z rozhodnutí české šlechty, byl Břetislav, který byl 30. června 1130 oslepen. Krátce nato ve vězení, patrně v Jaroměři, umírá.
Zmíněné události jsou prvním podrobněji popsaným soudním jednáním v českých dějinách, žalobcem byl sám kníže, soudci velmoži a bojovníci. Nejstarší příručky zemského práva neznají zločin proti panovníkovi, nicméně dokonce i nejstarší legendy znají knížata trestající různými tresty své protivníky, byť toto počínání není nijak právně zdůvodněno.
Všechny tresty měly svoji určitou symboliku, stejně jako jejich jinak zbytečná kumulace. Useknutí rukou bylo potrestáním údu, který chtěli atentátníci vztáhnout na panovníka. Uříznutí čili rozdvojení jazyka ukazovalo na falešnou dvojí věrnost – účast ve vojenském tažení a zároveň osnování vraždy knížete. Stejný význam rozpolcenosti úmyslů mělo čtvrcení nebo zde použité useknutí rukou a nohou. Čtvrcení bylo navíc poměrně běžným trestem pro přečin proti panovníkovi, jeho zradu – v roce 1046 byl takto potrestán knížetem za válečnou zradu bílinský kastelán Prkoš. Zostřené tresty nebyly uplatněny na Miroslava a Střezimíra, to snad souviselo s jejich velmožským původem. U dalších obviněných Křivosúda, Vecemila a Jindřicha zřejmě nebyla vina tak jasná, proto byl použit boží soud, ordál. Dostali tedy podle tehdejšího práva možnost prokázání neviny. Kronikář neuvádí, zda byl odsouzeným zabaven majetek, jindy se tak dělo.
Jinou povahu mělo oslepení Břetislava, který nebyl souzen v procesu se spiklenci na Vyšehradě, přestože pro Soběslava by nebyl problém přivést ho z vězení (i v Jaroměři). Celá Břetislavova kauza byla chápána jako rodinná záležitost Přemyslovců a záleželo zde na milosti vládnoucího panovníka. Často používané oslepení, kastrace, zajetí nebo vyhnanství patřilo k mírnějším trestům a sloužilo k politické diskvalifikaci v možném souboji o pražský stolec.
Potrestán nebyl jeden ze jmenovaných, pražský biskup Menhart, který nepobýval v okamžiku zatčení spiklenců a soudu v zemi, ale na poutnické cestě do Jeruzaléma. K dřívějšímu zpochybnění oprávněnosti volby Menharta biskupem nyní kníže Soběslav přidal i zradu panovníka. Vyřizování účtů s biskupem by napovídal i rychlý sled zatčení, procesu a poprav, který mohl zabránit detailnějšímu pátrání. To bylo zřejmě výjimkou v tehdejším zemském právu.
Denár Soběslava I. Cach 583, zdroj: Aukro
Soběslavovi se nakonec nepovedlo Menharta nijak potrestat. Ačkoliv svoji pozici v českém království upevnil, Menhart měl v Říši řadu mocných přátel a přímluvců – pozdějšího svatého Otu, tehdy ještě biskupa z Bamberku, vlivné opatství Zweifalten, ze kterého Menhart přišel, a rodinu hrabat z Bergu, odkud pocházela jeho ochránkyně v Čechách, a manželka Vladislava I. Richenza. Soběslavovi se nepodařilo získat pozitivní stanovisko Menhartova představeného, mohučského arcibiskupa Adalberta, ale ani římské kurie.
Půl roku po návratu biskupa z Jeruzaléma a rok a půl po vyšehradském soudu se Soběslav s Menhartem usmířil. Na svátek patrona země, 28. září 1131, proběhl rituál očištění biskupa od obvinění sejmutím štóly. Liturgický oděv z biskupa sejmuli bamberský biskup Ota, olomoucký Jindřich Zdík a sedm českých opatů. Žaloba na porušení kanonického práva při volbě biskupa byla v roce 1133 vyřešena ve prospěch biskupa nejprve papežským legátem Janem a později také mohučským arcibiskupem Adalbertem na synodě.
Použitá literatura:
BLÁHOVÁ, M. – FROLÍK, J. – PROFANTOVÁ, N., Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek 1., Praha: Paseka, 1999, 798 s.
DRAGOUN, Z., Konflikt knížete Soběslava s biskupem Menhartem a jeho líčení tzv. Kanovníkem vyšehradským. In: Mediaevalia Historica Bohemica, 4, 1997, s. 69–79.
MALÝ, K., K počátkům crimen laese maiestatis v Čechách – vyšehradský proces z roku 1130. In: NECHVÁTAL, B.(ed.), Královský Vyšehrad. 3. Sborník příspěvků ze semináře Vyšehrad a Přemyslovci. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 103–111.
MALÝ, K., Zločin urážky panovníka v českém právu doby předhusitské. In: Právněhistorické studie, 15, 1971, s. 141–166.
NOVOTNÝ, V., České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha: Jan Laichter, 1913, 1214 s.
PLESZCZYŃSKI, A., Sobiesław I – Rex Ninivitarum. Książę czeski w walce z ordynariuszem praskim Meinhardem, biskupem Rzeszy. In: PAUK, M. - PIENIĄDZ-SKRZYPCZAK, A. - PYSIAK, J. (eds.), Monarcha w średniowieczu. Władza nad ludźmi - władza nad terytorium. Studia ofiarowane Profesorowi Henrykowi Samsonowiczowi. Warszawa – Kraków: Towarzystwo Naukowe “Societas Vistulana”, 2002, s. 125–138.
PLESZCZYŃSKI, A., Vyšehrad. Rezidence českých panovníků. Studie o rezidenci panovníka raného středověku na příkladu českého Vyšehradu. Praha: SET OUT, 2002, 261 s.
VANÍČEK, V., Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092–1140. Praha: Paseka, 2007, 364 s. O knize zde
ŽEMLIČKA, J., Čechy v době knížecí (1034 – 1198). 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, 660 s.
ŽEMLIČKA, J., Vyšehrad 1130: soud, nebo inscenace? (K „nekosmovskému" pojetí českých dějin.). In: PÁNEK - J., POLÍVKA, M. - REJCHRTOVÁ, N. (eds.), Husitství – reformace – renesance: sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela. Praha: Historický ústav AV ČR, 1994, s. 47–68.
Diskuse: Vyšehrad a jeho politický význam