Petr Žitavský
Tento, jeden z nejobdivuhodnějších vzdělanců své doby, se narodil někdy mezi lety 1260-1270, pravděpodobně na území Lužice. K nám se dostal z Žitavy (Zittau), odkudž se také vžilo jeho nehistorické „příjmení" Žitavský. Jeho první pravděpodobné doložení jeho přítomnosti v Čechách je k roku 1297, kde se účastnil veřejné korunovace českého krále Václava II. Od kdy náležel k řádu není známo, původně byl však zbraslavským mnichem cisterciáckého řádu, nejpozději do r. 1305, kdy se účastnil králova pohřbu, byl členem konventu, kaplanem zbraslavského opata Konráda (1309) a později se stal dokonce opatem (představeným) zbraslavského kláštera. Podle některých zpráv na svůj úřad později resignoval. Každoročně vykonával cestu do Francie ke generální kapitule v Citeaux, zpočátku jako doprovod opata na jeho cestě. Často však také cestoval po celých Čechách a navštěvoval i jiné cisterciácké kláštery, hlavně sedlecký a waldsaský.
Dvakrát se účastnil cesty poselstva s nabídkou české koruny Lucemburkům (1309, 1310). Pravděpodobně vůbec také náležel ke skupině původců myšlenky svržení Jindřicha Korutanského a následné lucemburské nominace.
Měl styky s vysoce postavenými osobnostmi a byl přítomen mnoha důležitým politickým událostem a jednáním. Tím byl velmi dobře zasvěcen do tehdejších událostí domácí politiky. Netajil se svou vřelou náklonností jak k Václavu II., tak posléze i k rodu lucemburskému. Celou dobu stál na straně Elišky Přemyslovny, až do její smrti († 1330). Šlechtu hodnotil nejčastěji příznivě jen v tom případě, pokud nějakým způsobem pomáhala Elišce. Stal se jakýmsi jejím důvěrníkem a proto také byl přítomen na její svatbě s Janem Lucemburským ve Špýru (1310). Po nastoupení Jana na český trůn byl stále v nejbližším okruhu králova dvora. Dokonce i doprovázel Janovo vojsko do Itálie na pomoc jeho otci Jindřichu VII. Po jeho smrti († 1313) se r. 1314 osobně účastnil složitého jednání možné Janovy kandidatury na volbu nového římského krále.
Po roce 1316, kdy byl zvolen třetím opatem kláštera, byl přímo v diplomatických službách dvora. Navštěvoval královnu Elišku v Bavorech i po její roztržce s Janem. Ve službách dvora ovšem zůstal i po Eliščině smrti. Byl člověkem nadprůměrného vzdělání, bohatých zkušeností a širokého rozhledu. Pro jeho diplomatické schopnosti byl přínosem i ve službách královského dvora. Ač byl původem Němec, považoval se ve smyslu tehdejšího pojetí - za Čecha, tedy příslušníka této země.
Dorozuměl se nejen česky a německy, ale velmi dobře i latinsky a nejspíše i francouzsky. Oplýval vynikající znalostí Bible; na druhou stranu byl však kritický k některým aspektům politiky papežské kurie a neuvěřil ani papežově obvinění Templářů! Z jeho literárních děl můžeme jmenovat dvě knihy latinského kázání na nejdůležitější církevní svátky, poučnou báseň Pravidlo pana Petra… nebo knihu Liber secretorum Aulae regiae (Tajemství Zbraslavského kláštera). Nadále byl také prvním pořadatelem diplomatáře kláštera a nejspíše i autorem Pravidel cisterciáckého řádu ke kterému byl od r. 1342 připojen i klášterní urbář, sestavený pravděpodobně již za Petra. Přes všechny jeho úspěchy a všestranné schopnosti zůstává znám především díky svému nejdůležitějšímu dílu - Zbraslavské kronice - Chronicon Aulae regiae, která je naší největší předhusitskou kronikou. Zároveň je jedním z nejdůležitějších historických pramenů českých dějin pro svoji dobu (první pol. 14. stol.) a dokonce i svým obsahem podstatná k dějinám střední Evropy. Tato kronika se navíc stala inspirací a někdy i základem mnoha dalších pozdějších kronik.
Petr Žitavský byl vlastně až druhým autorem Zbraslavské kroniky. Svoji práci započal až po smrti durynského opata Otty († 1314), který ji v menší míře dopsal pouze do 51. kapitoly první knihy. Přínosem kronice byla nejen Petrova dokonalá znalost domácího politického dění, ale také jeho přístup ke konkrétním citacím textů oficiálních listin, které doplňovaly informace od množství jeho osobních zpravodajů.
Kniha je protknuta navíc obrovským množstvím biblických citátů, ale tak přirozeně vložených, že si jich laik ani nevšimne. Obsahuje dokonce až na 4.000 veršů, z větší části tzv. leoninských hexametrů. Poslední zprávy o Petru Žitavském pocházejí ze srpna 1338. Zemřel pravděpodobně někdy před r. 1340.