Léta krize českého státu 1100-1125
Předchozí díl: Léta krize českého státu 1092-1100
Bědováním nad stavem českého knížectví, který měl pronést v roce 1109 vyšehradský kastelán Fabián (těžko ale rýmoval v latině), si na počátku 20. let 12. století kronikář Kosmas zanaříkal nad stavem knížectví. V době psaní Kroniky Čechů už byl přes dvě dekády svědkem porušování nástupnictví nejstaršího Přemyslovce (seniorátu) a krvavých bojů mezi Přemyslovci, bratry a bratranci.
Po násilné smrti knížete Břetislava II., se proti duchu seniorátu Bořivoj II. (syn Vratislava a Svatavy Polské) ještě o Vánocích 1099 ujal vlády v Praze. Oldřich i Litold se vrátili do svých údělů (Brněnsko a Znojemsko), stejně tak se vrátili z vyhnanství i vyhnaní Vršovci (1096) a kníže jim navrátil jejich úřady.
Pokud se Bořivoj II. na počátku vlády pokusil usmířit se svými oponenty, přepočítal se. Nejstarší Přemyslovec Oldřich se obrátil na císaře a za značnou sumu od něj vymohl udělení knížectví v léno, nevadilo, že ho Jindřich již udělil nynějšímu knížeti. Oldřich dokázal přesvědčit příbuzné a spojence v zahraničí k vojenské pomoci, ti totiř uvěřili historkám, že se v Čechách válejí hromady zlata. V srpnu 1101 Oldřich zaútočil v čele silného vojska na Čechy. Chyběla mu ale výraznější podpora českých předáků, šlechta zůstala věrná Bořivojovi. Vojska obou Přemyslovců setkala u Malína na Čáslavsku, k moravskému údělníku se čeští velmoži nepřipojili a navíc proti němu táhli vojáci olomouckého Svatopluka. Proto se stáhl, ale úděl si dokázal udržet.
V problémech se zmítalo i Polsko. Kdysi jednotné království se začalo drolit na jednotlivá knížectví. O nástupnictví po Vladislavu Heřmanovi (zemřel v roce 1102) bojoval Zbyhněv a Boleslav. Na jaře 1103 Boleslav zaútočil na Moravu, aby oslabil síly Bořivoje a Svatopluka, kteří se chystali útokem na Slezsko pomoci protivníkovi. Útoku se nevyhnul, musel zaplatit Bořivojovi tisíc hřiven stříbra, aby zajistil mír. Ziskem stříbra se kníže Bořivoj dostal do sporu se Svatoplukem, se kterým se o kořist nerozdělil.
Situace nebyla jednoduchá ani v Uhersku, po smrti Ladislava I. se moci ujal Koloman, přestože byl dříve jako budoucí král představen Almuš. Almuš odchází do Polska k Boleslavovi, který se ho neúspěšným tažením pokusil dosadit. Poté se polský Boleslav s uherským Kolomanem usmířili a uzavřeli spojenectví proti českému Bořivojovi. Jako Polsku a Uhrám nakloněný kníže byl tipován olomoucký údělník Svatopluk.
Přemyslovci v 11. a 12. století, žlutě vládnoucí knížata, oranžově králové, plná velikost
Sám nespokojenec Svatopluk se pokusil o převzetí vlády. V září 1105 se vydal na pochod do Čech, Bořivoj byl právě mimo knížectví. Slibovaná pomoc z Polska nepřišla a ani předáci nebyly Svatoplukově myšlence nakloněni, s vojskem se údělník zastavil před Prahou. Bořivoj, vracející se z Řezna, získal převahu a Svatopluk musel ustoupit.
Podobně jako dříve Oldřich, ani Svatopluk po neúspěšném tažení nepřišel o své panství. Udržel si vliv, měl své lidi u pražského dvora, zaséval zrnko neklidu, podkopával Bořivojovu důvěru. Bořivoj se začal opírat o nové, neurozené rádce, předáci ho opouštěli, stejně jako jeho bratr Vladislav. Svatoplukův plán měl vyjít za dva roky.
Na jaře 1107 byl syn Oty Olomouckého požádán předáky k sesazení knížete, pomocí intrik a lstí se mu splnila jeho několikaleté úsilí. 14.5. 1107 byl Svatopluk nastolen s tím, že po něm nastoupí Vladislav. Dohody nového knížete se šlechtou tak z nástupnictví vylučovaly jak stařešinu rodu Oldřicha (a zřejmě i jeho bratra Litolda), tak i Bořivoje. Svatopluk byl prvním knížetem, který se tak dostal na trůn díky svým schopnostem, aniž byl stařešinou rodu. Jeho volba ukazovala na rostoucí moc šlechty, která se stala zásadním faktorem při nastolováním knížat.
Bořivoj se ale svých „nároků" nevzdával. Zastal se ho Jindřich V. za slib zlata a stříbra. Povolal k sobě Svatopluka a nechal ho zajmout. Bořivoj se s družinou Wiprechta z Grojče vydal do Čech. U Donína se ale rozprchla před vojáky Svatopluka pod vedením jeho bratra Oty (II. Černého). Římský král Jindřich již více Bořivoje nepodpořil, propustil Svatopluka za vysoké výkupné 10 000 hřiven stříbra a předal mu lenní korouhve za český stát. Byl to už třetí žijící Přemyslovec, jemuž byla jeho země Jindřichem udělena v léno.
Svatopluk nemohl ihned tak vysokou částku zaplatit, proto nechal jako rukojmího bratra Otu. Během krátké doby nabraly okolnosti rychlý spád. Jindřich vytáhl do Uher, kam chtěl dosadit Almuše, Svatoplukovi bylo slíbeno odpuštění zbývajícího dluhu, když se tažení zúčastní.
Svatopluk předal správu nad knížectvím Vršovci Mutinovi a velmoži Vackovi. Tažení nebylo úspěšné, říšské kontingenty se zastavily u Bratislavy, když přišla zpráva, že se válčí s Poláky, v místech bojů je přítomen vyhnaný Bořivoj a Mutina s plánovaným uchvatitelem stolce Bořivojem již navazuje kontakty. Svatopluk se rychle vrátil, v říjnu 1108 nechal ve Vraclavi vyvraždit Vršovce, Kosmou nenáviděný rod, původce všeho zla. Zbytek Vršovců uprchl do Polska a Uher, kde zemřeli.
Po ztroskotání tažení na Bratislavu následoval uherský výpad na Moravu, Svatopluk se postavil do čela vojsk, ale zranění oka mu zabránilo v tažení. V únoru 1109 náhlým přepadem kníže málem obsadil Nitru, vrátil se domů s velkou kořistí. Toho roku německý král uspořádal další tažení na pomoc Zbyhněvovi. Válčištěm bylo Slezsko, opět se zůčastnil český kníže, opět neúspěšně. Při návratu z porady byl Svatopluk zavražděn neznámým vrahem. Objednavatel znám není. Možná za to mohli Vršovci, možná Bořivoj, možná Wiprecht z Grojče, možná někdo jiný.
Jindřich nechal české vojáky, aby si sami zvolili knížete. Vojsko složené hlavně z Moravanů vybralo bratra zavražděného Otu, kterého Jindřich potvrdil ve funkci. Vojskem zvolený kníže Ota se vydal na cestu do Prahy, ale biskup Heřman a čeští velmoži nesouhlasili a podle předchozích dohod zvolili Vladislava, dalšího syna Vratislava.
Několikrát zklamaný a přeskočený Oldřich už na prosazování svého nástupnictví rezignoval a Ota se s knížetem rychle sblížil. S výsledkem se nesmířil houževnatý, ale neschopný Bořivoj. S pomocí otce a syna z Grojče obsadil Prahu, včetně obou hradů. Vladislav, který se to dozvěděl, požádal se slibem 500 hřiven stříbra o pomoc krále Jindřicha V. a z Moravy mu na pomoc spěchal Ota. Jindřich se brzy dostal do Čech a povolal obě strany na dvorec v Rokycanech. Bořivoje a Václava Grojčského zajal a dlouhá léta je věznil v hradu Hammersteinu v Porýní. Bořivojovi věrní byly následně tělesně zohavováni a zabíjeni, byl jim zabavován majetek.
Vladislav si tak s pomocí německého krále upevnil svoji moc. Nedůvěřoval ale Otovi, v červenci 1110 ho držel jako zajatce na Křivoklátě. I přes změny na trůně zůstávalo nepřátelství s Poláky. Boleslav Křivoústý vpadl v době svatováclavských svátků, kdy velmoži a jejich družiny slavily, přes krkonošský hvozd do Čech. S ním do Čech dorazil i nejmladší bratr Vladislava, Soběslav. Na Cidlině se Poláci zastavili a začali ustupovat. U říčky Trutiny odrazili český útok, ale posléze se stáhli. Následujícího léta pod tlakem Boleslava a Svatavy se kníže smířil se Soběslavem, povolal ho do země a určil ho vládcem Žatecka. V roce 1112 umírá Litold a rok poté právoplatný následník knížecího stolce Oldřich Brněnský.
Mezitím, v roce 1112, vypukly nepokoje v Německu, Lothar ze Suplinburgu zahájil odboj, provinční česká politika toho nedokázala nijak využít, jak by to jistojistě udělal Vratislav, jen při podrobování Wiprechta z Grojče pomohl český oddíl.
Po vraždě Vacka (1113) byl Soběslav vyhnán do Polska, vrátil se v březnu 1115, získal Hradecko, velmi rychle vyměněné za znojemský a brněnský úděl. Kníže nechtěl soustředit Moravu v rukou Oty Olomouckého, který byl propuštěn z vězení (1113). Urovnat poměry s českým knížectvím se snažil i nový uherský panovník Štěpán II. Setkání na Luckém poli (1115) se zvrhlo v bitvu, kterou Češi vyhráli jen díky pomoci Oty a Soběslava.
Toho roku byl propuštěn Bořivoj, v roce 1117 se stal na tři roky knížetem, téměř beze zmínek kronik, 1118 společně s Rakušany podnikl vpád do Uher. V polovině roku 1120 se stal knížetem znovu Vladislav, Bořivoj odešel do Uher, aniž by někdy dokázal prosadit knížetem Břetislavova stejnojmenného syna, jak asi v roce 1099 slíbíl. V únoru 1124 dvojnásobný český kníže Bořivoj II. v Uhrách umírá. S vládou Vladislava I. je svázáno dobytí pohraničního hradu Přimdy na německé šlechtě, která si takto chtěla rozšířit svá panství na úkor Čech (1121).
Vladislav se mezitím začal sbližovat opět s Otou, tím spíše, že oba měli manželky z rodu z Bergu, Richezu a Žofii. V roce 1123 vyhnal kníže svého bratra Soběslava. Brněnsko svěřil Otovi II. (Oldřich měl syny, není jasné, zda byli nezletilí), Znojemsko synu Litolda Konrádovi.
Soběslav se nejdříve uchýlil k saskému vévodovi Lotharovi, který byl jeden z vůdců opozice v Německu, a poté v květnu 1124 k Jindřichovi z Grojče.
V lednu 1125 kníže Vladislav těžce onemocněl a zdálo se, že jeho dny jsou pomalu sečteny. I když byl nejstarší Přemyslovec olomoucký údělník Ota II. řečený Černý a nástupnictví měl i slíbeno, tak se kníže Vladislav pod tlakem matky Svatavy a bamberského biskupa Oty nakonec Vladislav smířil s mladším bratrem Soběslavem.
Dlouholetý spojenec Ota Černý vyšel naprázdno, 12. dubna zemřel Vladislav a 16. byl zvolena nastolen Soběslav, který se vrátil z exilu. Prvním rokem panování Soběslava končí tato krize, období nestability pokračuje celé století vrcholí krizi v letech 1172 – 1197.
Pokud na tomto stavu někdo vydělával, byly to cizí panovníci, zejména římský král/císař. Udělením knížectví v léno Jindřich V. získal nejenom peníze, ale i vděk dosazeného. Další zmatek, nejlépe při několika obléněných kandidátech, přinášel další vliv a vměšování do české politiky, stejně jako proces připoutávání Čech a Moravy k Svaté římské říši. Zatímco v této krizi se císař pouze pasivně přikláněl k jednomu z knížat (většinou tomu, kdo nabídl nejvíce), o půlstoletí později Fridrich Barbarossa sám určoval českého knížete.
Zápas o pražský stolec se stával zápasem o dvorské i zemské úřady. Každá změna knížete mohla znamenat nové rozdělení úřadů. Ne všichni družiníci Přemyslovců a velmoži – úředníci byli spokojeni. Když po čtyřech knížatech (Spytihněv II., Vratislav II. Konrád I. a Břetislav) byl stařešinský zákon definitivně porušen, začalo shromáždění předáků rozhodovat, kdo bude knížetem, nebo jestli přijme jednotlivé Přemyslovce knížata. I když podle seniorátu měla šlechta dbát na dodrřování seniorátu a jen symbolicky zvolit nejstaršího Přemyslovce. Nedodržování řádu a nevyzpytatelnost předáků ovlivnilo zbytek 12. století, kdy nezáleželo na stáří Přemyslovce, ale na jeho schopnostech a přízni císaře a předáků. Vše vyvrcholilo krizí v poslední čtvrtině století, jako vítěz z ní vyšel Přemysl I. Otakar a upevnil pozici už krále, když zavedl primogenituru, po něm nastupovali prvorození synové.
Další díl: Vláda Soběslava I. 1125-1140