Kořeny svatováclavské tradice
PODZIMNÍ OSLAVY A ZVYKY S NIMI SPJATÉ
I. POKUS O REKONSTRUKCI
Slované
Svátky týkající se podzimní rovnodennosti znamenají v přírodním cyklu vyjádření díků za úrodu. Rituály s tím spojené sestávají přirozeně z obětí částí úrody bohům a dále z věšteb ohledně úrody v následujícím roce.
Dánský kronikář Saxo Gramaticus zachytil jeden takový průběh z ostrova Rujany, v té době nejvýznamnějšího kultovního centra Polabských Slovanů. První den kněz zametá chrám tamního čtyřhlavého boha (podle jiných pramenů boha Svantovíta). Další den kněz vezme z rukou boha roh, který při loňské slavnosti naplnil vínem, a podle úbytku vína věští úrodu. Čím méně vína, tím méně úrody. Víno z rohu vylije k nohám sochy v oběť, roh naplní, přiloží k ústům sochy a pak vypije sám. Roh naplní napotřetí a vloží zpět soše do rukou, kde zůstává opět do následujícího roku.
Ve veřejném rituálu se kněz schovával za ohromný medový koláč a tázal se zúčastněných, zda-li je vidět. V případě kladné odpovědi kněz zúčastněným popřál, aby jej příští rok neviděli. Čím větší úroda totiž, tím větší koláč a kněz se bude mít za co schovat. Rituál končí knězovou modlitbou za dobrou úrodu.
Slavnost vrcholila hostinou, „kde nedbati střízlivosti pokládáno za čin bohumilý, dbáti jí za hřích". U oslavy úrody snad ani nelze jinak. Kněz dále kladl přítomným na srdce, aby zachovávali bohu věrnost. Do výrazu věrnosti se započítávají i oběti. Na uctění rujanského boha přispívali lidé po jednom penízu a třetinou z válečné kořisti. Bohu navíc sloužila družina o počtu tří set jezdců, kteří mu odevzdávali kořist celou.
Anglický kronikář Vilém z Malmesbury popsal podobný rituál u jednoho kmene Polabských Slovanů, zřejmě Luticů. Tito Slované umísťují soše „Fortuny", jak ji nazývá zřejmě podle podobnosti slovanské bohyně s antickým protějškem, do pravé ruky roh s obsahem vína a vody. Potom odkazuje na svatého Jeronýma a jeho záznam, jak Egypťané a východní národy provozují rituál, při kterém sedí v kruhu a upíjejí z rohu. Plný roh jim zvěstuje sdostatek všeho, čeho si přejí, i v dalším roce.
Obdobu rujanského rituálu v hlavní roli s koláčem zachytili etnografové na slovenské Kysúci. O Vánocích se zde otec schovává za stůl, kde leží bochník chleba, a opět se ptá rodiny, jestli je za ním vidět. Na zápornou odpověď reaguje přáním, aby nebyl vidět ani za rok.
Sparťané
Městský stát řeckých Sparťanů provozoval výroční svátek na počest čtyřrukého a čtyřuchého Apollóna. Tři dny byly děleny na smutnou a veselou část. Veselí druhé fáze symbolizovalo „rituální opilství a obžerství".
Nějakou významnou roli měly zastávat koláče, ale už ne za účelem skrývání se a věštění, protože věštění si monopolizoval král. Spartský král, stejně jako Svantovít, vlastnil družinu tří set jezdeckých bojovníků.
Společná tradice
Rekonstruovaná slavnost by spočívala v poděkování za úrodu, spojené s hojným užíváním plodů léta (pevného i tekutého stavu). Vegetativní ráz slavnosti možná symbolizuje i tvar koláče, který by symbolizoval sluneční kotouč.
Druhá část obřadu se dívá směrem do budoucna, věštění úrody probíhá formou schovávání za koláč a zkoumání úbytku z rohu hojnosti.
Slavnosti trvají tři dny. V případě Sparty je počet dnů jasně zaznamenán, v případě Rujany se tří dnů dosáhne připočtením úvodního dne zametání svatyně.
Počet tří set jezdců spartského krále a Svantovíta odpovídá i třem stům jezdců bájného římského zakladatele Romula, bližší význam není znám.
Nápadná je jiná číslovka – čtyřka – ve vztahu k bohu. Svantovít byl čtyřhlavý, Apollón čtyřruký a čtyřuchý.
II. ČESKÝ PODZIM
Přímé důkazy podobného rituálu v Čechách se nezachovaly, ale z některých souvislostí se dají vytušit. Když začneme logicky podzimním datem oslav, písemné prameny nabízejí příběh o vraždě knížete Václava. Náznaky záhy vyplynou.
Podle podání legend se Boleslav rozhodl zabít svého bratra, aby usedl na knížecí stolec sám. Pozval Václava na hostinu na svůj dvorec ve Staré Boleslavi. „Velká a slavná" hostina se konala u příležitosti svátku svatých Kosmy a Damiána, 27. září. Václav byl před úklady varován, ale vzal si družinu a odjel. Václav byl opět varován, ale nedbal nebezpečí a v průběhu akce pronesl přípitek sv. Michalovi. Na samotné hostině ještě chránila Václava před nebezpečím jeho družina, vražda se mohla odehrát až dalšího dne ráno. Václav spěchal na jitřní mši, zatímco jeho družina ležela „vínem zpita". Podle jedné legendy dal Boleslav ohlásit zvonem mši dříve, než se mělo, aby se při obvyklém čase náhodou nějaký Václavův družiník neprobudil. Do kostela už Václav nedoběhl.
Koncem září r. 995 se odehrála další krvavá událost raných českých dějin. Družina přemyslovce Boleslava II. oblehla slavníkovské sídlo v Libici nad Cidlinou. Životopisec Slavníkovce sv. Vojtěcha, Bruno z Querfurtu, popisuje, jak obléhaní žádali o příměří, aby mohli světit svátek sv. Václava. Kronikář Kosmas ale charakterizuje datum už jen slovy „kteréhosi svátečního dne". Kosmas zřejmě neuváděl svátek sv. Václava, v té době nepříliš známý, ale odkazoval na svátek odnepaměti zažitý, jehož výslovné jmenování by ale nebylo politicky korektní.
Ke svátku sv. Václava se vztahovalo „rituální obžerství". Homiliář opatovický, mravokárný spis, nabádá neslavit svátek sv. Václava „v nádheře šatu a hodech pijáků". Potrefení se bránili tím, že Václav také na poslední hostině pil, ale mnohem spíš než na jeden neškodný přípitek navazuje opilství na původní pohanský svátek dožínek. Na povinnost se opít nepřímo odkazuje stav Václavových družiníků neschopných vzbudit se z kocoviny a doprovodit svého knížete na mši.
Když kult českého světce pronikl do Uher, stal se svatý Václav patronem vinařů. Stalo se tak poměrně pozdě, nelze tedy říci, zda jeho převzetím právě ze strany vinařů nějak naráží na původní pijanskou slavnost. Oficiální hledisko zní, že vinobraní připadalo často právě na dobu okolo
- září.1
Český kníže Břetislav II. (1092-1100) vydal pouhé dva týdny po ujmutí se vlády několik nařízení proti pohanství. Měl dost naspěch, protože se blížil svátek sv.Václava, do Prahy proudily davy poutníků, a pro vyhlášení nařízení tak panovala vhodná doba. Na počest celé události uspořádal kníže pro velmože hostinu v délce tří dnů.2 Třídenní svátek sv. Václava ostatně býval hlavním svátkem přemyslovských Čech.
Výskyt nápadných pohanských prvků vedl k úvahám, že celý svatováclavský svátek byl vymyšlen, aby překryl nějaký původní pohanský, jak skutečně bývalo církevní praxí. Spíše se však dá stanovit následující chronologie. Původní svátek dožínek přetrvával ve formě slavnostních hostin s povinností vypít a sníst co nejvíc. Václav byl zavražděn právě na jedné takové hostině. Ve svátku jeho mučednické smrti se odráží zbytky starých zvyků vázaných k podzimnímu období.
VÁCLAVŮV PŘÍPITEK
Na své poslední hostině pronesl podle některých legend Václav přípitek sv. Michalovi. To zní dnešním uším nevinně, ale ve své době to mohlo představovat problém. Krakovský biskup Stanislav se ještě ve 13. století vyhýbal hostinám, na kterých vládla „stará pohanská nepravost,… takže při hostinách Slovanů se podnes pěstují pohanské písně, tleskání rukama a zvyk pozdravů (přípitků)". Přípitky a jejich významy lze totiž vysledovat z pohanských dob.
Béowulfova hostina3
Anglosaský epos Béowulf vypráví příběh stejnojmenného géatského prince. Béowulf se v mladých letech vydal na návštěvu k dánskému králi Hrodgarovi, jehož dvůr trýznila každou noc útoky nelidská příšera zvaná Grendel. Svoje poslání sdělil během hostiny na králově dvoře.
Béowulf po králově uvítání a zasednutí k hostině zmiňuje některé své hrdinské činy a vyjadřuje odhodlání nezaleknout se ani Grendela. Béowulfovu pověst posléze napadá králův družiník Unferd, Béowulf se brání popisem skutečného průběhu svých životních zkoušek. Po skončení obhajoby vstane královna, aby nalila poháry. Jako prvnímu nalije králi, pak dalším nespecifikovaným hostům a když dorazí k Béowulfovi, vyjádří díky Bohu, že seslal Dánům takového proslulého muže. Béowulf se chytne poháru, vstane a pronese slavnostní slib, že se postaví obludě (verše 632-638):
„Já předsevzal si, když v příboj jsem se pustil,
do veslice vsedl s věrnou družinou,
že doposledka splním, več nyní doufají
všichni Dánové, či v spárech ďasa
sejdu se světa. Jak sluší se muži,
osvědčím nyní odvahu, anebo
v dvoraně nadejde můj poslední den! "
Po pronesení slibu se změnilo pořadí nalévání ve prospěch přísahajícího. Závaznost slibu dosvědčují na jiném místě i verše 480-487, Hrodgar si v nich Béowulfovi stěžuje na těžké chvíle:
„Muži vázaní slibem věrnosti
často se chlubili, když chutnali chmele,
že pozvednou tam, kde prve pili,
v souboji s Grendlem, strašlivá ostří;
leč dvorana byla, když zrodil se den,
zdobena rudě, s rozbřeskem zbrocena
sraženou krví všude kol sedadel,
znachověla síň."
Pokud se Dánové obávali u Beowulfa nějakých zbytků váhavosti, měla je zaplašit královna lichotkami ohledně jeho schopností. Podobný úkol měl zřejmě Unferd, když se snažil zpochybnit hostovo hrdinství. Unferdova řeč měla mít pravděpodobně za úkol vyprovokovat Béowulfa ke slibu, že své hrdinství osvědčí i proti Grendelovi.4 Slib spojený s královým pohárem v ruce a přede svědky již nelze vzít zpět, lze ho jenom splnit.
Hostina Svena Vidlovouse5
Dánský král Sven Vidlovous svolal smuteční hostinu na počest svého zemřelého otce, krále Haralda Modrozuba. Pozval mj. i jómské vikingy,6 profesionální válečníky, které měl v úmyslu pohnout k tažení do Norska.
Než usedl Sven na trůn uvolněný otcem, pronesl otci přípitek a poté slib, že do tří let podnikne tažení do Anglie a zabije nebo alespoň vyžene krále Ethelreda. „Na takový přípitek museli všichni účastníci hostiny pít do dna a jómským vikingům nalévali nejsilnější medovinu do největších rohů." Jómští nezůstali pozadu: „Byli to křesťané a tvrdili, že věří v jednoho Boha, proto také museli připíjet po křesťansku. Pili na věčnou slávu Boha, potom na nehynoucí památku Krista a v přípitcích nemohli vynechat ani archanděla Michaela s jeho plamenným mečem, který se těmto válečníkům líbil z celého nebe nejvíce. Pokaždé se muselo pít do dna a jómští vikingové dostávali stále nejsilnější nápoj." Jómský velitel Sigvaldi rozkurážen alkoholem a slavnostními sliby ostatních hostů vstal a prohlásil: „Do tří let podniknu válečnou výpravu do Norska a zabiji, nebo vyženu ze země jarla Hákona! To slibuji na věčnou památku našich předků, při bojové cti a slávě jómských vikingů, kteří mají vítězství vždy na své straně!"
Sven zůstal s výsledkem hostiny nadmíru spokojen, Jómští po vystřízlivění už méně, ale „vikinská čest jim velela slib splnit a neodkládat".7
Hostina Hákona Dobrého8
Sjednotitel Norska, král Harald Krásnovlasý, poslal svého syna Hákona na výchovu ke dvoru anglosaského krále Aethelstana. Do výchovy náležel přirozeně i křest a vliv prostředí měl u dítěte za následek i vnitřní ztotožnění se s křesťanskou vírou.
Když Hákon nastoupil po Haraldovi na norský trůn, musel se jako král účastnit pohanských slavností spojených s hostinami. Ságy popisují Hákonovy trable, které vyplývaly z jeho víry, a při vyjmenovávání pohanských zvyků, se kterými byl Hákon konfrontován na oslavách, zmiňuje i přípitky.
„Obřady vyvrcholily tím, že se jedlo maso obětin a pronášely se přípitky Ódinovi a králi na vítězství, Njördovi a Freyovi na úrodu a mír, jakož i přípitky dalším bohům, zvláště Tórovi a dísám. Potom se pokračovalo rekovnými přípitky, spojenými se slavnostními sliby provést nějaký rekovný čin, připíjelo se také na památku zesnulých příbuzných, takže přípitkům nebylo konce."
Význam přípitků a hostin
V příběhu o Hákonovi se odráží původní význam přípitků. Lidé připíjejí bohům, králům, předkům a skládají sliby. Spolu s přípitky z rohu hojnosti během podzimních oslav (dožínek) vyplývá, že rituální popíjení náleželo mezi pohanské zvyky.
V příbězích o Béowulfovi a Jómských už figurují král, družina a hosté. Takové hostiny měly dvojí účel. První, trochu přízemnější, spočíval v prostém živení vládcovy družiny. Družiníci se dávali do služeb vládce za účelem kořisti a vůbec materiálního zabezpečení, na oplátku žádal vládce věrnost při válečných taženích a správě své země, ze kterých vyplývala právě ona kořist nebo zisky z daní, kterých by vlastními silami nebyl schopen dosáhnout. Takový vztah, pokud prosperoval, byl vzájemně výhodný a hostiny jej stvrzovaly.
Druhý účel se týkal přípitků a měl symboličtější význam. Připíjelo se na bohy, na krále, na úspěch válečného tažení (křesťané mohli později připíjet andělům nebo na nehynoucí slávu Boha), slibovala se věrnost. Právě takový slib věrnosti, provedený s hostitelovým pohárem v ruce a pronesený před svědky v síni, nabíral symboliku přísahy. Béowulf mohl jasně deklarovat úmysl utkat se s Grendelem, ale platnost hotové věci získal jeho úmysl až při slavnostním přípitku. Jómští Vikingové nebyli nadšeni tím, co při poháru slíbili, ale ze slibu se nedalo vyvléct. Vládcové v obou příbězích s nezlomností slibu počítali a pomohli si k němu tak trochu nefér prostředky – lichocením nebo naopak znevažováním schopností hosta, vlastním vychloubáním a dokonce opíjením hostů.
Hostiny byly významnou diplomatickou událostí, odehrávala se zde jednání, přijímala poselstva, padala politická rozhodnutí. Při tak významné společenské události zaujal každý své místo podle svého postavení, nejčestnější místa byla situována co nejblíže k vládci. Do toho zapadá příhoda z pera českého legendisty Kristiána: český kníže Bořivoj byl na návštěvě u moravského knížete Svatopluka, ale jakožto pohan musel sedět mimo hostinu. Na Svatoplukovu pobídku, že je přece u tak znamenitého muže škoda sedět venku, se dal pokřtít. Jakýsi Ingo, asi bavorský misionář, zval údajně na hostiny pohanská knížata, ale nechával je sedět přede dveřmi, zatímco hodoval s jejich křesťanskými otroky. Ačkoli se v případě Bořivoje jedná o legendistický motiv místo skutečné příčiny křtu a v případě Inga je pochybný celý pramen, odrážejí příběhy skutečnou situaci zákazu společného stolování křesťanů s pohany a ukazují na významnou roli hostin ve společenském a politickém životě. Pokud byla nejlepší místa hostů vedle vládce a dbalo se i na pořadí nalévání, samotný zákaz vstupu na hostinu tak musí představovat strmý společenský pád. Takového společenského klimatu si musel být i Kristián velmi jasně vědom, když měl nějak zdůvodnit tak závažný zvrat v Bořivojově životě.
Okolnosti Václavova přípitku
Přípitky si v podstatě zachovaly svůj obsah, ale staly se součástí jiných společenských událostí. Z pohanských oslav se přesunuly na hostiny náčelníků a vládců. Tady však jako původem pohanský zvyk narazily na postoj církve.
K pohanským zvykům zastávala církev dvě hlavní strategie. První strategií bylo zakázat, zničit, zapomenout. Proto se v Polsku vyhýbal biskup Stanislav hostinám s přípitky a se zpěvy. Druhá, flexibilnější strategie, počítala se silně zakořeněnou tradicí, a tím jen nesnadnou možností jejího vyvrácení. Církev tedy při zachování formy zavedla nový, křesťanský obsah. Nebylo nutné zakazovat přípitky, jen když se namísto bohům připije svatým.
Václavův přípitek náležel k tolerované formě, alespoň v Říši, ke které měl Václav úzký vztah a kde bývalo rozšířeným zvykem „pít na čest svatého". Přípitek sv. Michalovi zaznamenal pouze okruh legend navazující na legendu Crescente sepsanou v Řezně. Zmínka o přípitku tak může být přídavkem řezenského autora, který by tím chtěl podtrhnout Václavovu zbožnost přidáním křesťanského zvyku panujícího v Říši.
Hostina, po které byl Václav zabit, pravděpodobně navazuje na starý pohanský svátek dožínek, kde kolovaly přípitky z rohu hojnosti. Že by Václavův přípitek kvůli provedení v období podzimních oslav přímo navazoval na přípitek z rohu hojnosti, je sotva možné. Přípitky na hostinách probíhaly pravidelně, ne jen za zvláštních příležitostí. Přípitky na hostinách vznikly z původních pohanských rituálů ohledně přání, slibů a přísah, ale přípitků z rohu hojnosti se týká jiný účel – věštění. Přímou souvislost mezi oběma typy pohanských přípitků jsem neobjevil. Václavův přípitek proběhl na oslavné hostině, která navazovala na původní dožínky, ale tím to asi končí.
Zachovalé dozvuky
Hlavně v amerických filmech jsou populární svatby a na nich situace, kdy se na několikeré manželčino naléhání zvedne nějaký příbuzný, překousne strašnou nervozitu, zaťukáním příboru o skleničku si zjedná klid, vysvětlí, že si sice žádnou řeč nenachystal, ale zavzpomíná na dobu, kdy děti ještě byly malé, vykouzlí tím na tvářích přítomných nostalgický úsměv a na konci pětiminutového monologu nenechá jedno oko suché. Pak pronese slavnostní přípitek a vychutná si zasloužený potlesk.
V běžném životě se zachovaly přípitky na Nový rok s přáním všeho dobrého spojené s novoročními sliby a předsevzetími, přípitky u příležitosti něčích narozenin nebo jmenin, ťukání půllitry na zdraví a na úspěchy.
KDO VISÍ NA SVATOVÁCLAVSKÉ PŘILBĚ?
Legenda
V pokladu katedrály sv. Víta lze nalézt i tzv. svatováclavskou přilbu. Co je přilba zač a proč je považována za relikvii, ozřejmuje Kristiánova legenda z konce 10. století.
Kníže Václav se onehdy dostal do konfliktu s mocným knížetem kouřimským. V průběhu krvavé nerozhodné bitvy došlo k dohodě obou knížat, že boj rozhodne osobní souboj jich samých. Než se však pustili do souboje, spatřil kouřimský kníže, že „Václav nese na čele znamení svatého kříže", a tak odhodil zbraň se slovy, že mu nemůže být dáno přemoci soupeře, na jehož straně stojí Bůh.
Vyprávění se se vší pravděpodobností vztahuje k přilbě z chrámu sv. Víta, protože ta má na kalotě (hlavní část přilby) nánosek ve tvaru kříže. Na stříbrném kříži je navíc vyvedena postava s rozpaženýma rukama, donedávna považovaná za Ježíše. Nánosek byl dodán na kalotu později, je vyhotoven z jiného železa, kalota i nánosek byly před připevněním očividně přizpůsobeny tvaru druhého a nánosek byl nasazen na původně zadní část kaloty. Kalota nese stopy úderu po zbrani, po přidělání nánosku už ale nemohla být použita v praxi, protože tvar nánosku je tak nepraktický, že i při malém nárazu by nositeli helmy zlámal nos (nánosek byl původně zřejmě čelenkou).
Postava na nánosku je do pasu nahá, na dolní části těla je oblečena do tuniky. Na zápěstích jí visí nějaké kroužky (dlaně má neporaněné), ve tváři se značí utrpení – z otevřených úst ční zuby, nahoru trčí naježený knír. Hlava je bez vlasů. Kříž se nahoře zužuje a jeho postranní ramena mají nahoře vroubkovaný tvar a svažují se ke kraji.
To jsou detaily, které neodpovídají zobrazení Ukřižovaného. Kristus nese symboliku vítěze nad smrtí, jako takový neřve na celé kolo a necení zuby. Hlavu mívá pokrytou vlasy a nemívá knír. V dlaních nebo na zápěstí mívá hřeby, ke kříži nebývá připoután náramky. Pokud se někde objevuje místo hřebů připoutání, pak je na zápěstí patrný uzel. Kříž bývá zobrazován s jasnými konturami, bez zužování a bez ozdobných tvarů.
Kdo tedy?
Byť to zní dost šíleně a provokativně, postava na svatováclavské přilbici odpovídá základem i detaily vikinskému bohu Ódinovi. Situace zřejmě znázorňuje událost, kdy Ódin visel devět dní a nocí v šamanském vytržení na světovém stromu Yggdrasilu, aby získal znalost run. Visel po celou dobu bez jídla a pití, runy zvedl „s nářkem". Na procítění jeho utrpení se hodí výraz úst otevřených bolestí a naježený knír. Náramky na rukách postavy z přilby mohou být skutečně normální náramky, častá ozdoba Vikingů. Tvar kříže – zúžení směrem nahoru, vroubkování horní části ramen a jejich svažování se dolů – vykazuje tvar stromu. Podobně stylizované stromy jsou k vidění na nádobách z vikinské a anglosaské kultury. Za zápěstími postavy jsou vidět ozdobné pletence, jaké používali vikinští umělci.
Podobnou historickou památku mají i Maďaři. Ze Skandinávie ve skutečnosti pochází údajný meč svatého Štěpána, krále, jenž christianizoval uherskou zemi i lid.
Paradoxy
V souvislosti s Kristiánovou legendou a její pasáží o zářícím kříži, byla zřejmě vyrobena „svatováclavská" přilba jako relikvie. Na použitou kalotu byl přidělán stříbrný („zářící") nánosek ve tvaru kříže a lidskou postavou. Že se tak na přilbě křesťanského svatého ocitnul pohanský bůh, není jediným paradoxem svatováclavského kultu. Na sv. Václava se slaví den české státnosti, ale stát založil Václavův bratr a vrah Boleslav. K vraždě Boleslava pohnula přílišná Václavova podřízenost Říši a hrozba splynutí s ní, naopak Boleslavova vláda znamenala českou nezávislost. Ironií osudu prosazoval Boleslav Václavovo svatořečení. Křesťanský kult pomohl zlomit protistátní pohanskou víru a domácí svatý znamenal výrazný argument, aby papež povolil Čechám vlastní biskupství (a tím posílení mezinárodní pozice).
Světec Václav je důležitým českým symbolem, ale Ódin na světcově přilbě jako by varoval – nic není tak jednoduché a ploché, jak se může zdát, a u takových citových záležitostí jako národních symbolů je třeba mít se na pozoru dvakrát. Pozor na zaslepené a fanatické přijetí celé mytologie takového symbolu, co vyrůstá na chybných základech, může nést špatné výsledky.
Hlavní literatura: Merhautová, Anežka: Vznik a význam svatováclavské přilby, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, 2000. s.85-92
BRATROVRAH A OBĚŤ
Ódin na svatováclavské přilbě je sice hodně zvláštní, ale obhajitelnou záležitostí. Následující úvaha je ještě zvláštnější a vlastně neobhajitelná, ale zvláštní je takovým způsobem, že stojí za těch pár vět.
Na začátku českého státu stála bratrovražda. Kníže Václav provozoval politiku podřízení se mocné německé Říši, spolku vévodství pod vedením saského vévody Jindřicha I. (919-936). Čechy se měly stát dalším říšským vévodstvím. Boleslav Václava r. 935 odstranil, zrušil svazky s Říší a díky chaosu po úmrtí Jindřicha I. sesbíral dost sil, aby se opětovnému začlenění do Říše ubránil. Normální historický příběh, jenže vykazuje několik provokativních souvislostí.
Mýtické bratrovraždy
Bratrovraždy stály u začátků i jiných celků než státu, v indoevropských mýtech stávaly u začátku lidské společnosti. Indii obývali kdysi na začátku světa bratři Jama („Dvojče") a Manu („Člověk"). Jama byl obětován svým bratrem, stal se první lidskou bytostí, která zemřela, a tak odešel vládnout do zásvětí.
V sousední Persii byl Jamovým protějškem Jima chšaéta, první smrtelník, zabil ho temný bůh Ahriman. V jiném příběhu byl Jima rozříznut svým bratrem a jeho služebníky.
Římský dějepisec Tacitus ve svém díle Germania poskytuje germánský mýtus o stvoření světa. Prapředek lidského pokolení se jmenuje Tuisto, je zrozený ze Země. Tuistův syn se jmenuje Mannus (Člověk), od kterého pocházejí první tři mýtické germánské kmeny. Ve skandinávských mýtech vikinského období figuruje na počátku světa obří bytost jménem Ymir – etymologicky příbuzné s jménem indického Jamy, tedy „Dvojče". Ymiho zabili bohové a z jeho těla stvořili zemi (z masa hlínu, z kostí skály, z lebky oblohu apod.).9
Nejslavnější bratrovražda tohoto okruhu se udála při založení věčného Říma. Dvojčata Remus – „Říman" a Romulus – „Římský" představují lidské mýtické protějšky božstev. Mladší Romulus zabil po jedné hádce Rema a jeho kosti zazdil do základů města. Jména se dají údajně odvodit od původního základu “jem-”, změněného na “rem-”. Romulus měl ještě přízvisko Quirinis, odvozené od základu “vir-” - muž.
Na začátku světa a lidské společnosti tedy stojí bytosti zvané Dvojče a Člověk. Dvojče je vždy starší – Tacitus tento fakt zachytil tím, že z Tuista udělal otce Mannuse. Dvojče je pasivním objektem, obětí, zatímco Člověk je hybatelem dějin. Tělo Dvojčete je rozporcováno a vzniká z něj hmotný svět – Dvojče ze země vyrůstá, po zabití jeho hmota zůstane – s tím zřejmě souvisí i zazdění Remových kostí do základů města Říma.10 Hmotný svět si mýtické bytosti dál uspořádají, např. Člověk se stává první králem. Duše zabitého Dvojčete se ujímá vlády v nehmotném zásvětí.11
Jména dvojčat
Jména Romula a Rema znamenají v podstatě totéž, Římský a Říman. Pojmenování dvojčat jmény, která jiným slovem vyjadřují totéž, je logické. Jméno přece nese identitu člověka, a pokud je identita dvou lidí stejná, má být stejné i jméno. Ale aby se ony osoby daly rozlišit, musejí mít jména při svém stejném obsahu jinou formu, proto Říman a Římský, která představují jiným slovem totéž. Jinou takovou dvojkou jsou první saští dobyvatelé Anglie Hengist a Horsa – Kůň a Kůň.
A teď to nejlepší
Historický příběh české bratrovraždy se dá vyložit následujícími slovy. Starší Václav byl pasivním objektem, nechal se ovládat Říší, jeho bratr Boleslav se rozhodl stát se aktivním hybatelem, rozhodl se uspořádat novou společnost – samostatný stát. Zabil tedy Václava a stal se prvním vládcem nového státu. Václav se odebral do zásvětí, odkud jako světec chrání svůj český lid. Václav se stal „obětinou uloženou do základů českého státu".
Jména obou bratří znamenají totéž, „Více slávy". Jméno Václav vzniklo ze slovanského Vaceslav (odtud ruské Vjačeslav), „vác-", „vace-" souvisí např. se slovenským „viac". Slovo „bolje" – „více" pochází ze starého slovanského základu a používá se i v dnešní ruštině. Václav s Boleslavem měli jména, která se dávají dvojčatům. Provokativní úsudky to jenom utvrzuje.
Co s tím?
Spekulovat můžeme o několika možnostech.
1) Boleslav znal mýtus a svoje jednání mu přizpůsobil. Buď od začátku a jednal podle něho, nebo si uvědomil souvislosti po vraždě a zpropagoval je jako druh obhajoby.
2) Něco proběhlo jinak, ale legendisté nebo jejich informátoři přizpůsobili příběh pohanskému mýtu.
3) Můžeme věřit na osud, který tak vše narežíroval, nebo na zpropadenou náhodu, aby nám zamotala hlavu. Provokativních náznaků je hodně, ale jediný pevný důkaz žádný.
Hlavní literatura:
Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů. NLN, 2003. s. 43-46
Třeštík, Dušan: Češi a dějiny v postmoderním očistci. NLN, 2005, s. 305-317
Puhvel, Jaan: Srovnávací mytologie. NLN, 1997. Kapitola Dvojče a bratr,
s. 324-330
-
Kontler, Laszló: Dějiny Maďarska. NLN, Praha 2001. s. 432 ↩︎
-
2) K Břetislavovým nařízením viz Velké dějiny zemí Koruny české, svazek I. do r.1197. Paseka, 1999. s. 470 ↩︎
-
Béowulf, překl. Jan Čermák. Torst, 2003. s. 79-93 (verše 356-661) ↩︎
-
Host byl v archaických kulturách nedotknutelnou postavou, měl k dispozici veškeré možnosti pohoštění a ochranu. Jestliže král nezatrhl Unferdovy narážky, měl pravděpodobně v úmyslu využít takové malé provokace pro své cíle. ↩︎
-
Sága o Olafu Tryggvasonovi, in: Sturlusson, Snorri: Královské ságy. Albatros, 1980. s. 163-164. Snorri napsal královské ságy s velkým časovým odstupem a kdoví z kolikáté ruky. Ovšem nyní nezkoumáme přesné znění historických událostí, nýbrž zvyky na hostinách. U nich je jedno, jestli se týkají skutečné historické události, události časem pozměněné nebo literárně vymyšlené, obecného průběhu hostin se to zásadně netýká. Béowulfova hostina se také zrovna nedá zařadit mezi historické události Dánska. ↩︎
-
Tito Vikingové sídlili v Jómsburgu, někde na dnešním polském pobřeží Baltu u hranic s Německem. Tvořili elitní sbor válečníků, prý odmítali vpouštět do svého sídla ženy, vše měli podřízeno boji. ↩︎
-
Sága o Hákonu Dobrém, in: Královské ságy, s. 108 ↩︎
-
Jedná se o spis zvaný „Obrácení Bavorů a Korutanců na víru", manipulativní dílo mající zdůvodnit nárok salzburského arcibiskupství na území Panonie. ↩︎
-
V Tuistově jméně je obsažena číslovka dvě, mimo Dvojčete existuje výklad ve smyslu Hermafrodit. Jako první bůh totiž musel plodit děti sám ze sebe, podobně jako severský Ymir zplodil další obry třením „nohy o nohu"? ↩︎
-
Lidské kosti, asi oběti, se občas objevují v základech staveb starých Slovanů. Významů této praxe může být víc než jen rituál podle popisovaného mýtu. ↩︎
-
Mýtus pokračuje ještě dál, od Člověka nebo Dvojčete pocházejí tři stavy indoevropské společnosti – vládci, kněží a pracující lid. Jinde jsou zaznamenány tři národy (např. Tacitovi Hermioni, Istveoni a Ingveoni), což má pravděpodobně symbolizovat tytéž tři stavy. ↩︎