Jindřich z Lipé
PROLOG
Chrám
Gotický klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí na Starém Brně nepatří k typickým dominantám města, jako je například chrám sv. Petra a Pavla na Petrově nebo hrad Špilberk. Stojí poněkud stranou od rušnější části náměstí, propojený se stavbou bývalého kláštera cisterciaček, založeného v roce 1323, v němž se dnes nachází augustiniánské opatství sv. Tomáše.
Chrám má půdorys ve tvaru kříže a jako stavební materiál byly použity převážně režné cihly, materiál pro středověké stavby u nás spíše neobvyklý. Tento typ staveb je typický naopak v Polsku.
Přesto má v Čechách své dvojče, kostel svatého Ducha v metropoli východních Čech, Hradci Králové, kde byl tento materiál také použit. Oba kostely dále spojuje postava zakladatelky a donátorky, české královny Elišky Rejčky, polské princezny Richenzy z rodu Piastovců.
Původní interiér brněnského chrámu neznáme, dnes je ovšem jeho výzdoba bohatá, zbarokizovaná, hojná výmalba je sytě barevná. Kromě bílého základu se opakují barvy zlatá, červená a modrá: královské barvy, které se často vyskytují na iluminacích rukopisů, jež královna vdova nechala zhotovit pro cisterciácký klášter.
Jsou zde také uloženy její ostatky, a to v kryptě před hlavním oltářem, označené dlaždicí s iniciálou E a korunkou.
Sic transit gloria mundi
V případě historických sakrálních i profánních staveb bývá zvykem provádět při stavebních úpravách také archeologický průzkum. Starobrněnský chrám se dočkal hned několika.
V novověku byla hrobka znovu odhalena v roce 1762 a prozkoumána, bohužel bez jakékoli dokumentace, v roce 1903. Další stavebně historický průzkum byl prováděn v roce 1966 doc. Milanem Stloukalem a archeologem Borisem Novotným, kteří předpokládali, že v jižní lodi kostela objevili hrobku patřící Jindřichovi z Lipé, významnému velmožovi první čtvrtiny 14. století a životnímu partnerovi již zmíněné královny Elišky Rejčky. Dle doc. Stloukala (soukromý e-mail z roku 2007) bylo podnětem celého výzkumu zřízení topení v kostele, tím byl také v rámci průzkumu limitován.
V článku následně zveřejněném v Archeologickém sborníku v roce 1967 se uvádí objev hrobky ze středověkých cihel, pod dlažbou v přední části pravé kostelní lodi, s vnitřními rozměry: délka – 230 cm, šířka 75 cm, hloubka od povrchu 130 cm. Našly se zde jednak rozptýlené ostatky mladší osoby, a dále zbytky dřevěné rakve o 195-200 x 50 x 40 cm. V té byly uloženy ostatky dospělé osoby in situ, ovšem skelet byl nekompletní.
Vzhledem k tomu, že dle klášterních záznamů byly ostatky Jindřicha z Lipé uloženy právě v pravé části lodi, a jinou hrobku zde archeologové nenašli, předpokládali, že je mohou považovat za tělesné pozůstatky pána z Lipé. Z antropologického posudku doc. Stloukala vyplývá, že se jednalo o osobu ve stáří cca 51,7 až 64,6 let se zhojenou jizvou v pravé části mozkovny, což by mohlo Jindřichovi z Lipé odpovídat.
U příležitosti 700. výročí založení starobrněnského kláštera se v roce 2023 prováděl další, nedestruktivní průzkum, s pomocí georadaru, a to týmem odborníků z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Kromě známých faktů z předchozích průzkumů tito experti potvrdili, že královna Rejčka odpočívá ve své kryptě sama, navíc objevili zatím ještě neznámou hrobku, tentokrát v severní lodi kostela.1
Poslední průzkum byl proveden v létě 2024, kdy byly ostatky, o nichž se domníváme, že patří Jindřichovi z Lipé, vyzdviženy a budou dále zkoumány, byl také vytvořen 3D model podzemí celého chrámu a vyzdviženy ostatky z hrobky v severní části chrámu, objevené loni při georadarovém průzkumu. Na konečné závěry budeme muset ještě počkat. Jedna věc je ovšem jistá, jak dobové prameny (Zbraslavská kronika), tak pozdější zprávy ze stavebně archeologických průzkumů označují kostel bez pochybností jako místo odpočinku královnina životního partnera, českého šlechtice Jindřicha z Lipé.
Vyzvedávání ostatků Jindřicha z Lipé v červnu 2024, foto: Jan Škvrňák
POČÁTKY
Jindřich z Lipé – český šlechtic na přelomu 13. a 14. století
Jindřich z Lipé se narodil pravděpodobně v roce 1275, patřil k nejvýznamnějším příslušníkům mocného českého panského rodu, pánů erbu černé ostrve na žlutém poli, Ronovců. V průběhu 13. a 14. století se Ronovci dále dělili do několika silných rodových větví, a to pánů z Dubé, z Lipé, z Lichtenburka, Ronova a Přibyslavi, dále z Klinštejna a z Pirkštejna. Značná část jejich příslušníků zastávala vysoké úřady a vlastnila rozsáhlé majetky.
Jindřich patřil k té větvi Ronovců, která odvozovala svůj původ od staršího z tzv. žitavských bratří, od Chvala (někdy též Častolova či Čeňka) ze Žitavy.
Bratři získali toto bohaté město a jeho okolí v bývalé Horní Lužici za svou věrnost a službu Přemyslovcům, především Václavovi I., kterého bez váhání podpořili v době povstání jeho syna, budoucího krále Přemysla Otakara II. Dle historických pramenů můžeme usuzovat, že šlo o osobní přátelství, zejména v případě mladšího Jindřicha. Ten byl zhruba v letech 1232-1237 budyšínským kastelánem, zatímco Chval zase kastelánem Žitavy. Od roku 1238 se již oba psali s predikátem de Sitavia.2
Páni z Lipé a Lichtenburka používali stejný rodový erb - zkřížené černé ostrve v zlatém poli a v klenotu červeného kapra. Zde erb Lichtenburků, Scheibler’sches Wappenbuch Süddeutschland, okolo 1450, Mnichov, Státní knihovna, Cod.icon. 312 c, fol. 414.
Někdy v 60. letech 13. století však Ronovci toto své dominium ztrácí, Žitava jim byla odebrána Přemyslem Otakarem II., možná i nějakou směnou za statky v severních Čechách. V té době také Ronovci na deset let mizí ze svědečných listin, dá se tedy usuzovat, že ať již z vlastní vůle (na protest) či nedobrovolně mizí z panovníkova okolí.3
Zatímco tuto generaci Ronovců máme v zásadě dobře doloženu, u té následující, možná dokonce u dvou dalších generací, se nám situace poněkud komplikuje. Tradiční historiografie pokládá za otce Jindřicha z Lipé Chvala/Čeňka mladšího, ta novější, mimo jiné i nejvýznamnější český znalec tohoto rodu, Miloslav Sovadina, vkládají mezi ně ještě generaci další, tzv. ztracenou generaci Ronovců.
Řadí do ní například bratry Hynka z Dubé, královského stolníka, Albrechta z Frýdlantu a Čeňka, jejich bratrance Záviše ze Stružnice a dalšího Čeňka z Lipé, kterého máme pramenně doloženého v letech 1277 a 1278, a který je tedy považován za otce Jindřicha z Lipé.4
Ztráta Žitavy za Přemysla Otakara II. byla, zdá se, pro Ronovce jakýmsi rodovým traumatem, nesmířili se ní, ani když přesunuli své dominium do severních Čech, především do oblasti kolem Dubé. Otec Jindřicha z Lipé Čeněk se psal s predikátem dle vodního hradu Lipá/Lipý (často také Leippa), kdysi obklopeného meandry Ploučnice, dnes součásti města Česká Lípa. Stejný predikát pak užíval sám Jindřich. Pokud je známo, nikdy, za celý svůj život jiný nepoužil, přestože později získal do svého vlastnictví hrady a jiné zboží mnohem prestižnější.
Urozený původ mu umožnil působit na královském dvoře již od mládí, i když nepatřil k těm českým pánům, kteří zdědili rozsáhlé majetky, jako byl například Petr I. z Rožmberka.
Urozený, ale bez dostatečného množství finančních prostředků, a také nesmírně ambiciózní. To je Jindřich z Lipé na počátku své kariéry. Možná že právě tehdy potkává svého věrného souputníka a osobního přítele Jana (Ješka) z Vartemberka, nebo ze Stráže (dnes pod Ralskem), z rodu Markvarticů.
Někdy v té době se také žení se Scholastikou z Kamence. O manželce Jindřicha z Lipé panovaly a panují různé pochybnosti, zvažuje se, zda vůbec byla matkou nejstarších Jindřichových dětí, ale zároveň o žádné jiné manželce nevíme.5 Scholastika z Lipé se objevuje v listině až v roce 1353. Vydal ji její syn, Čeněk z Lipé, a je tam jmenována „honesta matrona domina Scholastica de Lipa, genetrix mea dilecta". O jejím původu by měla svědčit listina, kterou další syn Pertold (vyšehradský probošt) řešil spor mezi kapitulou boleslavskou a v úvodu zmíněným starobrněnským klášterem Panny Marie. Boleslavský probošt Bernard z Kamence je v listině označen jako Pertoldův „avunculus", tedy strýc z matčiny strany.6 Páni z Kamence představovali významný hornolužický rod, tudíž by jejich spojení s Ronovci sídlícími v Čechách na opačné straně hranice dával po všech stránkách smysl.
První významný vzestup Jindřicha z Lipé je spojen s jeho vojenským působení pod patronací příbuzného, Hynka z Dubé, v Polsku ve službách Václava II., zhruba okolo roku 1300, tedy v dobách, kdy český král usiloval o získání polské koruny. Zmínky o jeho vojenské službě pod velením Tase z Vízmburka najdeme například u Jana z Gubenu, žitavského kronikáře.
Jako odměnu za tyto služby měl Jindřich získat do svého držení právě Ronovci ztracenou Žitavu; často uváděnou hypotézu, že ji krátce poté zase ztrácí kvůli jakémusi nešťastnému souboji, však nemáme zcela doloženu a např. PhDr. Sovadina ji zpochybňuje.7 Pravděpodobnější se zdá, že Žitavu získává jako odměnu za udržení Kutné Hory před vojsky Albrechta Habsburského při jeho vpádu v roce 1304. Kutná Hora se zdá Jindřichovi souzená. Spolu s přítelem Ješkem se dvakrát stane jejím hrdinným obráncem a oba tím vstoupí do dějin prostřednictvím Dalimilovy kroniky.8
Nabytí Žitavy tedy Jindřichovi pomohlo získat potřebné finanční prostředky a začít politickou kariéru u dvora posledních Přemyslovců.
V době krátké vlády Václava III. byl Jindřich s velkou pravděpodobností opět v Polsku a je také možné, že tam připravoval tažení tohoto českého krále, které však skončilo nechvalně známou vraždou v Olomouci v roce 1306.
Za vlády Jindřicha Korutanského, který nastoupil na trůn českých králů po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. jako manžel jeho nejstarší sestry Anny, se kariéra Jindřicha z Lipé dále rozvíjí, přesto se spolu s částí českých pánů angažuje ve vyhnání Jindřicha Korutanského a poprvé koketuje s rodinou Habsburků.
Nově zvolený mladý Rudolf Habsburský však za necelý rok umírá v táboře u Horažďovic, jenže to už je Jindřich opět na straně korutanského vévody, který se tak díky většině českých pánů stává českým králem. A moc Jindřicha z Lipé roste, zastává teď na královském dvoře dva mocenské úřady, jednak královského podkomořího, který byl zodpovědný za finance království, a nejvyššího maršálka, tedy nejvyšší postavení vojenské.
Rudolf Habsburský, český král, na pozdějším vyobrazení
Jindřich Korutanský nástup sebevědomých českých pánů, hlásících se k spolurozhodování a účasti na vládě nezvládl a postupně se dostává do vleku jednotlivých šlechtických skupin soupeřících o moc a situace začínala být dále neudržitelná.
Při uvědomění si nestability vlády Jindřicha Korutanského, hledá zemská elita jak z církevních, tak šlechtických kruhů novou panovnickou dynastii, která by nahradila na českém trůnu starobylý přemyslovský rod. Dynastická návaznost měla být zachována celkem logicky některou z přemyslovských princezen, z neprovdaná zbývala už jen jedna, Eliška.
Část českých pánů zůstává na straně korutanského vévody, z dnešního pohledu poněkud překvapivě k ní patří i část Ronovců (někteří Lichtemburkové, například Rajmund, a Jindřich z Lipé). Dle PhDr. Sovadiny se v tomto případě jednalo o pečlivě zkalkulované riziko, zájmy Jindřicha z Lipé v dalších táborech měli zastupovat jeho příznivci, především Jan z Vartemberka.9
Zejména vysoký klér, opati největších českých klášterů viděli východisko ve spojení s novou nastupující lucemburskou dynastií, poté, co byl Jindřich Lucemburský poněkud nečekaně zvolen římských králem. Část českých a moravských pánů se dále držela v habsburském táboře, kde se svými požadavky vystupoval především Fridrich Sličný.
Církevní otcové pro přemyslovskou princeznu vybrali lucemburského ženicha; zde se jednání začíná komplikovat. První překážkou se stává sám římský král Jindřich Lucemburský, který sice mužského člena svého rodu Čechům přislíbil, ale dle svého vyjádření v žádném případě neměl v úmyslu, aby se českým králem stal jeho jediný a zatím nedospělý syn Jan, v té době teprve třináctiletý. Jeho důvody byly celkem nasnadě: pro stabilní vládu v zemi, kde již delší dobu vládli mocichtiví čeští pánové sdružující se v různých vlivových uskupeních, bylo zapotřebí zkušeností a tvrdosti dospělého muže. Také rozdílný věk obou snoubenců nebyl zrovna ideální. Nabídl tedy Čechům svého dospělého bratra Walrama, který však byl odmítnut. Po dlouhých jednáních nakonec římský král souhlasí s tím, aby se českým králem stal syn Jan.
Po slavné svatbě ve Špýru vyráží lucemburská výprava s novým královským párem do Českého království.
Jenže ve stejné době až dosud liknavý a váhavý Korutanec zaujme poměrně rozhodné stanovisko, do země povolá vojska míšeňského markraběte Fridricha, kterému vydá Prahu včetně Pražského hradu a de facto i předá správu země.
Lucemburská výprava přijíždí do Čech zmítaných boji s Míšňany, také bohatá města vedená převážně patriciji německého původu nejsou změnou na trůně nikterak nadšena, Lucemburka prostě nepodpoří a později jeho vojsko nechávají mrznout za hradbami.
Praha i tak důležitá Kutná Hora je obsazena míšenskými vojsky. A Jindřich z Lipé se vrací zpět na politickou scénu, i když je mu jasné, že za tak pozdní příklon k lucemburské straně mu bude odměnou spíš nedůvěra než politický prospěch. Znovu stojí s vojskem u Kutné Hory, nyní ovšem jako dobyvatel, nikoliv hrdinný obránce. A tentokrát poprvé selže, nejenže město nedobude, ale sám je před hradbami vážněji zraněn.
Jenže naštěstí pro Jindřicha je v lucemburském táboře už pevně usazen přítel Jan, i se svými zásluhami za zajištění útěku Elišky Přemyslovny z Prahy do Nymburku, odkud se pak vydává na cestu do Špýru. Jan, který se jako vždy stará o přítelovy zájmy tak jako o své vlastní.
Zima a města obsazená německými měšťany nedávají královskému páru na výběr, lucemburské vojsko táhne ku Praze, kterou i pomocí lsti poměrně snadno získají.
Jindřich Korutanský tedy z Čech znovu odchází, tentokrát již navždy, a spolu s ním odjíždí i Přemyslovna Anna. Na rozdíl od své ženy žije Jindřich Korutanský ještě dlouho, neústupně se dál nazývá českým králem, a dokonce ještě jednou, byť mnohem později, prostřednictvím své dcery Markéty zasáhne do událostí v Českém království.
Prahou projíždí prostovlasý plavý chlapec Jan křičící „Pax, pax" a nastává nové období českých dějin – lucemburská epocha.
ČAS ZVRATŮ
Jindřich z Lipé a počátky lucemburské vlády u nás
V horečnatých počátcích lucemburské vlády v Čechách v zimě roku 1310 se to kolem krále a jeho rádců hemží předními českými pány, preláty, prosebníky, žadateli i připomínači předchozích služeb. Rozdávají se majetky a úřady, situaci v zemi je nutno stabilizovat, s těmi, kteří za hranicemi ohrožují mír, je nutno uzavřít dohody.
V prosinci roku 1310 se v Praze schází zemský sněm. Král si od něj slibuje slib věrnosti české šlechty, páni zase smlouvu s králem. Dohody shrnuje tzv. Inaugurační diplom krále Jana, jeden pro Čechy, druhý pro Moravu, vydaný o půl roku později.
Jindřichovi z Lipé dál zůstává úřad nejvyššího maršálka, poté i podkomořího. Následující období zhruba dalších čtyř let je ve znamení boje o způsob vládnutí a rozdělení moci v království mezi králem a jeho rádci a českou šlechtou, sice rozdělenou na dva tábory, nicméně vždy stmelenou proti „vnějšímu nepříteli."
Jindřich z Lipé podle Bartoloměje Paprockého z Hlohol, počátek 17. století. Zdroj: Wikimedia Commons
Bohužel Jan i Eliška byli politicky příliš nezkušení, navíc oba zastávali tvrdou linii suverénní královské vlády, což byla v Čechách již neudržitelná doktrína. Česká šlechta se v době interregna emancipovala, nezbylo jí tehdy než převzít starost o věci království. Samozřejmě, že z toho měli prospěch, především na úkor královského majetku, ale dokázali zemi bez krále provést přes chaotické období a nyní za to očekávali aspoň možnost spolupodílet se na správě věcí obecných.
Nebyl by to Jindřich z Lipé, aby v tomto zápase neměl vůdčí roli. V roce 1311 náhle ztrácí úřad podkomořího, je nahrazen Janovým rádcem Walterem z Castellu a je na něm požadováno vyúčtování. Takovou situaci ovšem Jindřich dobře zná, čelil jí již v době Jindřicha Korutanského, a to úspěšně. Skončí to nakonec stejně, svolaná komise mu musí přiznat pohledávky ve výši 6 000 hřiven grošů. Znovu se ukázalo, jak obratně si umí počínat, dojde-li na finance, což byla v té době dovednost u šlechtice nevídaná a dobovými mravy po něm ani nevyžadovaná.
Po spojeném nátlaku české šlechty nakonec Jan ustupuje a odvolává své zahraniční poradce z nejvyšších úřadu, nahradí je čeští pánové. Z vítězství profitoval nejvíce Jindřich z Lipé. Nezapomněl na přítele Ješka z Vartemberka, kterému svěřil správu Moravy.
Je to období, kdy je Jindřich z Lipé na vrcholu moci, zastává znovu úřad podkomořího, oplývá bohatstvím, které dává okázale najevo včetně vlastního dvora Údajně měl také sám rozdělovat příjmy z kutnohorské urbury, přičemž král zdaleka nedostával to, co mělo být královo.
Týřov
Dnes už se můžeme jen domnívat, co bylo onou pověstnou poslední kapkou v rozhodnutí Jana Lucemburského dát v listopadu roku 1315 uvěznit Jindřicha z Lipé. Je pravděpodobné, že když nic netušící Jindřich nakráčel do pasti na Pražském hradě a byl okamžitě zajat vojáky Viléma z Valdeka, asi se nejen jemu vybavila paralela jiného českého pána, který jednu generaci před Jindřichem udělal to samé.
Když úhlavní sok pána z Lipé dostal od krále příkaz uvěznit Jindřicha na královském hradě Týřově v křivoklátských lesích nad Berounkou, splnil příkaz tak dokonale, že zpočátku málokdo ze zúčastněných tuší, kde zajatého pána hledat. Ronovci jako kdysi Vítkovci okamžitě povstanou a vypoví králi poslušnost, tím ale celá paralela končí.
Týřov v 19. století, zdroj: Živa
Ta tam je doba, kdy panovník vládl takovou mocí, že mohl odstranit i tak mocného velmože, jakým kdysi byl Záviš z Falkenštejna. Na stranu Jindřicha z Lipé se postavila velká část české šlechty, jeho synové neúnavně plenili královské zboží a naprosto nekompromisně se v Jindřichův prospěch angažovala královna vdova, Eliška Rejčka. Dá se předpokládat, že v této době již byli s Jindřichem partneři.
Jindřich byl po zhruba šesti měsících věznění v dubnu 1316 na záruky propuštěn. Mohl se tak zúčastnit slavnostních křtin malého Václava, prvorozeného syna královského páru, budoucího Karla IV., který se narodil v květnu téhož roku, o jeho účasti však konkrétní zmínku nemáme. Přítel Jan se však Jindřichova propuštění nedožil. Padl v lednu 1316 při obléhání Kostelce nad Orlicí.
Zárukou Jindřichova propuštění bylo jednak zastavení hradů držených v té době Ronovci a také hrady, které dříve držel Jan z Vartemberka, další královskou pojistkou byla rukojmí, skládající se z ronovské omladiny, včetně synů Jindřicha z Lipé. Po uzavření všech dohod byla rukojmí propuštěna, ovšem některé hrady zůstaly v královském držení i nadále.
Jindřich se vrací do svých úřadů, král odjíždí ze země a vládu svěřuje Petrovi z Aspeltu. Jako by se nic nestalo. Jedinou, avšak zásadní a bolestivou ztrátou v této události je tak smrt Ješka z Vartemberka
Bohužel mír mezi znesvářenými stranami netrval dlouho. Stařičký arcibiskup u vědomí toho, že správu země nemá pod kontrolou, a očividně znechucen chováním obou zúčastněných stran rezignuje a vlády se ujímá královna s podporou části české šlechty stojící za Vilémem z Valdeka. Teď teprve se domácí boj znesvářených skupin rozhořel naplno, později bude známý jako válka dvou královen.
V okamžiku, kdy se královna Eliška ocitá v zoufalé situaci, povolává zpět krále Jana, který přichází s najatým vojskem manželce na pomoc. Tím ovšem dosáhli královští manželé přesného opaku toho, co původně zamýšleli; česká šlechta se kvůli přítomnosti cizího vojska v zemi dokázala spojit a proti králi vystoupit jednotně. Jindřich z Lipé dokonce začíná vyjednávat, ať již naoko, či zcela vážně s Fridrichem Sličným, a Janovi hrozí sesazením. Hrozící krizi zažehnají až domažlické úmluvy za účasti Ludvíka Bavorského jako zprostředkovatele v dubnu 1318. Vůdci obou šlechtických táborů si také hned rozdělili důležité úřady, Jindřich z Lipé je zpět v úřadu nejvyššího podkomořího a Vilém Zajíc z Valdeka se stává nejvyšším maršálkem.
Tento smír opět netrvá dlouho. V roce 1319 královna Eliška i s dětmi, možná trochu nečekaně, odjíždí z Prahy na Loket. Z důvodů, které zbraslavský opat podle Zbraslavské kroniky přičítá zlému našeptávání Jindřicha z Lipé a jeho přívrženců, ztrácí král Jan rozvahu, hrad Loket dobude silou, královnu s malými dětmi vypoví na Mělník a sebere jí malého Václava.
Vzhledem k nepochybnému angažmá Viléma z Valdeka v útěku královny z Prahy je mu úřad nejvyššího maršálka odebrán a vrácen do držení Jindřicha z Lipé.
První velmož království
Především díky svým nesporným osobním schopnostem, dovednostem a zajisté již i zkušenostem prochází Jindřich z Lipé všemi peripetiemi provázejícími první dekádu lucemburské vlády úspěšně a je po odjezdu krále Jana v roce 1320 pověřen správou Čech a následně roku 1321 také správou Moravy, když je jmenován moravským hejtmanem.
Ačkoliv se odjezd krále Jana v tomto roce zcela určitě nedá nazvat absolutní rezignací na královskou vládu v Čechách, nedá se popřít zklamání z celkového vývoje, vnímáme jeho smíření se s podmínkami, které byly Janově představě o vládě v království velice vzdálené. Opouští království jako král a v následujících letech roste jeho prestiž po celé Evropě, získává si renomé velkého diplomata a válečníka, protože bez českého krále nikdo nemůže vyřídit své záležitosti.10
Ve vzájemném vztahu Jindřicha a Jana přitom v této době už nešlo o vítězství či prohru, ale o nalezení vzájemné koexistence dvou mocných mužů, kde jeden – Jindřich z Lipé – byl na vrcholu své moci, jeho vliv na správu země byl nepopiratelný, a přesto musel akceptovat, že dál už jeho ambice růst nemohou. Králem byl Jan. Pomazaným králem.
To, že tento fakt dokázal pán z Lipé akceptovat, mu umožnil a zaručil, že zbývající část svého života prožil jako úspěšný a mocný muž, budující nerušeně rodinné i rodové impérium po boku „osudové" ženy, jejíž postavení dvojnásobné české královny mu dodávalo další prestiž.
Zatímco Jindřich byl v tento přelomový okamžik mužem na vrcholu, Jan byl naopak osobností, jejíž čas teprve přichází, mladý muž na cestě za svým životným cílem. I on (nebo jeho rádcové, Petr z Aspeltu?) dokázal stávající situaci přijmout a zařídit se podle ní.
Naopak ti, kteří se s tímto uspořádáním nesmířili, královna Eliška a Jindřichův sok v souboji o výsostné postavení mezi českými šlechtici, Vilém Zajíc z Valdeka, přivedli sami sebe tímto odmítáním do izolace a ztratili poslední zbytky moci.
ČAS KLIDU, ČAS BUDOVÁNÍ
Brno
Vzhledem ke zklidnění situace v království nastal čas přemýšlet co dál. Oba partneři Jindřich z Lipé a Eliška Rejčka se rozhodli strávit zbytek života spolu, navzdory všem tehdejším konvencím. Porušili, co mohli, veškerá tehdejší pravidla.
Eliška Rejčka se zřejmě po zvážení všech možností rozhodla žít co nejdále od Prahy. Tato její vstřícnost ke královně Elišce ovšem měla své hranice, zřejmě proto padla volba na Brno jakožto významné centrum Moravy. Rejčka a Jindřich dva využili vstřícnosti krále Jana a směňují s ním své statky, Jindřich Žitavsko a královna vdova svá věnná města ve východních Čechách. Z Janovy strany nešlo ovšem pouze o velkorysost, směna byla výhodná pro obě strany.11 Z „hradecké královny" se tak stává „královna brněnská a moravská", z nejvyššího maršálka a podkomořího pak moravský hejtman.
V prvních letech brněnského pobytu je Jindřich stále velice aktivní, pobývá často i v Čechách, zejména při všech návštěvách krále Jana v zemi, a pečetí snad všechny Janem vydané listiny. Válečné výpravy však již přenechává nejstaršímu synovi, Jindřichovi z Lipé ml. zvanému Železný, k němuž se později přidává druhorozený Jan.
Zhruba ve stejném období se Eliška Rejčka začíná zaobírat úvahami a posléze přípravami na založení ženského kláštera v Brně.
Některé dobové a současné beletristické úvahy o tom, že Rejčka založila klášter v obavách o svou duši, kvůli „hříšnému" vztahu s Jindřichem z Lipé, není možné vyvrátit, ale ani potvrdit. Dnešní člověk nemá jak posoudit náboženské uvažování středověkého člověka, jakým způsobem svou víru prožíval, jak byla autentická. Jak věřila Rejčka či Jindřich, nejsme dnes vůbec schopni posoudit. Vědomí, že žijí v hříchu, protože Jindřichova manželka tou dobou ještě žila, zcela určitě hrálo svou roli, ale Rejčka založením ženského kláštera navázala na dlouhou a zcela obvyklou tradici královských žen, které v určitě fázi svého života, za přispění královských manželů, synů či bratrů, vybudovaly klášterní azyl, kam se v čase svého vdovství posléze uchýlily. Podobné je to také s jinou tradicí, díky které můžeme dodnes obdivovat jemnou krásu sedmi iluminované rukopisů, mimo jiné i žaltáře a antifonáře, daru pro její cisterciácký klášter při jeho založení. Dnes je část z nich uložena ve vídeňském muzeu, část v Rajhradě a zbytek v Moravském zemském archivu. V jednom z nich, v žaltáři, najdeme výjimečnou iluminaci představující stvoření světa s dokonce dvěma zobrazeními samotné Rejčky.
Eliška Rejčka v Brevíři královny Elišky Rejčky, zdroj Wikimedia Commons
Rozhodnutí vybudovat klášter pro spásu své duše bylo tedy logickým krokem a následná realizace probíhala velice rychle, zřejmě i díky podpoře obou spolu donátorů, jimiž v tomto případě byli nepřekvapivě Jindřich z Lipé a král Jan. Pán z Lipé je jí v tomto počinu pevnou, a především praktickou oporou, zajištuje financování, vyjednává směny pozemků pro budoucí stavbu, které král Jan ochotně potvrzuje a poskytuje i finanční podporu.
SPŘÍZNĚNÉ DUŠE
Vztah Jindřicha z Lipé k Elišce Rejčce
Spřízněné duše je termín v Aristofanově řeči v Platónově Symposiu, dle kterého lidé vznikli rozdělením čtyřrukých a čtyřnohých bytostí a podvědomě stále hledají svou druhou půli. Přeneseně tak označujeme dvě bytosti, které jsou si velice blízké, napadají je stejné myšlenky, sdílí společné pocity a zájmy, cítí potřebu být spolu a společné činnosti a zájmy je navzájem naplňují. Jejich rozdělení či ztráta jednoho z partnerů naplňuje druhou duši velikou bolestí a smutkem.
O vztahu Jindřicha z Lipé k Elišce Rejčce bylo napsáno mnoho, ať již v podobě beletristické či historických studií, o soudobých pohoršených kronikách ani nemluvě. Ten vztah byl v očích současníků hříšný, urážlivý a proti Bohu. Ženatý muž a vdova. Královna z královského rodu, dokonce dvojnásobná, a pouhý urozený pán.
A přesto – rodina Jindřicha z Lipé, všichni jeho synové respektovali vztah svého otce, a nakonec i jeho přání být pohřben v brněnském kostele, v jejím, v jejich kostele. Jindřichova dcera neměla problém vstoupit do Rejččina kláštera a stát se v něm nakonec abatyší. Král Jan, i když u něj to myslím není překvapující, tento vztah také plně respektoval, možná i obdivoval, ale v každém případě velice často podporoval.
Pravda je ta, že oba byli ve své době zcela výjimečné bytosti. Oba. A také měli oba štěstí, že se narodili jako privilegovaní.
První část života prožila polská princezna Richenza jako zboží, sice potřebné a vzácné, ale stále jen zboží. Několikrát zasnoubená již jako dítě, vláčená z jednoho dvora na druhý, bez možnosti s tím cokoliv udělat. Pak se ocitá v situaci, kdy je sice jako královská vdova spoutána určitými konvencemi, ale bohatá, se zázemím ve svých věnných městech a může se těšit z malého dítěte, mladá, a pokud dobové kroniky nelžou, i výjimečně krásná. Nabytou svobodu si bedlivě střežila. Nechtěla o ni přijít, což bylo ve středověku pro ženu velice obtížné. Ty nejinteligentnější svobodomyslné ženy hledaly zázemí v klášterech, to ale nebyla její volba. Co jí scházelo? Bezesporu láska, a především ochrana.
Co hledal Jindřich z Lipé? Krásný doplněk a zvýšení prestiže? Nebo potřeboval loajálního a inteligentního partnera, vedle něhož mohl být sám sebou? Či snad jen něžnou péči? Jeho motivy, kromě toho prestižního, jsou zcela jistě méně čitelné než ty její.
Můžeme soudit jen na základě známých faktů, a těch není mnoho. Okamžitá a bezpodmínečná podpora všem Ronovcům, především Jindřichovým dětem v době jeho zatčení, z níž Miloslav Sovadina usuzuje na již trvající hluboký vztah mezi nimi. Podpora zázemí jejích věnných měst, kdykoli to Jindřich potřeboval, její hluboký žal, který po Jindřichově smrti projevovala, tak hluboký, že ho zmiňuje i jinak proti této dvojici naladěný kronikář s respektem. Na straně Jindřicha z Lipé to byla stálá a neochvějná podpora a ochrana jejích zájmů i Rejčky samotné. Vzdání se tak pečlivě budovaného dominia na Žitavsku a odchod za ní do Brna.
Jejich spojením vznikl pevný svazek, plný vzájemného respektu, pravděpodobně i vášně, zcela jistě lásky, který skončil až smrtí jednoho z nich. V dobách zlých chránili jeden druhého. Díky jeho schopnostem a finanční obratnosti se mohla nerušeně věnovat charitativní a donátorské činnosti. Ona vybudovala celý svatostánek, aby v něm mohli být spolu navěky. Hříšný vztah přinesl ovoce, z něhož se můžeme těšit ještě i po 700 letech.
EPILOG
Kruh se uzavírá
Poté, co jeho přesáhl padesáti let, se aktivity kdysi tak energického šlechtice stále více utlumují, Jindřichův akční rádius se zmenšuje a omezuje se prakticky jen na Moravu a především Brno.
Zde také na den sv. Rufa v srpnu roku 1329 Jindřich náhle umírá. Je pohřben, dle své závěti, kterou plně respektovali všichni čtyři jeho synové, v ještě ne zcela dokončeném klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. V hrobce, v jižní lodi kostela, pod podlahou, která je dnes pokryta šachovnicovým vzorem černobílých dlaždic, z nichž jedna, ta před hlavním oltářem nese iniciály E s malou korunkou – Elisabeth Regina.
Diskuse: Jindřich z Lipé, Jan Lucemburský, Richenza, Ronovci
Použitá literatura
Sovadina M.: Jindřich z Lipé, Zvláštní otisk Matice Moravské roč. 120(2001), 121(2002)a 122 (2003),Matice Moravská 2005,
Bobková L.: Jan Lucemburský Otec slavného syna, Vyšehrad 2018
Vlastivědný sborník Bezděz 6, Česká Lípa, 1998
Vlastivědný sborník Bezděz 7, Česká Lípa, 1998
-
Dosud neznámý hrob našli výzkumníci pod podlahou baziliky na Starém Brně - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz), 2.4.2023, 13:14, ČTK ↩︎
-
CDB III, s.219,č.146, s 246,č.196 ↩︎
-
Sovadina M.: Jindřich z Lipé, Zvláštní otisk Matice Moravské roč. 120(2001), 121(2002)a 122 (2003),Matice Moravská 2005, s 11. ↩︎
-
RBM IV., č.457 ↩︎
-
Sovadina M.: Jindřich z Lipé, Zvláštní otisk Matice Moravské roč. 120(2001), 121(2002)a 122 (2003),Matice Moravská 2005, s 11 ↩︎
-
RBM IV., č. 457 ↩︎
-
Sovadina M.: Jindřich z Lipé, Zvláštní otisk Matice Moravské roč. 120(2001), 121(2002)a 122 (2003),Matice Moravská 2005, s. 33. ↩︎
-
Sovadina M.: Jindřich z Lipé, Zvláštní otisk Matice Moravské roč. 120(2001), 121(2002)a 122 (2003),Matice Moravská 2005, s 21-22. ↩︎
-
Sovadina M.: Jindřich z Lipé, Zvláštní otisk Matice Moravské roč. 120(2001), 121(2002)a 122 (2003),Matice Moravská 2005, s 21-22. ↩︎
-
Bobková L.: Jan Lucemburský Otec slavného syna , Vyšehrad 2018, s. 118. ↩︎
-
Bobková L.: Jan Lucemburský Otec slavného syna , Vyšehrad 2018, s.118. ↩︎