Jaromír I.
Syn knížete Boleslava II. Pobožného z rodu Přemyslovců a Emmy neznámého původu, bratr knížat Boleslava III. Ryšavého a Oldřicha.
O dětství knížete Jaromíra toho mnoho nevíme. Byl prostředním ze tří synů Boleslava II., kteří se dožili dospělosti. Nevíme, kdy se narodil (patrně někdy v 70. letech 10. století), ani jak prožil své dětství. Víme jen to, že byl jako malý chlapec vážně nemocen – jeho matka údajně v modlitbách prosila o uzdravení sv. Ulricha (Udalricha) (augsburského biskupa, který zemřel v roce 973) a poté, co se Jaromír uzdravil, pojmenovala své další dítě po tomto světci – Oldřich.
Potom, co Boleslav III. Ryšavý ujal vlády, zaútočil na své mladší bratry a pokusil se je vyřadit z boje o následnictví na českém trůnu. Jaromíra nechal vykastrovat, Oldřich jen taktak unikl smrti. Oba kněžici pak – doprovázeni svou matkou Emmou – uprchli na dvůr bavorského vévody Jindřicha (syna Jindřicha Svárlivého, dlouholetého přítele a spojence jejich otce). Zde žili ve vyhnanství po dobu, kdy se Čechy otřásaly vnitropolitickou krizí.
První Přemyslovci, zjednodušený rodokmen
Jaromír měl v Čechách četné přívržence. Ti představovali takzvanou „proněmeckou" část české šlechty a byli v podstatě opozicí „propolsky" orientované strany, stojící při vládnoucích českých knížatech – tedy nejprve při Boleslavovi III. a poté při Vladivojovi. Po Vladivojově smrti v lednu roku 1003 došlo ke střetu mezi oběma tábory.
Jaromír, podporovaný Jindřichem II. (jenž se mezitím stal německým králem), byl svými straníky povolán zpět do země a zvolen knížetem. Na stolec již však nejspíše usednout nestačil, protože do Čech náhle vtrhlo polské vojsko vedené Boleslavem Chrabrým a Jaromír byl nucen opět prchat za hranice vlasti. Knížetem se tak opět stal Boleslav III. Ryšavý – ale ne na dlouho – zakrátko ho na postu českého vládce osobně vystřídal polský kníže Boleslav Chrabrý.
Nastalá situace velmi zneklidnila německého krále Jindřicha, který se dozvěděl o chystaném povstání významného bavorského velmože Jindřicha Schweinfurtského, podporovaném právě Chrabrým. Aby jejich spolek oslabil, nabídl Chrabrému Čechy v léno. Ten ale odmítl. Povstání, které vypuklo v květnu 1003, však bylo králem potlačeno. Poté, co zlikvidoval domácí opozici, rozhodl se ovládnout i Čechy. V tom mu měl posloužit Jaromír, který prodléval na jeho dvoře.
O rok později – v polovině srpna roku 1004 – se vydala královská vojska vedená samotným Jindřichem II. a doprovázená Jaromírem údajně směrem do Polska. Vojsko se soustředilo v Merseburgu a vyrazilo na východ do Lužice. Pak král učinil nečekaný manévr – směr pochodu změnil na jih – k hranicím s českým knížectvím. Překvapil polskou posádku zemské brány u Chlumce a bez potíží vstoupil do severních Čech. Zakrátko už se hrad Chlumec vzdal Jaromírovi. Poté vojáci táhli na Bílinsko a k Žatci. Také Žatec byl dobyt – většina polské posádky byla nemilosrdně a s velkou krutostí (zejména ze strany Čechů) povražděna. Současně postupovala z Bavorska do Čech druhá královská armáda.
Ze Žatce táhl Jaromír v čele královského vojska k Praze. Poslové upozornili na jeho příchod posádku Vyšehradu (který nikdy nebyl Chrabrým dobyt a zůstával na „proněmecké" straně). O vpádu německých vojáků byl však ještě předtím informován i Chrabrý. Proto, když se v noci před Jaromírovým příchodem rozezněly vyšehradské zvony, svolávající zdejší posádku do zbraně, pochopili to Poláci na Pražském hradě tak, že Jaromír už je za branami a snažili se zachránit zběsilým úprkem. Při něm jich bylo mnoho povražděno – mezi nimi i poslední dosud žijící Slavníkovec – Soběslav.
Ráno našel Jaromír brány Pražského hradu otevřené. Krátce na to byl usazen na knížecí stolec svých předků. Teprve pak přijel i německý král, potvrdil jej ve funkci a předal mu Čechy v léno. Hned poté Jaromír už v čele českého vojska zamířil na sever do Lužice, oblehl zde Budyšín a donutil ho kapitulovat.
O rok později (1005) se Čechové (a také Lutici) účastnili po boku německého krále války proti polskému knížeti Boleslavu Chrabrému. Ta skončila smírem, kterým Chrabrý přišel o Lužici, Mílsko a nejspíš také o vliv na Pomořansku.
O Velikonocích 1007 informovali velvyslanci českého knížete (i Luticů) německého krále, že se je polský kníže snaží přetáhnout na svoji stranu. Jindřich mu vypověděl válku. Chrabrý rychle zareagoval a překvapivým útokem dobyl zpět Lužici s Budyšínem.
Další boje pokračovaly až za 3 roky – o Velikonocích 1010. Německé vojsko mělo díky nepříznivému počasí velké potíže. Hlavní tíhu válečných úkolů nesli Češi vedení Jaromírem. Válka ale nepřinesla žádný rozhodující výsledek.
Další výprava proti Polsku byla svolána roku 1012. Věrný Jaromír se jí však už po boku „svého" krále zúčastnit nemohl. Na Bílou sobotu (12. dubna) byl totiž mladším bratrem Oldřichem svržen z českého trůnu. Jak vyplývá ze svědectví kronikáře Dětmara z Merseburku, který Jaromíra osobně znal, odešel sesazený kníže z nejasných důvodů nejprve do Polska (i přesto, že Chrabrý nejspíše podporoval Oldřicha). Teprve odtud se v srpnu vydal za magdeburským arcibiskupem Walterdem (který vedl německé vojsko), aby jej požádal o přímluvu u krále Jindřicha. Walterd byl však již na smrtelné posteli a nemohl nešťastnému knížeti pomoci.
Okolnosti, které vedly Jaromíra k tomu, že se německému králi vyhýbal, nejsou moc jasné. Hraje v nich roli jakési poselstvo vypravené z Bavorska do Polska, které nechal Jaromír na českém území povraždit nejspíše v domnění, že tak prokazuje německému králi službu. Tento incident se však v září na sněmu v Meseburku, kam se Jaromír (teprve půl roku po svém svržení) dostavil před krále Jindřicha, stal vhodnou záminkou pro jeho potrestání. Českému knížeti, který po osm let Jindřichovi věrně sloužil, se tak dostalo skutečně „zasloužené" odměny – byl uvězněn v Utrechtu.
Jaromír strávil ve vězení 21 let! Do Čech se vrátil až roku 1034 poté, co byl český kníže Oldřich vojensky poražen patnáctiletým synem tehdejšího německého císaře Konráda – Jindřichem. Oldřich byl nucen se na podzim 1033 dostavit k císaři, byl jím odsouzen a uvězněn. Čechy zatím spravoval Oldřichův syn Břetislav. Po další vojenské akci Němců, která ale nepřinesla kýžený výsledek, byl Oldřich omilostněn, propuštěn a bylo mu dovoleno vrátit se do Čech, ovšem s tou podmínkou, že se o vládu bude dělit právě s Jaromírem.
Oldřich souhlasil, jenže Jaromírova vláda neměla dlouhého trvání. Prakticky okamžitě po návratu obou bratrů do Čech nechal Oldřich staršího Jaromíra oslepit a de facto ho tak zbavil možnosti vládnout. Protože však měl stále obavy z Jaromírových přívrženců, nechal ho uvěznit na Lysé.
V listopadu 1034 však Oldřich náhle zemřel a starému, slepému kastrátu Jaromírovi se opět otevřela cesta ke knížecímu stolci. Jaromír nechal svého mladšího bratra uložit v kostele sv. Jiří a podle Kosmase v pohřební řeči Oldřichovi odpustil všechny křivdy, které od něho musel snášet. Jaromír, který se opět stal knížetem, však již vládnout nechtěl. Veškerou moc nad Čechami předal svému synovci Břetislavovi.
Jaromír se vzdává trůnu, 19. století, zdroj: Muzeum Žatec
Ani poté však nenašel starý kníže klid. 4 listopadu 1035 byl Jaromír zbabělým způsobem zavražděn, pravděpodobně na rozkaz vůdce Vršovců. Okolnosti této tragické události líčí Kosmas: „Kochan poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních." Důvody, které k tomuto činu vedly, jsou nejasné, ale patrně se jednalo o osobní mstu. Jaromír totiž údajně při Břetislavově nastolení ve svém projevu proti Vršovcům vystoupil.
Na závěr je potřeba říci, že Jaromírova vláda Čechám příliš neprospěla – tento slabý kníže až příliš ochotně sloužil cizí moci. Na druhou stranu se vždy projevoval jako člověk věrný svým závazkům a slibům a obratný válečník.