Jan Žižka z Trocnova
Malá vesnička Trocnov se dvěma dvorci blízko Borovan se nejpozději ve 14. století stala sídlem zemanského rodu erbu raka. Jan Žižka se zde mohl narodit mezi lety 1360-1364. Ze skoupých pramenů známe několik Žižkových příbuzných – otce Řehoře a matku Janu, strýce Mikeše, bratra Jaroslava, sestru Anežku, 2 manželky – obě Kateřiny, a dceru neznámého jména, provdanou později za Ondřeje či Jindřicha z Dubé. Žádný z nich však nemá přízvisko Žižka, které jedni interpretují jako „jednooký" (Žižka přišel o oko patrně již v mladém věku), jiní v něm vidí slovo „žoužel", jímž se označovali všelijací vodní tvorové, včetně zvířete z erbovního znamení trocnovských zemanů, existují však i další výklady.
Na základě nepřímých odkazů lze snad soudit, že za mlada mohl mladý Žižka krátce sloužit Jindřichovi III. z Rožmberka. O životě Žižky na počátku 15. století máme jen útržkovité zprávy. Francouzský historik Bertrand Schnerb objevil ve francouzských archivech zprávy o českém panošovi jménem Jean Susque, který se ve službách burgundských vévodů pohyboval mezi Burgundskem, Čechami a Uhrami. Na základě podobně znějícího jména a českého původu jej jednoznačně jako identifikovat Žižku (jak se pokouší například Jiří Jurok) nemůžeme.1 Kde však Žižku můžeme hledat s větší pravděpodobností, jsou lapkovské družiny, působící na počátku 15. století v Zemích Koruny české. Jakožto člen lapkovských družin ve službách šlechty se mohl zúčastnit tzv. markraběcích válek. Osoba označovaná jako Žižka se objevovala v lapkovské družině Matěje vůdce (popraven 1409) i v družině pod vedením Viléma Sudlice z Litovan, která působila na moravském hradě Kraví Hora (hrad samotný byl v držbě rodu Šelmberků). Z konkrétních událostí, jichž se tehdejší lapka Žižka zúčastnil, můžeme jmenovat například přepadení vozu s herynky nebo pokus o obležení hradu Hus, který před lapky ubránil pozdější husitský hejtman Mikuláš z Husi.
Pomník Jana Žižky v Trocnově. Foto autor
Zatímco Žižkovi spolubojovníci z řad lapkovských družin byli pochytáni a popraveni, on sám měl velké štěstí. Roku 1409 byl omilostněn králem Václavem IV., patrně na základě přímluv Jana Sokola z Lamberka, sídlícího nedaleko Kraví Hory. Nedlouho poté vstoupil do služeb polského krále jako člen Sokolovy družiny a společně s ním se účastnil války polsko-litevského soustátí s řádem německých rytířů a patrně i slavné bitvy u Grunwaldu roku 1410. Po bitvě pak Žižka patrně ještě krátce sloužil v Sokolově posádce obsazeného křižáckého hradu Radzyń Chełmiński. Pozoruhodné je, že mnozí účastníci polsko-křižáckých válek bojující na obou stranách se později stali významnými aktéry válek husitských.
Když se Žižka vrátil do Čech, stal se vrátným krále Václava IV. a jako takový byl dobře finančně zabezpečen a mohl si dovolit koupit dům v Praze na Novém Městě, který později prodal a koupil jiný dům na Starém Městě. Přestože se často předpokládá, že navštěvoval kázání Jana Husa v Betlémské kapli, přímý důkaz o jakémkoliv setkání Žižky s Husem postrádáme. Stejně tak jsou výrazně mladšího data i texty, které zmiňují Žižku coby služebníka královny Žofie. Žižkovu účast na bojích u Azincourtu musíme na základě absence pramenů odkázat do říše bájí. Stejně tak absolutně netušíme, co dělal a nad čím Žižka přemýšlel v době uvěznění a upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského během kostnického koncilu. Žižkovo jméno nenacházíme ani na jednom exempláři stížného listu české a moravské šlechty proti Husovu upálení. Tyto události však Žižku mohly přivést k bilanci nad jeho dosavadním životem a jeho dalším směřováním. Snad určitou roli sehrál i strach z pekla, které mu díky jeho dosavadnímu spíše hříšnému životu hrozilo a touha porazit Antikrista v podobě špatné církve a neřádných světských vládců prostředkem, kterým ovládal mistrně – mečem. V této době patrně Žižka mohl udržovat styky s vyšehradskými many, z nichž se posléze stali přední husitští hejtmané (např. Mikuláš z Husi, Jan Roháč, Jan Smiřický, Jan Kolda ze Žampachu nebo Bernard z Valečova). Zda mezi ně Žižka však i náležel, nelze říci se stoprocentní jistotou.
Zatímco se lidé shromažďovali na horách na venkově, Žižka setrvával v Praze. Zpráva o výměně novoměstské městské rady, v níž nově zasedli odpůrci Husova a Jeronýmova učení, a o uvěznění příznivců jejich myšlenek (které pro zjednodušení můžeme nazývat husity), však již Žižku nenechala chladným. Po kázání kněze Jana Želivského jeho posluchači vyrazili směrem k radnici a požadovali propuštění vězňů. Jelikož je radní odmítli vydat, dav, jehož součástí byl i Žižka, na radnici zaútočil, vězně osvobodil a radní vyházel z oken. Zda byl však Žižka iniciátorem útoku a tzv. první pražské defenestrace nebo pouhým řadovým účastníkem se z pramenů nedozvídáme. K uklidnění situace byl na místo vyslán husitsky smýšlející podkomoří Jan Bechyně, který ovšem proti davu nezasáhl. Na radnici poté usedli příznivci husitství.
Nedlouho poté zemřel král Václav IV., Žižkův dosavadní chlebodárce, a země byla uvržena do mnohaletého chaosu bezvládí. Václavova bratra Zikmunda, s nímž měli obyvatelé království z dřívějších let jen ty nejhorší zkušenosti, by na českém trůnu všichni neuvítali s jásotem. Vzhledem ke stykům s vyšehradskými many není překvapivé, že se Žižka podílel na převzetí Vyšehradu novoměstskou obcí. Faktickým vládcem celé Prahy byl ovšem Čeněk z Vartenberka, nakloněný jednáním se Zikmundem, a Novoměstští Vyšehrad odevzdali královské posádce z Pražského hradu.
Žižka s Břeňkem Dolanským (Švihovským) z Rýzmberka, Valkounem z Adlaru a Chvalem Řepickým z Machovic byli vývojem situace v Praze zklamáni, a proto se vydali do Plzně, kde tehdy působil husitský kněz Koranda. Podle husitských radikálů měla ostatně blížící se konec hříšného světa přežít pouze města Žatec, Louny, Slaný, Klatovy a Plzeň. V době Žižkova působení v Plzni docházelo k ozbrojeným potyčkám v okolí města, mezi které náležela i bitva s vojskem Bohuslava ze Švamberka u Nekmíře, kde je poprvé doloženo Žižkovo užití vozů během bojů. Jak však dokládající starší prameny (rukopis Bellifortis Konráda Kyesera nebo vojenský řád Jana Hájka z Hodětína, budeme-li věřit jeho dataci), taktika užití vozů v boji nebyla v Čechách doby Václava IV. neznámá.
Plzeň se ovšem nestala základnou Žižky a jeho přátel na dlouho, vnější útoky a množství nepřátel uvnitř města donutily husity město na počátku roku 1420 opustit. Cílem několika stovek osob různého věku a pohlaví, odcházejících z Plzně, se stal nově budovaný Tábor, ideální obec příznivců husitství, vznikající na zříceninách opuštěného města Hradiště a hradu z doby krále Přemysla Otakara II. Cestou ovšem museli husité, mezi jejichž vůdci byl již i Žižka, odrazit útok u Sudoměře strakonických johanitů a plzeňského landfrýdu. Během bitvy zahynul Žižkův spolubojovník Břeněk Dolanský. Dřívější interpretace pramenů nasvědčovaly, že právě on měl být velitelem husitského vojska a Žižka měl převzít velení po jeho smrti. Čornej však ukázal, že takováto interpretace není zcela správná a bitvě (patrně) velel Žižka od samotného počátku.
Po příchodu do Tábora se stal jedním ze 4 táborských hejtmanů (dalšími byli Mikuláš z Husi, Zbyněk z Buchova a Chval z Machovic). Teprve až tento okamžik lze považovat za počátek Žižkovy cesty na vrchol hierarchie husitských vojsk. Dle některých zdrojů mohl být Žižka nedlouho po svém příchodu do Tábora strůjcem dobytí nedaleké tvrze Sedlec a exemplární popravy pana Oldřicha z Ústí, někdejšího vlastníka nedávno vypáleného Sezimova Ústí a městiště Hradiště. Žižka postupně plenil statky všech nepřátel kalicha. S Žižkovou účastí je třeba spojovat i husitské vítězství nad katolickými oddíly v květnu 1420 u Poříčí nad Sázavou. Jeho vojsko směřovalo na pomoc ku Praze, kam mířila křížová výprava pod vedením uherského a římského krále Zikmunda. Odražení obřího nepřátelského vojska na vrchu Vítkov nad Prahou dne 14. 7. 1420 bylo Žižkovým velkým úspěchem. Vrch byl dle události později nazývám Žižkovem. Na podzim roku téhož se Žižka pohyboval v jihozápadních Čechách, kde v říjnu rozprášil vojsko spojenců Oldřicha z Rožmberka u Panského Boru a v listopadu vybil obyvatelstvo Prachatic. Jen několik dní poté uzavřel příměří s Rožmberkem. Na přelomu listopadu a prosince Žižka společně s tábority a pražany obléhal hrádek Říčany, stojící na cestě k Praze, a po dobytí jeho posádku zajal a v hradě ukryté preláty nechal upálit.
Moderní rekonstrukce bitvy u Vítkova, foto autor
Hned na počátku roku 1421 vytáhl Žižka s vojskem do západních Čech, kde oblehl a dobyl hrad Krasíkov-Švamberk a zajal zde jednoho z nejvýznamnějších protivníků husitů – Bohuslava ze Švamberka. Ten během svého věznění husity zcela radikálně proměnil své smýšlení a postavil se na stranu svých někdejších nepřátel. Ze západních Čech se posléze Žižka přes střední Čechy probil na jaře k Chomutovu, který vypálil, a odsud pokračoval zpět do jižních Čech, přičemž cestou vypálil Beroun. Cílem Žižkovy cesty na jih však nebyl Tábor, nýbrž Příběnice, který obsadila komunita adamitů, radikální skupina odštěpená od husitů, která proměnila křesťanskou lásku (agapé) v sexuální orgie (eros). Adamity nechal Žižka odvést do Klokot u Tábora, kde je nechal upálit. V dubnu a květnu se husitům pod velením Žižky podařilo ovládnout několik východočeských měst a tehdy se také k Žižkovi připojil Jan Smiřický. Společně pak vytáhli k Litoměřicím, nedaleko kterých 1421 založil Žižka hrad Kalich, podle kterého se začal psát a jenž setrval v držbě Žižkova rodu i po jeho smrti. Cestou na Čáslavský sněm Žižka vypálil Roudnici.
Hrad Kalich, foto autor
Sněm v Čáslavi, jehož se ve dnech 3. -7. června 1421 účastnili představitelé husitů i katolíků si kladl za úkol prosadit otázku přijetí 4 pražských artikulů a rovněž se řešila otázka případného nároku Zikmunda na trůn. Výsledkem sněmu bylo zvolení dvacetičlenné prozatímní vlády, která měla mít na starosti chod království až sv. Václava téhož roku, pokud by do té doby nebyl zvolen král. Mezi dvaceti zvolenými byl i Žižka, výsledky sněmu však byly mizivé.
Nedlouho po sněmu Žižka opět vyjel do západních Čech, kde během obležení hradu Rabí ztratil své druhé oko. Přestože se lékaři v Praze, kam byl převezen, snažili navrátit mu zrak, byl Žižka od poloviny roku 1421 patrně slepý, byť některé zdroje naznačují, že částečně vidět mohl (viz dále). Počátkem srpna však vyrazil na pomoc pražanům, bojujícím u Mostu. Na konci téhož měsíce vyrazila proti českým husitům již druhá křížová výprava. Žižka konec léta a počátek podzimu ovšem trávil likvidací rožmberských majetků a stíháním přeživších adamitů na jihu Čech. Posléze se Žižka vydal do západních Čech, kde se mu u Krasíkova a Klatov příliš nedařilo. Bitva na vrchu Vladař u Žlutic, na němž se cestou k Žatci bránil vojsku plzeňského landfrýdu pod vedením Jindřicha z Plavna a odkud prchnul, bývá považovaná za Žižkův „brilantní taktický ústup", neboť je jakýmsi škraloupem na jinak perfektním životopisu nikdy neporaženého vojevůdce.
Odsud pokračoval přes Prahu ke Kutné Hoře, kde na přelomu let 1421 a 1422 rozehnal výpravu křižáků. Od Žižkova příjezdu ke Kutné Hoře již o něm nemáme tolik podrobných zpráv, neboť nejpodrobnější pramen husitského věku – kronika Vavřince z Březové – již další události nepopisuje. Od Kutné Hory prchající křižáci byli posléze dobiti u Habrů a Německého (dnešního Havlíčkova) Brodu. Samotné město se husitům bránilo, ale záhy padlo a přestože Žižka vyhlásil s Německobrodskými příměří, husitské vojsko jeho nařízení nerespektovalo a pobilo ve městě 1500 vojáků a obyvatel. Žižka považoval neposlechnutí vojska za úhonu na své cti. V dubnu pak Žižka opět bojoval proti plzeňskému landfrýdu. Když posléze v létě 1422 přijel do Čech Zikmund Korybut, byl Žižka mezi těmi, kteří jej uznali coby zemského správce, je však otázkou nakolik vážně toto uznání Žižka bral, neboť Korybut a pražané se záhy stali jeho nepřáteli. Trvající konflikty mezi Táborem a Prahou vyústily v září v pokus táborů o dobytí Prahy, ovšem zda stál v pozadí této akce Žižka je nejisté. Samotný Žižka se na podzim 1422 věnoval obléhání Bechyně, Strakonic a bojům proti Rožmberkům.
Na jaře 1423 se Žižka zdržoval ve Vilémovském klášteře, odkud odeslal dva listy, zvoucí představitele východočeských husitů – orebitů k setkání v Německém Brodě na počátku dubna. Po tomto setkání se Žižka spojil s orebity a koncem téhož měsíce (20. nebo 23. dubna) porazili vojsko Čeňka z Vartenberka u Hořic. Patrně krátce po této bitvě vznikl slavný Žižkův vojenský řád, v němž bylo shrnuto, jak má být vojsko organizováno, ale též co má zakázáno nebo kdy se mají vojáci modlit. V létě se Žižka krátce zdržel na svém severočeském hradě Kalich, aby oblehl protilehlou katolickou pevnost Panna, zbudovanou Zikmundem z Vartenberka. Navzdory smíru mezi pražany a tábority, uzavřeném koncem června 1423, se Žižka odvrátil od obou husitských uskupení a vyrazil do východních Čech, kde mu kněz Ambrož umožnil obsadit Hradec Králové, po kterém následovalo obsazení Jaroměře a Dvora Králové, dříve pod nadvládou pražanů.
Jan Žižka v Jenském kodexu, , fol. 75 r., cca 1490-1510, Zdroj: Initiale
Pražany Žižka rozdrtil v bitvě u Strauchova dvora (v místě dnešních Kuklen, části Hradce Králové). Během boje měl Žižka zabít palcátem nepřátelského kněze, což vyvolává otázky ohledně jeho úplného oslepnutí. Během léta se Žižkovi podařilo obsadit Čáslav a pomýšlel i na Kutnou Horu, kam se mu podařilo dosadit jemu nakloněnou městskou radu, ovšem záhy se města opět zmocnili pražané. Na podzim vytáhl Žižka na Moravu a bojoval u Jihlavy a Telče. Ve starší literatuře se občas objevují zprávy o Žižkově následné výpravě do Horních Uher (dnešního Slovenska), a to na základě zápisů ve Starých letopisech českých. Dotčené tažení husitů se ovšem odehrálo až několik let po Žižkově smrti a je s ním spojováno mylně. Žižkovi nepřátelé se jej patrně chtěli zbavit, neboť na podzim varoval Žižku před případným útokem vraha hradecký kněz Ambrož. Na počátku ledna 1424 porazil Žižka s Hvězdou z Vícemilic a Hradeckými katolické šlechtice ze severovýchodu Čech v bitvě u České Skalice a následně se věnoval bojům v okolí.
Koncem května se Žižka bránil vojskům umírněných husitů (převážně pražanů) a katolíků v Kostelci nad Labem, kde byl útočícími vojsky zablokován, ovšem do chvíle, než obležení prolomil Hynek Boček z Poděbrad. Pražané pod vedení Diviše Bořka z Miletínka posléze Žižku pronásledovali až k Malešovu, kde se 7. června karty obrátily a Žižka zde mohl slavit slavné vítězství. Zda reálně vypustil proti nepřátelům vozy naplněné kamením nebo se jedná o kronikářské topoi, je nejisté. Hned po bitvě Žižka raději vypálil blízkou Kutnou Horu, která byla pro pražany hlavním zázemím v regionu. Pražský husitský svaz byl v troskách města Kouřim, Český Brod a Nymburk, která byla v moci pražanů, se raději Žižkovi vzdala. Následně operoval severovýchodních Čechách.
Na podzim se Žižka chystal vytáhnout proti Praze, ovšem v Libni se v polovině září s pražany a knížetem Korybutem usmířil. Smír dojednal Jan Rokycana a Žižka se svým vojskem a pražany koncem září 1424 vyrazili na Moravu za účelem bojů proti moravskému markraběti a Zikmundovu zeti Albrechtovi Habsburskému. Cesta vojska vedla kolem Přibyslavi, hradu Čeňka z Ronova, který byl obležen. V blízkosti Přibyslavi dne 11. října zemřel „od hlíz", což bylo v minulosti interpretováno jako mor, jenž se ovšem vyskytoval formou epidemií a žádná taková v této době evidována nebyla. Novější bádání uvažuje o sepsi (otravě krve) související s karbunkulem (vznikem hnisavých vředů).
Jezdecký pomník Jana Žižky v Přibyslavi, foto autor
Žižka měl být pohřben v Hradci Králové, odkud měly být jeho ostatky nejasným způsobem přeneseny do Čáslavi. Zde je dosud k vidění tzv. Čáslavská kalva, studovaná opakovaně rozličnými odborníky a vykazující mnoho překvapivých shod s tím, co o Žižkovi víme. Přesto nemůžeme stoprocentně potvrdit, že se skutečně jedná o Žižkovy ostatky. S výjimkou několika málo Žižkou vydaných listin, kronikářských zpráv a několika dalších pramenů, je dochováno jen velice málo autentických zpráv o Žižkovi, pocházejících od něj samotného nebo osob, s nimiž se stýkal. Ještě hůře na tom jsme co se týče pramenů hmotných. V mnohých muzejních či zámeckých sbírkách se nachází „zaručeně pravé" Žižkovy meče či palcáty, které však zcela očividně pochází z mladších období. Proměny Žižkovy ikonografie napříč staletími by vydaly na samostatný text.
Zobrazení Čáslavi z roku 1650 s hrobem Jana Žižky, zdroj: WmC
Již po své smrti se stal Žižka legendou a jeho vojenských úspěchů si byl vědom i Eneáš Silvius Piccollomini, pozdější papež Pius II. a autor Kroniky české. Ten však rovněž vytvořil mýtus o bubnu z Žižkovy kůže, který údajně mělo husitské vojsko s sebou nosit do bitev. Přestože se jedná o absolutní smyšlenku, vzniklou za účelem vykreslit Žižku jako barbara, v obecném povědomí představa o tomto bubnu občas dosud rezonuje. Žižka byl značnou částí české pozdně středověké a raně novověké společnosti vnímán nejen jako vůdce českého národa, ale též jako světec. Není náhodou, že v Martina Kuthena ze Šprinsberku je Žižkovo vyobrazení na stejné úrovni, jako portréty panovníků, v Jenském kodexu je postava Žižky postavena na roveň evangelistům, v litanii z 16. století se píše „svatý Jene Žižko, oroduj za nás".
Protireformace v Čechách učinila z Žižky zloducha hodného zavržení a zapomenutí, přesto Žižka z povědomí lidí nikdy zcela nezmizel, o čemž svědčí různé divadelní hry a brakovité romány českého romantismu, na které svým dějem navazuje nejnovější filmové zpracování Žižkova života. Reálnější Žižka byl „znovuobjeven" až historiografií 19. století. Nikoliv však Františkem Palackým, jak by se dalo očekávat, nýbrž Václavem Vladivojem Tomkem, který svou monografií o Žižkovi vytvořil obraz Žižky coby „božího rytíře" trestajícího zlo. Do doby po vydání Tomkovy knihy lze ostatně klást počátek vzniku různých Žižkových pomníků, přičemž tento trend pokračoval ještě do poloviny 20. století a byl završen stavbou Žižkova monumentálního pomníku na Žižkově v Praze.
Plastika Jana Žižky ve sbírkách Národního muzea, původně táborská radnice 1515-1516, foto autor
V opozici vůči tomuto pojetí lze postavit Pekařovu koncepci Žižky, který prameny interpretuje střízlivě a pozitivisticky, ovšem interpretuje je tak, že v Žižkovi vidí zhoubce české země. Poválečná historiografie nesoucí se v duchu marxismu viděla v Žižkovi vůdce venkovského lidu bojujícího proti feudálům, zapomínala však, že sám Žižka a většina jeho spojenců k nimž náležela rovněž. Výjimku z takovéto pojetí představuje průlomová práce Františka Šmahela, interpretující Žižku jako člověka své doby a bez zbytečných ideologických nánosů v jakékoliv podobě. Porevoluční senzacechtivá veřejnost byla lačná po literatuře, která bulvárním způsobem prezentovala, že to „bylo jinak", v důsledku čehož opět dochází k proměnám náhledů na Žižku a husitství. Za absolutní vyčerpání pramenů k Žižkovi a jeho době lze považovat monografii Petra Čorneja, která si právem zasloužila cenu Magnesia Litera. Je chvályhodné, že Čornej vždy nabízí pro každou událost v Žižkově životě celé spektrum různých pohledů a je tak na čtenáři, aby si udělal vlastní názor.
Ať již byl „historický Žižka" jakýkoliv, těžko jej můžeme posuzovat podle dnešních měřítek. Je nutné brát v potaz, že jeho soupeři se nechovali jinak nežli on, i oni vraždili a upalovali své protivníky. Žižka je neodmyslitelnou součástí identity a žije doposud nejen v odborné i krásné literatuře, v pomnících, ve jménech ulic a náměstí, ale objevuje se též ve filmech (Vávrova trilogie, Na Žižkově bojovém voze, Jáklův Žižka), v komiksech (od Obrázků z českých dějin a pověstí, přes „Opráski", komiks Z. Ležáka a M. Kociána, až po díla zahraniční – Zahrada ve zbrani, Dívčí válka) či dokonce počítačových hrách (nejnověji si lze zahrát kampaň za Žižku ve hře Age of Empires II. Dawn of Dukes). Není náhodou, že když proběhla volba největšího Čecha, Žižka se umístil na slušném pátém místě.
Diskuse: Jan Žižka z Trocnova, Husitská revoluce, Předhusitské bojové družiny, Stížný list do Kostnice, Film Jan Žižka.
Použitá literatura:
František Michálek Bartoš, České dějiny II./7. Husitská revoluce. 1. Doba Žižkova 1415-1426. Praha 1965.
František Michálek Bartoš, Nové zprávy o Žižkovi a jeho rodině, in: Jihočeský sborník historický 5, č. 4, 1932, s. 113-115.
Petr Čornej, Jan Žižka: život a doba husitského válečníka, Praha 2019.
Miroslav Ivanov, Kdy umírá vojevůdce. Praha 1983.
Jiří Jurok, Jan Žižka z Trocnova - předhusitský hejtman lapků v Čechách a na Moravě, dvořan a kurýr v Burgundsku, in: Vlastivědný věstník moravský 73, č. 3-4, 2021, s. 209-221.
Kamil Krofta, Žižka a husitská revoluce, Praha 1936.
Josef Macek, Tábor v husitském revolučním hnutí I. – II., Praha 1952-1955
Robert Novotný, Žižka mezi lapky, in: Marginalia Historica : sborník prací Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy 2, 1997, s. 19-32.
Josef Pekař, Žižka a jeho doba, Praha 1992 (reprint).
Bertrand Schnerb, Jehan Susque - panoš z Českého království na vévodském dvoře v Burgundsku. In: Jihočeský sborník historický 89, 2020, s. 5-24.
August Sedláček, Doklady k otázce o Žižkově stáří, in: Český časopis historický 19, č. 4 1913, s. 446-480.
Josef Vítězslav Šimák, Kde byl Žižka pochován, in: Český časopis historický 18, č. 1, 1912, s. 7-20; č. 4, s. 463-464.
František Šmahel, Jan Žižka. Praha 2021.
František Šmahel, Husitská revoluce. 1. -4, Praha 1995-1996.
Václav Vladivoj Tomek, Jan Žižka, Praha 1993 (reprint)
Rudolf Urbánek, Jan Žižka, Praha 1925.
Zdeněk Vybíral, Jan Žižka: 1360?-1424 : o táborském hejtmanu a husitském vojevůdci, Tábor 2014.
-
Jurok spatřuje v Susqueho společníkovi Guillamu de Sully francouzkou variantu jména Viléma Sudlice. ↩︎