Hynek Krušina IV. z Lichtenburka
Hynek Krušina z Lichtenburka, syn Jana IV. erbu ostrví a Jitky neznámého rodu, se narodil zřejmě na počátku 90. let 14. století, měl dva bratry. Jana, který se usídlil na Opočně a Alexandra, snad duchovního. K jeho sourozencům patřily také tři sestry - Barboru, která si vzala Boreše z Rýzmburka a Annu, která se stala dominikánkou v Hradci Králové. Jméno třetí sestry známo není, provdala se za Bočka z Poděbrad z pánů z Kunštátu. Po smrti otce Hynek IV. přebírá svůj díl rodových majetků (panství Kumburk a Albrechtice).
Zmiňované Albrechtice nebyly bez problému, Hynkův otec je získal jako zástavu a po jeho smrti je český král Václav IV. udělil jako věnný statek sv choti Žofii. Proti tomu se postavil Hynek Krušina z Lichtenburka, v soudním sporu ovšem nepochodil a snad v roce 1413 začal odboj proti králi. Rebelie nicméně nejpozději v červnu 1414 končí uzavřením míru mezi Hynkem a královnou Žofií v Praze. Snad v důsledku zadlužení po bojových operacích Hynek Krušina prodává panství Opočno Janu Městeckému, zřejmě v roce 1415 a kupuje menší panství Hostinné, podle něhož se později píše jeho mladší bratr Jan.
Erb Lichtenburků, Scheibler’sches Wappenbuch Süddeutschland, okolo 1450, Mnichov, Státní knihovna, Cod.icon. 312 c, fol. 414.
Násilné neshody s králem Václavem IV. snad mohly přivést pána na Kumburku do reformního tábora. Nejdříve podepisuje Stížný list do Kostnice proti upálení mistra Jana Husa a v září 1415 je jedním četných českých pánů pod vedením nejvyššího pražského purkrabího Čeňka z Vartenberka, kteří se zavazují hájit reformní program a na svých panstvích nechat svobodně hlásat slovo boží - zakládají tak tzv. “husitský svaz”. Pevný prohusitský postoj lze u Hynka zaznamenat i v následujících letech, kdy plení církevní statky (1416) a dosazuje na své fary reformně smýšlející kněží (1417).
Není tedy divu, že s vypuknutím husitské revoluce nacházíme Hynka Krušinu z Lichtenburka v čele východočeských Orebitů. Na jaře 1420 se krátce objevuje ve slezské Vratislavi, kde ještě jedná se Zikmundem, nicméně jednání je zbytečné, o osudu království mají rozhodnout zbraně. Po návratu Hynka ze Slezska na konci dubna 1420 se pod jeho sídelním Kumburkem shromažďují Orebité, kteří táhnou na pomoc Praze, proti níž je vyhlášena křížová výprava. Po cestě východočeští husité vyvracejí klášter v Hradišti nad Jizerou a městečko Mnichovo Hradiště, aby do Prahy dorazili 2. května. Krátce poté je Krušina, jakožto pán tedy příslušník vyšší šlechty zvolen velitelem obléhání Vyšehradu, kde je posádka věrná Zikmundovi. Krátce poté na Zikmundovu stranu přechází dosavadní hlava kališnického panstva, Čenek z Vartenberka a předává dědici českého království Pražský hrad. Hynek Krušina vede v čele Orebských neúspěšný útok na sídlo českých králů.
Někdy mezi 10. a 13. květnem Hynek Krušina opouští Prahu. Historici v tom občas hledají zradu, spíše se zdá, že se vrací do východních Čech bránit rodové a orebské pozici, tím spíše, že mezitím do rukou katolíků padl Hradec Králové. Do Prahy se Lichtenburk navrací na počátku října 1420, kdy je znovu jmenován vrchním vojenským hejtmanem, jehož úkolem je opět dobytí Vyšehradu. Během obléhání dojde k roztržce mezi Krušinou a táborským hejtmanem Mkulášem z Husi, když Hynek Krušina dojedná odchod vyšehradské posádky k 1. listopadu, pokud jim na pomoc nedorazí Zikmund. Římský král dorazil právě prvního listopadového dne a došlo ke krvavé bitvě. Střet rozhodlo nasazení orebitských cepníků, které Krušina povolal ze zálohy. Bitva skončila vítězstvím husitů a masakrem moravského panstva (i přijímajícího po obojí), podle kronikáře Vavřince z Březové padlo u Vyšehradu 25 moravských korouhevních pánů. Vyšehradská posádka do boje nezasáhla a byl jí umožněn odchod. Hynek Krušina spolu s jinými byl po vítězné bitvě pasován na rytíře.
Velkolepé vítězství a ústup Zikmunda neutlumilo třenice mezi umírněnou kalšnickou šlechtou spolu s Pražany a radikálními Tábority - první skupina usilovala o nastolení nového krále - počítala s polským Vladislavem Jagellonským. Výraznější rozkol znamenal plán Táboritů dobýt hrad v Říčanech. Proti se postavil Hynek Krušina, umírnění Pražané ale podpoří válečnou výpravu a Říčany jsou dobyty. Hynek Krušina z Lichtenburka 23. listopadu 1420 rezignuje na funkci nejvyššího hejtmana a vrací se na Kumburk, cestou se u Sadské úspěšně střetne s německým oddílem a vypálí klášter Svaté Pole na Hradecku.
Rok 1421 je ve znamení velké husitské ofenzivy na východ. Orebité v čele s Hynkem Krušinou a Divišem Bořkem z MIletínka se k armádě Pražanů připojují 13. dubna u Toušně. Postupně padá většina důlěžitých měst a hradů - Český Brod, Kolín, Kutná Hora, 25. dubna rodový hrad Lichtenburků Lichnice, který si Hynek Krušina ponechá, později Chrudim, Mýto, Litomyšl, Jaroměř nebo Trutnov. Tečkou za úspěšným tažením je čáslavský sněm na počátku června 1421, kdy v dvacetičlenné zemské vládě zasedá i Hynek Krušina z Lichtenburka.
Zlom v kariéře pána na Kumburku nastal o několik týdnů později. Na východní Čechy zaútočili katoličtí Slezané, obsadili Náchod a Trutnov. S příchodem husitských vojsk prostor Čech opustili, ale nechali posádku v Broumově. Hynek Krušina a Čeňkem z Vartenberka začali tuto lokalitu obléhat, ale záhy uzavřeli se Slezany příměří - katolíci si mohli ponechat Broumov. Nevýhodný mír si oba šlechtici obhájili před městskou radou v Praze, nikoliv před radikálními husity. Hynek Krušina se dočasně stahuje do ústraní, vzdává se vedení Orebitů, z jeho orbity se ztrácí i Hradec Králové ovládaný knězem Ambrožem. Jako spojenec Pražanů se Lichtenburk objevuje až v roce 1422 při tažení do západních Čech a také sesazuje Ambože v Hradci na úkor Diviše Bořka z Miletínka.
Na počátku roku 1423 se ve východních Čechách objevuje Jan Žižka, který na troskách Orebitů staví nové radikální bratrstvo - Nový Tábor. Žižka s Ambrožem obsazují Hradec, což vede k snaze kališnické šlechty a Pražanů Žižku porazit. Bitva u Strauchova dvora 3. srpna 1423 je pro oponenty Žižky v čele s Bořkem a Hynkem neúspěšná. V říjnu 1423 vzniká na svatohavelském sněmu protižižkovská koalice, mezi dvanácti zemskými správci je i pán rodu ostrve. Zda se účastní bitvy u Malešova je otázka.
Prameny o Hynkovi mlčí až do července 1426, kdy je - straníkem Zikmunda a uzavírá příměří s Hynkem z Kunštátu a jinými husitskými šlechtici. Lichtenburk zřejmě v této době přechází i ke katolictví, od roku 1429 na fary na svých panství dosazuje katolické kněží. Změna strany se Krušinovi vyplatila, v roce 1429 mu Zikmund zapisuje hrad Bradlec, v roce 1434 Miletín, získává také Lomnici nad Popelkou.
S koncem husitské války Krušina poměrně úzce spolupracuje s Oldřichem z Rožmberka a Menhartem z Hradce, účastní se korunovace královny Barbory, po smrti Zikmunda podporuje kandidaturu jeho zetě Albrechta Habsburského, což s sebou nese posílení jeho prestiže a moci, ale i ztráty. Během pražské korunovace před Albrechtem nese meč, je členem čtyřčlenné královské rady, která má spravovat zemi v nepřítomnosti Albrechta. Na druhou stranu jeho zboží poplení Poláci a sám se do boje proti nim vydává do Uher.
Své oči v polovině 30. let Krušina obrací na východ. Po smrti Půty z Častolovic v září 1435 se pokusí získat jeho zástavní majetky - Kladsko a ministrberské knížectví a častolovické panství. Rozsáhlé dominium, byť výrazně zadlužené, nejdříve drží Půtova vdova Anna z Koldic. Dědictví po Půtovi Hynek Krušina získal v roce 1440, poté, co se postavil na stranu Anny při únosu její dcery Zikmundem z Rychnova. Aby svůj nárok posílil, vzal si Annu za ženu.
Haléř ražený v Kladsku Hynkem Krušinou
Hynek Krušina v této době mění spojence, sbližuje se s kališnickou skupinou Hynka Ptáčka z Pirkenštejna, což se projevuje i tím, že v roce 1441 doprovází královnu Barboru z Kladska do Hradce na setkání s Hyncem a zřejmě později se navrací ke kalichu. A snaží se získat zpět unesenou nevlastní dceru. Namísto zásahu proti Zikmundovi z Rychnova se dohodne s jeho lenním pánem, vratislavským biskupem. Biskup oblehne Zikmundův Kaltenštejn, Zikmund umírá, dcera je osvobozena.
Držba Kladska a Minstrberska Krušinou z Lichtenburka je trnem v oku místní šlechtě a především duchovenstvu, které nerespektovalo bývalého nebo aktuálního husitu. Proto Krušina v roce 1442 vyplenil klášter v JIndřichově. To se ukázalo chybou, když se proti němu spojila místní šlechta v červenci ho u Minstrberku porazila a o rok později zvolila svým vládcem opavského vévodu Viléma. Drobná válka, jejíž výsledek se přeléval z jedné strany na druhou, skončila v roce 1445. Za finanční odškodnění Minstrbersko zůstalo Vilémovi.
Poslední léta svého života se Hynek Krušina z Lichtenburka věnoval spíše správě svého zadluženého panství a do velké politiky zřejmě příliš nezasahoval, resp. byl neutrální mezi blokem Jiřího z Poděbrad a blokem katolických pánů. Obrovské dluhy nastřádané ještě Půtou a zvýšené válkami o Minstrbersko nutily Hynka prodat své majetky. Nabídek dostal několik, nejlepší od Jiřího z Poděbrad, který navíc slíbil, že se majetků ujme až po Krušinově smrti. Ta nastala 4. března 1454 na hradě v Kladsku, pohřben byl v augustiniánském klášteře.
Snad ještě ve 20. letech, ale snad po přestupu ke katolictví, se Hynek Krušina z Lichtenburka oženil. Vzal si dceru katolického pána Viléma z Haázmburka Annu. První doklad o sňatku je až z roku 1438. Ovšem už v roce 1440 se žení podruhé, za Annu z Koldic. S první manželkou měl syna Viléma, s druhou dcery Eufemii a Reginu.
Diskuse: Ronovci, Husitská revoluce, Stížný list do Kostnice
Použitá literatura:
Stanislav Bárta: Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky (1420–1437), Brno 2016.
Ondřej Drtil: Kariéra husitského vojevůdce, Olomouc 2019.
Jan Urban: Bratr Žižka, pan Hynek Krušina a ti ostatní: pokus o komparaci. In: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách. VI. mezinárodní husitologické sympozium, Tábor 12.–14. října 2004, Tábor 2007, s. 571–584.
Jan Urban: Hynek Krušina z Lichtenburka a husitská revoluce. In: Folia Historica Bohemica 4,1982, s. 7–47.
Jan Urban: Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha 2003.
August Sedláček: Úvahy o osobách v stížných listech l. 1415 psaných. August Sedláček. In: Český časopis historický 23, č. 1-2,1917, s. 85-109, 310-352.