Fridrich Barbarossa a III. křížová výprava 2. část

Radek Švec
Světové dějiny
Po Barbarossově smrti zavládlo v řadách křižáků zděšení a beznaděj. Císař se totiž pro všechny ozbrojené poutníky stal téměř otcovským symbolem: vojevůdcem, který se o své vojáky stará, ochraňuje je, sdílí s nimi všechny nepříjemnosti, nedostatky i nebezpečí, snáší s nimi hlad, žízeň i únavu a bdí nad jejich životy během celé ozbrojené pouti. Samozřejmě zde rovněž působilo středověké sakrální pojímání panovníka, víra v jeho Boží vyvolení a fortunu, která zajistí úspěch i těm, kterým vládne.

Neslavný konec výpravy

Vítězství nad Seldžuky vlilo křižákům novou energii do žil. Navíc dobré vztahy s arménským panovníkem vytvářely potřebné předpoklady k úspěšnému pokračování tažení. Přesto značná část poutníků spatřovala v Barbarossově smrti osudný bod obratu křížové výpravy. Jak velmi výstižně shrnuje ve své knize Antony Bridge: „Saladin děkoval bohu za jeho smrt jako za zázračné vysvobození od nesmírně mocného nepřítele a křesťané v Tyru se snažili skrýt své roztrpčení nad zmařenými nadějemi." Dramatickým účinkům Barbarossova skonu se zcela neubrání ani dnešní moderní člověk. Náhlá a i přes jeho vysoký věk neočekávaná smrt armádu značně demoralizovala a jednota vojska byla narušena. Jakmile zmizela bezprostřední hrozba útoku ze strany nepřátelských místních obyvatel, mohutné vojsko, jež více než rok zachovávalo jednotu tváří v tvář všem zvratům osudu, se pozvolna začalo rozpadat.1 Po této těžké ráně osudu se řada křižáků rozhodla k předčasnému návratu do své domoviny. Některé skupiny se oddělily, aby se vrátily z kilikijských nebo později syrských přístavů, jiní odpluli do Palestiny, kde později někteří z nich vytvořili jádro řádu Německých rytířů.2 Zbytek výpravy však stále ještě představoval úctyhodnou vojenskou sílu, chyběla jí ovšem už jednotná vůle a přesvědčení. Jako nový velitel křížové výpravy byl jednomyslně zvolen císařův syn, vévoda Fridrich Švábský.3 Přestože mu rozhodně nechyběla odvaha ani vojenské schopnosti, postrádal otcovu autoritu, odhodlanost a rozhodnost. Mrtvolu císaře v Seleukii nabalzamovali a čtyři dny vystavovali na márách ve velké katedrále.

Fridrich Barbarossa se svými syny Jindřichem (vlevo) a Fridrichem (vpravo), Historia Welforum, cca 1180, zdroj: Wikipedia

Z města vyrazili 14. června 1190 s panovníkovým mrtvým tělem konzervovaným octem dále.4 Z tohoto patetického lpění na smrtelných pozůstatcích svého císaře je zřejmé, že měli v úmyslu pochovat Barbarossovy ostatky v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Vojsko ozbrojených poutníků pochodovalo po antické pobřežní silnici směrem na Korykos, kde se rozdělilo. Zatímco hlavní síly pokračovaly na pisánských, janovských a benátských korábech do Sýrie, menší část v čele s Fridrichem Švábským, nesoucí Barbarossovy ostatky, pokračovala dále v pěším pochodu a přibližně za tři dny dosáhla Tarsu, kde byly pravděpodobně v chrámu svatého Petra a svaté Sofie pohřbeny Barbarossovy vnitřnosti.5 Zde se vojsko znovu rozdělilo, tentokrát na tři části. První část ozbrojených poutníků zvolila znovu lodní dopravu a vyplula směrem na Tripolis, který se stále ještě úspěšně bránil proti Saladinovým útokům. Druhá mířila taktéž po moři do přístavu svatého Simeona poblíž Antiochie a třetí část pod velením Fridricha Švábského, ve které se nacházel i český kontingent, pokračovala ve strastiplné cestě po souši až do Mamistry, kde ji opět přijal Lev II. se svými rytíři. Právě zde, v horkých a bažinatých oblastech kilikijské nížiny, onemocněl švábský vévoda malárií a musel být při dalším pochodu zanechán v týlu vojska, což se negativně projevilo na morálce ozbrojených poutníků, kteří se začali měnit v neukázněný dav.6 Navíc možnosti zásobování se v malé zemi pomalu vyčerpávaly, a tak vojsko začalo znovu trpět hladem a tažná zvířata opět hynula ve velkém množství. Proto byli mnozí nuceni pokračovat pěšky a pochod se tím výrazně zpomalil. 

Když křižáci konečně dorazili k mohutné arménské pevnosti Til Hamdun, mohli po krátkém odpočinku pokračovat dále na jih k Hisn-at-Tinát, kde se Fridrich Švábský zotavil po záchvatu malárie. Postavil se pak opět do čela vojska, které brzy poté opustilo arménské území a 21. července 1190 vstoupilo do Antiochie (dnešní Antakya), kde se mu dostalo vlídného přijetí od knížete Bohemunda III.7 Ve zdejší katedrále svatého Petra bylo pohřbeno Barbarossovo tělo, protože se i přes konzervaci octem začalo rozpadat. Oddělené kosti byly určeny pro Boží hrob, nakonec však skončily v kostele Panny Marie v Tyru.8 Zbytek přeživších ozbrojených poutníků v Antiochii namísto odpočinku decimovaly různé nemoci, zejména malárie a úplavice. Nákazy nešetřily ani přední osobnosti z vrchního velení a královské správy. Za oběť velké epidemie úplavice padla řada účastníků ozbrojené pouti, mezi jinými i biskupové Gottfried z Würzburgu a Martin z Míšně, bádenský markrabě Hermann, či holandský hrabě Floris.9  Při pohledu na ty, kteří přežili a dostali se až do Antiochie, bylo nejspíše těžké uvěřit, že ještě před relativně krátkou dobou patřili k nejskvělejší křižácké armádě, která kdy opustila Evropu. Není proto divu, že v řadách vojska zavládlo zoufalství a malomyslnost a řada účastníků se v této situaci rozhodla opustit armádu a vydat se zpátky domů.

Christopher Tyerman ve své knize uvádí, že si vévoda Fridrich pohrával dokonce s myšlenkou vybudovat si i s velmi omezenými prostředky mocenskou pozici v severní Sýrii, kterou mu nabízel Bohemund III.10 Ze strategického hlediska by takové jednání dávalo rozhodně smysl. Případná vojenská hrozba na severu totiž mohla počítat s relativně slabým postavením Saladina v tomto regionu a ohrožení této oblasti by sultána přinutilo přesunout sem další jednotky z Akkonu. Vévoda ovšem nakonec od severního tažení opustil, nejspíše proto, že se jeho ozbrojené síly den ode dne tenčily. Místo toho malý zbytek kdysi mohutného vojska opustil v úterý 19. srpna Antiochii a vyrazil na další pochod směrem na jih do Sýrie. Porazil povstaleckou a muslimům nakloněnou syrskou Laodikáju, obsadil Berytos a mnoho dalších syrských měst, která kdysi patřila Latinům.11 28. srpna pak vyplul z Tripolisu do Tyru. Během plavby ale došlo k silné bouři a tři lodě se potopily, což znamenalo další ztrátu pro už tak oslabenou brannou moc.

V Tyru navázal Fridrich Švábský spojení s Konrádem z Montferattu, který velel křižácké posádce za hradbami Tyru, a 7. října 1190 konečně dovedl malé torzo kdysi mohutného říšského vojska do křesťanského táboru u Akkonu.12 Zde se pak ozbrojení poutníci přidali k obléhání muslimy obsazeného města. Křižáci svírali město v železném prstenci, Saladin však je samotné oblehl a držel v obklíčení, proto se vojsko ocitlo mezi dvěma ohni. Osud celé Fridrichovy výpravy se zde začal pozvolna naplňovat. Poslední zbytky vojáků umíraly v bojích, nebo je kosil mor a další nákazy. Situaci, která zde panovala, asi nejlépe vystihují následné řádky z Ansbertovy kroniky: „Tam také jak ti, kteří předtím obsazovali to město, které Turci opevnili a zostra bránili, tak ti, kteří tam dorazili, žalostně umírali. Kdo u takového mření byl, mohl by věřit, že zde věci lidské došly konce… A třebaže tímto osudem byli někteří zachváceni později, někteří rychleji, přece všechny složil zákon nutnosti."13 

20. ledna zemřel ve svém stanu již dlouho nemocný švábský vévoda Fridrich. Ansbertova kronika dále vysvětluje: „Den úmrtí dalších knížat jsme nemohli ani zaznamenat, neboť byla tak častá a tak hojná, a osudné dny se vršily na sebe."14 Syn slavného císaře byl pochován na hřbitově polního špitálu vytvořeného v Akkonu počátkem roku 1190 měšťany z Brém a Lübecku (špitál byl zasvěcen kostelu Panny Marie v Jeruzalémě, což byla zřejmá připomínka německého špitálu ve Svatém městě před rokem 1187).15 Poslední hrstka bojovníků Třetí ozbrojené pouti Svaté říše římské mu vzdala poslední poctu, bylo to zároveň i konečné a definitivní rozloučení s velkým císařským snem o dobytí Svaté země a osvobození Jeruzaléma. Nyní se všechny pohledy upřely k západnímu obzoru v očekávání, kdy se objeví francouzský a anglický král. 

Češi na III. křížové výpravě

Pod císařovým vedením táhli na Východ také bojovníci z Čech, jakožto součásti Svaté říše římské. Velení kontingentu českých křižáků bylo svěřeno knížeti Děpoldovi II. z vedlejší větve Přemyslovců. Vládnoucí český kníže Konrád Ota, který usedl na pražský knížecí trůn čerstvě po smrti knížete Fridricha, sice patřil mezi knížata, která přijala na dvorském sjezdu v Mohuči kříž, ale na výpravu se nevydal. České knížectví bylo tehdy ve velkém rozvratu a nový kníže měl plné ruce práce s řešením domácích rozporů.16 Vzhledem k této okolnosti se rozhodl setrvat ve vlasti. Předáním velení Děpoldovi II. se zároveň elegantně zbavil (toto slovo je skutečně namístě, neboť se výprava jemu i většině českých křižáků stala osudnou) jednoho z potenciálních kandidátů na stále ještě vratký přemyslovský trůn.

Podobně se po přijetí znamení kříže v Mohuči zachovalo více českých pánů, zmínit lze například i významného českého šlechtice Blahoslaveného Hroznatu Tepelského, velmože ze severozápadních Čech. Zůstal ve službách svého vládce Konráda Oty a od papeže si poté nechal slib účasti na ozbrojené pouti zaměnit za úkol vystavět na svém panství v Teplé dům pro premonstrátský řád a klášter pro sestry v Chotěšově. Co se týče samotného českého kontingentu, Konrád dokázal ze šlechtických oddílů oproti císařovu požadavku dát dohromady pouze polovinu mužů. Aby císaři vyhověl, rozhodl se k velice zajímavému řešení. Konrád vyprázdnil všechny věznice a každému vězni dal na vybranou, zda se výpravy zúčastní, nebo ho čeká oprátka. Volba nebyla tudíž zřejmě nijak složitá, protože jiné alternativy nebylo. Navíc všem členům tohoto zvláštního společenství byly vstupem do řad křižáků odpuštěny všechny dosavadní tresty a po návratu mohli žít jako svobodní lidé. Český kontingent tak brzy dosáhl požadovaného bojového stavu. Češi se pak k císařově výpravě připojili v Ostřihomi.17 O velikosti českého oddílu bohužel nemáme žádné zprávy, zato však nechybí zprávy o jeho udatnosti. Češi se se poměrně brzy zařadili mezi přední bojovníky Barbarossovy armády, působili jako průzkumníci a zejména v potyčkách v Byzantské říši osvědčili svoji prohnanost, ovšem také odvahu a zdatnost. Česká družina se s oblibou účastnila všech drancovacích výprav, při nichž byla obsazována města i hrady. Zvlášť výrazně se v tomto směru zapsala do kronikářských vyprávění při průchodu Niší, Adrianopolí a zejména později maloasijskou Filadelfií.18

Oddíl Čechů byl i s ohledem na své složení a původ mnohých křižáků vycvičený ke kořistění více než ostatní; mnohdy i přes velké nebezpečí přepadali nepřátele i v nepřístupných místech a odnášeli si často skvostnou kořist. Zatímco v některých oblastech bylo toto jednání přijatelné, či dokonce užitečné (zejména v Thrákii), jinde vedlo k více či méně silným protiakcím obyvatelstva, a bylo proto naprosto zbytečné a nebezpečné. Během pochodu vynesl Barbarossa kromě tělesných trestů i několik desítek rozsudků smrti stětím, z toho šlo často o příslušníky českého expedičního sboru, kteří se dopustili násilí a vražd na obyvatelstvu.19 Češi se také vyznamenali při bitvě u Axarate a především v průběhu nejslavnější bitvy u Ikonia.20 Po Barbarossově smrti, kdy se celá výprava začala rozpadat, se část českého oddílu vydala na cestu domů, ale většina již značně oslabeného kontingentu v čele s Děpoltem následovala Fridricha Švábského do Sýrie.21

Dne 7. října 1190 zbytek kdysi mocného a početného vojska stanul před hradbami Akkonu. Jednalo se přibližně o třicetinu či čtyřicetinu původního stavu, který vyrazil osvobodit Boží hrob z rukou nevěřících. Necelá polovina z nich byli příslušníci české družiny pod vedením knížete Děpolta, kteří na tom byli navíc zdravotně lépe než ostatní ozbrojení poutníci a mohli v poměrně krátké době zasáhnout do bojů při obléhání města.22 Při obléhání Akkonu se tak během bitvy na řece Belus mohla naposledy jako celek vyznamenat česká družina. „Nebylo jich snad více než tři sta, když na svých koních, vyjíce přitom spíše jako ďáblové než Dítka Boží, vpadli na onen most, kde předtím tolik dobrých křesťanů své životy nechati muselo. Mnoho jich padlo, sestřeleno z koní, jiní zahynuli skláceni šavlemi, ale oni neustali rubat Saracény, dokud je všechny nezdolali."23 Takto událost zaznamenal následovník Ansberta. Během srážky na mostě u Auku padla více než polovina českých ozbrojených poutníků.24 21. listopadu 1190 zemřel kníže Děpold na následek těžkého zranění a zbytek českých ozbrojených poutníků přešel do služeb anglického krále Richarda Lví Srdce. O dalším osudu Čechů bohužel nemáme téměř žádné informace. Je pravděpodobné, že většina jich na křížové výpravě zemřela, nicméně existují zprávy o veteránech, kteří se do Čech nakonec vrátili (někteří snad již z Malé Asie, jiní možná až od Akkonu). Česká účast na Třetí kruciátě tedy zanechala nikoliv nevýznamnou stopu.

Obléhání Akkonu, Biblotheque Municipale de Lyon, Ms 828 f33r, cca 1280, Zdroj: Wikipedia

Barbarossův odkaz

Fridrich Barbarossa byl již v době před vypuknutím Třetí křížové výpravy nesmírně váženým evropským státníkem. Nebyl to však zdaleka pouze jeho věk, co vzbuzovalo u ostatních úctu. Už jako mladý oslňoval své současníky. Takto ho například ve své knize charakterizuje Antony Bridge: „Byl odvážný, inteligentní, rozhodný a byl obdařen nezdolnou energií, zkrátka se zdálo, že byl nadán všemi ctnostmi, a i když mu bylo v době Třetí křížové výpravy skoro sedmdesát, neztratil nic ze svého kouzla a byl pořád stejně plný života jako mnozí o polovinu mladší muži." 

Zatímco první dvě křížové výpravy představovaly různorodé křesťanské voje volně spojené ideologií a dočasným přenesením nedílné vojenské pravomoci na jedinou osobu, Třetí křížová výprava byla podnikem celého státního uskupení, reprezentované jedinou osobou – císařem Svaté říše římské, tedy tím, který dosáhl hodnosti dané bezprostředně od Boha, hodnosti, která ho stavěla do čela celého křesťanského světa. Fridrich Barbarossa více než kterýkoli jiný panovník od doby Karla Velikého ztělesňoval ideu a ideál středověkého královského majestátu, a když se na jaře roku 1188 chopil kříže, zasáhla celou Evropu vlna nadšení. To mimo jiné dokládá i fakt, že dokonce i zahraniční dějepisci, kteří byli v době papežského schizmatu vůči říši nezřídka velice kriticky naladěni, o něm nyní hovořili jako o svém císaři.25 I proto měla Fridrichova smrt ještě před příchodem do Svaté země skutečně katastrofální následky pro celou Třetí křížovou výpravu, neboť kromě toho, že přišla o jednu z největších a nejlépe vybavených armád v historii výprav, měla význam i značně symbolický. A jak je všeobecně dobře známo, symboly v historii často hrají významnou roli. V roce 1190, tedy bezprostředně po Barbarossově smrti, vyvolal císařův skon pochopitelně velmi hluboký dojem, protože byl všeobecně považován za osudovou ránu, zasazenou velkému podniku, na němž se tak či onak podílel celý tehdejší křesťanský svět.

Stejně jako je nejasná příčina jeho smrti, je nejasný také konec Barbarossových ostatků. Kosti slavného císaře byly dopraveny do Tyru, zde se ovšem stopy po nich zcela ztrácejí a není tudíž jasné, zda je císařův syn Fridrich Švábský dokázal dopravit až do Akkonu, nebo nikoliv. Jeden z arabských pramenů (Abú Schama) hovoří o tom, že křesťané žijící ve Svaté zemi upozorňovali ještě roku 1197 císaře Jindřicha VI., že ostatky jeho otce jsou dosud uloženy v Tyru, ačkoli by měly být podle původního záměru uloženy v Jeruzalémě. V roce 1878 inicioval německý kancléř Oto von Bismarck výzkumnou výpravu z univerzity v Lipsku, jejíž členové pátrali v katedrále v Tyru po Barbarossově hrobu; tato snaha však nevedla k žádnému pozitivnímu výsledku. Jejím přínosem bylo „pouze" první badatelské prozkoumání trosek svého času významného křižáckého města.26

Barbarossův neobvyklý, tragický konec daleko od vlastní země i prazvláštní osud jeho ostatků dal (i když až v pozdním středověku) vznik mnoha legendám. Jedna z nich vypráví o tom, jak se císař jednoho dne slavně vrátí, aby pokračoval v křížové výpravě. Někde v Sýrii pověsí svůj štít na uschlý strom, ten se opět zazelená a rozkvete a císař definitivně osvobodí Svatou zemi, kterou pak už nikdy nebude nutno bránit mečem.27 Další pověst hovoří o Barbarossovi jako o panovníkovi, jenž ve skutečnosti nezemřel, ale sedí v nitru tajemné hory u zlatého stolu, jehož deskou prorůstá Barbarossův vous, který se dvakrát obtáčí kolem stolu. Až se obtočí potřetí, císař povstane, aby zjednal v celé říši opět právo pořádek. Za útočiště legendárního císaře bývaly označovány Kyffhäuser na Zlaté Nivě nad Tilledou, Untersbeg u Salcburku či skalní jeskyně poblíž Kaiserslauternu (tato legenda byla s osobou Fridricha I. poprvé spojena v roce 1519, kdy došla literárního zpracování v dílu Lidové čtení o císaři Fridrichovi).

Renesanci prodělaly legendy o císařovi v 19. století (hlavně zásluhou probouzejícího se nacionalismu), zejména na jeho konci za vlády Viléma I. Pruského, což kromě zájmu kancléře Bismarcka o Barbarossovy ostatky dokládají i další symboly, mimo jiné například jezdecké sochy Viléma I. (jehož Felix Dahn v jasné narážce na štaufského vládce nazval Bělovousým) a samotného Fridricha, umístěné před obnovenou falcí v Goslaru. Nejvíce okázalou a ideologicky motivovanou oslavou Barbarossy je gigantický národní památník na Kyffhäuseru dokončený roku 1896, kde můžeme vidět 81 metrů vysokou věž s 6,5 metrů velkou podobiznou spícího Fridricha.28 Profesor Munz se na konci 70. let tohoto století snažil prokázat, že legenda, která popisuje císaře spícího v hoře a připraveného vrátit se a obnovit slávu německé říše, se ve skutečnosti vůbec netýkala jeho a upozorňoval na to, že se legendy tohoto druhu netvoří o tragických hrdinech.29

Socha Fridricha I. Kyffhäuser, Zdroj: Adobe

Všechny tyto legendy, především však jejich interpretace z konce 19. století (pochopitelně poznamenaná ideologickým přístupem), měly ovšem se skutečným poznáním Fridrichovy osobnosti pramálo společného. Snad nejpodlejší zhanobení jeho jména představovalo během druhé světové války označení útočné operace proti SSSR jako Fall Barbarossa. Po skončení druhé světové války se pak Barbarossovo jméno muselo notně stát symbolem „notorické agresivity Němců". Když na závěr téma trochu odlehčíme, nezbývá než podobně jako ve své knize Karl von Wetzky konstatovat, že starý císař opravdu nemohl za to, že právě s ním ztotožňoval Adolf Hitler své nacistické plány na uchvácení světa, přičemž zcela jistě nesdílel s císařem Fridrichem jeho vnitřní křesťanské ani rytířské přesvědčení.30

Závěr

Bez ohledu na to, jestli chceme nebo ne, nás křížové výpravy neustále v dějinách provázejí a budou doprovázet i nadále. Jsou součástí dějin Západu a národy, které se jich nikdy neúčastnily, jsou touto historickou absencí poznamenány, nebo k Západu vlastně nepatří. Fridrich Barbarossa se stal ve své době dominující osobností politického dění v západním světě, jeho věhlas a vážnost sahala v posledních letech jeho života daleko za hranice říše. Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem, k němuž došlo čtyřicet let po neúspěšném tažení Barbarossova strýce, a kterého se tehdy účastnil také mladý Fridrich, vyvstala s naléhavou nutností otázka uspořádání nové křížové výpravy. Rozhodnutím převzít její velení se se Fridrich naposledy ujal vedení křesťanstva, neboť všichni si byli dobře vědomi, že podnik takového významu a rozměrů mohl mít naději na úspěch jen v případě podpory ze strany římského císaře.

S určitostí můžeme říci, že Fridrichova poslední válečná výprava, která byla zároveň posledním významným západoevropským pozemním útokem na východní Středomoří, byla neúspěšná. Skončila katastrofou, jakou nikdo nepředpokládal. Přesto se ani v nejmenším nelze domnívat, že by při přípravách na křížové tažení bylo něco zanedbáno či podceněno. Fridrich výpravu plánoval velmi důkladně, snažil se poučit z chyb ze svých předchůdců (zcela správně například rozhodl, že účast na výpravě si budou financovat sami účastníci) a vše do posledních podrobností připravil. Barbarossovo početné vojsko bylo velmi disciplinované, pořádek a zbožnost jeho ozbrojených poutníků se staly až pověstné. Když vezmeme v potaz například původ mnohých křižáků, kteří se výpravy účastnili jako odsouzení zločinci (což můžeme příhodně demonstrovat na českém oddílu), jedná se o vcelku pozoruhodný jev. Nutno podotknout, že v tomto případě se rozhodně nejedná o žádný uměle vytvořený obraz „křesťanského vojska" vytvořený pozdějšími Barbarossovými obdivovateli a chvalořečníky, či výmysl přímých svědků a kronikářů. Seberegulační mechanismy vojska skutečně fungovaly a až do císařovy smrti dokázaly udržet morálku na velmi vysoké úrovni. Není tedy divu, že podle představ samotného Barbarossy a jeho blízkého okolí mělo být celé tažení podnikem, který zvýší prestiž hlavy římské říše a bude perlou v koruně Fridrichovy slávy. Skutečnost ale byla jiná. Hlavním důvodem neúspěchu říšského tažení byla samozřejmě císařová smrt ještě před příchodem do Svaté země. Až do tohoto osudného okamžiku lze výpravu vnímat jako úspěšnou, neboť prokázala životnost a sílu sil latinského křesťanstva a naopak odhalila slabost byzantského císaře Izáka Angela, podobně jako nedostatky politické nestability maloasijských států.

Císařova smrt defacto ohlásila konec nejen německého proudu tažení, ale předznamenala celkový neúspěch Třetí křížové výpravy, na níž se podíleli i další evropští vladaři. Pokračujících bojů se účastnili převážně angličtí a francouzští rytíři, jimž se podařilo dosáhnout pouze dílčích úspěchů, jako bylo dobytí Kypru v květnu a především dobytí Akkonu v červenci 1191, kde následně vzniklo Akkonské království. Fakticky jediným trvalým a s určitostí nejvýznamnějším výsledkem říšské účasti na Třetí křížové výpravě bylo založení společenství německého špitálu u Akkonu. V roce 1196 byla tato komunita, jež se starala o nemocné, organizována již jako špitální řád, kterému byla v roce 1198 uložena povinnost bojovat proti nevěřícím.31 Toto společenství navazovalo na německou složku johanitského řádu a postupně se převtělilo v řád německých rytířů.

Po Třetí křížové výpravě toho tedy zbylo málo: řád německých rytířů, který byl během výpravy založen a jehož působiště se později přesunulo do Pobaltí, křesťanské království na Kypru a pověstmi opředená vzpomínka na slavné tažení a tragickou smrt hrdinného císaře Fridricha Barbarossy. Pro samotného Barbarossu však musela být křížová výprava v mnoha ohledech naplněním nejen rytířských životních ideálů, ale také představ o křesťanském panovníkovi, které byly tak výrazně ovlivňovány vzorem Karla Velikého, císařova prvního předchůdce na trůně středověké říše.

Pouze nepředvídatelné okolnosti znemožnily Fridrichovi, aby sehrál jednu z hlavních rolí během Třetí křížové výpravy. Jeho smrt a následné zhroucení celé říšské výpravy představuje jeden z největších otazníků křižáckého hnutí, potažmo i celých středověkých dějin. Pokud by se Barbarossovi podařilo přivést v létě roku 1190 před Akkon své vojsko, jež by i přes značné ztráty stále čítalo několik desítek tisíc mužů, mohlo město padnout zřejmě o rok dříve. Ale to už se dostáváme do roviny spekulací. Jisté nicméně je, že i Saladin přiznával, že ho toto nebezpečí velmi znepokojovalo, neboť jeho moc by pravděpodobně utrpěla značné trhliny již dlouho před příjezdem francouzského a anglického krále. Nelze pochybovat o tom, že společné tažení takto početných sil z již zajištěné základny v Akkonu by nepochybně dávalo šanci na dobytí Jeruzaléma.

Když se ještě na úplný závěr vrátíme k osobě samotného císaře, smrt na takovém tažení se zdá být symbolem, ztělesněním všeho, po čem císař toužil, v co doufal a co očekával. Jeho skon však zároveň rozhodujícím způsobem přispěl ke zkreslení a pokřivení dějinného obrazu, který si o něm vytvořily pozdější generace, stejně tak jako k ideologickému oživování jeho odkazu dalšími osobnostmi německých dějin.

Seznam použité literatury a pramenů

ANSBERT: Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta, historie o výpravě císaře Fridricha sestavená jakýmsi rakouským klerikem, který se jí účastnil, jménem Ansbert (Skutky nejjasnějšího z římských císařů Fridricha). Příbram 2013.

BRIDGE, Antony: Křížové výpravy. Praha 1995.

HROCHOVÁ, Věra: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha 1982.

HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav: Křižáci v Levantě. Praha 1975.

MADDEN, Thomas F.: The new concise history of the Crusades. New York 2005.

NICOLLE, David: The Third Crusade 1191. Richard The Lionheart and the battle for Jerusalem. Oxford 2005.

OPLL, Ferdinand: Fridrich Barbarossa. Císař a rytíř. Praha 2001.

OTWAY-RUTHVEN, Annette J.: Frederick Barbarossa. A study in medieval politics by PETER MUNZ. In: Hermathena, 1969, 109, s. 81–82.

PHILLIPS, Jonathan: The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. Londýn 2005.

RAJLICH, Jiří: Křížové výpravy a papežská politika. In: Historický obzor, 1997, 8 (3/4), s. 57–64.

SOUKUP, Pavel: Fridrich Barbarossa a jeho doba. In: ANSBERT, Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta, historie o výpravě císaře Fridricha sestavená jakýmsi rakouským klerikem, který se jí účastnil, jménem Ansbert (Skutky nejjasnějšího z římských císařů Fridricha). Příbram 2013, s. 7–36.

ŠOLLE, Miloš: Po stopách přemyslovských Děpolticů. Příspěvek ke genezi města Kouřimě. Praha 2000.

TYERMAN, Christopher: Sváté války. Dějiny křížových výprav. Praha 2012.

WETZKY, Karl von: Bůh tomu chce. Češi a Moravané na III. křížové výpravě do Svaté země. Brno 1998.

WIBECK, Sören: Korståg. Västerlandets heliga krig. Lund 2007.

Elektronické zdroje: 

VäGNER Peter, Der schlafende Kaiser, [online, cit. 31. 3. 2014]. URL: http://www.welt.de/print/wams/reise/article10644496/Der-schlafende-Kaiser.html

O autorovi:

Mgr. Radek Švec (*1991) vystudoval obory Obecné dějiny a Moderní dějiny na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Od roku 2018 je studentem doktorský programu na téže fakultě. 

Email: svecr@khv.zcu.cz

  1.  WIBECK, Sören: Korståg. Västerlandets heliga krig. Lund 2007, s. 184. ↩︎

  2.  BRIDGE, Antony: Křížové výpravy. Praha 1995, s. 153. ↩︎

  3.  OPLL, Ferdinand: Fridrich Barbarossa. Císař a rytíř. Praha 2001, s. 179. ↩︎

  4.  WETZKY, Karl von: Bůh tomu chce. Češi a Moravané na III. křížové výpravě do Svaté země. Brno 1998, s. 155. ↩︎

  5.  TYERMAN, Christopher: Sváté války. Dějiny křížových výprav. Praha 2012, s. 425. ↩︎

  6.  BRIDGE, s. 153. ↩︎

  7.  OPLL, s. 179. ↩︎

  8.  TYERMAN, s. 425. ↩︎

  9.  OPLL, s. 179. ↩︎

  10.  TYERMAN, s. 425. ↩︎

  11.  HROCHOVÁ, Věra: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha 1982, s. 154. ↩︎

  12.  TYERMAN, s. 426. ↩︎

  13.  ANSBERT: Třetí křížová výprava podle kronikáře Ansberta. Příbram 2003, s. 111. ↩︎

  14.  ANSBERT, s. 111. ↩︎

  15.  TYERMAN, s. 427. ↩︎

  16.  HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav, Křižáci v Levantě, Praha 1975, s. 175. ↩︎

  17.  ŠOLLE, Miloš: Po stopách přemyslovských Děpolticů. Příspěvek ke genezi města Kouřimě. Praha 2000, s. 64. ↩︎

  18.  ANSBERT, s. 95. ↩︎

  19.  WETZKY, s. 45. ↩︎

  20.  ŠOLLE, s. 64.  ↩︎

  21.  HROCHOVÁ, Věra, HROCH, Miroslav: Křižáci v Levantě. Praha 1975, s. 175. ↩︎

  22.  WETZKY, s. 158. ↩︎

  23.  ANSBERT, s. 97. ↩︎

  24.  WETZKY, s. 163 ↩︎

  25.  BRIDGE, s. 151. ↩︎

  26.  OPLL, s. 179. ↩︎

  27.  WETZKY, s. 154. ↩︎

  28.  VäGNER, Peter: Der schlafende Kaiser. In: http://www.welt.de/print/wams/reise/article10644496/Der-schlafende-Kaiser.html [cit. 31. 3. 2020]. ↩︎

  29.  J. OTWAY-RUTHVEN: Frederick Barbarossa: a study in medieval politics by PETER MUNZ. Hermathena, 1969, 109, s. 81. ↩︎

  30.  OPLL, s. 10. ↩︎

  31.  RAJLICH, Jiří: Křížové výpravy a papežská politika. In: Historický obzor, 1997, 8(3/4), s. 61. ↩︎