Daně

Jan Škvrňák
Středověký život a kultura
Český kníže či král potřeboval mnoho prostředků na chod administrativy, zajištění vojska, věn atd. Po krachu kořistnického systému na počátku 11. století se peníze musely brát jinde a důrazněji. I přesto základy daňového systému založil již Boleslav I. Odnesli to samozřejmě poddaní. Vládce měl několik způsobů. Mohl získat peníze a naturálie hospodařením na vlastních statcích, udělením zvláštích práv (těžba rud) a nebo jako kořist z válečných kampaní. Nejjistějším způsobem byly daně a dávky určené poddaným.

Knížecí doba - daň z míru, nářez, provod, přeseka, opravy mostů, provod, provoz.

https://www.academia.edu/38829003/%C3%9Avahy_nad_mo%C5%BEnostmi_pozn%C3%A1n%C3%AD_soci%C3%A1ln%C3%AD_struktury_ran%C4%9B_st%C5%99edov%C4%9Bk%C3%A9ho_p%C5%99emyslovsk%C3%A9ho_kn%C3%AD%C5%BEectv%C3%AD_Reflections_on_the_possibilities_of_learning_the_social_structure_of_the_early_medieval_P%C5%99emyslid_principality

Poměrně neměnnou ekonomiku zachycují také české zemské desky v 14. a 15. století. Zápis k letům 1348-1350 říká, že „Úrok z 10 kop jedna kopa gr. aby šla, stará věc je v Čechách"1 a stejnou sumu uvádí i zápis (taktéž z českých zemských desek) z roku 1404, která přibližuje i další ceny a platy: strych žita za 4 groše, strych ovsa za 2 groše, kopu vajec za groš, den roboty za 2 groše a patronát 10 kop pražských grošů české míry.2

Základem příjmu vrchnosti byla feudální renta z měst a především vesnic,3 doplňována vlastním hospodařením na poplužních dvorech, kde byla využívána práce podsedků.4 Tím rozsah šlechtických příjmů zdaleka nekončí, dále lze uvést přijmy z mlýnů,5 rybníků a rybářů na řekách (prodej ryb),6 pivovarů, lesů (prodej dřeva)7 a včel, významnou položkou byl výnos z vinic. Řada šlechticů mohla pobírat mýto. Prakticky všude mohly být hamry a následná železářská výroba,8 ve vhodných regionech šlo těžit drahé i obvyklé kovy,9 především v horských regionech se část poddaných věnovalo sklářství (vázáno na dostatek dřeva)10 a textilní výrobě11. Naopak vápenictví fungovalo spíše ad hoc pro potřeby výstavby.12 Svoji hodnotu měl i patronát, případně ochrana kláštera.13

Jednu z prvních informací o naturálních dávkách poskytuje listina Řádu německých rytířů z roku 1299, která popisuje převzetí deblínského panství – z 16 vesnic panství ročně získávalo 500 kuřat a 500 sýrů.14 O pobírání feudální renty informuje po vrcholný a pozdní středověk řada šlechtických i církevních urbářů. Z poloviny 14. století pochází zlomek urbáře pohledského kláštera. U dvou vesnic (Dlouhé Vsi a Cibotína) popisuje jednotlivé plátce a jejich závazky. V Dlouhé Vsi žilo 24 platících poddaných, kteří drželi nejméně 29,75 lánu přičemž měli platit průměrně 12 grošů a 2 kuřata z lánu. Celkem vrchnost této vesnice získala více než 6 kop a 66 kuřat. V Cibotíně se kuřata neodváděla, z lánu se platilo namísto toho 16 grošů. Kvůli zlomkovitosti nevíme, zda šlo o půlroční nebo jinak častou dávku. Zde bylo 19 plátců a mlýn (platil 36 grošů), rychtář měl dva svobodné lány. Poplatných lánů se v Cibotíně nacházelo 20,5 a vrchnosti přinesly zhruba 5 kop grošů.15

Z hornaté a kolonizační Vysočiny do dlouho osídlených úvalů nás zavádí Břevnovský urbář z roku 1406, který je, jak počtem plateb i jejich výší mnohotvárnější. V městečku Rajhrad měli poddaní povinnost platit z lánu na sv. Havla 13 grošů, 4 groše namísto sýru, 1 groš jako podýmné, 6 grošů na víno markraběti. Kromě toho měli povinnost poskytnout 3 žence a 3 kuřata. Vrchnost zde měla dále příjmy z dvorů, pivovarů, louky, zahrad a především z vinic.Kompozice plateb ostatních vesnic byla jiná. V Holasicích se platilo na sv. Václava, kromě toho poddaní museli odvádět pšenici a 3x ročně soudní poplatek 1 groš (Epifanie, sv. Václav a sv. Havel). V Opatovicích se jeden z soudních poplatků (také groš) platil na sv. Jiří, z lánu se platily 2 groše jako náhrada za dopravu do Rajhradu. V Rajhradicích byl nejnižší přímý poplatek z lánu (9,5 groše), obyvatelé museli dodávat 4 kuřata (jedno na Vánoce), na Velikonoce a po sv. Jiřím 16 vajec. Vysoké poplatky byly v Dunajicích, kde místní odváděli dvakrát ročně, v dubnu a říjnu 24 grošů. Vůbec nejvyšší poměrný příjem byl v Ostrovačících, kde se z lánu platilo bez 4 parvů 104 grošů ročně, v svatováclavském termínu. Břevnovský urbář sčítá své příjmy jen v 8 z 14 vesnic (jedna není ani rozepsaná) a dopočítává se necelých 86,5 hřiven ročně, 661 měřic ovsa i pšenice. Část naturálního desátku připadla místnímu faráři, příjmy z ostatních vesnic domu v Rajhradě. 16

Podobně různorodý (kde se platilo v pražských groších i vídeňských fenicích) je i lichtenštejnský urbář z roku 1414. Nejméně výnosné v absolutních i relativních číslech bylo břeclavské panství, snad kvůli své zeměpanské minulosti. Dvacetilánové městečko Břeclav bez cel a mýt vykazovalo jen 26 kop ročního příjmu (podobně velká ves Ulva 22 kop), přičemž pětina této částky byly přijmy z chytání ryb, hrad a tvrze navíc jednou týdně dostávali čerstvé ryby. Četné jsou i další naturálie, slepice a vejce. Vysokou skladbu robot a naturálního platu vykazuje i drnholecké panství. Ves Pavlovice neplatila vůbec žádné peníze, měla jen robotní povinnosti a závazek dodávat na hrad 30 vajec na Velikonoce, poddaní z Dobrého Pole zase museli vozit dřevo a víno, podobné robotní povinnosti lze zaznamenat i v Novosedlech a městečku Drnholci. Panství bylo i tak výnosnější než břeclavské. V Drnholci se z lánu platila hřivna ročně, 10 kop z mlýna, mýto ročně činilo 32 hřiven, 13 kop platili rybáři, urbariální příjem z 62,5 lánového městečka byl 129 kop za rok, panství 326 kop.

Počtem lánů zhruba stejně velký Mikulov by se jevil s 31 kopami ročního příjmu jako chudý příbuzný městečka Drnholce nebo na stejném panství Lednice (75 kop ročně), zdanění obyvatelstva zvyšovaly další povinnosti – masné krámy měly dodávat lůj, lázeň zajišťovat 3 noční hlídače hradu, z lánu šlo 16 měřic ovsa. Přijmy podle urbáře dosahovaly 510 kop ročně, z čehož 66 kop platily mlýny a nezanedbatelných 150 kop byl příjem z vinic. Prodej dřeva je počítán v sedmiletých cyklech a má za tuto dobu dosáhnout 1100 kop. Jak ukáže srovnání s účetními prameny, příjmy podle urbářů nejsou úplné. Chybí zde soudní pokuty, příjmy z odúmrtí a nejasné je také režijní hospodaření vrchnosti.17

Pro pochopení šlechtického hospodaření přispívají nejvíce účty z Nových Hradů konce 14. století. Celkové pololetní příjmy dosáhly částky 199 kop pražských grošů, přičemž z v groších byly placena renta z 13 vesnic (36 kop), berně ze 4 vesnic (necelých 6 kop), clo z Nových Hradů (8,5 kop) a Trhových Svin (20 kop). V české měně byl počítán prodej dřeva (11 kop), soudní poplatky (23 kop) a příjmy z odúmrtí (18 kop). V domácí měně byly vedeny také dluhy, a to jak jednotlivců (jakýsi Jelito), tak i komunit (soudní poplatky v Bukové). Ve Valtéřově byla na groše převedena robota, která byla zaplacena za dva roky až ve sledovaném období (ve výši 72 grošů). V vídeňských fenicích byla placena renta ze všech měst (přes 9 talentů v Nových Hradech, 6 talentů v Stropnici a 36,5 talentu v Trhových Svinech) a 10 vesnic (přičemž Dlouhá Stropnice platila 21 talentů). Pokud srovnáme celkové příjmy, je to 58% pro venkov, 21% pro Trhové Sviny, 5% pro Stropnici a pro „hlavní město" panství 16%. Příjmy z „pražských" vesnic se pohybují od zhruba 1 kopy až po 9 kop (v Bukové, kde byl i mlýn), v „vídeňských" se pohybovaly většinou kolem 4 talentů (zhruba 2,5 kopy) za pololetí.18

Tyto příjmy lze porovnat s pramenem z roku 1412, který uvádí některé příjmy královských panství ve středních Čechách. „Karelštain" měl roční příjmy 413 kop a 25 grošů v hotovosti a 71 kop, 41 grošů v obilí a kurách. Křivoklát se mohl pyšnit osmi sty kopami 27 groši a 5 haléři, v naturáliích získal dalších 400 kop a 31 grošů (a měl odvésti královské komoře 700 kop). Příjmy Bezdězu, ale i s berní a clem byly 588 kop v hotovosti a 25 kop, 43 grošů a 4 tuny medu. Dokument poněkud zmatečně shrnuje výnos z úřadů (jsou myšleni lovčí) na 4039 kop, 16 grošů. Z města klášterů v Čechách měl král Václav IV. V roce 1412 příjem 8000 kop. 19

Karlštejnské účetnictví, jeho rozsáhlé zlomky jsou specifické.19 Ani ne až tak z důvodu královského panství, ale z důvodu zcela unikátní situace. Hradní posádka byla značně rozšířená (zvláště po pádu pražského hradu v červnu 1421), zcela ojedinělé bylo i její financování – rozprodejem cenností, které si na hradě uschovaly kláštery a kapituly z Prahy a okolí, a také penězi od Zikmunda Lucemburského.

Zatímco vysoké náklady v letech 1423-5 bylo možné platit z mimořádných příjmů, v roce 1428 už není příliš kde brát, posádce jsou dlužné částky vypláceny částečně v naturáliích, v látkách a především koření. Na počátku 30. let finanční situaci hradu nepomohly rostoucí ceny obilí, purkrabí se, zřejmě jen s částečným úspěchem, pokusil přeorientovat na výrobu a prodej piva. Uklidnění země po Lipanech přišlo hradnímu rozpočtu vhod.20

Další, pokročilejší formu kolonizace ukazuje listina z roku 1273. Opat Budiš pověřil rychtáře ze Štěpánova u Olomouce a jeho syny, aby na ploše 50 lánů vysadili novou ves, také Štěpánov (Horní Štěpánov) podle práva města Uničov. Lokátor a budoucí rychtář v novém Štěpánově měl dostat 3 svobodné lány (a každý desátý pokud by kolonizoval více než 50 lánů), dále mlýn, krčmu, kováře, pekaře, ševce a řezníka (masnou lavici) a třetinu ze soudních pokut. Noví osadníci, částečně snad přicházející z Olomoucka, po nejmenované lhůtě měli povinnost platit z lánu čtvrt hřivny stříbra, džběr pšenice a žita, dva džběry a 3 pocty: na Vánoce 4 kuřata, na Velikonoce 40 vajec a na Letnice 3 sýry, mimo to ještě žetí obilí nebo 20 denárů. Seznam povinností uzavíraly platy a služby olomouckému biskupovi (6 denárů jako desátek a 6 denárů na opravy mostů u Olomouce) a českému králi (poskytnutí koně během tažení).21

Kunčina Ves ve východní části Vysočiny měla v roce 1412 osm lánů. Vlastník každého z nich platil vrchnosti 1 kopu ročně plus 3 groše za „žen" (tedy místo roboty na poli) a groš ze sýr. Každý lán měl dávat ještě 6 slepic v hodnotě 3 grošů a 20 vajec v hodnotě 3 parvů. Nevíme ovšem, zda se poddanské dávky platily najednou nebo vícekrát ročně a v jaké termíny.22

  1. RTT I, D.11, s. 415. ↩︎

  2. RTT I, X,30, s. 606. ↩︎

  3. Zdeněk SMETÁNKA, K ikonografii středověké vesnice, AR 31/3, 1985, s. 319-333. Zajímavou studii ohledně vylidňování vesnic a odpouštění berně nově Tomáš KLÍR, Procesy pustnutí, válečné škody a tzv. sociální úhory. Chebsko v pozdním středověku. Archaeologia historica 42, 2, 2017, 713–743. ↩︎

  4. Petr CHOTĚBOR, Zdeněk SMETÁNKA, Panské dvory na české středověké vesnici, AH 10, 1985, s. 47-55. Miloslav PLAČEK, Ves a dvůr Holoubek, AH 12, 1987, s. 345-53, Pavel VAŘEKA, Zaniklý pozdně středověký dvůr v Olešné na Rokycansku, Archeologie západních Čech 8 /2014,Plzeň 2014, s. 134 – 143, Jindřich ŠILHAN, Subses – podsedek, VVM 19, 1967, s. 13-20, kde dokládá, že subses nemusel být vždy podsedek. ↩︎

  5. Zlatá doba rozvoje mlýnů přichází ve 12. a 13. století, kde zemědělství přechází k masové produkci obilovin a i přes poměrně značné náklady na stavbu mlýna (především náhonu) se vyplatí šetřit lidské síly mechanickým mletím pomocí větrných, ale hlavně vodních mlýnů. Mlýn se tehdy stává součástí téměř každé vesnice, což nesměle dokládají i listiny Martina MAŘÍKOVÁ, Středověké mlýny v českých zemích (archeologické a písemné prameny), MHB 10, Praha 2005, s. 93 – 143, Luděk ŠTĚPÁN: První středověké mlýny poháněné koly na vrchní vodu a jejich mlecí kameny, Archeologia technica 22, Brno 2011, s. 5-10. Zajímavý poznatek vydává listina Bruna olomouckého z roku 1256, která při kolonizaci Slavičínského újezdu stanovuje mlýn s jedním kolem na každých 50 lánů. CDB V/1, č. 80, s. 146-148. V kvalitní práci o mlýnech v Polsku na přelomu středověku a novověku dochází autor ke korelaci mezi počtem obdělávaných lánů a počtem (kol) mlýnů, a to na polských 20-22 lánů v druhé polovině 16. století, Tomasz ZWIĄZEK, Kształtowanie sieci młynów wodnych na przykładzie powiatu konińskiego (ok. 1300–1550), Studia geohistorica, 2, 2014, s. 118-142. Tento rozdíl lze vysvětlit jinou velikostí lánů, ale i vyššími technologickými nároky (využití mlýnů jako hamry apod.). Každopádně i na tomto případě vidíme rozhodování o počtu mlýnů vrchností. Zahraniční bádání uvádí jeden mlýn na vesnici s 250-300 obyvateli. Výpočty ukazují, že v takové vesnici jeden vodní mlýn zajišťoval zhruba 10% energie (3 koňské síly při 0,05 u člověka a 0,5 u tažného zvířete), což již není zanedbatelné číslo. Paolo MALANIMA, Energy, power and growth in the high middle ages, Questiones Medii Aevi Novae 18, 2013, s. 208-211. ↩︎

  6. Rožmberkové prodávali na konci 14. století ryby v Sepekově, a to dokonce i milevskému proboštu Josef TRUHLÁŘ, Zlomky účetních knih XIV. století, Památky archeologické a místopisné, XIII, 1885/6, s. 107-112. ↩︎

  7. Srov. Robert ŠIMŮNEK, Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách. Rožmberská doména 1418-1472, Praha 2005, s. 216-7 Prodej dřeva poddaným je doložen ve zlomku rožmberského účetnictví (konec 14. století) pro choustnické panství (členění je nejdříve podle lesů, druhotně podle vesnic, kam se dřevo prodávalo) Josef TRUHLÁŘ, op. cit., s. 107-112. ↩︎

  8. Rostislav VERMOUZEK, Otázky dobývání a zpracování železa za feudalizmu, Archeologica technica 2, Brno 1982, s. ↩︎

  9. Zdeněk MĚŘÍNSKÝ, K otázkám studia expolatace nerostných surovin na Moravě, Archeologica technica 3, Brno 1984, s. 11-18 ↩︎

  10. Eva ČERNÁ, František FRÝDA, Sklo vrcholného středověku – současný stav a perspektivy studia historických technologií, AH 35/1-2, 2010, s. 335-357 Pro Moravu Hedvika SEDLÁČKOVÁ, Vypovídací hodnota archeologických nálezů skla na Moravě z období ca 1200–1550 (Teze), tamtéž , s. 359-366. ↩︎

  11. Helena BŘEZINOVÁ, Textilní výroba v českých zemích v 13. – 15. století, Praha 2007, především s. 69-92. ↩︎

  12. Rostislav VERMOUZEK, Z dějin vápenictví, Archeologica technica 1, Brno 1980, s. 56-64. ↩︎

  13. František KAŠIČKA, Sakrální stavby v denním životě našeho středověkého venkova, AH 24, 1999, s. 327-32. Krátce před husitskou revolucí, v půhonu z roku 1418 žaluje Jan z Lomnice Jana z Moravan z toho, že drží jeho klášteru lány ve Skoronicích. LCS II, č. 618, s. 525. ↩︎

  14. Libor JAN, Neznámá listina na deblínské panství, ČMM 114/1, 1995, s. 3-24. ↩︎

  15. Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente. Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. K vydáni upravil Josef Emler, Praha 1881, s. 20-22. ↩︎

  16. Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente. Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. K vydáni upravil Josef Emler, Praha 1881, s. 151-218. ↩︎

  17. Bertold BRETHOLZ, Das Urbar der liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus dem Jahre 1414. Reichenberg, Verlag der Anstalt für Sudetendeutsche Heimatforschung, 1930. (Sudetendeutsche Geschichtsquellen ; 3), 451 s. ↩︎

  18. Josef ŠUSTA, Purkrabské účty panství Novohradského z let 1390-1391, Praha 1909, 48 s. ↩︎

  19. AČ VI, č. 19, s. 25-26. ↩︎

  20. Účty hradu Karlštejna z let 1423-1434. Ed. J. Pelikán. Praha 1948. 180 s. ↩︎

  21. CDB V/2, č. 710, s. 357-358 ↩︎

  22. LCS II, s. 333. ↩︎