České království v době nástupu Přemysla Otakara II. na trůn
Přemysl se narodil podle některých historiků v roce 1233, dle mého názoru o několik let dříve, jako druhorozený syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské. Český trůn měl zdědit jeho starší bratr Vladislav, u Přemysla se někdy v této souvislosti uvádí předurčenost k církevní dráze jako u některých druhorozených, která však dle mého názoru není spolehlivě doložena. Poslední mužský člen babenberské dynastie, která vládla v Rakousích a ve Štýrsku, Fridrich
II. Bojovný, neměl potomky, a bylo tedy jen otázkou času, kdy bude třeba řešit nástupnickou otázku v těchto zemích, a to zřejmě prostřednictvím některé z dědiček. V úvahu přicházely v zásadě dvě – Markéta, sestra Fridricha Bojovného a současně vdova po Jindřichovi Štaufském, a Gertruda, neteř Fridricha Bojovného i Markéty. Český král Václav I. ucítil svou šanci a pro svého syna Vladislava požádal o Gertrudinu ruku – v domnění, že po smrti Fridricha Bojovného dojde ke spojení přemyslovských a babenberských zemí v rukou Vladislava Českého. Svatba se konala v květnu 1246, již 15. června téhož roku zemřel v bitvě Fridrich Bojovný, babenberský vévodský trůn tak osiřel.
Dne 3. ledna 1247 však Vladislav zemřel, čímž se nejenže zhroutila celá Václavova konstrukce vlády ve Střední Evropě, ale do popředí se dostal dosud svobodný, v tuto chvíli jediný přemyslovský následník trůnu Přemysl, užívající již od první čtvrtiny roku 1247 titul markraběte moravského – po svém zemřelém bratrovi. Přemysl se také postavil do čela povstání proti svému otci (o něm více článek), které nepřežila jeho matka Kunhuta. Povstání bylo zkušeným Václavem potlačeno, moudrý panovník však namísto exemplárního potrestání poslal svého syna učit se prvním vladařským krůčkům na Moravu, pod dohledem králových věrných šlechticů. Současně vzešel plán, jak navrátit pracně získané babenberské dědictví do přemyslovských rukou – tentokrát prostřednictvím druhého syna českého krále.
Přemysl Otakar II. jako moravský markrabě (Gelnhausenův kodex)
Podívejme se ve zkratce na situaci v Říši na přelomu 40. a 50. let 13. století. Na císařském trůnu fakticky stále sedí Fridrich II. Štaufský, sicilský král, ačkoliv byl již roku 1245 sesazen lyonským koncilem a prohlášen papežem za kacíře, čímž navázal na letité nepřátelství mezi papežstvím a štaufským, poněkud netradičním císařem. Jednotlivé říšské špičky se přelévaly mezi oběma stranami – guelfy (stoupenci papežství) a ghibelliny (stoupenci císařství). Český král byl nejprve spřátelen s Fridrichem Štaufským, ovšem mj. v důsledku střetu jejich zájmů týkajících se babenberského dědictví došlo k příklonu k papeži, byť zprvu poněkud vlažnému. V květnu roku 1246 byl v návaznosti na sesazení Fridricha II. zvolen římský vzdorokrál – Jindřich Raspe, durynský lantkrabě. Tento okamžik jako by symbolizoval problémy, které Říši ovládnou až do roku 1273, tedy do nástupu Rudolfa Habsburského – slabá vláda římských králů, volba vzdorokrálů apod.
Vraťme se ale do Čech. Po smrti kralevice Vladislava a úspěšně zvládnutém povstání druhého syna se král Václav plně soustředil na babenberskou otázku, v níž pochopitelně nebyl jediným zájemcem – po odpadnutí některých soupeřů zůstalzejména uherský král. Část rakouské šlechty se snažila zabránit zmatkům v zemi žádostí k českému králi, s jehož pomocí se roku 1251 vlády v Rakousích ujal jeho syn Přemysl, jenž ji podpořil v únoru roku 1252 sňatkem s Markétou Babenberskou, sestrou posledního babenberského vévody Fridricha Bojovného a tetou Gertrudy. První léta se nesla ve znamení pacifikace Rakouska zejména proti uherskému králi Bélovi IV., což předznamenalo i další vývoj ve středoevropské oblasti.
Podívejme se na situaci v okolních zemích, nejprve na státy, jejichž vládnoucí rody byly s Přemyslovci blíže spřízněny. Přemyslovy sestry byly provdány do poměrně nedalekých Míšeňska a Braniborska, Anna si vzala Jindřicha Jasného, Božena Otu Askánského, s nimiž Přemysl již jako král spolupracoval. Dolnoslezské vévodství, jehož vládci byli spřízněni s Přemyslovci přes princeznu Annu, sestru Václava I. a manželku Jindřicha II. Pobožného, který zahynul v bitvě u Lehnice roku 1241, se zmítalo v bojích mezi jednotlivými syny právě Anny a Jindřicha II. a ztrácelo svou silnou mezinárodní pozici, nicméně ani tato skutečnost nepřerušila kladné styky mezi Přemyslovci a touto větví Piastovců. Jako klíčové, zejména s ohledem na Přemyslovu expanzi do alpských zemí, se ukázalo příbuzenské spojenectví s korutanskými bratry Oldřichem a Filipem, syny Judity České, sestry Václava I., a Bernarda Korutanského.
Z hlediska další Přemyslovy evropské politiky byli důležití zejména reprezentanti Bavorska a Uher; s oběma státy vedl český král několik válek. Prvním velkým soupeřem byl Ota Falcký, tchán dalšího římského krále Konráda IV., syna Fridricha II. Ten vystupoval jako správce Říše právě v zastoupení Konráda IV., čehož se snažil využít mj. proti Přemyslovi v boji o babenberské dědictví. Na tradiční spory mezi Bavorskem a Českým královstvím došlo i za vlády jednoho z Otových synů, Jindřicha Dolnobavorského, mj. z důvodu, že Jindřichovou manželkou byla dcera dalšího Přemyslova rivala, uherského krále Bély IV.
Přemysl Otakar II. (Liber fundationum monasterii Zwettlensis)
Pokud tedy vše shrneme, Přemysl se ujal vlády v Českém království po smrti svého otce na podzim roku 1253 již jako markrabě moravský a vévoda rakouský (a titulárně i vévoda štýrský), mladý, leč na svá léta poměrně zkušený politik, v situaci, která sice nebyla zcela ideální (spory v Říši, rozsáhlé česko-rakouské soustátí apod.), nicméně v naprosto stabilní pozici, která umožňovala pozdější růst českého státu i Přemysla jako politika. Stav státu, v němž jej Přemyslovi přenechal jeho otec, byl velice dobrý, on sám nemusel řešit problémy, které existovaly v době nástupu na trůn všech jeho předchůdců. Nikdo nezpochybňoval Přemyslovo právo na vládu (byl jediným legitimním dědicem), římský panovník nezasahoval do vnitřních záležitostí státu (a ani se o to příliš nesnažil). České království mělo v Evropě neotřesitelnou pozici, Přemysl se tak mohl zaměřit na další cíle, o nichž se některým jeho předchůdcům ani nesnilo – expanze do okolních zemí, křížové výpravy k Baltu, snad i římská koruna… Jestli své možnosti a určitá očekávání splnil, musí posoudit každý sám.