Arnošt z Pardubic nebyl třetím ...

Petr Povolný
Šlechta
I když mě lucemburské období nikdy nepřitahovalo, přečetl jsem si monografii věnovanou prvnímu pražskému arcibiskupovi. Zajímalo mě, jak si autorka poradila s původem arcibiskupova rodu a možnými dozvuky předchozí éry.

Zdeňka Hledíková se zaměřila i na arcibiskupovo křestní jméno, které se u nás objevovalo pouze výjimečně. Popsala cestu jména mezi křesťanské světce a možnou časovou posloupnost jeho šíření ve středoevropském prostoru. Následně konstatovala, že právě osoba prvního pražského arcibiskupa přispěla k jeho větší popularitě. Podle autorky byl Arnošt z Pardubic, po stejnojmenném otci a Arnoštovi z Rovné (Robné), teprve třetím nositelem jména zaznamenaným v pramenech.1 Z hlediska celkového vyznění knihy to je marginálie, ale písemné prameny toto tvrzení vyvrací.2

Překvapilo mě, že si autorka při svém odborném zaměření nevzpomněla na Arnošta, bratra zakladatele tepelského kláštera. Patrně jediného obecněji známého držitele jména před Arnoštem z Pardubic. Z diplomatáře zjistíte, že ani on nebyl naším prvním doloženým Arnoštem. Překvapivé prvenství patří Přemyslovcům, respektive jejich moravské větvi.Ernest filius Conradi Moraviensis comitis svědčil na dvou listinách z roku 1156. Na tohoto málo známého Přemyslovce jsem si vůbec nevzpomněl, i když jsem už na něj v literatuře narazil.3

První nepřemyslovský nositel jména, číšník pražského biskupa Fridricha (1168-1179), svědčí na listině z roku 1177. Biskup Fridrich byl příbuzný královny Judity Durynské a nemůžeme tedy vyloučit, že i číšník pocházel z německy mluvícího prostoru. Jeho objevení odstartovalo první „vrcholné období" výskytu jména v pramenech. Mezi léty 1183-1195(7?) svědčí několik potencionálních nositelů jména.4 Ovšem existuje velmi reálná možnost, že se za všemi ukrývá bratr Hroznaty Tepelského.

Někteří nositelé jména nám zanechali svoji stopu v české krajině. A navíc je možné, že jimi byli právě biskupův číšník a bratr tepelského fundátora, alespoň některé indicie to nevylučují. V severozápadním sousedství Červené Řečice leží Arneštovice (původně Arnoštovice), které jsou mylně spojovány s osobou prvního pražského arcibiskupa. Avšak jako daleko zajímavější původce názvu lokality se jeví biskupův číšník Arnošt, žijící ve druhé polovině 12. století. Právě do této doby, nebo nejpozději do počátku 13. století, je nejen z toponomastických hledisek kladen jejich vznik. Obec nepatřila k červenořečickému biskupskému panství, jehož hranice musely být od počátku jasně identifikovatelné. Nebyla centrem samostatného statku a nevzniklo zde panské sídlo, také proto se v písemných pramenech objevila až roku 1403. Předpokládá se, že nejpozději od konce 13. století náležela vladykům z Loutkova (dnes součást Hořepníku), poprvé doloženým roku 1316.5

Jediné dnešní Arnoštovice leží nepřekvapivě v sousedství Smilkova, který zakladatel tepelského konventu daroval spřízněnému Hrděborovi ze Všerub.Smilcoviz byly umísťovány i na Lounsko, ale důkazy o působení Hroznatovců v okolí rozhodly pro středočeský Smilkov. Necelých jedenáct kilometrů severovýchodně najdete Ouběnice a v pozůstatcích zdejší tvrze bylo v polovině 19. století objeveno pečetidlo s erbem tří jeleních paroží, dnes bohužel ztracené. Nejpozději před polovinou 14. století zde sídlila větev rozrodu Hroznatovců, jenž nemusela být totožná se zakladateli obce a budovateli zdejšího kostela. Podle tamějšího rodáka, historika Josefa Petráně, mohli obec založit osadníci ze stejnojmenné lokality ležící u Příbrami. Snad součásti újezdu, který roku 1216 prodal Hroznata Tepelský pražskému biskupství. A pouze sedm kilometrů jihovýchodně leží Miličín, jehož držitelé užívali v osmdesátých let 13. století jednu z variant erbu Jetřicha z Krašova.6

Třinácté století je až do osmdesátých let na Arnošty chudé. Podle dosavadních názorů zemřel bratr Hroznaty Tepelského zřejmě ještě před koncem 12. století, nebo nejpozději počátkem století následujícího. Čímž se vysvětluje jeho nepřítomnost mezi svědky tzv. Hroznatovy závěti a její panovnické konfirmace z roku 1197. Tohle vysvětlení zní sice logicky, jenže Jaromír Kincl upozorňuje, že nejstarší testamenty z českých zemí se jen zcela výjimečně zmiňují o osobách příbuzných. Proto nemůžeme vyloučit, že i na královské listině pro Teplou, z roku 1201, svědčí fundátorův bratr. Hroznata mezitím z blíže neznámého důvodu oblékl řeholní roucho a stal se pouhým proboštem „svého" kláštera. Jakýsi Arnošt se objevil i na falzu ostrovských benediktinů, vročeném do roku 1205, avšak zhotoveném až počátkem 14. století.7

Pokud se následně bratr tepelského probošta nevydal dělat kariéru do Olomouce, objevuje se nám na Moravě nový nositel jména. Otázkou je, zda nemohl být totožný s kterýmsi Arnoštem konce 12. století. Moravský Arnošt vystupuje na dvou listinách Přemysla Otakara I., které byly sepsány roku 1207 a určeny olomouckému biskupství. Zatímco na první zahajuje olomoucký komorník Arnošt řadu laických svědků, na druhé je zapsán bez funkce, když mu připadlo čtvrté místo za významnějšími Čechy. Protože tou dobou olomoucký úděl spravoval přímo český král, mohl i olomoucký komorník pocházet z Čech. Nebylo by to nic překvapivého, protože od poloviny 12. století považovali pražští vládci Olomoucko za svůj majetek a posílali sem své syny, aby zde získali vládní praxi. S nimi přicházeli i jejich družiny, a proto se u velké části zdejší šlechty předpokládá český původ. Také nemusí být pouhou náhodou, že na obou listinách je za ním uveden jakýsi Vilém. Dvojice se objevuje i na falzu určeném olomouckému biskupství a vročeném do roku 1234. Falzátor se zřejmě inspiroval pravými listinami z roku 1207 a Arnoštovi ponechal nejen funkci, ale také jeho souseda Viléma.8

Avšak Vilémů je v pramenech nepoměrně více a bezpečně je rozlišit je prakticky nemožné. Editor diplomatáře považoval stejnojmenné svědky za dvě různé osoby. Viléma označeného pouze osobním jménem pokládal za Moravana, aniž by mu přiřadil další listiny. Druhého Viléma, charakterizovaného výrazem Vsich, považoval za předka Hroznaty z Úžic. S touto domněnkou jsem se zatím nikde nesetkal a nevzpomínám si, že by s ní někdo polemizoval. V literatuře, která se věnuje 13. století, oblasti působení posázavských Kouniců, nebo samotnému Hroznatovi z Úžic, tuto informaci nenajdete.9

Další Arnošt se v pramenech objevuje roku 1214 a to dokonce společně s bratrem Ivanem, což přispívá k možnosti jeho identifikace. Sourozenci jsou společně zachyceni pouze na dvou panovnických listinách, vydaných v Praze a určených cisterciákům ze západočeských Plas. Nepřekvapí, když ve svědečné řadě složené z předních velmožů zaujali bratři poslední místo. Zatímco Vítkovci se mezi svědky ocitli spíše náhodou o majetkových zájmech Milhosticů a Hrabišiců, v sousedství Anežčina daru, není pochyb. Nejjednodušším vysvětlením přítomnosti bratrů v tak vybrané společnosti je sousedství jejich majetku a majetku rodu z Potvorova, respektive plaského kláštera. Tzv. Gumpoldici nepatřili do absolutní špičky velmožských rodů, ale za „druhou ligu" je v této době považovat můžeme. S bratry se opět setkáváme až na listině z roku 1229, která konventu potvrzuje darování vsi Všehrdy. Většina svědčících laiků je spjata s oblastí západních Čech, včetně plzeňského komorníka Ratmíra a pražského komorníka Zdislava. Svědkové náleželi k lokální nobilitě, sídlící nejspíše v okolí darované vsi, přestože některé predikáty zůstávají nejasné. Domnívám se, že Ivanova bratra nelze ztotožnit s Arnoštem svědčícím pro Teplou (1201), ani s olomouckým komorníkem (1207). Svědečná řada listiny z roku 1201 je přehlídkou známých velmožů, mezi které nepochybně patřil i Arnošt. Olomouckým komorníkem mohl být, v nejisté době počátku 13. století, pouze králi blízký muž a jeho zmizení z pramenů lze vysvětlit snad pouze úmrtím.10

Rodová příslušnost bratrů Arnošta a Ivana není námětem článku, ale je lákavé se pokusit ji alespoň poodhalit. Protože nejsou označeni predikátem, musel být pro středověké písaře důležitý především jejich bratrský vztah. Zvláště, když jejich současníky byli bratři Vyšemír a Ivan, předkové pánů z Blatné, větve Bavoroviců. Zároveň může oba rody spojovat výskyt neobvyklého osobního jména Ivan. Oblast působnosti bratrů a další okolnosti umožňují pokládat je za možné příslušníky rodu z Nečtin, později nazývaných Benedové z Nečtin. Rod byl už Augustem Sedláčkem považován za větev Bavoroviců a jeho první příslušník je v pramenech zachycen již koncem 12. století. Původní podoba rodového erbu je shodná s erbem pánů ze Strakonic, i když tinktury neznáme. Navíc příslušníci rodu nosili od počátku osobní jména typická pro Bavorovice: Bavor, Ivan, Předota a Vyšemír. Nečtiny sousedí nejen s původními statky Gumpoldiců (plaského konventu), ale také s johanitským Manětínem, u něhož leželo malé zboží Bavorů ze Strakonic, jehož původ je nejasný. Pokud přijmeme předpoklad Miloslava Svobody, podle kterého Ivan (z Blatné) zemřel před rokem 1235, zůstává jediným kandidátem na druhého zvíkovského purkrabího Arnoštův bratr. Protože dalšího nositele křestního jména Ivan diplomatář nenabízi. Ivanovo působení na Zvíkově považuje Miloslav Sovadina, analogicky k situaci několika dalších purkrabství, za nepřímý důkaz jeho příbuzenství s purkrabím Konrádem z rodu pánů z Janovic.11

To už se ale ocitáme ve třicátých letech 13. století, kdy se v pramenech mihnou dva Arnoštové. První byl otcem Hroznaty a druhý synem Viléma a snad právě toho Viléma, který byl v roce 1207 opakovaně zapsán za olomouckým komorníkem Arnoštem. Ten mohl předat, prostřednictvím nám neznámého sňatkového spojení, své jméno Vilémovu synovi. Tuto úvahu podporuje především nevelký počet doložených nositelů osobního jména Arnošt, ale jsou zde i další zajímavé indicie. Na listině z roku 1234 figuruje před Arnoštem synem Vilémovým Hroznata z Poděbrad, jehož otcem mohl být Arnošt, někdy ztotožňovaný s bratrem tepelského fundátora. Ještě před několika odstavci by mě to nenapadlo, ale vlastně nevidím žádný vážný důvod, proč by bratr Hroznaty Tepelského nemohl zastávat funkci olomouckého komorníka.12 Z časového hlediska to není problém a jeho předpokládané dřívější úmrtí nemá oporu v pramenech, takže to je pouze hypotéza, na kterou jsme si zvykli. Potom není vyloučeno, že Hroznata z Poděbrad a Arnošt syn Vilémův byli v ideálním případě bratranci. A snad to i vysvětluje, proč jeden ze synů Hroznaty z Poděbrad nosil jméno Vilém.

První držitele Poděbrad máme jistě doloženy pouze ve dvou generacích, vše ostatní jsou hypotézy. Podle výpovědi svědečných řad patřili páni z Poděbrad ke špičce naší nobility. Josef Žemlička sice tvrdí, že byli větví erbu žebříku, ale žádná pečeť rodu se nezachovala. Za předky pánů z Choustníka jsou považováni díky středověkým narativním pramenům, které ale vznikly bezmála sto let od poslední zmínky o Vilémovi z Poděbrad. Což jistě nezvyšuju důvěru v jejich vypovídací hodnotu. Rovněž ztotožnění Beneše z Poděbrad s Benešem z Choustníka má řadu slabých míst, stačí porovnat údaje z diplomatáře.13 A tak nelze vyloučit, že páni z Poděbrad byli potomky hlavní větve Hroznatovců, která patrně vymřela počátkem šedesátých let 13. století.

Arnošt syn Vilémův se v pramenech objevil pouze roku 1234 a za příznivých okolností mohl být dokonce totožný s olomouckým komorníkem z roku 1207, i když to nepovažuji za pravděpodobné. Lze jen těžko vysvětlit, proč se po více jak dvě desetiletí neobjevil v pramenech a proč po působení v Olomouci nezískal další hodnost. Zajímavou možnost Arnoštovi alespoň hypotetické identifikace nabízí úvaha Jana Škvrňáka, který považuje Viléma syna Svatoslavova za vnuka Viléma z Pulína. Pokud to spojíme s předpokladem Gustava Fridricha, ocitl by se ve svědečné řadě před vnukem Viléma z Pulína Vilémův syn Arnošt, patřící do posázavské větve Kouniců. Pak by sousedství Hroznaty z Poděbrad, Arnošta syna Vilémova a Viléma syna Svatoslavova dávalo smysl. Při bližším pohledu se většina české části svědečné řady rozpadá do jakýchsi příbuzenských buněk a jednu z nich mohla tvořit i tato trojice. Před níž jsou zapsáni Ronovci a následují předpokládaní bratranci Jan (z Polné) s Přibyslavem (z Křižanova).14

Pochopitelně je celá tato konstrukce pouze hrou, založenou na více méně logické úvaze, odpovídající několika zmínkám v písemných pramenech a často protichůdných hypotézách historiků. Pokud ale není úplně zcestná, můžeme středověkému písaři poděkovat, protože v pramenech se už nikdo z nich neobjevil. U vnuka prvního „moravského magnáta" a možného synovce tepelského fundátora to lze vysvětlit jejich úmrtím. Vilém syn Svatoslavův se objevil naposledy ve formuláři z roku 1237 a Hroznata z Poděbrad v jisté listině z roku 1235 a nejisté o rok později, což ovšem nic nemění. Pokud, měl Arnošt za kmotra někdejšího olomouckého komorníka, byl podstatně mladší nežli jeho předpokládaný bratranec Hroznata z Poděbrad. Důsledkem těchto úvah je mimochodem také možnost, že právě Arnošt syn Vilémův byl otcem známého Hroznaty z Úžic, jehož narození se klade do první poloviny čtyřicátých let 13. století.15

Opusťme první polovinu 13. století a přesuňme se do roku 1269, kdy se na Moravě objevuje další nositel jména Arnošt. V tomto roce dosvědčili blíže neznámí bratři Arnošt a Zdislav z Lukovan donaci, svého souseda Černína z Popovic, klášteru cisterciaček v nedalekých Oslavanech. Černín daroval konventu majetek v dnes zaniklé vsi Studyni, ležící nedaleko jeho predikátního sídla, potažmo Lukovan. O tomto daru a jeho dalších okolnostech najdete překvapivě bohaté informace v literatuře. Příslušníci rodu z Lukovan pravděpodobně ve vsi vystavěli pozdně románský tribunový kostel sv. Václava, řazený do první poloviny 13. století.16 Zmínění bratři zřejmě neměli potomky, protože lokalita se již v predikátech neobjevuje a není v ní zaznamenána existence šlechtického sídla.

Od osmdesátých let 13. století jsou v pramenech zachyceni další nositelé jména, byť jde výhradně o příslušníky rozrodu Kouniců. Výskyt jména u několika rodových větví nedokážu vysvětlit a je otázkou, zda to lze považovat za náhodu. Je to zajímavé, protože neznáme žádného kounického praotce, jenž by byl nositelem tohoto jména a založil tak rodovou tradici. Prvním z nich je Arnošt, již dospělý syn Hroznaty z Úžic, svědčící na listině z roku 1286. Hroznata se proslavil především jako švagr známého Záviše z Falkenštejna, po jehož pádu se významně podílel na povstání proti králi Václavovi II. V důsledku čehož byly Hroznatovi a jeho synům po potlačení povstání, z rozhodnutí zemského soudu, roku 1291 zkonfiskovány veškeré statky. Přesto považuje i současná literatura jeho syna Arnošta za předka rodu Černčických z Kácova. Podle ní měl Arnošt odejít někdy na přelomu 13. a 14. století z rodových posázavských statků, v souvislosti s jejich záborem a usadit se na střední Metuji. Centrem malého panství se stala farní ves Černčice, ležící na okraji staré sídelní oblasti. Arnošt z Černčic je doložen roku 1318 a snad mu patřilo pečetidlo nalezené v 19. století při likvidaci zdejšího tvrziště. Pečetidlo je kladeno do starší části 14. století a jeho majitel je v opisu označen jako Arnošt z Talmberka. Vše navíc komplikují dva rozdílné pohledy na počátky pánů z Talmberka. Zatímco Libor Jan a starší literatura považuje předka rodu Viléma za jednoho ze synů Hroznaty z Úžic, Vojtěch Vaněk pokládá Viléma za velmi blízkého příbuzného, snad synovce či bratra. Jako pravděpodobnější se mi jeví varianta Vojtěcha Vaňka, která je logičtější a více reflektuje informace písemných pramenů. Černčičtí z Kácova byli větví posázavských Kouniců a zřejmě potomky pana Viléma, který se roku 1297 psal z Talmberka a byl přísedícím zemského soudu.17

Roku 1289 je ve třech listinách zachycena obnova staré donace oslavanským cisterciačkám, kterou učinil Arnošt z Rudíkova, syn Heřmana z Rudíkova. Avšak podle falza vročeného do roku 1234, které je považováno za obsahově hodnověrné, byl prvotním donátorem Arnoštův dědeček Heřman z Rudíkova. Listiny osvětlují Arnoštovi rodinné poměry a zaznamenávají tři generace rodu. Listinou vydanou 23. 10. 1289 v Brně, vyslovila s darem souhlas nejen Arnoštova matka Kunhuta, ale také sestra Dymuda a bratr Heřman. A právě dodnes dochovaná pečeť je nezpochybnitelným důkazem příslušnosti rodiny k rozrodu Kouniců. Tento akt potvrzuje listina moravského podkomořího Matouše z Černé Hory, vydaná ve stejný den na stejném místě, která se ve sporu odvolává na tvrzení babičky uvedených sourozenců.18 Paní Jitka, pocházející z nám neznámého rodu, tedy zřejmě v době vydání listiny ještě žila.

Dostali jsme se do první poloviny 14. století, kdy se měli v pramenech objevit první tři nositelé osobního jména Arnošt, což jak víme neodpovídá skutečnosti. Roku 1322 byli Arnošt a Záviš z Robné (Rovné) ručiteli a zároveň svědky dvou listin, potvrzujících prodej choustnického panství Petrovi z Rožmberka. Sourozenci patřili k podorlické větvi Kouniců a na listinách vystupují jako strýcové Beneše a Jana z Choustníka, kteří se po prodeji panství přesunuli do východních Čech. Bratři z Robné patřili do mocenské skupiny Petra z Rožmberka a jméno jednoho z nich umožňuje dokonce uvažovat o možném příbuzenském spojení s někdejšími krumlovskými pány.19

A pak už se v pramenech objevují budoucí páni z Pardubic, kteří byli teprve na počátku svého vzestupu. Nevíme, jak se osobní jméno Arnošt dostalo do jejich řád, ale první pražský arcibiskup byl bezesporu jeho nejslavnějším nositelem a nejvýznamnějším členem rodu.

  1. Hledíková Zdeňka: Arnošt z Pardubic (dále jen Arnošt z Pardubic), Vyšehrad 2008, s. 11-19, 220. ↩︎

  2. CDB I., s. 483; CDB II., s. 448. ↩︎

  3. Žemlička Josef: Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského (dále jen Rod), Západočeský historický sborník 4/1998, s. 15, 27, 29, 30, 37. Wihoda Martin: Morava v době knížecí 906-1197, NLN 2010, s. 245. CDB I., č. 173, s. 174; č. 175, s. 175. Kolektiv: Sága moravských Přemyslovců, s. 45. Vlastivědné muzeum Olomouc, 2006. ↩︎

  4. CDB I., č. 280, s. 247, s. 483. Novotný Václav: České dějiny 1.2, Praha 1913, s. 966-967. ↩︎

  5. Do přelomu 14 a 15. století se v písemných pramenech objevilo několik lokalit, jejichž název je odvozen od osobního jména Arnošt. Do dnešních dnů ale zbyly pouze dvě. Profous Antonín: Místní jména v Čechách, díl I., s. 14, 16, 18.

    Původcem této spekulace, kterou objevíte i na Wikipedii, je zřejmě současná turistická literatura. David Petr: Velká turistická encyklopedie. Vysočina, s. 8, Knižní klub 2009. Martínek Zdeněk a kolektiv: Pelhřimov, NLN 2014, s. 49.

    Biskupské panství bylo jasně vymezeno přírodními útvary, představy o jakési středověké majetkové anarchii jsou nesmysl. Boháč Zdeněk: Pozemková držba pražského arcibiskupství v době předhusitské, Historická geografie 18/1979, s. 182. Nejvíce informací o této doméně naleznete Josefa Dobiáše: Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí I., Muzejní spolek 1928; Martínek Zdeněk a kolektiv: Pelhřimov, NLN 2014. Sedláček August.: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl IV., Argo 1995; s. 345, 347, 348. Rozsah sousedního hořepnického panství známe díky listině Václava II. z roku 1299. Jan Libor: Václav II. (dále jen Václav II.), Argo 2015, s. 268-270. ↩︎

  6. Rod, s. 3O-33. Překlad listiny naleznete např. na stránkách kláštera v Teplé: http://www.klastertepla.cz/klaster/blahoslaveny-hroznata/o-bl-hroznatovi.html?start=7 Boháč Zdeněk: Dějiny osídlení středního Povltaví v době předhusitské, Zemědělské muzeum Ústavu vědeckotechnických informací 1978; Hejna Antonín: Vývoj osídlení v dolním Posázaví a na Benešovsku v době přemyslovské, Archaeologia historica 7/1982, s. 185-195. Petráň Josef: Příběh Ouběnic, NLN 2001. ↩︎

  7. Haubertová Květoslava: O nejstarších tepelských listinách, Statní oblastní archiv v Plzni 1981 (dále jen O nejstarších), s. 3. CDB I., č. 357, s. 323; č. 358, s. 325. Kincl Jaromír: Dva testamenty šlechtice Kojaty, Acta Universitatis Carolinae - juridica 3, 1978, s. 306-307. Rod, s. 31. CDB II., č. 27, s. 24-25. Většinu svědčících není problém ztotožnit s nejmocnějšími velmoži, známými i z dalších listin. V CDB II. rozdělil editor jméno Arnošt pod dvě hesla: Arnust - s. 448 a Ernestus - s. 473.

    Zatímco v roce 1197 byl Hroznata ještě mocným velmožem v době vydání listiny Přemysla Otakara I. byl již mnichem. A jak soudí Petr Kubín, možná právě díky svému vztahu k panovníkovi. Kubín Petr: Blahoslavený Hroznata, Vyšehrad 2000, s. 158, 164-165.

    CDB II., č. 359, s. 383. Podle autora vzniklo falzum kompilací dřívějších majetkových zisků zaznamenaných ve formě pamětních zápisů. Boháč Zdeněk: Ostrov, tisíciletá historie zmařeného kláštera, Regionální muzeum v Jílovém u Prahy 1999, s. 8. ↩︎

  8. Někdy před rokem 1207 převzal Arnošt úřad olomouckého komorníka, když před ním zde kolem roku 1201 působil Bohuslav a ve druhém desetiletí 13. století Bavor. Wihoda Martin: Vladislav Jindřich (dále jen Vladislav Jindřich), Matice moravská 2007, s. 100, 140,211. CDB II., č. 59, s. 54; č. 60, s. 56. Před ním je uveden Jaroslav, patrně z rozrodu Buziců, dále Hrabišic Slavek a samozřejmě tehdy nepostradatelný Drslavic Černín. Wihoda Martin: Morava v době knížecí, NLN 2010, s. 256-260. CDB III/3., č. 265, s. 374. ↩︎

  9. CDB II., s. 478-479, s. 534, č. 60, s. 56, s. 478, č. 59, s. 54-55, Podle rejstříku: Vsich (Úžic = filius domini Už), CDB II., s. 478. Románský kostel v Úžicích je stále datován do ¼ 13., což zpětně určuje i dobu usazení posázavské větve Kouniců. Merhautová Anežka: Raně středověká architektura v Čechách, Academia 1971, s. 348. Dějiny východních Čech v pravěku a středověku, NLN 2009, s. 262, 347, 419. Polách Jaroslav: Páni z Krumlova, Veduta 2014, s. 243. Vaněk Vojtěch: Hroznata z Úžic (dále jen Hroznata z Úžic), Sázavsko 7/2000, s. 14-21. Vaněk Vojtěch: Kamenný muž u Mrchojed a Hradiště Hroznaty z Úžic, Archeologie ve středních Čechách 12/2008, s. 701-715. ↩︎

  10. Vztah plaského konventu a panovníka vyvrcholil za vlády krále Václava I., i když velmi dobré vztahy měl nejen s jeho otcem ale i synem. Někdejší „plzeňský" vévoda měl oblast navazující na přemyslovský lovecký hvozd ve velké oblibě. Charvátová Kateřina: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420, Fundace 12. století, Karolinum 2013, s. 235. CDB II., č. 113, s. 108.

    Pochopitelně nelze vyloučit sňatkové spojení rodu z Potvorova s Milhostici a Hrabišici, či uvedenými bratry. Vždyť pravděpodobně i Švábenicové vyženili zdejší statky od mostecké větve Hrabišiců. Papajík David: Švábenicové, NLN 2009, s. 111-112.

    Velímský Tomáš: Exegi monumentum. Svědectví pozdně románského tribunového kostela sv. Mikuláše v Potvorově, s. 67-84. Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti, NLN 2011.

    CDB II., č. 332, s. 341. Bratři Vlček, Vícemil a Jindřich ze Zvíkova svědčící na listině, nejsou dnes pokládáni za první purkrabí hradu Zvíkova, ale predikát je spojován se západočeským Zvíkovcem. Kolektiv: Královská založení na jihu Čech, NPÚ 2016, s. 16-17.

    Plzeňský komorník Ratmír je zřejmě totožný s Ratmírem ze Skviřína, pokládaným za prvního jistého předka Švamberků. Smetáková Petra: Švamberkové. Počátky dějin rodu erbu labutě, s. 466-468. Ve znamení zemí Koruny české, Casablanca 2006, s. 463-475. Zajímavou postavou je (podkomoří, nejvyšší komorník) Zdislav (Kostka) z Darové, který udělal kariéru na dvoře Přemysla Otakar I. a jeho syna Václava I. Dvořáčková-Malá Dana: Curia ducis, curia regis, Historický ústav 2011, s. 309.

    Wlsco de Zuekow (ze Zvíkova/Zvíkovce), Wecemilus et Heinricus frater eius, Zulizlaus de Kniwan (?), Iwanus et Ernestus fratres, Sdezlaus de Sista (Čistá); Sovadina Miloslav: Dvůr Václava I., Sborník archivních prací 1/1995, s. 3-40. Bratři ze Zvíkova/Zvíkovce se v listinách Václava I. vyskytovali pravidelně v letech 1229-1240. Dvůr Václava I., s. 18. Jméno Sulislav máme doloženo u rodu z Lozy, ze kterého mohla pocházet paní Anežka z Potvorova a který byl sousedem Gumpoldiců. Velímský Tomáš: Exegi monumentum. Svědectví pozdně románského tribunového kostela sv. Mikuláše v Potvorově, Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti, NLN 2011, s. 80-81.

    CDB II., č. 27, s. 25. ↩︎

  11. Svoboda Miloslav: Páni ze Strakonic (dále jen Páni ze Strakonic), NLN 2010, s. 39-44. Sedláček August: Hrady, zámky a tvrze království českého, XIII., s. 202-203, 205, 214. Zatím nejvíce údajů o rodu z Nečtin a jeho možné odnoži z Březína shromáždili autoři v jednom z dílů edice Zapomenuté hrady, tvrze a místa. Rožmberský Petr, Novobilský Milan, Mikota Petr: Josefa Milera Neznámé hrady severního Plzeňska, Nakladatelství ing. Petr Mikota, Plzeň 1999, s. 14-25. Nejstarší pečeť pochází z roku 1324 a u August Sedláčka jsem ji neobjevil. Přivěsil ji patrně nejvýznamnější člen rodu, břevnovského opat Bavor z Nečtin. Milec Miroslav: Pečeti rodů se znamením střely, Jihočeský herold 2/2013, s. 23. Dostupné i on-line: https://docplayer.cz/28180421-Jihocesky-herold-casopis-o-historii-a-pomocnych-vedach-historickych-benedove-z-nectin.html

    Páni ze Strakonic, s. 218-219. Opačný názor zastává Miloslav Sovadina, který pokládá druhého purkrabího Ivana za bratra Vyšemíra (z Blatné). Dvůr Václava I., s. 12. Podle Miloslava Svobody je Vyšemírův bratr Ivan totožný s Ivanem synem Klušny. Páni ze Strakonic, s. 24. Dvůr Václava I., s. 12. ↩︎

  12. CDB III/4, s. 25. Bereme-li v potaz osoby světské. CDB III/1, č. 85, s. 92. Hroznatu z Poděbrad ztotožnil s Hroznatou synem Arnoštovým již Miloslav Sovadina ve své studii, která se zabývala dvorem Václava I. Z časových důvodů však do ní nezahrnul listinu Přemysla Otakara I. z roku 1230, pro plaské cisterciáky, ve které je také uveden Hroznata syn Arnoštův. I když předpokládám, že i tohoto muže by autor ztotožnil s Hroznatou z Poděbrad. Dvůr Václava I., s. 18-19. Naopak ztotožnění obou mužů vylučuje Josef Žemlička. Rod, s. 30. August Sedláček měnil názor v průběhu vydávání jednotlivých svazků legendárních Hradů.

    Snad kromě hypotézy Petra Kubína, podle níž byl hlavním důvodem vstupu Hroznaty do kláštera strach z pomsty Přemysla Otakara I. Ale sám autor přiznává, že i toto řešení má slabiny. Podle mě vůbec nevysvětluje, proč se cílem pomsty panovníka nestali daleko více angažovaní velmoži, kteří běžně přecházeli od jednoho uchazeče o trůn ke druhému. Kubín Petr: Blahoslavený Hroznata, Vyšehrad 2000, s. 157-166, 202. ↩︎

  13. Za jisté členy rodu lze pokládat pouze Hroznatu z Poděbrad a jeho syny Beneše s Vilémem, ale rozhodně ne pány z Choustníka, jak činí Josef Žemlička. Žemlička Josef: Přemysl Otakar II., NLN 2011, s. 369-371. Shodný erb s pány z Kostomlat/Choustníka je jedním z hlavních argumentů uváděných Josefem Žemličkou. Bohužel se žádná pečeť poděbradských nedochovala, a tak je za ni vydávána pečeť pánů z Kostomlat. Protože ani pečeť choustnických se nedochovala a jejich erb známe pouze zprostředkovaně. Žemlička Josef: Přemysl Otakar II., NLN 2011, s. 370.

    Poděbradské jako předky choustnických nezná tak řečený Dalimil, primárním zdrojem této hypotézy je dílo opata Neplacha, který svoji kroniku vytvořil pravděpodobně roku 1360. Kroniky doby Karla IV., Svoboda 1987, s. 583-585. Vilém z Poděbrad svědčil v letech 1255-1262 na řadě listin Přemysla Otakara II. a jeho zmizení bylo zřejmě důsledkem náhlého úmrtí. CDB V/4, s. 261.

    Beneš z Poděbrad svědčil pouze s bratrem Vilémem roku 1250 a sourozence téměř jistě zmiňuje ještě královská listina z roku 1253. CDB IV/1, č. 182, s. 333; CDB IV/1, č. 266, s. 455. Ale Beneš z Choustníka se v pramenech objevuje poprvé až roku 1282, je stoupencem Záviše z Falkenštejna a mizí z nich po jeho pádu. CDB VI/1, č. 207, s. 258. ↩︎

  14. Škvrňák Jan: Vilém z Pulína-první moravský „magnát." Na hradech a tvrzích, NLN 2019, s. 24. Do těchto „příbuzenských buněk" nezapadá komorník Zdislav (Zdislav Kostka z Darové) a za ním následující Břetislav, patřící k Drslavicům, předek rodu Švihovských z Rýzmburka. I když ani mezi oběma západočeskými šlechtici nelze jakýsi příbuzenský vztah zcela vyloučit. Dvůr Václava I., s. 17.

    K Janovi z Polné a Přibyslavovi z Křižanova, Měřínský Zdeněk: Rakouský rod pánů z Trnavy (Thürnau) a jejich vztah k Moravě, Časopis Matice moravské 1/1997, s. 86. O Janovi z Polné informuji souhrnně Dějiny východních Čech v pravěku a středověku, NLN 2009, s. 770. ↩︎

  15. CDB III/1, č. 105, s. 125; č. 130 s. 165. S datováním listiny měl problémy už Gustav Friedrich a Sáša Dušková ji v jedné ze svých studií označila jako konfirmaci listiny, která nikdy neexistovala. Dušková Sáša: “Confectum per manum” v listinách Václava I., Český časopis historický 2/1960, s. 50.

    Hroznata svědčí poprvé na listině z roku 1223, vydané pražským biskupem Pelhřimem, která potvrzuje donaci jeho souseda Sezemy z Kostomlat konventu ve Vilémově. CDB II, č. 252, s. 242. Vojtěch Vaněk předpokládá, že Hroznatovi z Úžic bylo roku 1284, kdy se poprvé objevil v pramenech, přinejmenším čtyřicet let. Protože už o dva roky později je doložen i jeho dospělý syn Arnošt. Hroznata z Úžic, s. 15. ↩︎

  16. CDB V/2, č. 600, s. 196; č. 601, s. 198. Kláštery, panovník a zakladatelé na středověké Moravě, Matice moravská 2005, s. 77-78. Sviták Zbyněk, Krmíčková Helena: O lokalizaci místního jména “Pyspiz” (In margine CDB VI), Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: řada historická (C) 2002, s. 55-57. Sviták Zbyněk: Oslavanský klášter a cúda z 21. května 1288, Studia historica brunensia 1/2015, s. 106-108. Přehled vývoje klášterního majetku podává diplomová práce Jitky Hričkové z roku 2010, která je dostupná on-line: Cisterciácký klášter Vallis sanctae Mariae v Oslavanech a jeho hospodářský vývoj v letech 1225-1471, s. 17. Katalog NPÚ, dostupné on-line: https://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-vaclava-14798193 ↩︎

  17. RBM II, č. 1367, s. 589. Kamenný muž, s. 705. Václav II., s. 99-128. Žemlička Josef: Do tří korun, NLN 2017, s. 169-170. Dějiny východních Čech v pravěku a středověku, NLN 2009, s. 262, 347, 419. Ježek Martin: Jaroměřsko v raném středověku, Archeologické rozhledy 3/2007, s. 546. Studie přináší i fotografii pečetidla, která zřejmě nebyla jinde publikována a jež bylo v devadesátých letech ukradeno z Národního muzea. Hroznata z Úžic, s. 21. Kamenný muž, s. 707. Za možného synovce je považován také Jaroslavem Poláchem: Páni z Krumlova, Veduta 2014, s. 105-106. ↩︎

  18. Havel Dalibor: Katalog listin a listů k VII. dílu Českého diplomatáře I., Matice moravská 2011; s. 177, 180. Dušková Sáša: Listiny rudíkovské (dále jen: Listiny rudíkovské), Časopis Matice moravské, roč. 68/1948, s. 244-286. Hričková Jitka: Cisterciácký klášter Vallis sanctae Mariae v Oslavanech a jeho hospodářský vývoj v letech 1225-1471, s. 16. RBM II, č. 1481; CDM IV, č. 285.

    Sedláček August, Růžek Vladimír: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, sv. 5, s. 279/tab. 153, č. 5. Podle Sáši Duškové použil Arnošt z Rudíkova pečetidlo svého otce Heřmana. Listiny rudíkovské, s. 280. ↩︎

  19. RBM III., č. 775, s. 314; č. 776, s. 315. Sedláček August: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl IV., Argo 1995; s. 72; díl VII., s. 213; Sudová Martina: Hrady na Vltavotýnsku, Nakladatelství ing. Petr Mikota, Plzeň 2003, s. 25-26. Žalud Zdeněk: Čeští šlechtici u dvora Jana Lucemburského, Lesk královského majestátu ve středověku, Paseka 2005, s. 189. Autor považuje bratry, stejně jako starší literatura, za syny Hroznaty z Úžic (s. 198).

    Podle Augusta Sedláčka se osoby s „pardubickým" erbem objevili už v první polovině 13. století na Plzeňsku, kde zastávali správní funkce. To nejpozději pro druhou polovinu 13. století potvrzuje i sfragistický materiál a západní Čechy tak mohou být pomyslnou kolébkou těchto rodů. Sedláček August: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl XIII., Argo 1998, s. 245; Sedláček August, Růžek Vladimír: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Academia 2001, sv. 2, s. 265. Že se právě odsud rozšířili do dalších částí země připouští nepřímo i Zdeňka Hledíková. Arnošt z Pardubic, s. 13-14. V západních a později i východních Čechách se tak mohli dostávat do kontaktu s rody, jejichž příslušníci alespoň příležitostně nosili osobní jméno Arnošt. ↩︎