Filip III.

Petr Mareš
Světové dějiny
Jen málokterý král dosáhl takového věhlasu, jako svatý Ludvík IX. A je bezesporu těžké (nikoliv však nemožné) překročit stín slavného otce čili na jeho nástupce čekal nelehký úkol. Filip Smělý (1245 -- 1285) vlastně původně králem býti neměl ...

Filip III. Smělý – Syn velkého otce…

Filip Smělý (1245 – 1285) vlastně původně králem býti neměl. Korunním princem se stal až ve svých 15 letech, kdy zemřel jeho starší bratr Ludvík. Od té chvíle byl Filip považován za prvorozeného. Na zaopatření dostal lesnaté oblasti v okolí Orleáns, kde se věnoval lovu a budoval zde lovecká sídla.

Když roku 1260 zemřel Filipův starší bratr Ludvík, vypukl mezi královskými rodiči spor o budoucího vychovatele „nového" následníka trůnu. Ludvík IX. synovi určil za vychovatele královského úředníka Pierra de la Broce, zatímco Markéta chtěla výchovu převzít sama. Zřejmě se obávala vlivu královského úředníka a tak musel Filip odpřisáhnout, že do třiceti zůstane v matčině poručnictví. Tento slib nakonec zrušil papež Urban IV.

Ludvík IX. zanechal Filipovi spis, v němž dává synovi cenné rady do budoucna.  Zatímco Ludvík IX. Je považován za mimořádně vzdělaného panovníka, Filip měl vynikat jinými kvalitami. Po „svatém králi" nastoupil král rytíř.

Ještě za otcova života mohl ostatně své rytířství prokázat, neboť byl přítomen na křížové výpravě roku 1270. Tehdy se král Ludvík vydává do Tunisu, kde úspěšně dobývá Kartágo.1 Pak však král onemocněl úplavicí či tyfem. Ještě před smrtí si však dal povolat syna Filipa, kterému měl předat výše zmíněná naučení. 2

Pak již Ludvík IX. umírá. Filip se ocitl v prekérní situaci: jak se měl chopit moci ve Francii a co s křížovou výpravou? Naštěstí po Ludvíkově smrti dorazil do Afriky Filipův strýc Karel z Anjou, který poradil mladému králi boje ukončit a vrátit se domů.3  

Ještě než ale Filip vůbec opět stanul v Paříži, čekala ho osobní tragédie: jeho manželka Isabela Aragonská zemřela po nešťastném pádu z koně. Když se tedy Filip vrátil do Paříže, z všeho nejdříve řešil pohřeb otce, manželky a spolubojovníků. Korunovace, ke které došlo 15. srpna 1271 v Remeši, byla sloužena biskupem ze Soissons.

Korunovace Filipa III.

Ač by Ludvík již po smrti, jeho správní a soudní reformy žily i nadále, upevňovaly ústřední moc ve Francii a vyvrcholily plně za vlády Filipa IV. Sličného.4 Za vlády Filipa III. smělého měl tento trend pokračovat. Zásadním rádcem na Filipově dvoře byl Matouš, opat ze St. Denis.

Hned v počátcích vlády Filipa III. Smělého vypukly spory mezi Kapetovci. Předmětem konfliktu byla rozsáhlá teritoria bratra Ludvíka IX. Alfonse z Poitiers a Raimonda z Toulouse. Filip zde narazil na odpor svého strýce, sicilského krále. Spor se komplikoval i z toho důvodu, že v něm byl zainteresován také anglický král Eduard I. Plantagenet. Spor nakonec nabyl soudních rozměrů a táhl se až do roku 1284.

V letech 1272 – 1274 demonstroval Filip III. svou moc napříč Francií potrestáním některých vzpurných pánů.5  

Intervencí Karla z Anjou se Filip po smrti plantagenetského římského krále Richarda Cornwallského roku 1273 ucházel u papeže Řehoře o možnost kandidatury na říšskoněmecký trůn. Odůvodnil to podobně, jako učinilo poselstvo českého krále Přemysla Otakara II.: francouzský král měl být v budoucnu silným vůdcem křižáckého tažení. Řehoř X. však odhadl, že volba francouzského krále (ostatně stejně tak, jako krále českého) by nebyla nejlepší možností, a tak věc ponechal v kompetenci německých knížat, která si zvolila hraběte Rudolfa Habsburského.6

Realističtější obrysy měla Filipova politika vůči Anglii. Nedávná smrt Jindřicha III. (1272) dostala na trůn Eduarda I. Plantageneta, který se mimochodem zúčastnil křížové výpravy roku 1270. Výsledkem sbližování se s Anglií byla smlouva z Amiensu, jež uznala anglické nároky v Agenais.

V roce 1275 se král podruhé oženil. Tentokrát byla jeho chotí Marie Brabantská. I když slavnostní atmosféru kazily stížnosti církevních hodnostářů,7 Mariin příchod znamenal velikou slávu, neboť s ní přišla pokročilá dvorská kultura, která našla na francouzském dvoře své místo. Téhož roku také Filip III. smělý a Rudolf Habsburský přislíbili papeži účast na další kruciátě: tu však nakonec „zastavila" papežova smrt následujícího roku.

Svatba Filipa III. a Marie Brabantské

Kámen úrazu Filipovy politiky nesl pak konkrétní tvar i jméno: byl jím již mnohokrát zmiňovaný sicilský král Karel z Anjou. Již roku 1274 zemřel navarrský král Jindřich I. a Karel, proslavený svou expanzivní politikou, samozřejmě neváhal a smluvně získal vliv nad dědičkou Navarry, Janou Navarrskou. Ta se později provdala za syna Filipa III. Smělého.

Dosud skvělé vztahy mezi Aragonií a Francií se octly na bodě mrazu. Roku 1282 vypuklo na Sicílii povstání proti Karlovi z Anjou, známé jako „sicilské nešpory". Karel z Anjou ztratil sicilskou korunu, kterou si uzmul aragonský král Petr III. Ten se mj. odkazoval i ke své pokrevní příbuznosti se Štaufy, kteří vládli Sicílii před Karlem.

Papež Martin IV., Karlův chráněnec, reagoval na Petrovu aktivitu bleskově: aragonský král se ocitl v klatbě a dokonce proti němu byla zahájena křížová výprava.8 Válka však neměla podporu, stavěl se proti ní i Matouš za Saint Denis a dokonce i následník trůnu Filip Sličný. Naopak podporovatelé této ideje, Martin IV. a Karel z Anjou brzy zemřeli. To však Filipovi nezabránilo v úderu proti Aragonii.

Filip III. Smělý zajistil kandidaturu svého nejmladšího syna Karla z Valois na aragonský trůn a vydal se proti Aragonii. Vojenská výprava však dopadla katastrofálně a roku 1285 umírá Filip III. Smělý na zpáteční cestě do Francie…

Téhož roku umírá i Filipův strýc Karel z Anjou. Ztratil Sicílii a s ní i ambice na vytvoření anjouovské říše, kterou by mohl budovat z jihu Itálie. Podařilo se mu alespoň udržet Neapolsko. Nakonec zemřel v jihoitalské Foggii.9

Použité prameny a literatura

JOINVILLE, Jean de. Život Ludvíka Svatého, krále francouzského: Vyznání víry ; List Ludvíkovi X. Přeložil Danuše NAVRÁTILOVÁ. Praha: Argo, 2014. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-1270-2.

KRIEGER, Karl-Friedrich.  Habsburkové ve středověku: od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha: Argo, 2003. Dějiny Evropy (Argo). ISBN 80-7203-453-7.

KUDRNA, Jaroslav. Materiály ke středověkým dějinám: Francie, Španělsko a anglosaská Anglie. 2., přeprac. vyd. (1. vyd. v SPN). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. 

SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0.

ŽEMLIČKA, Josef.  Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Česká historie. ISBN 978-80-7422-118-7.

  1.  Více k Ludvíkově tažení viz SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0. Str. 182 – 183. ↩︎

  2.  Dokazuje nám to i Jean de Joinville, viz JOINVILLE, Jean de. Život Ludvíka Svatého, krále francouzského: Vyznání víry ; List Ludvíkovi X. Přeložil Danuše NAVRÁTILOVÁ. Praha: Argo, 2014. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-1270-2. Str. 1. ↩︎

  3. Karel z Anjou byl od roku 1265 králem sicilským. K sicilské problematice viz SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0. Str. 182 – 183,  ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Česká historie. ISBN 978-80-7422-118-7. Str. 134 – 135. ↩︎

  4.  Více k správním a soudním reformám Ludvíka IX. viz SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0. Str. 173 – 175, též KUDRNA, Jaroslav. Materiály ke středověkým dějinám: Francie, Španělsko a anglosaská Anglie. 2., přeprac. vyd. (1. vyd. v SPN). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. Str. 92 – 94. ↩︎

  5. Viz SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0. Str. 1. ↩︎

  6.  K volbě roku 1273 viz KRIEGER, Karl-Friedrich.  Habsburkové ve středověku: od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha: Argo, 2003. Dějiny Evropy (Argo). ISBN 80-7203-453-7. Str. 20 – 23. ↩︎

  7.  Vice viz SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0. Str. 1. ↩︎

  8.  Více k správním a soudním reformám Ludvíka IX. viz SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0. Str. 191, též KUDRNA, Jaroslav. Materiály ke středověkým dějinám: Francie, Španělsko a anglosaská Anglie. 2., přeprac. vyd. (1. vyd. v SPN). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. Str. 1. ↩︎

  9.  K postavě Karla z Anjou viz ŽEMLIČKA, Josef.  Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Česká historie. ISBN 978-80-7422-118-7. Str. 1. ↩︎