Lucemburkové

„Konec korunuje dílo.“ Ovidius

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Na 25. září 1396 Zikmund nezapomněl do své smrti. V tento sen se stal jedním z hlavních aktérů nešťastné bitvy u Nikopole, kde sultán Bajezíd I. (1389—1402) uštědřil křesťanům drtivou a zahanbující porážku. Bitva, ve které bylo z vojenského hlediska špatně snad úplně všechno, se strhla ve chvíli, kdy turecké vojsko vyrazilo osvobodit křižáky obléhanou Nikopol. Tu pevně sevřeli západní rytíři podporovaní benátsko-janovsko-rhodským loďstvem. Nutno podotknout, že hlavní vinu na porážce nenese Zikmund, ale velitelé křižáckých vojsk, především ti ze západní Evropy, kteří spolu se svými muži pojali celé tažení jako dobrodružství z rytířských bájí. Očekávali vítězné vavříny, náruče krásných žen a sem tam nějaké střetnutí s údajně nevzdělanými a špinavými nájezdníky z východu.

„Žalujemť vám na Zigmunda Uherského, ač hodné jest řéci, krále, kterýžto zapomněv sě nad urozením svým, příklad dobroty a milostivosti svých všech předkuov od sebe zapudiv, i oddal sě jest na ukrutnost neslýchanú, jižto této koruně královstvie Českého ukazuje pálením, panen i paní ohavným násilím, lidí i dietek mordováním i všelikakú jinú bezprávností, a to konečně a lstivě pod hájením kostela římského ukládaje, kříž krvavý v řádu křesťanském nikdy nezaložený sobě od papeže bezprávně na nás vydaný ku pomoci bera, kudyž by jazyk český od něho nejohavnější potupú a kacieřstvím po všem světu nevinně zhaněním shladiti mohl a cizozemce v této zemi zvelebiti a miesta Čechuov vyhnaných jimi osaditi…“ Tento krátký úryvek pochází z listu napsaného Pražany 5. listopadu 1420, který byl určen všem českým pánům. Je vzácným dobovým svědectvím o tom, jak smýšleli tehdejší Češi o Zikmundu Lucemburském, druhorozeném synovi Karla IV., římském a uherském králi, a také dědici českého trůnu. List byl vydán krátce poté, co se husité s vypětím všech sil dokázali za cenu velkých obětí ubránit I. křížové výpravě, a v bitvách na Vítkově a zejména u Vyšehradu zhatit Zikmundův sen o rychlém a snadném převzetí svého dědictví.

Karel IV. proslul v duchovním životě jako sběratel relikvií a propagátor kultů křesťanských světců. Díky Karlovým cestám, velikosti jeho říše i rozlehlosti lucemburských držav probíhal živý přenos kultů mezi evropskými zeměmi. Do českých zemí se tak dostaly kulty franských světců. Kult největšího franského císaře Karla Velikého vyjadřoval Karlovy osobní zájmy, ale svatého Zikmunda prosadil Karel přímo mezi české patrony.

Cílem poslední kapitoly našeho životopisu o císaři a králi Karlovi IV. je vylíčení panovníkova zakladatelského i státnického díla, a zároveň osudů jeho rodiny. Neméně důležité pro nás bude i poznání, jakým způsobem se vyvíjel obraz Karel IV. v dějinách. Historie je totiž nikdy nekončící příběh, který nemá a ani nemůže mít jasně vymezený počátek či konec. Velikost Karla IV. tak nebyla dána jen jeho současností, ale především budoucností, která teprve v plné šíři ukázala, co velký Lucemburk na římském a českém trůnu Evropě a českým zemím dal. Tak snáze pochopíme, kým Karel byl, a v čem nám může být i přes propast mnoha staletí příkladem a inspirací.

V posledních devíti letech vlády a života dokázal Karel úspěšně završit své výjimečné státnické dílo. Nepotkal jej tak osud velkých českých panovníků jako byl například jeho děd Václav II. či vzdálený následník na trůnu Jiřík z Poděbrad, kterým nebylo dáno dotáhnout započaté úsilí o vnitřní konsolidaci země a její delší povznesení mezi respektovaná a vážená království v Evropě. I v tomto ohledu se Karel vymykal, a pokud bychom chtěli být jízliví, pak to byl jeden z důvodů, proč se osoba druhého Lucemburka na českém trůnu těšila a stále těší v českém národě přímo nekritickému oslavování a glorifikování. Avšak vše, čeho Karel v této době dosáhl, bylo nejen logickým vyústěním a kulminací Lucemburkovi konstruktivní vlády, ale také předcházejícího vývoje, jenž v řadě aspektů započal ještě mnohem dříve, než se Karel narodil. A zároveň, aniž by to cokoli ubíralo na Karlově významu a zásluhách, se již tehdy objevovaly první záblesky přicházející stagnace a krize, která v dalších desetiletích pozřela valnou část z jeho díla.

Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěšné završení první etapy vládnutí, která spočívala v dosažení všeobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říší římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můžeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnější a důležitější. Karel byl totiž panovníkem, jenž sledoval především dlouhodobé cíle a snažil se své výdobytky přenést i na další generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němuž napjal všechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové již natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na „dvojím“ trůnu.

Smrt Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku umožnila Karlovi převzít vládu v Českém království v plném rozsahu a zároveň se postavit do čela lucemburské dynastie. Na římský a český trůn tak na sklonku léta 1346 usedl muž zkušený a názorově i lidsky vyzrálý, jenž měl jasnou vládní koncepci pro Svatou říši římskou i České království. Ale ani zkušenosti a velké nadání nemohly Karlovi usnadnit vladařské počátky, neboť jej čekalo neodkladné řešení hned několika zcela zásadních otázek, jež teprve měly rozhodnout o tom, zdali zůstane pouze u slibného náběhu, nebo se naopak Karel IV.1 zapíše do historie jako skutečný státník par excellence, jenž se úspěchy povýší nad předchozí římské a české vládce.

V druhé polovině října 1333 směřoval z jižních Tyrol přes Bavorsko směrem k českým hranicím nevelký průvod. Tvořilo jej několik významných českých pánů, kteří doprovázeli kralevice Karla zpět do jeho vlasti, jež musel před více jak deseti lety opustit ještě coby chlapec. Ačkoli bylo Karlovi pouhých sedmnáct let, měl za sebou již obdivuhodnou školu života. Už zanedlouho se mělo ukázat, že velké naděje vkládané do Karlova návratu se ukázaly jako oprávněné, neboť kralevic se vrhl do řešení neuspořádaných poměrů v rodné zemi s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a elánem, které nepřestávají udivovat ani po téměř sedmi staletích.