Marek Zelenka

„Konec korunuje dílo.“ Ovidius

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Na 25. září 1396 Zikmund nezapomněl do své smrti. V tento sen se stal jedním z hlavních aktérů nešťastné bitvy u Nikopole, kde sultán Bajezíd I. (1389—1402) uštědřil křesťanům drtivou a zahanbující porážku. Bitva, ve které bylo z vojenského hlediska špatně snad úplně všechno, se strhla ve chvíli, kdy turecké vojsko vyrazilo osvobodit křižáky obléhanou Nikopol. Tu pevně sevřeli západní rytíři podporovaní benátsko-janovsko-rhodským loďstvem. Nutno podotknout, že hlavní vinu na porážce nenese Zikmund, ale velitelé křižáckých vojsk, především ti ze západní Evropy, kteří spolu se svými muži pojali celé tažení jako dobrodružství z rytířských bájí. Očekávali vítězné vavříny, náruče krásných žen a sem tam nějaké střetnutí s údajně nevzdělanými a špinavými nájezdníky z východu.

„Žalujemť vám na Zigmunda Uherského, ač hodné jest řéci, krále, kterýžto zapomněv sě nad urozením svým, příklad dobroty a milostivosti svých všech předkuov od sebe zapudiv, i oddal sě jest na ukrutnost neslýchanú, jižto této koruně královstvie Českého ukazuje pálením, panen i paní ohavným násilím, lidí i dietek mordováním i všelikakú jinú bezprávností, a to konečně a lstivě pod hájením kostela římského ukládaje, kříž krvavý v řádu křesťanském nikdy nezaložený sobě od papeže bezprávně na nás vydaný ku pomoci bera, kudyž by jazyk český od něho nejohavnější potupú a kacieřstvím po všem světu nevinně zhaněním shladiti mohl a cizozemce v této zemi zvelebiti a miesta Čechuov vyhnaných jimi osaditi…“ Tento krátký úryvek pochází z listu napsaného Pražany 5. listopadu 1420, který byl určen všem českým pánům. Je vzácným dobovým svědectvím o tom, jak smýšleli tehdejší Češi o Zikmundu Lucemburském, druhorozeném synovi Karla IV., římském a uherském králi, a také dědici českého trůnu. List byl vydán krátce poté, co se husité s vypětím všech sil dokázali za cenu velkých obětí ubránit I. křížové výpravě, a v bitvách na Vítkově a zejména u Vyšehradu zhatit Zikmundův sen o rychlém a snadném převzetí svého dědictví.

Na cestě ke světovládě Smrt krále Ladislava v Praze na podzim 1457 byla pro Habsburky v krátkém čase další těžkou ranou. Personální unie českých, rakouských a uherských zemí se totiž rozpadla stejně rychle jako kdysi před osmnácti lety po nenadálém skonu Ladislavova otce. V Čechách a Uhrách navíc považovali odpovědní lidé skon mladého krále, který se ani nestačil oženit, a tak opustil svět bez početí dědice, za zpřetrhání všech svazků habsburského rodu k oběma korunám. V roce 1458 tak byl v Čechách za krále zvolen Jiřík z Poděbrad (1458 – 1471). V Uhrách naopak Matyáš Hunyady zvaný Korvín (1458 – 1490). V obou královstvích se tímto dostali k moci představitelé nedynastického původu, kteří se nijak netajili záměrem vytvořit dědičné národní monarchie. Zdálo se, že Habsburkové budou muset odložit své sny o světovládě. Alespoň prozatím...

Ve stínu Lucemburků V letech 1307 – 1308 ztratili Habsburkové českou a posléze i římskou korunu. Král Albrecht, který zahynul tak nešťastně z rukou svého vlastního synovce, po sobě zanechal celkem pět synů. Ti přebírali dědictví ve velmi obtížné mezinárodní situaci. Římský trůn totiž získali s podporou Francie Lucemburkové. Novým vládcem středověkého impéria se tak stal dosavadní lucemburský hrabě Jindřicha VII. (1308 - 1313), který už o pouhé dva roky později pomohl svému jedinému synovi Janovi dosáhnout českého trůnu, z něhož byl konečně vytlačen neoblíbený Jindřich Korutanský. Pro Habsburky to byla hořká pilulka. Lucemburkové tehdy prožívali stejně rychlý a nečekaný nástup do vrcholné evropské politiky, jakým si Habsburkové prošli v poslední čtvrtině 13. století. Prestiž habsburské dynastie ve střední Evropě proto v důsledku těchto událostí povážlivě poklesla, o to více, že Albrechtovi synové nedokázali uhájit rodové državy ve Švábsku, o které z větší části přišli po prohrané bitvě u Morgartenu, kde jim známá Stará švýcarská konfederace uštědřila v roce 1315 drtivou porážku.

O velkém a dějinotvorném významu habsburské dynastie pro evropské a české dějiny dnes již nikdo výrazněji nepochybuje. Pohled na dynastii, jež seděla na českém trůnu bez mála čtyři století, se začíná v poslední době výrazně měnit i v českém prostředí. Dosavadní ahistorické a nacionálně i konfesijně zabarvené hodnocení Habsburků, které bylo mnohdy ještě zatíženo stereotypy obrozeneckého romantismu a první republiky, začíná ustupovat modernímu vyváženému pohledu, jenž ctí společné evropské hodnoty. Pohledu, který v dějinách již nespatřuje souboj národů a ideálů, nýbrž plodné i násilné střetávání civilizací na pozadí velkých lidských příběhů odehrávajících se v kulisách dynamického společenského vývoje. Habsburkové byli jednou z nejvýznamnějších evropských dynastií, která nejenže působila jako svorník mezi národy a ideály, ale stala se i přímým aktérem tohoto střetávání civilizací. Na druhou stranu nelze pominout, že vztahy Habsburků a českých zemí ve středověku - respektive habsburské dynastie a českého národa - o čemž bude především tento trojdílný speciál, neprobíhaly vždy v idylické rovině, nýbrž byly provázeny nejedním osudovým soupeřením a také promarněnými nadějemi, které formovaly dějiny celé střední Evropy.

Cílem poslední kapitoly našeho životopisu o císaři a králi Karlovi IV. je vylíčení panovníkova zakladatelského i státnického díla, a zároveň osudů jeho rodiny. Neméně důležité pro nás bude i poznání, jakým způsobem se vyvíjel obraz Karel IV. v dějinách. Historie je totiž nikdy nekončící příběh, který nemá a ani nemůže mít jasně vymezený počátek či konec. Velikost Karla IV. tak nebyla dána jen jeho současností, ale především budoucností, která teprve v plné šíři ukázala, co velký Lucemburk na římském a českém trůnu Evropě a českým zemím dal. Tak snáze pochopíme, kým Karel byl, a v čem nám může být i přes propast mnoha staletí příkladem a inspirací.

V posledních devíti letech vlády a života dokázal Karel úspěšně završit své výjimečné státnické dílo. Nepotkal jej tak osud velkých českých panovníků jako byl například jeho děd Václav II. či vzdálený následník na trůnu Jiřík z Poděbrad, kterým nebylo dáno dotáhnout započaté úsilí o vnitřní konsolidaci země a její delší povznesení mezi respektovaná a vážená království v Evropě. I v tomto ohledu se Karel vymykal, a pokud bychom chtěli být jízliví, pak to byl jeden z důvodů, proč se osoba druhého Lucemburka na českém trůnu těšila a stále těší v českém národě přímo nekritickému oslavování a glorifikování. Avšak vše, čeho Karel v této době dosáhl, bylo nejen logickým vyústěním a kulminací Lucemburkovi konstruktivní vlády, ale také předcházejícího vývoje, jenž v řadě aspektů započal ještě mnohem dříve, než se Karel narodil. A zároveň, aniž by to cokoli ubíralo na Karlově významu a zásluhách, se již tehdy objevovaly první záblesky přicházející stagnace a krize, která v dalších desetiletích pozřela valnou část z jeho díla.

Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěšné završení první etapy vládnutí, která spočívala v dosažení všeobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říší římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můžeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnější a důležitější. Karel byl totiž panovníkem, jenž sledoval především dlouhodobé cíle a snažil se své výdobytky přenést i na další generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němuž napjal všechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové již natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na „dvojím“ trůnu.