V letech 966 – 7 podnikl židovský kupec Ibrahim Ibn Jakúb al-Isrá ilí at-Tartuší z kordobského chalífátu cestu do střední Evropy. Očima člověka z jiného kulturního prostředí zaznamenal zdejší reálie, které by jinak zůstaly zapomenuté – zdejším kronikářům přišly tak samozřejmé, že je nebylo třeba popisovat.

aktualisovaný článek

Řád německých rytířů od 13. století zabíral pohanská území a zdejší obyvatelstvo převáděl ku křesťanské víře. V případě Prusů byl úspěšný, Litevci, kteří dokázali vytvořit vlastní centralizovaný stát, se úspěšně obsazení řádem a pokřesťanštění bránili, přičemž jim napomáhal i hůře prostupný bažinatý terén.

Jan (nebo také Ješek) Sokol z Lamberka. Proslulý český válečník, účastnící se domácích válek mezi poslední generací Lucemburků, svým způsobem i lapka. Nájemník v službách Vladislava Jagelonského, velitel jedné z českých korouhví v bitvě u Grunwaldu, který ovšem jako žoldnéř začínal v Itálii a to ve službách byzatského císaře Jana. Šlechtic, který je obklopen několika nedoloženými bludy – měl být hlavním stratégem polského vojska roku 1410, měl také Jana Žižku z Trocnova naučit taktice, která využívala vozovou hradbu. Díky jeho úspěšné kariéře a zaznamenání jí v pramenech jeden z příkladů možného života drobné šlechty na přelomu 14. a 15. století.

V tomto príspevku chcem rozobrať Abelárdov prínos v oblasti etiky a hlavne chcem ukázať, aké dôsledky mali jeho myšlienky vzhľadom na človeka.

Když prof. Vilém Hrubý nalezl ve Starém městě plaketu t. zv. sokolníka, jeho zvláštní pruhovaný plášť vyvolal polemiku o oděvní módě velkomoravské šlechty. Někteří archeologové soudí, že používali oděv podobný teplým vaťákům, „prošívákům“. Možnost, že ve skutečnosti to byl velmi representační oděv, který však nebylo snadné zobrazit, naznačila konfrontace výsledků archeologického průzkumu Staroboleslavského hradu se zakládací listinou Staroboleslavské kapituly. Tato práce Národního Muzea Praha upozornila na zvláštní nesrovnalost. V seznamu přidělených profesí jsou Sutores mardurinarum pellium. Autor, Jiří Mlíkovský to komentuje: Tito sutores byli kapitule přiděleni čtyři, tedy poměrně velké množství. Bláhová (1996) název této profese přeložila „kožešníci na zpracování kuních kožešin“, což odpovídá latinskému originálu. Archeologické nálezy jsou však s touto interpretací v rozporu. Kosti divokých savců se na raně středověkém staroboleslavském hradu nalezly jen ve velmi malém množství, přičemž kosti šelem, včetně kun, se nenalezly žádné (Kyselý 2003a). Z kožešnicky využitelných zvířat se nalezla pouze jediná kost veverky, a to na předhradí ve výplni objektu 6706 v sondě XIX/1995. Převážně bezlesá krajina v okolí tehdejší Staré Boleslavi nesvědčí pro to, že by se v dané oblasti kožešinová zvířata vyskytovala tak početně, aby dokázala zásobovat hned čtyři specializované kožešníky. Archeozoologické nálezy tedy rozhodně neopodstatňují přítomnost kožešníků ve Staré Boleslavi, natož pak v množství uvedeném v diskutované zakládací listině.

aktualisovaný článek

V srpnu roku 476 se vzbouřila jedna z římských armád proti císaři Romulu Augustulovi (pro jeho nezletilost za něj vládl jeho otec Orestes, římský patricij) a provolala králem Odoakera, důstojníka germánského původu. Odoaker se následně střetl s Orestem, kterého porazil. Poté nestálo nic v cestě sesazení císaře, který se tak stal posledním. Odoaker svého soka ale nezabil. Romulus dožil svůj život pokojně na statcích, které mu Odoaker zajistil po jeho sesazení. Odoaker, který nechtěl ničit římskou říši (ta ale byla víceméně již „rozebrána“ barbarskými vládci) poslal korunovační klenoty východořímskému císaři Zenonovi. Zenon v té době nemohl nijak účinně na tento státoprávní akt (Odoaker se de facto stal italským králem) reagovat, proto barbara jmenoval patriciem, svým zástupcem pro Západ. Události léta 476 našeho letopočtu nebyly osamělým činem, ale řešily mnoho problémů římské říše, neřešených, a nebo řešených neúspěšně.

Řada zdejších článků (momentálně necelých 50, čili 1/5) z období počátků stránek je zastaralých (odkaz na debatu), nelichotivé je zvláště jejich srovnání s většinou aktuálních. Některé z nich jsou příliš stručné, stylisticky neobratné, jsou sepisovány na základě nekvalitní literatury, často použitá literatura chybí, v některých se objevují informace, které jsou nynějším bádáním překonané (ač v širší veřejnosti stále různé „bludy kolují“) Bohužel tyto články jsou důležité v tom, že část z nich pojednává o základní problematice středověku.

Když v roce 1261 v dominikánském klášteru zemřel bratr Štěpán Bourbonský, zanechal po sobě pojednání o Sedmi darech Ducha svatého. Jeho součástí byl i zajímavý příběh psa, který byl po své mučednické smrti prohlášen za svatého.