První Hroznatovci

Hroznatovci, Hroznatovici nebo Hroznatici je moderní označení šlechtického rodu, který působil v severních a západních Čechách. Označení vychází ze jména nejznámějšího člena, blahoslavého Hroznaty, zakladatele kláštera v Teplé. Rod samotný už na konci 12. století používal erb tří jeleních paroží, později se ptal hlavně podle Gutštejna nebo Vrtby.

Arnošt, bratr Hroznaty Tepelského a předek prvních držitelů Poděbrad žil ve druhé polovině 12. století, kdy byl rod nazývaný moderními historiky Hroznatovci na vrcholu moci. Díky minimu zpráv a předpokládanému brzkému úmrtí stojí nejen ve stínu známého bratra, ale i dalších příslušníků rodu. S trochou ironie lze konstatovat, že se do hledáčku historiků dostává především při hledání biologického spojení Hroznatovců 12. století s jejich následovníky, kteří se v pramenech objevují od 30. let 13. století.¹ V českém prostředí málo frekventované osobní jméno podstatně přispívá k jeho identifikaci a umožňuje, alespoň v hrubých rysech vyprávět jeho životní příběh. O což jsem se částečně pokusil v předchozím článku, mapujícím výskyt nositelů jména před Arnoštem z Pardubic. Patrně není nutné zdůrazňovat, že následující řádky jsou v lepším případě hypotézy a v tom horším pouhé spekulace.

Hroznata Tepelský a jeho rod, rodina a příbuzenstvo se v uplynulých letech těšili zájmu předních historiků, který byl motivován snahou porozumět vzniku šlechty přemyslovského období.² Podle současných názorů patřili Hroznatovci nejpozději od počátku 12. století ke špičce našich urozenců.³ Byli spojeni s vladislavskou větví Přemyslovců a za jejich mocenské východisko lze považovat důležitou litoměřickou kastelánii.⁴ Zde se potkávali s předky Blahovců, Hrabišiců a dalších rodů, které se podílely na rané kolonizaci Českého středohoří.⁵ Na Litoměřicku nalezneme i nejstarší majetky Ronovců, kteří odsud pronikali na sever Čech.⁶ S otazníky jsou s tímto prostorem spojeni i Kounici a právě zde mohla odstartovat kariéra prvního moravského magnáta Viléma z Pulína.⁷ Soužití mocných rodů, které soupeřily o přízeň panovníka a statky, bylo patrně doprovázeno řadou aliančních spojení, jež nám dnes zůstávají skrytá.

Rodomkmen prvních Hroznatovců podle Žemlička, Josef: Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského: (k otázce fyzické kontinuity české šlechty). In: Západočeský historický sborník. Plzeň, Státní oblastní archiv v Plzni 4, (1998) s. 5-39.

Sezema I.

Za otce sourozenců je považován přední velmož Sezema, který zastával v době panování druhého českého krále Vladislava důležité úřady a účastnil se významných diplomatických misí. Byl komorníkem královny Judity Durynské a zřejmě po ní pojmenoval jednu ze svých dcer.⁸

Později působil jako plzeňský hradský správce a zde je roku 1175 doložen společně se stejnojmenným nejstarším synem.⁹ Podle M. Tejčka získal úřad v závěru vlády krále Vladislava nebo v období první vlády jeho syna Bedřicha a udržel ho asi až do počátku roku 1177.¹⁰ Odvolání zřejmě odráželo nedůvěru knížete Soběslava II., který očekával vpád králova syna Bedřicha, usilujícího o opětovné získání knížecího stolce.¹¹ Sezema je ztotožňován i se stejnojmenným bílinským kastelánem doloženým téhož roku (1177). Přeložení do méně významné Bíliny, která dlouhodobě náležela do zájmového prostoru Hrabišiců, mohlo posílit vztah obou mocných rodů, jejichž zájmy se křížily v prostoru severozápadních Čech.¹² Výnosnost zastávaného úřadu patrně zvýšila stříbrná horečka, která před nedávnem propukla na německé straně Krušných hor a zásadně ovlivnila i hospodářský vzestup našeho Podkrušnohoří.¹³ Památkou na Sezemovo působení může být název obce Sezemice, jenž je dnes součásti Rtyně nad Bílinou.¹⁴ Podle opata Jarlocha zahynul velmož Sezema v krvavé bitvě u Loděnice 23. ledna 1179, když pravděpodobně hájil zájmy knížete Bedřicha.¹⁵

Patrně vícekrát ženatého velmože obdařilo historické bádání pěti potomky a již vzpomenutý nejstarší syn je považován za plod prvního manželství.¹⁶ Další děti vzešlé z tohoto svazku neznáme, avšak zvláště dcery měly pramalou šanci, objevit se v písemných pramenech. J. Polách považuje první velmožovu choť za příslušnici rodu Vítkovců a Sezemu II. za synovce Vítka z Prčice.¹⁷ Není to překvapivá úvaha, protože oba rody patřily do tábora Vladislavovců a jejich majetkové zájmy se potkávaly na Benešovsku (Podblanicku).¹⁸ Podle barokních autorů se druhá velmožova žena jmenovala Dobroslava a údajně pocházela z rodu Drslaviců.¹⁹ Na rozdíl od jména je původ nevěsty považován za reálný a sňatek by byl důsledek rodových aktivit na západě Čech.²⁰ Z druhého manželství Sezemy I. vzešli nejméně tři potomci, jak zmiňuje sám Hroznata ve své závěti z roku 1197.²¹ Kromě samotného Hroznaty ještě starší sestra Vojslava a mladší Judita a s velkou mírou pravděpodobnosti i v závěti nezmíněný Arnošt.

Sezema II.

Sezemu II. považuji za nejpřehlíženějšího člena rodu, přestože byl asi desetiletí hlavou rodiny a nic nenaznačuje, že tuto úlohu nezvládl.²² Musel se narodit nejpozději na konci 50. let 12. století, aby mohl roku 1175 společně s otcem svědčit, avšak věkový rozdíl mezi nevlastními sourozenci mohl být i generační.

Původ matky prvorozeného syna Sezemy I. neznáme a o jeho dětství a mládí nic nevíme. Není to překvapivé, protože tyto informace postrádáme i u nejvýznamnějších Přemyslovců. Přední velmož musel disponovat základnou v blízkosti knížecího dvora a s Hroznatovci je spojován dvorec v pražské Bubenči darovaný později tepelskému konventu.²³ Rodina nebo její část pravděpodobně následovala hradského správce na kastelánský hrad a lze si představit, jak zde synové pod dohledem otce získávali dovednosti důležité pro příslušníky tehdejší elity. Rovněž mohla po vzoru knížete putovat mezi dvorci, jež se stávaly centry vznikajících majetkových enkláv, které se rozkládaly od Litoměřic po Teplou.²⁴ Návštěvy nezajišťovaly jen správu majetku, ale upevňovaly vztahy s rodovou klientelou, spřátelenými rody a zdejšími církevními institucemi.

Erb pánů z Gutštejna v pozdním středověku

Sezema II. je spojován s dvojicí listin datovaných do let 1174-1178, jež zabezpečovaly zájmy církevních institucí na Litoměřicku.²⁵ Nositel jména byl opětovně zapsán za litoměřickým kastelánem Blahem, což vypovídá o jeho vysokém společenském postavení, byť nebyl označen drženým úřadem. T. Velímský nevylučuje ztotožnění Sezemy II. s již zmíněným stejnojmenným bílinským kastelánem (1177), ačkoli pravděpodobnější se mi jeví hypotéza J. Žemličky.²⁶ V žádném z uvedených případů však nepanuje jistota, zda se jedná o stejnojmenného otce či syna a argumenty lze nalézt pro obě varianty. Nepředpokládám, že pouze zásluhy bezmála desetiletí mrtvého otce dopomohly Sezemovi II. k úřadu číšníka (1187), který zastával v závěru vlády knížete Bedřicha.²⁷ Podle J. Žemličky nedlouho po tom zemřel, avšak J. Polách nevylučuje jeho ztotožnění s příbuzným praotce Vítkovců, svědčícím na listině z kolokvia v Sadské roku 1189.²⁸ Domnívám se, že okolnosti a způsob zapsání svědečné řady tuto úvahu nepodporují a v době vydání listiny byl Sezema II. již mrtev. Nedávný držitel jednoho z nejvyšších úřadu nepotřeboval zaštítit autoritou sebevýznamnějšího příbuzného (strýce?). Naopak bych jej hledal v čele mladších bratrů, kteří figurují téměř na konci svědečné řady a jsou charakterizováni jako synové Sezemy. Ani Poláchova hypotéza život Sezemy II. o mnoho neprodloužila, protože nejpozději od počátku devadesátých let 12. století byl Hroznata Tepelský hlavou rodu a disponoval jeho majetkem.

Sezema II. se musel oženit nejpozději po smrti otce a jeho předpokládaný syn je považován za předka pánů z Krašova.²⁹ A opět se nabízí ztotožnění hypotetického Sezemy III. s příbuzným Vítka z Prčice, ale k tomu se vrátíme později.

Hroznata

Naposledy shrnul přehled názorů na životní pouť Hroznaty Tepelského P. Kubín, jenž se tématem dlouhodobě zabývá. Přesto se domnívám, že jsou patronovi Plzeňské diecéze připisovány zásluhy, které byť jen z časových důvodů nemohl mít. A tak nabudete dojmu, že se Hroznata bezprostředně po smrti otce chopil vedení rodu, rozhodoval o majetkových transakcích, řídil kolonizaci rodových statků a v dnešní Teplé vybudoval dvorec s vlastnickým kostelem. Krom toho údajně požíval mimořádné důvěry knížete Bedřicha (1179-1189), který jej pověřil ochranou západních hranic země…³⁰

I před zpochybněním výzkumů E. Vlčka odpovídalo Hroznatovu životnímu příběhu narození v průběhu 60. let 12. století, jak předpokládal J. Žemlička.³¹ Jestliže bereme v potaz možnou účast ve svědečné řadě listiny knížete Bedřicha z roku 1180, musel se narodit nejpozději v jejich polovině, aby dosáhl alespoň formální dospělosti.³² Následně takřka na desetiletí zmizel a znovu se objevil až po boku mladšího bratra Arnošta na významném kolokviu v Sadské, které se konalo patrně ve druhé polovině roku 1189.³³ Dobu Hroznatova narození s velkou mírou pravděpodobnosti vymezuje několik dat, mezi ně patří i rok 1183, kdy se v diplomatických pramenech pravděpodobně poprvé projevil mladší bratr.³⁴ Vypadá to, jako by bratři byli po dosažení náležitého věku uvedeni do veřejného života, aby ho záhy poté zase opustili.³⁵ To odpovídá nejen jejich předpokládanému věku, ale i postavení uvnitř rodu. Hlavou rodiny se sice stal nevlastní bratr Sezema II., avšak nejvýznamnějším představitelem rodu byl bratranec Hroznata z Peruce.³⁶

Druhorozený Hroznata je historiky líčen jako výjimečná osobnost, která své okolí převyšovala kulturním rozhledem a kontakty vedoucími až k papežské kurii.³⁷ Bohužel netušíme, kdy a kde se takovou osobností stal, ač to pro pochopení jeho životního příběhu může být klíčové. Hroznatu bezesporu ovlivnilo zázemí mocného rodu, jehož příslušníci se po generace pohybovali v blízkosti přemyslovských vládců i opakované návštěvy Itálie.³⁸ Ty však absolvoval až v dospělosti, jenže osobnost člověka se zásadně formuje především v dětství a mládí. V tomto období se povětšinou navazují ta nejpevnější přátelství a budují důležité sociální vazby, které mnohdy přetrvají po celý život. Podle mého názoru je nejpravděpodobnějším vysvětlením Hroznatův pobyt u pražského dvora, kde mohl získat nejen jedinečný kulturní rozhled, ale i exkluzivní kontakty.³⁹ Časové údaje navíc nevylučují, že Hroznata mohl být společníkem dětských let některého Přemyslovce. Dobou narození synů krále Vladislava se naposledy zabýval M. Wihoda a v úvahu připadá nejen budoucí moravský markrabě Vladislav Jindřich, nýbrž i králův synovec a pozdější kníže-biskup Jindřich Břetislav.⁴⁰ Z narativních pramenů víme, že synové vládců měli své družiny, které s nimi doslova vyrůstaly a později tvořily jádro jejich věrných.⁴¹ Potomci důležitých předáků mohli navíc pobývat u dvora doslova za každého režimu jako pojistka věrnosti jejich otců. Uvedené má i další nepopiratelnou výhodu, protože dokáže skloubit rozporuplný obraz bohatého venkovského šlechtice, který se pouze výjimečně objevoval u dvora, a přesto měl blízko k členům vládnoucí dynastie.⁴²

Překvapivě bezvýhradně je přijímáno tvrzení legendy, podle něhož se adolescens Hroznata odebral za sestrou Vojslavou do Krakova a z něj vycházející hypotézy.⁴³ Přestože podle P. Kubína má legenda všechny znaky pro tento typ literatury typické a jejím účelem rozhodně nebylo, co nejobjektivněji vylíčit Hroznatův život.⁴⁴ Datována je do konce padesátých let 13. století a byla sepsána neznámým tepelským mnichem pro účely konventu, jehož zájmy také odrážela. Autor prý čerpal informace přímo od Vojslavy nebo pamětníků, avšak překvapivě neví ani o případném blízkém příbuzenství s hnězdenským arcibiskupem­. V době sepsání legendy uplynulo od smrti Hroznaty zhruba čtyřicet let a je krajně nepravděpodobné, že oni pamětníci zažili závěr 12. věku. J. Žemlička považuje za strůjce Vojslavina polského sňatku jejího strýce a kladského kastelána Hroznatu, přičemž nevěsta měla zamířit do Krakova kolem roku 1170 a o něco později ji mohl navštívit asi desetiletý bratr.⁴⁵ Zatímco J. Žemlička chápal zmínku legendy jako pouhou návštěvu, pro P. Kubína se stala východiskem k pobytu dlouhodobějšímu a významnějšímu. Když poslal Hroznatu po smrti otce (1179) k sestře na vychování a krakovské katedrální škole připsal jeho vzdělání.⁴⁶ I když stále mohla žít jeho matka, měl staršího bratra, spoustu vlivných příbuzných a osud prominentního (polo)sirotka mohl zajímat i vládnoucího knížete, byť z praktických důvodů. Ani úmrtí otce není pádným argumentem, neboť pomíjí skutečnost, že pouze málokteré středověké dítě vyrůstalo pod dohledem (obou) vlastních rodičů, a to se nám dochovaly zprávy z nejvyšších pater společnosti.⁴⁷ Pochybuji, že by se předpokládané zásluhy krakovské katedrální školy bezezbytku vytratily ze vzpomínek pamětníků včetně Vojslavy a unikly tak pozornosti legendisty. A nemohla to být epizodická záležitost, pokud proměnila Hroznatu v onu mimořádnou osobnost, za jakou je vydáván. Navíc se měl ještě koncem osmdesátých let oženit, zplodit potomka, prožít rodinnou tragédii, a to vše při respektování závěrů výzkumů E. Vlčka, který kladl Hroznatovo narození až k roku 1170.⁴⁸

P. Kubín se k tématu po dvou desetiletích vrátil a v jubilejní studii posunul Hroznatovo narození do roku 1160, aniž to však mělo vliv na vyznění práce.⁴⁹ Znovu poslal Hroznatu do Krakova a doplnil, že se tak stalo podle legendy na výchovu, byť to žádný překlad Vita fratris Hroznatae neuvádí, dokonce ani ten jeho.⁵⁰ Jenže čím dříve se Hroznata narodil, tím méně je podle mého názoru krakovský pobyt uvěřitelný. Protože přijatelnost knižní verze spočívala i na předpokladu, že byl k sestře poslán asi desetiletý sirotek. Nechci se opakovat, ale tento předpoklad byl od počátku problematický či dokonce nemusel platit, avšak tentokrát byl vyloučen. A nemusel žít jen Hroznatův otec, tak proč by posílal syna na vychování k sestře, a navíc zrovna druhorozeného? Vždyť kromě tvrzení legendy, které bylo zařazeno do části popisující zázraky, nepotvrzuje Hroznatovu přítomnost v Krakově žádný další zdroj či nepřímý důkaz. Co navíc mohl přinést synovi předního velmože pobyt v Krakově oproti pobytu u pražského královského dvora? Otázkou původu Hroznatova vzdělání se P. Kubín už nezabýval, asi to nepovažoval za důležité, pokud ovšem nebylo zahrnuto do výchovy. Legendista poznamenal, že k sestře dorazil Hroznata jako adolescens, což znamená, že dosáhl přinejmenším věku čtrnácti let a byl formálně dospělý.⁵¹ Pak se zákonitě nabízí otázka, co vlastně mohlo být náplní krakovské výchovy? Ať už to bylo cokoli, z textu studie vyplývá, že ke krakovskému pobytu muselo dojít před rokem 1179, neboť po smrti otce prý Hroznata zdědil rodové statky.⁵² Netuším, o co se tvrzení opírá, avšak zdá se mi pravděpodobné, že přešly na staršího (polo)bratra Sezemu II. Podobně to dopadlo po jeho smrti, kdy naprostou většinu majetků převzal Hroznata Tepelský, jak potvrzují jeho fundační aktivity. Budeme-li věřit tvrzení legendisty a zohledníme studie P. Kubína, pak je zřejmé, že se sesterská výchova Hroznaty musela odehrát v letech 1174-1179.

Krakovskou historku nezpochybnil ani J. Žemlička, v jehož hypotéze zaujal důležité místo kladský kastelán Hroznata (1169), kterého považuje za staršího bratra velmože Sezemy I.⁵³ Spojení obou mužů mu zároveň umožnilo zdůvodnit okolnosti uzavření Vojslavina (malo)polského manželství. Logicky vypadající konstrukci zpochybnil J. Škvrňák, který pokládá Hroznatu za prvního doloženého Kounice, otce bratrů Oldřicha a Viléma (z Pulína) a také strýce Měška a Hroznaty Crispa.⁵⁴ S kladským hradským správcem je v literatuře výjimečně ztotožňován i Hroznata Crispus (z Peruce), ač to považuji za nejméně pravděpodobnou variantu, neboť to posouvá jeho narození nejpozději na začátek 40. let 12. století.⁵⁵ Zmíněné hypotézy dělají z kladského kastelána Vojslavina příbuzného a přes rozdílný stupeň spříznění nevylučují, že zprostředkoval její sňatek. Zároveň opomíjí existenci Hroznaty Calva, kterého J. Žemlička nepovažuje za Hroznatovce a jehož rodová příslušnost zůstává nejasná.⁵⁶ Domnívám se, že Vojslavin polský sňatek lze vysvětlit i bez nutnosti zapojení kladského hradského správce. Avšak zabývat se krakovskou historkou (výchovou), může být ztrátou času, pakliže nevíme, od kdy žila Vojslava v Krakově? J. Žemlička předpokládá, že do Polska odešla v době kladského úřadování strýce Hroznaty, které je rámcově vymezeno roky 1169-1175.⁵⁷ Jenže ať už byl Vojslaviným manželem kdokoli, v Krakově je doložena až roku 1197, leč to nedokazuje, že tomu tak bylo v 80. či dokonce již v 70. letech 12. století.⁵⁸

A i kdyby měl legendista pravdu a Hroznata sestru v Krakově navštívil, nevysvětluje to jeho výjimečný kulturní rozhled a nevylučuje jeho pobyt u pražského dvora. Vojslavino polské manželství potvrzuje Hroznata ve své závěti, ale jeho krakovské dobrodružství považuji za pravděpodobné dílo legendisty, jehož nejlogičtějším účelem bylo zdůraznit zásluhy zemřelé Vojslavy. Budoucího blahoslavence opouštíme na počátku 90. let 12. století, kdy byl nepochybnou hlavou rodu a budeme se k němu vracet pouze v případě nutnosti.

Arnošt

Po dlouhém, avšak pro můj pohled na Hroznatovce nezbytném úvodu se konečně dostáváme k hlavnímu hrdinovi článku. Podle diplomatáře byl Arnošt teprve třetím doloženým nositelem v našem prostředí neobvyklého osobního jména, když prvním byl málo známý Přemyslovec a druhým číšník pražského biskupa Fridricha, příbuzného královny Judity Durynské. Zatímco na pojmenování moravského Přemyslovce měli patrně vliv Babenberkové, číšníka si budoucí biskup zřejmě přivezl ze svého předchozího působiště v Magdeburku.

Lze souhlasit s J. Žemličkou, že pojmenování nejmladšího velmožova syna bylo z dnešního pohledu důsledkem německého kulturního vlivu.⁵⁹ Patrně nejsilněji se projevoval na pražském dvoře, neboť většina manželek Přemyslovců pocházela z německého jazykového prostředí. A pochybuji, že by zářnou kariéru udělal velmož nevládnoucí němčinou. Arnošt je pokládán za plod druhého manželství, ač viníkem jeho pojmenování mohl být další velmožův sňatek se ženou, jejímž rodným jazykem byla němčina. Ona dáma mohla pocházet jak z okolí královny Judity Durynské, tak méně pravděpodobně z Chebska či přilehlých oblastí.⁶⁰ Zatímco první možnost by ženichovi nepochybně přinesla nejednu výhodu, druhá by přispěla k zabezpečení rodové državy ležící u hranic přemyslovského státu. Budeme-li uvažovat dále, mohla být i pozdější Hroznatova smrt důsledkem přeshraničních příbuzenských vazeb a z nich plynoucích majetkových sporů. Velmožův další sňatek nevylučují ani nejdůležitější písemné prameny spojené s Hroznatou, které z neznámých důvodů nejmenují jeho bratry. Zatímco v tzv. Hroznatově závěti je nepřítomnost bratrů zdůvodňována předčasným skonem, v legendě je omlouvána jejich nedůležitostí pro zbožný příběh Hroznatova života.⁶¹ Vysvětlení zní sice logicky, ale stejně tak mohl Hroznata v závěti zmínit pouze vlastní sourozence a legendista nemusel o existenci dávno mrtvých bratrů vědět, což by vypovídalo o jeho nevalné informovanosti. V každém případě se Hroznata jako bratr a hlava rodu snažil před odjezdem na kruciátu sestry majetkově zabezpečit. A i když nepřímé důkazy třetí sňatek nevylučují, za věrohodnější pokládám hypotézu J. Žemličky, která považuje známé potomky za plody dvou manželství velmože Sezemy I.

Nejen vzácný výskyt osobního jména mě vede k domněnce, že za všemi Arnošty diplomatických pramenů konce 12. století se skrývá bratr Hroznaty Tepelského. Časově to odpovídá a podle mého názoru se nedají ztotožnit s již zmíněným členem panujícího rodu ani s biskupovým služebníkem. Pokud se Arnošt objevil poprvé v listině z roku 1183, představuje pomyslnou horní hranici pro jeho narození rok 1169. Donace knížete Bedřicha Plasům byla sepsána ve Zbečně a třetí místo od konce svědečné řady odpovídá Arnoštovu postavení mezi vybranými svědky.⁶² Společně se salcburským arcibiskupem, pražským biskupem, kancléřem a třemi Přemyslovci zde nalezneme dvorské hodnostáře a přední velmože. Třetí místo mezi primates zaujal komorník Hroznata, který je pravděpodobně totožný se stejnojmenný peruckým bratrancem. Písemné prameny zachytily bratry znovu až na důležitém kolokviu v Sadské (1189), kde potvrdili odkaz bezdětného Hroznaty z Peruce johanitům.⁶³ Sourozenci se ocitli téměř na konci řady svědků složené ze zasloužilých velmožů a držitelů předních úřadů. Je to jediný případ, kdy vystupují v písemných pramenech společně a listina navíc potvrzuje, že jsou bratři a synové Sezemy. Přibližně na začátku poslední čtvrtiny dlouhé svědečné řady figuroval Arnošt, když roku 1192 dosvědčil dar Oldřicha ze Žinkov Plasům.⁶⁴ Oldřich zahynul v Palestině a cisterciákům daroval ves Lomany ležící v bezprostředním sousedství konventu a majetku Hroznatovců. Do let 1195-1197 je kladena konfirmace knížete-biskupa Jindřicha Břetislava pro waldsasské cisterciáky, na níž zaujal Sezemův syn Arnošt místo za držiteli předních úřadů.⁶⁵ Klášterní statky ležely v severozápadních Čechách a zde měla svá sídla většina svědčících. Co mají listiny společného? Zabývají se majetky ze severního Plzeňska či severozápadních Čech, příjemci jsou církevní instituce působící v tomto prostoru a zaznamenávají odkazy osob považovaných za Arnoštovi příbuzné. Předčasným skonem je obvykle zdůvodňována Arnoštova nepřítomnost na bratrově závěti a její knížecí konfirmaci z jara roku 1197.⁶⁶ Vysvětlení bylo přijato jako fakt i když J. Kincl upozornil, že nejstarší testamenty z českých zemí se jen zcela výjimečně zmiňují o osobách příbuzných.⁶⁷ Asi nejjednodušším vysvětlením jeho nepřítomnosti je majetkové oddělení bratrů, k němuž zřejmě došlo po smrti Sezemy II., avšak nejpozději při založení tepelského konventu. Přítomnost mladšího bratra patrně nebyla nutná a mohla, ale také nemusela, odrážet špatný vztah sourozenců. Tento dojem zdánlivě umocňuje jmenování jakéhosi Beneše ochráncem tepelského konventu, jenže bez znalosti dalších okolností z toho nelze vyvozovat přehnané závěry.⁶⁸

Závěť blahoslaveného Hroznaty. Zdroj: Monasterium

Mezitím oblékl Hroznata z blíže neznámých příčin řeholní roucho a někdy před rokem 1207 se stal proboštem svého kláštera.⁶⁹ Podle literatury mohl být důvodem osudového rozhodnutí strach z pomsty Přemysla Otakara I. nebo osobní tragédie. Jenže staronový kníže nepochybně věděl, že hlavními viníky neslavného konce jeho první vlády byli bratranec Jindřich Břetislav a císař Jindřich VI., do jehož nemilosti se dostal i díky zásahu v Bavorsku z roku 1192.⁷⁰ Dosud nikdo nevysvětlil, proč se cílem pomsty budoucího krále nestali staří harcovníci, kteří se podíleli na nejedné změně panovníka koncem 12. století, nýbrž venkovský šlechtic bez zjevných politických ambicí. Zvláště, když součástí pokojného předání moci mezi Přemyslovci měl být jakýsi generální pardon, dělající tlustou čáru za čtvrtstoletím rozvratu.⁷¹ Stěží lze považovat Hroznatu za vlivného intrikána či dokonce blízkého spolupracovníka knížete-biskupa, když nedržel žádný úřad a mezi lety 1189-1197 se neobjevil na jediné listině.⁷² Ani pozdější události nepodporují domněnku, že jednoho z nejmajetnějších velmožů vehnala do kláštera králova nemilost. Dokonce jsou v přímém rozporu s hypotézou, podle níž mu právě Přemysl Otakar I. daroval někdy na počátku své druhé vlády Hroznětínsko.⁷³ Podle legendy byl Hroznatův vstup do kláštera důsledkem smrti manželky a syna. Vysvětlení je vnímáno jako pravděpodobné, avšak zjednodušené, což je přičítáno účelu (literárnímu žánru) díla. Jenže pro středověkého člověka musela být smrt všudypřítomná, počínaje z dnešního pohledu neuvěřitelnou mortalitou žen související s porody a konče pouhou třetinou dětí doživších se prahu dospělosti.⁷⁴ Sice netušíme, kolikrát byl Hroznata ženatý, ale v době odchodu na křížovou výpravu nebyl žádný stařec, a ještě stále mohl zplodit kupu dětí. Z jeho závěti vyplývá, že se v případě šťastného návratu z kruciáty hodlal znovu oženit a stále doufal v narození dědice.⁷⁵ Následné události naznačují, že k tomu již pravděpodobně nedošlo. Roku 1201 vydali Přemysl Otakar I. a pražský biskup Daniel II. privilegia, která významně podpořila hospodářskou prosperitu tepelského konventu.⁷⁶ Přes vzletná slova byly výsady především vyjádřením zájmu pražského vládce o stabilizaci nedávno založené církevní instituce, jež přispěla ke zpevnění hranice se štaufským Chebskem. Zatímco biskupská listina poprvé zmiňuje Hroznatův vstup do kláštera, mezi svědky královské listiny nechyběl Arnošt zapsaný zhruba v polovině svědčících.⁷⁷

Nevíme, jak se Arnošt zachoval v krizovém roce 1197, kdy se Přemysl Otakar opakovaně pokusil vrátit na knížecí stolec.⁷⁸ Arnoštovo rozhodování mohlo podstatně ovlivnit nejen příbuzenství s Černínem, ale i směr z něhož vládychtivý vyhnanec vpadl do Čech. Přemyslovou základnou mohla být Míšeň nebo území Bogenů, které leželo v dnešním Bavorsku. Bavorskou variantu podporují některé okolnosti úspěšného listopadového vpádu, jenž vyvrcholil setkáním vojsk kdesi mezi Prahou a Plzní. Z dnešního pohledu přelomová vláda Přemysla Otakara I. byla dlouho nejistá a vnitropolitické problémy probíhající na pozadí zápasu o císařskou korunu mohly skončit dosazením odvrženého prvorozence Vratislava nebo Děpolticů.⁷⁹ To je nutné mít na paměti, budeme-li hodnotit držbu úřadu olomouckého komorníka, s níž Arnošta spojuje dvojice listin sepsaných roku 1207 v Olomouci. Pod pravomoc olomouckých komorníků, označovaných také jako moravští, patřilo někdejší Olomoucko včetně Holasicka.⁸⁰ Tedy ta část Moravy, kterou po roce 1197 přímo ovládal král a z něhož se postupně vydělovaly menší správní jednotky (Opavsko, Přerovsko, Břeclavsko). Identifikace olomouckých komorníků není jednoznačná, avšak je pravděpodobné, že pocházeli z předních rodů a bezesporu požívali královu důvěru.⁸¹ Nejprve je roku 1201 jmenován Bohuslav, který je některými historiky považován za Hrabišice, byť T. Velímský tuto možnost vůbec nezmiňuje.⁸² Neznámo kdy vystřídaný Arnoštem, jehož olomoucké angažmá zřejmě nebylo dlouhé a nevedlo k zisku výsluhy na severní Moravě. Už roku 1208 držel úřad Bavor, předek strakonických pánů a synovec stejnojmenného olomouckého biskupa, působící zde zřejmě až do své smrti (†1224/1225).⁸³ Olomoucký biskup Robert je považován za diktátora rozsáhlého privilegia, které bylo určeno jím spravované diecézi s Arnoštem na čele předlouhé řady laických svědků z Čech a Moravy.⁸⁴ Na listině, kterou královský pár obdaroval Robertem založený olomoucký konvent augustiniánek pozemky ve vsi Bukovanech, připadlo Arnoštovi čtvrté místo za významnějšími Čechy.⁸⁵

Kromě pravých listin se nositel(é) jména Arnošt objevil i ve falzech, přičemž první z nich je historiky pokládáno za obsahově hodnověrné. Arnošt obdařený hodností číšníka dosvědčil donaci knížete-biskupa louckému konventu ve falzu vročeném do roku 1195.⁸⁶ Podle dosavadních názorů byla vzorem pravá listina, kterou vydal Jindřich Břetislav během svého tažení na Moravu v pozdním létě roku 1194. Prvořadým důkazem její existence je knížecí pečeť přivěšená k falzu ze 14. století. Protože diplomatář dalšího nositele jména nenabízí a pokud ho nechceme uměle vytvářet, musíme připustit, že oním svědkem byl bratr Hroznaty Tepelského. Událostem časově vzdálený falzátor se mohl splést, avšak neměl důvod zdůrazňovat svědkovu vážnost přiřčením hodnosti. Posledním doloženým držitelem úřadu číšníka byl Arnoštův polobratr Sezema II. (1187) a jako další se v pramenech objevil až s odstupem dvou desetiletí Bohuta (1207).⁸⁷ S přihlédnutím k hodnocení falza pojďme uvažovat dále, ačkoli výsledek může působit dojmem pouhé spekulace. Ať už byla hodnost oceněním Arnoštových postojů nebo jen odrazem mocenského postavení Hroznatovců, pro Jindřicha Břetislava by bylo nesporně výhodnější, kdyby hodnost zastával Hroznata Tepelský, tak proč k tomu nedošlo? Podle mého názoru jsou myslitelné dva důvody či eventuálně jejich kombinace. Jmenování Arnošta může potvrzovat zvláštní osobnostní nastavení velmože Hroznaty, který z nám neznámých důvodů nestál o dvorskou kariéru a jež ho později přivedlo do kláštera. Prozaičtějším vysvětlením je, že se Hroznata plně věnoval před nedávnem založenému tepelskému konventu a jeho hospodářskému zabezpečení, což kníže-biskup respektoval. Jakýsi Arnošt se objevil i na falzu ostrovských benediktinů vročeném do roku 1205, avšak zhotoveném až počátkem či v první polovině 14. století.⁸⁸ Podle Z. Boháče vznikla listina na základě tzv. pamětních zápisů majetkových darů a stejně jako na pravých listinách z roku 1207 byl za Arnoštem zapsán Vilém. Díky podobnosti s plaskou listinou (1207) se přepokládá existence pravé předlohy, jež byla poničena a nahrazena reprezentativní kopií, do níž vtělili pamětní zápisy.⁸⁹ Tento názor podporuje i složení svědečné řady, ta se mohla sejít naposledy na jaře roku 1212 a pravděpodobná stylizace kancléřem Rapotou. Naposledy se Arnošt objevil na rozsáhlém falzu pro olomoucké biskupství, jež bylo datováno do roku 1234.⁹⁰ Falzátor očividně pracoval s listinou z roku 1207 a Arnoštovi ponechal nejen funkci olomouckého komorníka, ale i jeho souseda Viléma. To potvrzují editoři diplomatáře, kteří si povšimli, že z pravého privilegia byla opsána jména olomouckých kanovníku.⁹¹

V diplomatických pramenech se pan Arnošt už neobjevil a považuji za pravděpodobné, že jeho mocenský vzestup ukončila náhlá smrt. Stalo se tak v mezidobí ohraničeném sepsáním olomouckých listin a vystoupením nového olomouckého komorníka Bavora, avšak o desetiletí později, než uvádí dosavadní literatura.

Diskuse: Hroznatovci

---

1. Počátky Hroznatovců 13. století se překvapivě nejpodrobněji zabývá studie mapující vznik hradu Krašova. Razím Vladislav: Nad počátky hradů české šlechty, Archeologické rozhledy 1/2004, s. 176-180. Využít lze i práci J. Jánského, která ovšem pro nejstarší období nepřináší nic nového a jejímž podstatným nedostatkem je minimální poznámkový aparát: Jánský Jiří: Hroznatovci a páni z Gutštejna, Nakladatelství Českého lesa 2009. Můžeme jen litovat, že jsme se nedočkali NLN avizované gutštejnské monografie z pera již bohužel zesnulého Ivana Martinovského. ↩︎

2. Hroznatovským sborníkem se stal 52. ročník Minulostí západočeského kraje (MZK) z jubilejního roku 2017, kde na s. 10 naleznete přehled dosavadní literatury. ↩︎

3. Vzestup rodu a výrazné majetkové zisky na Litoměřicku je tradičně dáván do souvislosti s podílem na vraždění Vršovců roku 1108. Žemlička J.: Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského, ZHS 4/1998, s. 8-9 (dále jen Rod). T. Velímský poukazuje na fakt, že až do poloviny 11. století nemáme zprávy dokládající vztah Vršovců k severozápadním Čechám. Litoměřická kapitula 950. let od založení, UJEP 2007, s. 60. Pokud odhlédneme od působení Vršovce Mutiny ve funkci litoměřického kastelána a Nemojova daru litoměřické kapitule z počátku 12. století, nemá domněnka o Litoměřicku jako mocenské základně Vršovců oporu v pramenech. Žemlička J.: Litoměřická kastelánie a její postavení v raně středověkých Čechách, Litoměřicko 1979, s. 41. ↩︎

4. Autor jediné moderní studie považuje Vršovce přelomu 11. a 12. století za pouhý stín mocného rodu (klanu), jakým mohl být na počátku 11. století. Ani tradovaný úzký vztah k Litoměřicku nepokládá za prokazatelný a připomíná, že kronikář Kosmas situuje vraždění příslušníků rodu na Vraclav a Libici. Kopal Petr: Neznámý známý rod. Pokus o genealogii Vršovců. Sborník archivních prací, roč. 51, č. 1/2001, s. 3-84. ↩︎

5. Velímský T: Trans montes, ad fontes!: k roli újezdů při středověké kolonizaci středních a vyšších poloh na území severozápadních Čech. Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, Most 1998, s. 43-68. ↩︎

6. Jak již kdysi uvedl J. Žemlička, nejstarší ronovecké majetky jsou doloženy na starém sídelním území v Litoměřické kastelánii. Žemlička J.: Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého středohoří do 14. století, Academia 1980, s. 99-100. Urban Jan: Lichtenburkové, NLN 2003, s. 38-41. ↩︎

7. Škvrňák Jan: Vilém z Pulína, první moravský magnát. Na hradech a tvrzích, NLN 2019, s. 17-28. https://www.researchgate.net/publication/340061534_Vilem_z_Pulina_-_prvni_moravsky_magnat ↩︎

8. Rod, s. 13-15. ↩︎

9. CDB I, č. 278, s. 244. ↩︎

10. Časovou posloupností plzeňských kastelánů se zabýval M. Tejček: Svatobor z Přeštic (1226-1238) a Drslavici, Historická dílna 7/2013, s. 24-25. ↩︎

11. Novotný Václav: České dějiny I/2, Praha 1913, s. 1042; Rod, s. 14. ↩︎

12. Rod, s. 14, 26, 34. Vzestup Hrabišiců je oprávněně spojován s držbou bílinského kastelánství, jehož obsazování se nepochybně snažili ovlivnit a s některými kastelány se pravděpodobně sňatkově spojili. Velímský T.: Vzestupy a pády bílinských hradských správců, Středověká Evropa v pohybu 2014, s. 325-363. ↩︎

13. Rozdílný geografický ráz našeho Podkrušnohoří z něj udělal zásobárnu potravin pro vznikající hornická centra na míšeňské straně Krušných Hor. Velímský Tomáš: K počátkům mosteckého hradu, Mediaevalia Historica Bohemica 3/1993, s. 146-147. Hoffmann Yves, Balášová Michaela: Těžba stříbra ve 12.-14. století v saském Krušnohoří v podhůří Krušných Hor a na české straně Krušných Hor, Stříbrná horečka a volání hor: archeologie středověkého hornictví v Sasku a Čechách, s. 49-56.; Královská mincovna Jáchymov, Museum Osterzgebirgsgalerie (Dippoldiswalde, Německo) 2014. ↩︎

14. Podle T. Velímského byla milešovská část Českého středohoří osídlena při vnitřní kolonizaci v průběhu 12. s. a sousední vsi patřily Hrabišicům (Bžany, Velvěty, Úpořiny atd.). Velímský Tomáš: Hrabišici, páni z Rýzmburka, NLN 202, s. 90, 160, 245, 247. Samotné Sezemice jsou doloženy až roku 1463, kdy zde měli platy osečtí cisterciáci a je s nimi někdy spojována tvrz Stoličky neznámé polohy, která je navíc doložena až v první pol. 16. s. HZT 3, s. 419, 439; Sedláček A.: Hrady zámky a tvrze království českého, díl 14. Litoměřicko, s. 175. ↩︎

15. Kernbach Anna (překlad): Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Argo 2013, s. 93. ↩︎

16. Kubín P.: Blahoslavený Hroznata (dále jen Blahoslavený), Vyšehrad 2000, s. 84. ↩︎

17. Polách Jaroslav: Páni z Krumlova, Veduta 2014, s. 15-17, 26, 27. Recenze knihy ↩︎

18. Na internetu jsem objevil plakát zvoucí na sérii přednášek Petra Kubína o vztahu blahoslaveného Hroznaty k Benešovsku, bohužel jsem nikde neobjevil její text. Podle sdělení Petra Kubína, za které mu děkuji, čeká text na zpracování a já doufám, že bude brzy publikován. Možné stopy hroznatovských aktivit v oblasti jsem velmi stručně shrnul ve svém předchozím článku o Arnoštech, větší prostor jim věnoval J. Polách ve své monografii krumlovských Vítkovců, viz pozn. č. 19. ↩︎

19. Kubín Petr: Bl. Hroznata z Teplé ve světle nového bádání (dále jen Hroznata), MZK 52/2017, s. 12. Podle J. Žemličky mohly nadbytečné Přemyslovny končit jako manželky předních velmožů. Vzhledem k velkému počtu doložených mužských členů rodu ve 12. s., vypadá tato úvaha reálně, nemluvě o dcerách levobočných. Rod, s. 17, ↩︎

20. Rod, s. 15-16. ↩︎

21. Hroznata, s. 13. ↩︎

22. Ukázkovým příkladem je studie P. Kubína, který uvede datum smrti Sezemy (I.), aby v následující větě prohlásil Hroznatu Tepelského dědicem rodinného majetku. Hroznata, s. 12. ↩︎

23. Rod s. 12, pozn. 34; Hroznata s. 18. ↩︎

24. Žemlička Josef: Přemyslovci, jak žili, vládli a umírali, NLN 2005, s. 129. ↩︎

25. Rod s. 15. CDB I, č. 285, s. 251, č. 288, s. 254. ↩︎

26. Velímský Tomáš: Vzestupy a pády bílinských hradských správců, Středověká Evropa v pohybu, Archeologický ústav AV ČR Praha, 2014, s. 350. ↩︎

27. CDB I, č. 317, s. 289. ↩︎

28. CDB I, č. 323, s. 297. ↩︎

29. Rod s. 29-30. ↩︎

30. Hroznata, s. 12, 16, 17, 20, 21. ↩︎

31. Výsledky výzkumů E. Vlčka už kdysi z jiného úhlu a v jiných souvislostech zpochybnil Dušan Třeštík. Třeštík Dušan: Počátky Přemyslovců, NLN 1997, s. 449; Rod, s. 12; Hroznata, s. 11-12. Vlček E.: Osudy českých patronů, Zvon 1995, s. 250-255. A pochopitelně musíme připustit i kacířskou možnost, že ostatky nepatří blahoslavenému Hroznatovi. Což může s konečnou platností potvrdit nebo vyvrátit snad pouze porovnání DNA s ostatky členů nejpozději vymřelých větví Hroznatovců. ↩︎

32. CDB I, č. 292, s. 261. Podle J. Žemličky mohl být na jednom z předních míst v hodnosti číšníka uveden perucký bratranec Hroznata Crispus, avšak T. Velímský listinu s peruckými bratry nespojuje. Úřad sice mohl zastávat i opomíjený Hroznata Calvus, avšak daleko pravděpodobnější se mi jeví hypotéza J. Žemličky. Společenský vzestup Hroznaty Crispa může souviset i s nedávným úmrtím jeho strýce Sezemy I., který byl patrně do té doby respektovanou hlavou rodu. A pochopitelně také se zásluhami, které si Hroznata Crispus a další členové rodu připsali při návratu Bedřicha na knížecí stolec. Rod, s. 12; Velímský T.: Jimi země česká stála, NLN 2023, s. 152. ↩︎

33. CDB I, č. 323, s. 297; Rod, s. 12. ↩︎

34. CDB I., č. 300, s. 270. ↩︎

35. Právě období mezi lety 1180-1187/9 nabízí ideální prostor pro údajný krakovský pobyt. ↩︎

36. Rod, s. 15. Portrét peruckých bratranců nastínil Velímský T.: Česká nobilita doby Hroznatovy, Minulostí Západočeského kraje 52/2017, s. 260-264. ↩︎

37. P. Kubín trefně konstatoval, že Hroznatova výjimečnost je důsledkem dochované legendy, jinak by po něm v lepším případě zbylo pár zmínek v CDB a zůstal by pouze jednou z postav přelomu 12. a 13. století. Blahoslavený, s. 10, 228. Hroznata, s. 30. Kubín Petr: Hroznata Tepelský u papeže Celestina III. na počátku srpna 1197; Petr Pavelec, Martin Gaži, Milena Hajná (edd.): Ve znamení Merkura, šlechta českých zemí v evropské diplomacii, NPÚ 2020, s. 44-48. ↩︎

38. Právě při návštěvách Itálie měl Hroznata pochopit význam písemné kultury, avšak je třeba připomenout, že pečetí disponoval už jeho bratranec Hroznata z Peruce. Blahoslavený, s. 17, 106, 121. Odbornou literaturou zatím nezhodnocen zůstává nález pečetidla, které je připisováno Gotšalkovi z Olešné (1180) i když studii k tomuto tématu avizoval V. Růžek. CDB I., č. 296, s. 266. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2020/MUB_B027/um/blok_1.pdf ↩︎

39. Rod, s. 13. ↩︎

40. Wihoda Martin: Vladislav Jindřich, Argo 2019, s. 24-25, 43; Blahoslavený, s. 112-114. ↩︎

41. Rod, s. 25; Žemlička Josef: Přemyslovci: jak žili, vládli a umírali, NLN 2005, s. 60-73. ↩︎

42. Hroznata, s. 22, 35. ↩︎

43. 48. Petr Kubín (ed.): Legenda o bratru Hroznatovi = Vita fratris Hroznatae, Togga 2017, s. 220-221. Legenda je dostupná např. na stránkách tepelského kláštera: https://klastertepla.cz/klaster/blahoslaveny-hroznata/vita-fratris-hroznatae.html?start=8; Nebo ze stránek CMS: https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&cat=11&bookid=1341&page=406 ↩︎

44. Kubín Petr: Kult blahoslaveného Hroznaty do roku 1634, Světci a jejich kult ve středověku, KTF UK 2006, s. 51-82; týž: Legenda o bratru Hroznatovi = Vita fratris Hroznatae, Togga 2017, s. 67-85. Velmi zajímavá je recenze, která je dostupná on-line: https://www.academia.edu/36209040/Recenze_Vita_Hroznatae ↩︎

45. Rod, s. 18-19. ↩︎

46. Blahoslavený, s. 89, 227. ↩︎

47. Matějek Marek: Dětský svět ve středověku, Moravapress 2014, s. 51. ↩︎

48. Podle J. Žemličky měl vše stihnout před rokem 1191. Rod, s. 12. Blahoslavený, s. 69, 102. ↩︎

49. Již zmíněný hroznatovský sborník vyšel v roce předpokládaného 800. výročí smrti blahoslaveného Hroznaty, MZK 52/2017. ↩︎

50. Hroznata, s. 11, 14. Petr Kubín (ed.): Legenda o bratru Hroznatovi = Vita fratris Hroznatae, Togga 2017, s. 10, 220-221. ↩︎

51. Hroznata, s. 14. Ve středověku panovala shoda, že třetí životní období zvané adolescentia začíná u chlapců ve čtrnácti letech, ale jeho konec byl postupně kladen do širokého rozmezí mezi jedenadvacátý až pětatřicátý rok života. Shahar Shulamith: Vývojové fáze dětství, Souvislosti 4/1996, s. 36. Matějek Marek: Dětský svět ve středověku, Moravapress 2014, s. 28-29. ↩︎

52. Hroznata, s. 12. ↩︎

53. Rod, s. 19. Podle J. Žemličky, může být nepřímým důkazem spojení kladského kastelána s peruckými bratry pojmenování jednoho z nich piastovským/polským jménem Měšek. Jenže M. Tejček uvádí v drslavickém rodokmenu nositele snad ještě polštějšího jména Bezprem (1140-1186), který mohl být strýcem komorníka Černína (1192-1212). Je zřejmé, že škála osobních jmen velmožů 12. století byla velmi pestrá, aniž tušíme, co pojmenování ovlivnilo a jak ukazují nejen tyto případy. Tejček Michal: Svatobor z Přeštic (1226-1238) a Drslavici; Historická dílna 7/2012, s. 29. ↩︎

54. Škvrňák Jan: Vilém z Pulína-první moravský magnát, Na hradech a tvrzích 2019, s. 17-18. ↩︎

55. M. Cetwiński se sice odvolává na (SU I, s. 26, č. 43. a 44), ale tam rozhodně netvrdí, že oním kastelánem byl právě Hroznata Crispus. Ondřej Felcman, Eva Semotanová: Kladsko, proměny středoevropského regionu, Historický ústav AV ČR 2012, s. 52 ↩︎

56. Hroznata obdařený příjmím Calvus (Lysý) svědčí pouze na třech listinách z první pol. 80. let 12. století. Z jeho příjmí se snad dá usuzovat, že v té době již nebyl nejmladší a tomu nasvědčuje i to, že po roce 1185 se už v pramenech neobjevil. Příjmí ho zřejmě mělo primárně odlišit od Hroznaty Crispa, který patrně zastával roku 1180 úřad číšníka a roku 1183 povýšil na nejvyššího komorníka. Z toho se dá usuzovat, že případní další nositelé jména nedosahovali v uvedené době jejich společenského významu. Rod, s. 11, 18, 27. ↩︎

57. Kladský kastelán Hroznata je uveden ve dvou listinách datovaných do roku 1169, byť jedna z nich patří mezi tzv. břevnovská falza. Je prvním doloženým kladským kastelánem a po něm zde přinejmenším v letech 1175-1177 úřadoval Řivín (Rivinus), který byl v březnu roku 1177 vystřídán Vítkem, ztotožňovaným s praotcem Vítkovců. CDB I., č. 246, s. 218; CDB I., č. 247, s. 219. Ondřej Felcman, Eva Semotanová: Kladsko, proměny středoevropského regionu, Historický ústav AV ČR 2012, s. 52. Gersdorfová Zlata: Páni erbu zelené růže na stříbrném poli. O původu, rozrodu, pečetích a sídlech pánů z Krumlova; Disertační práce FF UK 2019, s. 27. ↩︎

58. CDB I., č. 357, s. 324; Blahoslavený, s. 151. ↩︎

59. Rod, s. 27. ↩︎

60. Královna Judita Durynská se zjevně snažila najít v Čechách uplatnění i pro své příbuzné, jak ukazuje příklad pražského biskup Fridricha (1168-79). Takže ona hypotetická další manželka velmože Sezemy I. mohla být nejen dvorní dámou, ale třeba i vzdálenou příbuznou královny. Wihoda Martin: První česká království, NLN 2015, s. 192 ↩︎

61. Rod, s. 15. ↩︎

62. CDB I., č. 300, s. 270 ↩︎

63. CDB I., č. 323, s. 297 ↩︎

64. CDB I., č. 336, s. 307 ↩︎

65. CDB I., č. 356, s. 323 ↩︎

66. CDB I., č. 357, s. 323; č. 358, s. 325. ↩︎

67. Kincl Jaromír: Dva testamenty šlechtice Kojaty, Acta Universitatis Carolinae - juridica 3, 1978, s. 306-307. Rod, s. 31; Blahoslavený, s. 13. ↩︎

68. CDB I., č. 357, s. 323 ↩︎

69. Hroznata, s. 27-28; Trnka Pavel: Hroznata a úřad probošta v Teplé, MZK 52,2017, s. 242. P. Trnka předpokládá, že Hroznata vstoupil do konventu už na jaře roku 1198 a současně se ujal úřadu probošta. ↩︎

70. Wihoda Martin: Vladislav Jindřich, Argo 2019, s. 50-51. ↩︎

71. Žemlička Josef: Počátky Čech královských, NLN 2002, s. 91. ↩︎

72. Rod, s. 12; Hroznata, s. 27. ↩︎

73. Hroznata, s. 21, 32. ↩︎

74. Matějek Marek: Dětský svět ve středověku, Moravapress 2014, s. 49. ↩︎

75. Hroznata, s. 15. ↩︎

76. Hroznata, s. 28; Razím Vladislav: K tendencím v ochraně hranic českého státu 13. století, AH 1/2014, s. 142, 145, 151. ↩︎

77. CDB II., č. 27, s. 25. ↩︎

78. Žemlička Josef: Čechy v době knížecí, NLN 1997, s. 373, 374, 376,377 ↩︎

79. Žemlička Josef: Počátky Čech královských, NLN 2002, s. 96-103; Wihoda Martin: Vladislav Jindřich, Argo 2019, s. 91-92. ↩︎

80. Jan Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy, Matice moravská 2000, s. 29-32. ↩︎

81. Janiš Dalibor: Zemské soudnictví na Moravě vrcholného středověku, Matice moravská 2013, s. 80-81. ↩︎

82. CDB II., č. 21, s. 18; č. 22, s. 19.Velímský Tomáš: Hrabišici, páni z Rýzmburka, NLN 2002, s. 49-50; Mitáček Jiří, Břečka Jan: Hluk: dějiny města 2011, s. 133. ↩︎

83. Svoboda Miroslav: Páni ze Strakonic, NLN 2010, s. 21-23. ↩︎

84. CDB II., č. 59, s. 54; Hlinka Vít: Olomoucký biskup Robert, Cisterciáci na Moravě. Sborník k 800. výročí příchodu cisterciáků na Moravu a počátek Velehradu, UP Olomouc 2006, s. 168; ↩︎

85. CDB II., č. 60, s. 56. Před ním je uveden Jaroslav, který je řazen k Buzicům, dále Hrabišic Slavek a samozřejmě tehdy nepostradatelný Drslavic Černín. ↩︎

86. Vohryzek Stanislav: Dějiny kláštera Louka u Znojma do roku 1425, magisterská práce MU 2009, s. 16-16. Novotný Václav: Kníže-biskup Jindřich Břetislav na Moravě, ČMM 38/1914, 353-360. Charouz Zdeněk: Macerat gladiator a jeho donace loucké kanonii, Ročenka státního okresního archivu ve Znojmě 1,1986, s. 59-61. ↩︎

87. CDB I, č. 317, s. 289; CDB II., č. 74, s. 66. ↩︎

88. CDB II. č. 359, s. 383. Boháč Zdeněk: Ostrov, tisíciletá historie zmařeného kláštera, Regionální muzeum v Jílovém u Prahy 1999. Šrámek Josef: Mezi normou, reformou a praxí, Vydavatelství Filozofické fakulty UP 2016, s. 179. ↩︎

89. Zapletalová Dana: Mohl žít svatý Ivan český v raném středověku? Český kras 2016, s. 58. ↩︎

90. CDB III/3., č. 265, s. 374. ↩︎

91. Současný pohled na falza popsal Josef Šrámek: „Aby události neunikly paměti." Středověká listinná falza a kláštery. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2/2009, s. 13-37. ↩︎