Karel IV. a kult franských světců.

Luboš Rokos
Karel IV. proslul v duchovním životě jako sběratel relikvií a propagátor kultů křesťanských světců. Díky Karlovým cestám, velikosti jeho říše i rozlehlosti lucemburských držav probíhal živý přenos kultů mezi evropskými zeměmi. Do českých zemí se tak dostaly kulty franských světců. Kult největšího franského císaře Karla Velikého vyjadřoval Karlovy osobní zájmy, ale svatého Zikmunda prosadil Karel přímo mezi české patrony.

POČÁTKY FRANSKÉHO

KŘESŤANSTVÍ A SV. REMIGIUS

Franský král a sjednotitel franské říše Chlodvík přijal na permanentní

naléhání své ženy Clotildy křesťanství. Mělo se tak stát po bitvě s

Alamany u Tolbiaku r. 496, kdy modlitba k Bohu pomohla bitvu zvrátit.

Chlodvíka pokřtil galorománský biskup Remigius, zvaný také jako apoštol

Franků. Po Remigiovi se jmenuje město Remeš, mezi lety 816-1825

tisícileté korunovační místo francouzských králů. A dále nese jméno

tohoto biskupa kostel sv. Remigia v pražských Čakovicích.1)

Nynější kostelní stavba je novorománská a třetí v pořadí. První stavba

tu stála od pol. 14. stol. Ostatky sv. Remigia se sem dostaly právě

díky Karlovu sběratelství. Karel ostatky daroval nejprve svatovítské

kapitule, ta je r. 1409 předala benediktinskému klášteru Na Slovanech

na Novém Městě Pražském. Mniši vlastnili právě i čakovický kostel a

ostatky přenesli do něho. Došlo tedy k přesvěcení kostela na nového

patrona a jeho jméno tu zůstalo dodnes.

Význam kultu sv. Remigia je v českých zemích minimální. Zasvěcení

kostela je jediné nejen v Česku, ale v celém bývalém Rakousku-Uhersku,

a tak je tento kult výjimečný spíše svou kuriózností, než svým

významem.

SVATÝ ZIKMUND

Burgundský král

Zikmund nebo-li Sigismund byl burgundským králem z 6. století.

Burgundové byli germánský kmen, který v době stěhování národů překročil

hranice tehdejší římské říše a po střetech s Římany a Huny byl usazen

přibližně v oblasti dnešního Burgundska a Švýcarska; porážka z rukou

Hunů byla literárně zpracována v Písni o Nibelunzích. Burgundové byli

zemepisně uzavřeni horami a politicky silnějšími sousedy, nejprve

Římany, pak Franky. Franské sousedství se stalo Burgundům osudným, i

když věc není tak přímočará, jak se jeví. Sama Chlodvíkova manželka

Clotilda byla Burgundka. K zásahu v Burgundsku vyzvala své syny, aby

pomstili vraždu jejích rodičů. Frankové tedy vytáhli proti Gundobadovým

synům Sigismundovi a Godomarovi. Alespoň tak to tvrdí franský kronikář

Řehoř z Tours.

Chlodvíkovi synové si po jeho smrti r. 511 rozdělili franskou říši na

samostatná království a vedli samostatnou politiku. Jejich jména byla

Chlotar, Childebert, Chlodomer a Theuderich. Chlodomer měl za ženu

další Burgundku Guntheucu, což byla zřejmě příbuzná Sigismundova syna

Sigericha, kterého dal Sigismund zabít z obav, že ho chce svrhnout z

trůnu. Chlodomer by tak po odstranění Sigismunda měl dynastický nárok

na trůn a také vystupoval jako nejagilnější vojevůdce ve

fransko-burgundské válce.

Král Theuderich měl za ženu další Sigismundovu dceru, což byl zřejmě

zase důvod, proč se držel při válce stranou a válčil hodně neochotně.

Válečné tažení r. 523 skončilo vítězstvím zbraní krále Chlodomera a

zajmutím Sigismunda. Ač měl být jeho život ušetřen, Chlodomer nakázal

Sigismunda i s jeho rodinou zavraždit a jejich těla byla vhozena do

studny.

Chlodomerovi akt vraždy nepřispěl na popularitě a dalšího roku umírá v

léčce, “všemi opuštěn”. Vdovu po Chlodomerovi, Burngundku Guntheucu, si

vzal Chlotar a po úplné porážce Burgundů r. 533/34 (kterého se

Theudebert opět nezúčastnil) se ujímá burgundského dědictví. Chlotarův

syn dostal burgundské jméno Guntram a r. 561 při dalším dělení říše se

ujímá Burgundska. Svého syna pojmenoval dalším burgundským jménem

Gundobad. Franská politika vůči Burgundům se tedy vyznačovala jak

uzurpátorstvím, dynastickými svazky a boji, tak i respektem k

burgundskému dědictví.

Respekt se týkal i Sigismunda. Když se místo jeho úmrtí stávalo cílem

poutí, svolil Theudebertův syn Theuderich r. 535/36 s přenesením

Sigismundových ostatků do kláštera sv. Mořice v Agaunu. Tento klášter

Sigismund založil a chtěl tam podle legendy po své kapitulaci odejít.

Zůstal tu tedy alespoň po své smrti a jeho ostatky mohly čekat, až si

je tu najde Karel IV. Český patron

Karel IV. se r. 1365 nechal korunovat arelatským králem. Jednalo se o

jedno z hraničních území mezi Říší a Francií, kde probíhaly

diplomatické boje obou velmocí. Karel pak pospíchal do kláštera v

Agaunu, kde si vyžádal ostatky sv. Zikmunda.

Mimo sběratelství relikvií mohl mít Karel ještě jeden důvod. Možná

počítal s tím, že Burgundsko přenechá nakonec Francouzům, ale duchovní

kvalitu země by přenechal Říši. Ostatky uložil ve Freisingu, místě

spjatém se Štaufy, kteří si jakožto císařové Burgundsko také

nárokovali.

Roku 1368 se Karlovi narodil syn, kterého pojmenoval Zikmund. Bylo to

na počest světce, jemuž se také připisovalo požehnání a pomoc při

zplození potomka.

Svatému Zikmundovi se přičítala ještě pomoc při Karlově uzdravení z

náhlé nemoci r. 1371, kdy se i lékaři vzdali naděje. Karlova manželka

Eliška slíbila, že provede pouť z Karlštejna do Prahy a obětuje na

hrobě sv. Zikmunda osm zlatých misek. Tak se stalo a císař nabyl sil.

Svatý Zikmund byl ustanoven jako jeden z českých patronů. Všichni

patroni Karlovy doby jsou vyobrazeni na mozaice Posledního soudu na

věži svatovítské katedrály, jsou to sv. Ludmila, Václav, Vojtěch, Vít,

Prokop a Zikmund.2) V panteonu českého národa

ale Zikmund spíše chybí. Na pomníku svatého Václava na Václavském

náměstí chybí Zikmund i Vít a jejich místo nahrazuje svatá (tehdy ještě

blahoslavená) Anežka. Zásadní roli zřizovatelů v rozhodování hrála

etnicita světců.

Ještě těžší to má s přijetím do českého povědomí Karlův syn Zikmund,

který zůstává tou “liškou ryšavou” a je vnímán víc jako cizinec, který

Čechy dobýval, než jako součást vlastních dějin.

KAREL VELIKÝ

Franská říše zůstávala zdrojem legitimity i kultury států západní

Evropy. Ke Frankům se hlásili Francouzi, kteří na ně navazovali svým

jménem (ale nikoli třeba jazykem). Svatá říše římská zase pocházela z

Východofranské říše, její vládci se nechávali korunovat v Cáchách, kde

míval falc a pak i hrob a Karel Veliký. 

 Právě toho využil císař Fridrich I. Barbarossa, když nechal

r. 1165 vyzvednout Karlovy ostatky a položit na oltář, čímž měl být

Karel Veliký svatořečen. Byla to podivné svatořečení, legitimizované

vzdoropapežem, kterého prosadil vůči papeži ve Vatikánu právě

Barbarossa. Kult Karla Velikého nedošel nějaké lidové zbožnosti,

neprovázely ho legendy a zůstal hlavně záležitostí říšské elity.

Úctu Karlovi Velikému projevoval jeho císařský nástupce Karel IV.,

zřejmě i kvůli společnému jménu. Karel Veliký nechal postavit v Cáchách

baziliku, ke které Karel IV. přistavěl gotický chór. V kostele nechal

zřídit kapli sv. Václava s českým kaplanem pro případné české poutníky.

Karel IV. chrámu věnoval relikviářovou bustu Karla Velikého a pár

ostatků si zase odvezl. V Praze totiž nechal vybudovat kostel zasvěcený

Karlu Velikému.

Kostel dosud stojí na místě zvaném Karlov, původně k němu patřil i

augustiniánský klášter.3) Půdorys kostela

kopíruje ten cášský, jedná se tedy oktagon, osmiúhelník. Cásšká

bazilika je zasvěcená Panně Marii, pražský kostel Karlovi Velikému a

Nanebevzetí Panny Marie. Další takový, oktogonální a zasvěcený Narození

Panny Marie, mělo na Slovensku do barokní přestavby Nové Mesto nad

Váhom. Na oktagon ho nechal přestavět Ctibor ze Všebořic, přítel

Zikmunda Lucemburského, který vládl dnešnímu Slovensku z titulu

uherského krále.

Část pražských mnichů poslal Karel IV. jako základ dalšího kláštera v

říšském Ingelheimu, který byl považován za rodiště Karla Velikého.

Čechy a říše byly přes kult Karla Velikého takto vzájemně propojeny. Poznámky:

1) hrady.cz

2) obrázek

3) hrady.cz

Hlavní literatura:

Drška, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.

Kuthan, Jiří; Royt, Jan: Karel IV., Císař a český král – vizionář a

zakladatel. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016. Zdroj obrázků: Wikimedia

Commons