Templáři

[Ježek]

Tady mapa, zřejmě neúplná. Každopádně tam je vidět dominance Francie a Anglie.

434350673_7674641049267234_4672670519836545001_n.jpg

[Ingolf]

V dnešní Francii měli templáři více provincií (Francie v užším slova smyslu kolem Paříže, Provence, Akvitánie-Poitou, Auvergne-Limousin), zatímco třeba české země neměly ani svoji vlastní, ty patřily pod (velko-)precepturu německé země + české země + polské země (počítaje v to Slezsko).
Anglie by měla mít provincii jednu, asi kvůli tradiční centralizaci moci i státní správy.

Libor to ještě člení, že ta středoevropská preceptura se dělila na 3 menší celky - Porýní; Braniborsko + Pomořansko + Polsko + Slezsko; české země + Rakousko. Komtur Ekko pak vedl tu poslední část a spravoval ji z Čejkovic.

[Ježek]

Procesy s templáři probíhaly i mimo Francii, ale řád se úspěšně hájil, resp. nikdo nedokázal vinu, která mu byla přičítána.

Jak to dopadlo jinde? Ve Francii procesy, u nás snad přechod k johanitům. Jak Anglie, Říše, Španělsko, Itálie?

[Ingolf]

Ono nakonec nezáleželo na nějakých koncilech, papež vydal r. 1312 bulu In excelso, kde řád prostě zrušil, aniž by řešil prokázání viny. Tedy nakousl to, protože napsal, že řád už je tak pošpiněn, že to je jeden z důvodů zrušení. Papež tu pravomoc má, třeba jezuiti byli taky zrušeni prostým příkazem.
Ten Klement V. býval udáván jako spolutvůrce toho procesu, ale to nebyl. Filip IV. provedl zátah proti řádu ze své vůle i práva, využil nějakého svolení z doby válek proti albigenským, které dávalo francouzskému králi právo zasáhnout proti kacířství. papež byl překvapen, byl to i tak zásah do jeho pravomocí. Jakousi spoluúčast provedl ještě koncem r. 1307, kdy vyzval k zatýkání templářů ve všech zemích (ty jmenované koncily vznikly právě z tohoto popudu). Jinak ale vyšetřování řádu protahoval (proto byl řád zrušen až. r. 1312 a poslední templáři upáleni r. 1314), o vině měl pochyby (spíš kritizoval některé odchylky od ortodoxie, ale přímo kacířství v tom neviděl), ale když bylo jasné, že je situace neudržitelná, tak začal zápasit s Filipem o to, komu připadne templářský majetek. Většina majetku pak skutečně přešla na johanity, něco Filip stihnul uchvátit, něco si nechal zaplatit od těch johanitů. Zvláštní kapitolou jsou templáři, kteří se přiznali, poprosili o rozhřešení a dostali ho a následně přiznání neodvolali. těm patřila doživotní renta, třeba od těch johanitů nebo řádů, do kterých vstoupili.
Ve Španělsku a Portugalsku byla část řádu zařazena do jiných řádů - Kristův řád v Portugalsku, ve Španělsku řád Calatrava, Svatojakubský řád apod.

Johaniti byli hlavním příjemcem, v Anglii je to i zdokumentované včetně kováren. Ono se kolem r. 1300 i plánovalo sloučení obou řádů, aby vznikl jeden silný a odstranily se občasné animozity (johaniti a templáři se v Palestině asi dvakrát vojensky střetli, jednou r. 1262 v bitvě u sv. Abbase, jeden řád stál na straně Benátek, druhý na straně Janova). Na johanity asi přešel i templářský archív, který je ztracený a pravděpodobně zničený po obsazení Kypru Turky r. 1571.

V Praze měli templáři dům s kostelem sv. Vavřince, ten přešel na johanity a jejich převor Bertold z Hennebergu, což byl vedle Aspelta další rádce, který pomáhal Janu Lucemburskému usídlit se v Česku, prodal r. 1313 nemovitost dominikánkám. Ty ho od r. 1319 přestavěli na gotický kostel sv. Anny, od 18. stol. je odsvěcený a má ho v pronájmu nadace VIZE 97 Dagmar a Václava Havlových - https://www.prazskakrizovatka.cz/

[Brenon]

Filip IV. provedl zátah proti řádu ze své vůle i práva, využil nějakého svolení z doby válek proti albigenským, které dávalo francouzskému králi právo zasáhnout proti kacířství. papež byl překvapen, byl to i tak zásah do jeho pravomocí. Jakousi spoluúčast provedl ještě koncem r. 1307, kdy vyzval k zatýkání templářů ve všech zemích (ty jmenované koncily vznikly právě z tohoto popudu). Jinak ale vyšetřování řádu protahoval (proto byl řád zrušen až. r. 1312 a poslední templáři upáleni r. 1314), o vině měl pochyby (spíš kritizoval některé odchylky od ortodoxie, ale přímo kacířství v tom neviděl), ale když bylo jasné, že je situace neudržitelná, tak začal zápasit s Filipem o to, komu připadne templářský majetek. Většina majetku pak skutečně přešla na johanity, něco Filip stihnul uchvátit, něco si nechal zaplatit od těch johanitů.

Když tu byl několikrát zmíněn král Filip IV. - nebyl on tak trochu psychopat? Způsob popravy údajných milenců Filipových snach (aféra ve věži Nesle) by tomu dost napovídala.

[Ingolf]

Když tu byl několikrát zmíněn král Filip IV. - nebyl on tak trochu psychopat? Způsob popravy údajných milenců Filipových snach (aféra ve věži Nesle) by tomu dost napovídala.

Něco tam bylo špatně, prý vyrůstal jako dítě bez lásky, no není to můj oblíbenec.

[Ingolf]

"...Po pádu Akkonu se zvláště Templářům dá vytýkat, že se z nich stali pouze správci evropských majetků - žádní válečníci za Kristův hrob.

Nejenom Templáři, ale i Johanité a Teutoni (z těch největších) byli bezprostředně po Akkonu solidně decimováni. To že v Evropě zůstávali "nedotčené" komendy neznamená, že by tak měly tyto řády dostatek bojovníků pro další kampaně. třeba komendy v Čechách a Francii fungovaly tak trochu jako domov důchodců Johanité se mohli vepnout k dalším bojům i proto, že nabrali dostatek nových sil začleněním Templářů a jejich majetků do svých řad. Účast Teutonů ve svaté zemi nebyla nijak velká a jejich expanze ve východní Evropě utrpěla citelné rány ve střetu s ruskými knížectvími, které vyvrcholily v bitvě na ladožském jezeře (též Ledová pole).
Možná i pád Templářů nakopl ostatní Řády k tomu, aby si našly nové cíle a historické úlohy... Johanité boj s námořními piráty (a logicky střet s rodící se tureckou říší), Teutoni šíření křesťanství na východě Evropy, atd.

Stav po dobytí Akkonu nazval bych to jako ztrátu půdy pod nohama, a to v doslovném i přeneseném smyslu slova.
Doslova - řády ztratily vlastní území v Palestině a řešily to stěhováním na Kypr. Do toho některé důležité státy jako Francie, Aragonie i ten Kypr zakázaly řádům zmnožovat majetky, resp. zakázaly to donátorům na území svých států.
Přeneseně - řády ztratily svůj cíl, se ztrátou Svaté země nebylo co ani koho bránit. Templáři navíc po pádu Akkonu sami opustili zbylé hrady a pevnosti, čímž jim opět o něco padla popularita.

Dále se od koncilu v Lyonu r. 1274 diskutovala idea spojení templářů a johanitů v jeden řád, což po pádu Akkonu zarezonovalo ještě více. 15. 8. 1291, tři měsíce po pádu Akkonu, vydal papež Mikuláš IV. bulu Dura minis, kde žádá po arcibiskupech svolání místních synod s jejich podřízenými, aby se vyjádřili k této věci. Výsledky z pár synod se zachovaly a salzburská synoda doporučila rovnou sloučení templářů a johanitů i s německými rytíři. Sloučení požadoval i sicilský král Karel II. z Anjou, přičemž do čela řádu by postavil nejlépe svého syna Roberta, resp. nějakého Kapetovce. A sloučení řádu prosazoval i Filip IV. přesně s týmž úmyslem, tedy dosadit do čela řádu jednoho ze svých tří synů.
6. 6. 1306 pak papež Klement V. zve z Kypru velmistry templářů a johanitů a žádá po nich dopředu pojednání jednak o možné křížové výpravě, jednak o sloučení řádů. Molayovo pojednání se dochovalo a je odmítavé; johanitské je neznámé a asi ani nebylo sepsáno, zatímco pojednání o kruciátě sepsali oba velmistři.


Všechny řády se ke ztrátě Svaté země nějak postavily, johaniti a němečtí rytíři úspěšně. Johaniti r. 1309 získali Rhodos (oficiálně byzantský, ale ovládaný janovskými piráty) a v Evropě se obrátili zpět ke špitální péči. V Jeruzalémě existoval nějaký špitál od dob Karla Velikého, který tam nechal poutníkům postavit i knihovnu apod. Pak tam vedli špitál kupci z italského města Amalfi a po nich johaniti. K péči o poutníky si teprve pak přidali i ozbrojenou ochranu a po pádu Svaté země se tedy johaniti v Evropě vrátili ke svým kořenům.

Němečtí rytíři vytvořili přímo řádový stát v Prusku, prý podle vzoru států křižáckých. Ideu měli také jasnou, za druhé křížové výpravy bylo stanoveno, že Němci mohou místo v Palestině válčit za křesťanství proti pohanským Baltům, a to mohli němečtí rytíři činit i po r. 1291.
Ta bitva německých rytířů s Rusy na ledovém poli se stala námětem skladby Sergeje Prokofjeva - https://www.youtube.com/watch?v=xyDKezD ... nel=RC15O5

Templáři odmítli možnost usídlit se na španělské Ibize, až bude dobytá, místo toho se soustředili na Kypr. Problémem ale bylo, že templáři stihli vystoupit proti nárokům Huga III. Kyperského přímo na korunu jeruzalémského království, když se postavili za protikandidáta Karla z Anjou. Kdo by pak chtěl takového spojence na území svého státu.. A to se ještě r. 1306 zapletli templáři do puče proti králi Jindřichovi II. ve prospěch jeho bratra Amauryho.
Templáři jinou náplň než válčení neměli, a tak plánovali další kruciátu ve spojení s Armény a Mongoly. To skončilo krachem a vyznačovalo se přehnanými nadějemi, ale zas taková chiméra to nebyla. Oboje napíšu jako samostatné příspěvky.

[Ingolf]

Lusignanská dynastie dostala Kypr náhradou za Jeruzalémské království, ale Kypr nakonec přežil zánik všech křižáckých států a stal se útočištěm vyhnaných.
Vše začalo úmrtím malomocného jeruzalémského krále Balduina IV. r. 1185. Jeho nezletilý nástupce a synovec Balduin V. umírá hned r. 1186. Podle závěti Balduina IV. měl v tomto případě vykonávat regentskou vládu Raimond III. Tripolský, dosavadní poručník Balduina V., a nového krále měli společně vybrat papež, císař a králové Anglie a Francie. Tento komplikovaný postup zavrhla Isabela, sestra Balduina IV. a současně matka Balduina V., která se se svým manželem Guyem z Lusignanu nechala korunovat na jeruzalémské panovníky.
To uvítala většina velmožů, proti byl v podstatě jen Raimond III. a jeho spojenec Balian z Ibelinu. Klíče ke korunovačním klenotům drželi velmistr johanitů a templářů. Johanita je radši vyhodil z okna, aby se sebral velmistr templářů Gerard z Ridefortu a klenoty Isabele a Guyovi poskytl.

Guy z Lusignanu a templáři patřili k tzv. "válečné straně", chtěli bojovat se Saladinem, zatímco "mírová strana" chtěla zachovat mír a po tomto převratu se se Saladinem nakrátko spojila. Krize směřovala k porážce křižáků u Hattínu, zajetí Guye i Rideforta Saladinem a ztrátě Jeruzaléma a mnoha dalších měst.

Saladinovi odolal Tyr, který pomáhal bránit nově dorazivší křižák Konrád z Montferratu. Roku 1188 byl Guy propuštěn ze zajetí se slibem, že opustí Palestinu. To neudělal, naopak napadl Konráda, který mu odmítal uznat poslušnost a sám jevil zájem o jeruzalémskou korunu. Většina velmožů stála za Konrádem, protože ten projevil válečné schopnosti narozdíl od Guye, který prohrál katastrofálním způsobem u Hattínu a k tomu přijít o Jeruzalém, to implikuje přijít o nárok na jeruzalémskou korunu.
Následně Guy odtáhl a oblehl Akkon, i když obléhaných bylo více než obléhatelů. To se změnilo, když začaly dorážet posily v podobě třetí kruciáty a pod vedením Richarda Lvího srdce byl Akkon v červenci 1191 dobyt.
To mělo mj. ten dopad, že Guy z Lusignanu měl také pevné zázemí jako Konrád z Montferratu, ale na druhou stranu Guyovi zemřela na podzim 1190 jeho manželka Sibyla, takže Guy ztratil další bod své legitimity být jeruzalémským králem.

Spor rozhodl před svým odjezdem Richard Lví srdce, kdy jeruzalémskou korunu dostal Konrád z Montferratu a Guy z Lusignanu jako odškodnění Kypr. Konrád byl ještě r. 1192 zabit assasíny a koruna přešla na vdovu Isabelu, která si vzala za manžela Jindřicha ze Champagne, synovce Richarda Lvího srdce. Guy umírá r. 1194 a kyperská koruna přechází na jeho bratra Amauryho (1194-1205). Jindřich a Amaury uzavřeli dynastické dohody, Amamuryho syn Hugo I. Kyperský si vzal Alici ze Champagne, dceru Jindřicha. Kyperská dynastie získává nějaký stálý nárok na jeruzalémskou korunu.


Richard Lví srdce mohl disponovat Kyprem, protože ho cestou k Akkonu dobyl. Na Kypru do té doby vládnul uzurpátor Izák Dukas Komnenos , který se odtrhnul od Byzance. Jenže bouře zahnala na Kypr lodě, kde plula mj. Richardova snoubenka Berengarie, dcera Sancha IV. Navarského, a Izák ji zajal. Richard doplul o týden později a zajal Izáka. Kypr prodal Richard nejprve templářům, kteří tu ale nebyli oblíbeni a před konfliktem je zachránila směna, kdy Richard Kypr zpět odkoupil a převedl na Guye z Lusignanu.

Po Amaurym vládl jeho syn Hugo I. (1205-1218), účastnil se 5. kruciáty, která byla asi nejméně výrazná, a tak ani Hugo nezanechal větší stopu. Po něm jeho syn Jindřich I. (1218-1253), po něm jeho syn Hugo II. (1253-1267), ten umírá bezdětný, takže nastupuje syn jeho sestry Isabely Hugo III. (1267-1284).

Hugo III. získal jeruzalémskou korunu se svolením jeruzalémské rady (v jeruz. království v té době kvetlo právo a jeruz. radu tvořili taky právníci), ale proti němu vystoupil Karel z Anjou, vládce Sicilíe. V červnu 1277 koupil právo na trůn od Marie z Antiochie, měl podporu papeže, Francie i templářů , a tak ihned uvedl posádku do Akkonu. Demurger píše: "V roce 1279 byl Vilém z Beaujeu (=templářský velmistr) schopen zakázat Hugovi III. přístup do Tyru, což přirozeně volalo po odplatě: kyperský král nechal templářům zabavit majetek na ostrově. Toto rozhodnutí vyvolalo trvalou krizi ve vztazích mezi templáři a Kyperským královstvím a způsobilo problémy, které po svém nástupu zdědil Jakub z Molay." (s. 54) - https://www.databazeknih.cz/knihy/jakub ... aru-132477
Templářský dům v Limassolu navrátí Hugo r. 1280 na zásah papeže.

Uklidnění vztahů přinesla smrt obou králů, Karla z Anjou r. 1285 a Huga III. r. 1284. Nový kyperský král Jan I. (1284-1285) nebo jeho bratr a nástupce Jindřich II. (1285-1324) si v listu papeži ještě stěžuje na templářské zacházení s jeho otcem Hugem, ale Jindřicha II. (1285-1324) už templáři akceptují i jako krále jeruzalémského; byl korunován v Akkonu r. 1286 jako poslední z jeruz. králů.

Roku 1291 umírá při obraně Akkonu Vilém z Beaujeu. Před pádem Akkonu naložil templářský komtur Theobald Gaudin templářský poklad a odvezl ho nejprve do Sidonu a po vyklizení všech templářských kontinentálních držav na Kypr. Gaudin se stal na krátkou dobu velmistrem, nejprve postoupil v pořadí z pozice komtura, pak byl zřejmě zvolen, ale r. 1292 (starší literatura má r. 1293) umírá.

Na Kypru přihlíží templáři puči proti Jindřichovi II. ve prospěch jeho bratra Amauryho. Jindřichovi byl mu ponechán titul, ale regentství přešlo na Amauryho (1306-1310). jako důvod puče byla uvedena králova neschopnost a pučisté jednali v dohodě s částí Arménů, kde v té době sílily také hlasy po odvolání krále Hethuma II., který vstoupil k františkánům, protože chtěl vést duchovní život, k tomu asi třikrát abdikoval a po návratu na trůn likvidoval své konkurenty. Amauryho manželka byla také Arménka (a dík vzájemným dynastickým vztahům se Lusignanové budou moci stát pány i Arménie v krátkém rozmezí 1341-1375, než ji definitivně zničí mamlúkové z Egypta).
Templáři i johanité do toho nezasahují, jen potvrdí výsledný stav. Molay před svým odjezdem na podzim 1306 jmenoval jako svého zástupce maršála Aymona z Oiselay, který v lednu 1308 donutí podepsat Jindřicha II. další, ještě méně výhodnou smlouvu ve prospěch Amauryho (a předtím měl v plánu Jindřicha unést). Když dorazí pokyny papeže k zatýkání templářů, Amaury je poslechne a templáři pod vedením Aymona se po předchozích protestech a obraně 1. 6. 1308 vzdají.

Lusignanové vládli na Kypru do r. 1489, kdy je pohltily Benátky. Po Jindřichovi vládl syn jeho dalšího bratra Guye, a to Hugo IV. (1324-1359) a pak Hugův syn Petr I. (1359-1369). Petr plánoval křížovou výpravu, tu i na jeho popud vyhlásil Urban V. 31. 3. 1361. Petr za kruciátu agitoval v Evropě a r. 1364 přijel i za Karlem IV., ale ten projevil ochotu jen verbální. S Petrem přicestoval i básník Guillaume Machaut, který vychválil Karlův dvůr. Ještě více Petra proslavil Waldemar Matuška v muzikálu Noc na Karlštejně, protože "král cyperský" v jeho podání, který na Karlštejně hledá nějakou ženskou, to je on..

[Ingolf]

Po pádu Akkonu se zvláště Templářům dá vytýkat, že se z nich stali pouze správci evropských majetků - žádní válečníci za Kristův hrob.

+ s tím související -

Chtěla bych jenom připomenout, že si templáři v bitvě u Hattínu moc dobře nevedli. ... Nicméně po této bitvě jednak skončil Jeruzalém a jednak začali být templáři pro ostatní jen těmi, kteří si nashromažďují majetek ad., a ne těmi, kteří byli ochránci cest, lidí i měst. Jejich autorita poklesla a to až k určité nesnášenlivosti šlechticů i prostých lidí.

Oboje to nesouvisí jen s podezřením na pád popularity nebo orientaci na majetek, ale s tím, jaký byl vztah templářského evropského zázemí a Palestiny.

Porážka u Hattínu oslabila více světské pány než rytířské řády. Feudál obecně potřeboval poddané, z jejichž práce platil vojáky. V Evropě to šlo, ale v Palestině potřeboval pevný hrad a tolik vojáků, že to poddaní nebyli schopni uživit. Naopak řádoví rytíři měli poddané v Evropě, z jejich práce se financovalo válčení nebo stavba hradů v Palestině. Vojáky rytíři platit nemuseli, sami byli těmi vojáky.
Hrady na nebezpečných cestách a průsmycích řády bránily od začátku, pro feudály to nebylo výnosné území, ale pro řád to bylo odlehlé místo na způsob kláštera. Když po Hattínu začala být situace všude velmi nebezpečná, feudálové prodávali postupně hrady i půdu řádům a ke konci křižáckých států měli světští feudálové v držení snad jen dva hrady.

Tahle templářská síť od Evropy po východní Středomoří se aktivizovala i po pádu Akkonu s cílem obnovit tlak na Palestinu, tendence stáhnout se na evropské majetky tam nebyla. Dá se to ukázat na volbě posledního velmistra i jeho politice.
Z Akkonu odvezl templářský poklad komtur Theobald Gaudin. Ten se stal asi na rok velmistrem, protože v krizové situaci přecházel titul velmistra na další vysoké funkcionáře. Gaudin pak mohl být i potvrzen nebo zvolen, ale r. 1292/1293 došlo k plnohodnotné volbě velmistra generální kapitulou. Proti Molayovi stál Francouz Hugo z Pairoudu, který už zastával nějaké funkce, ale na Východě se neobjevil. Pro něho ještě hrálo postavení jeho strýce Humberta z Pairoudu, také vysokého funkcionáře (mimochodem přijal do řádu také Molaye). A v této situaci templáři volí válečníka Molaye oproti řekněme kariéristovi nebo člověku, který umí spravovat ty evropské statky, ale s muslimy nebojoval.

Molay koncem r. 1293 vyrazil na okružní cestu do Evropy, částečně kopíruje cestu Hugo z Paynsu z počátku řádu (Anglie, Francie), protože oba sháněli podporu pro křížové tažení v západní Evropě. Molay dosáhl některých ekonomických úlev, které se týkaly opět Zámoří, nikoli Evropy, a sice bezcelní vývoz zboží na Východ. Molay k tomu mobilizoval templáře do války. V letech 1297 - 1306 zůstal Molay na Kypru a opustil ho dvakrát, jednou jel do Arménie a pak na Ruád. Arménie zůstala vedle Kypru jediným křesťanským státem ve Svaté zemi, resp. v jejím širším pojetí, a s Armény a Mongoly byla naplánovaná kruciáta, kde byl Ruád předpolím pro vylodění západních křižáků do Sýrie.

Arméni a Turci
Vlastí Arménů je Kavkaz a jeho jižní strana. Koncem starověku tu působila říše Urartu, která díky své výšinné poloze dokázala zastavit expanzi Asyřanů. Jih Kavkazu stál v cestě kočovnických vln z Východu, které sem vehnala geomorofologie - pohoří Elbrus na severu Persie se tu sbíhá v pohořím Zagros směřujícím od JV k SZ. V 11. století tudy prošla expanze seldžuckých Turků.

Seldžuci r. 1055 dobyli Bagdád, což bylo současně sídlo chalífů, tedy nástupců Mohameda. Seldžuci byli sunniti, takže chalífu nechali na pokoji, naopak ho osvobodili z moci šíitských Bújovců, což byl perský rod, který Bagdád ovládl r. 946 a chalífu spíše toleroval. Největší šíitská velmoc ležela západně od Persie, byl to fátimovský Egypt, který ovládal i celou Syropalestinu. Severně od egyptské říše ležela křesťanská Byzanc a cestou k ní tedy i Arménie, kterou si k r. 1045 Byzanc podrobila. Oslabená Arménie pak nebyla schopná odolat tureckému náporu.
Seldžuci r. 1059 překročili Eufrat a r. 1064 dobyli Ani, hlavní město Arménie (dnes leží na turecké straně turecko-arménské hranice). Arméni se zčásti rozprchli do hor Kavkazu, zčásti do cizích zemí, kde založili diaspory (např. na Krymu) a část odešla dál na západ a založila knížectví v anatolské Kilikii, které sahalo až ke Středozemnímu moři; aby se odlišilo od původní (Velké) Arménie, nazývá se i jako Malá Arménie. Kilikie byla původně byzantská, ale Seldžuci uštědřili Byzanci r. 1071 u Mantzikertu takovu porážku, že Byzanc byla zatlačena v podstatě na pobřeží Středozemního moře.
Seldžuci bitvu u Mantzikertu neměli v plánu, tou dobou táhli do Egypta a vrátili se po zprávě, že na ně táhne byzantský císař. Po eliminaci Byzance obnovili tlak na Egypt, který sice nedobyli, ale obsadili Syropalestinu i s Jeruzalémem. A celý tento turecký nápor vedl na evropské straně ke křížovým tažením - oficiálně na podporu napadených východních křesťanů, ale ztráta Jeruzaléma tomu dodala značný emoční náboj. Křižáci táhnoucí po souši tedy prošli byzantským územím, pak právě územím Malé Arménie a za stálého tureckého napadání mohli dojít až k Jeruzalému.

První kruciáta vrcholila obsazením Jeruzaléma a založením Jeruzalémského království. K tomu patřily podřízené přímořské státečky, na sever od království ještě hrabství Tripolis (velice zhruba dnešní Libanon) a severně knížectví antiochijské (velice zhruba pobřeží dnešní Sýrie, sama Antiochie leží na turecké straně syrsko-turecké hranice). A východně od Antiochie ještě leželo hrabství Edessa, jehož panovník Balduin le Bourg si vzal za ženu arménskou princeznu Morfii. Balduin zdědil po svém strýci Balduinovi I. titul jeruzalémského krále, a tak se jeho Melisenda stala panovnicí a matkou v nejstarší linii jeruzalémských králů.

Arméni platili za vrtkavé spojence, střetli se např. s templáři o příhraniční hrady. Jinak ale stále pomáhali průchodu dalších vln křižáků a za pomoc říšskému vojsku Fridricha Barbarossy dostali arménští vládci královský titul od Fridrichova syna Jindřicha VI. (Fridrich mezitím zemřel).


Arméni a Mongolové
Další kočovnickou vlnu směřující přes Persii na Kavkaz představovali Mongolové. Jejich expanze šla rychle. R. 1206 sjednotil Čingischán mongolské kmeny, r. 1218 došel mongolský vojevůdce k řece Syrdarje, kde napadl Karachitajce. Ti pak neprozřetelně oloupili mongolskou karavanu, a tak r. 1219 vpadnou Mongolové vedení samotným Čingischánem za Syrdarju do r. 1220 obsadí celou Transoxánii (zemi mezi Amudarjou a Syrdarjou, zhruba dnešní Uzbekistán) i s centry Bucharou a Samarkandem. Jižně od Amudarji vyženou do r. 1230 Turky z Chorézmu - ti odejdou rovněž přes Persii do Sýrie, bude o nich ještě řeč. Do r. 1240 ovládnou celou Persii, vpadnou na Kavkaz a r. 1243 napadnou Seldžuky v Anatolii.

Kilikijští Arméni navážou po vzoru Velkých Arménů kontakty s Mongoly. Král Hethum I. (1230-1271) pošle r. 1247 svého bratra Sembata k chánovi Güyükovi (nejstarší syn Ögödeje), ten se vrací r. 1250. Hethum i Sembat pak r. 1254 odejdou k chánovi Möngkemu a ze Samarkandu odesílají list kyperskému králi Jindřichovi I. o tom, jak Mongolové nechávají křesťanům náboženskou svobodu. Tento list si přečetl za svého kyperského pobytu před sedmou křížovou výpravou francouzský král Ludvík IX.
Nové mongolské tažení na západ podnikne z pověření svého bratra Möngkeho Hülegü. Hülegü dostal titul íl-chán, tedy místo-chán, a zakládá v Persii další stát zvaný ílchanát. Roku 1258 za pomoci Arménů dobude Bagdád a zavraždí tamního chalífu, čímž instituce chalifátu po 500 letech končí (bagdádským křesťanům naopak neublížil). Hülegü přesouvá centrum Persie na severovýchod do Tebrízu. Odtud r. 1259 opět s pomocí Arménů dobude na Egyptu syrská města Aleppo a Damašek, ale r. 1260 utrpí od Egypta zásadní porážku u Ajn Džalútu a syrské území ztrácí.
Egypt pak žádá po Arménii zrušení aliance s Mongoly, je odmítnut, útočí, a protože mongolské posily přišly pozdě, Arménie ztrácí kus území. Současně r. 1268 Egypt rozvrací celé antiochijské knížectví, spojence Arménie.

Leon II. (1270-1289) shání pomoc na Západě a je ochoten uzavřít církevní unii s Římem, čemuž ale odporují kněží z Velké Arménie. Hethum II. (1289-1307) musí odrážet pokračující nápor Egypta, který r. 1291 dobyl Akkon a vyhnal všechny křižáky do moře. Roku 1292 Egypt obsazuje arménskou metropoli Hromklu, Hethum prchá do Sísu a píše papeži dopis o pomoc, ve kterém akceptuje církevní unii. Vzhledem k trvající alianci s Mongoly se rýsuje protiegyptská koaliace Mongolů, Arménů a Kypru, která na evropské straně slibuji naději na novou křížovou výpravu.

Mongolové
S Mongoly byly vždycky nějaké potíže. Když udeřili na chorezemské Turky, tak je vyhnali až k Edesse. Tam je zkontaktovali Egypťané, když se r. 1244 chystala bitva mezi všemi křižáckými státy a jejich spojenci z Damašku právě proti Egyptu. Chorezemští Turci vytáhli na jih Palestiny, cestou zpustošili nechráněný Jeruzalém (mj. vykopali kosti z hrobů jeruzalémských králů) a v bitvě u La Forbie tito Turci rozhodující měrou přispěli k porážce křižáků. Posledních padesát let pak křižácké osídlení fungovalo jen u moře a spojení mezi přístavy probíhalo také hlavně po moři.
Mongolové dále zanechali špatné jméno svým řáděním v Evropě r. 1241/2, takže Jeruzalémské království považovalo Mongoly za ještě horší hrozbu než Egypťany. Když se chystala r. 1260 bitva mezi Mongoly a Egyptem, nechali jeruzalémští křižáci Egypťanům volný průchod, takže ti mohli porazit Mongoly u Ajn Džalútu.
Další potíž nastala při možných aliancích křesťanů s Mongoly. Když se o alianci zajímal Ludvík IX., dostal odpověď, že musí přijmout mongolskou nadvládu. Ludvík si pak vyčítal, že se do takového jednání vůbec zapletl.
Nadvládu ale přijali Arméni a s nimi i antiochijské knížectví a tripolské hrabství; lépe vazalský vztah než zničení od Egypta. To ale mělo ten dopad, že po Egypt začal útočit na Armény i ony menší křižácké státečky. Roku 1268 dobyl Egypt Antiochii a r. 1289 obsadí tripolské hrabství.
Když už se Mongolové uvolili jednat s Evropany jako rovný s rovným donutila je k tomu jejich vlastní slabost, která vznikla v důsledku rozpadu mongolské říše na navzájem soupeřící chanáty. Tyto chanáty pak nemohly poskytnout plnou pomoc, jak se ukázalo i v událostech kolem r. 1300.

Mongolské chanáty se rozpadly na dva hlavní bloky. První byl čagatajský chanát v původním Mongolsku spojený s kipčackým chanátem nebo-li Zlatou Hordou v jižním Rusku a severním Kavkazu. Druhý blok tvořil chanát v Číně (mongolská byla dynastie Jüan v letech 1271-1368) s perským ílchanátem. Tento blok ovládal hedvábnou cestu v linii Peking - Tebríz - Ayas, což byl přístav v Malé Arménii. Ayas byl kolem r. 1300 hlavním přístavem křesťanské Levanty, tady také nastoupil r. 1271 asijskou část cesty Marco Polo. K prvnímu bloku se přidal jako dlaší spojenec Egypt, takže ílchanát náhle zápasil se dvěma rovnocennými soupeři a pokud zrovna válčil na Kavkaze se Zlatou Hordou, měl Egypt volné ruce v Sýrii.

Evropa vkládala do Mongolů naděje, které se nevyplnily. Vojenská pomoc vypadala seriózně, ale plané byly naděje na christianizaci Mongolů. Mongolové sice tolerovali křesťanská vyznání, ale to byla praxe vztažená na všechna náboženství další. Navíc křesťané, na které Mongolové narazili jako první a kteří Mongoly spíše ovlivnili, byli heretici typu nestoriánů, kteří sem uprchli před pronásledováním ze strany ortodoxní Byzance. Naděje vkládané v Mongoly se spojovaly s vírou v říši krále Jana, což měl být mocný křesťanský král sídlící blízko ráje, odkud byli vyhnáni Adam s Evou. Příchod krále Jana už byl spojován s příchodem konce světa, což jen ukazuje, že naděje Evropanů ohledně Východu už vstupovaly do říše snů.
Nakonec ílcháni počínaje Gazanem (1295-1304) sami přestoupili na islám a mongolský vojevůdce Bilarghu požadoval po Arménech povolení ke stavbám mešit. Když to Hethum II. odmítl, Bilarghu ho r. 1307 nechal popravit. Byl za to potrestán, ale náboženský obrat už byl jasný.

Plánování kruciáty po r. 1291
V celé Levantě zbyl západním křesťanům pouze Kypr a Malá Arménie, která jevila ochotu ke spolupráci a výhledově i k církevní unii. Pro další křížové úsilí bylo podstatné, že papež Mikuláš IV. r. 1292 stanovil, že obrana Arménie je z hlediska odpustků totéž co obrana Svaté země. Následovala zmíněná několikaletá cesta velmistra templářů Molaye po Evropě spojená s mobilizací sil. Spouštěčem akce pak bylo tažení ílchána Gazana na podzim 1299.
Gazan vytáhl do Sýrie a oznámil to na Kypr dvěma listy z října a listopadu 1299. Nezafungovala ale synchronizace, Gazan už byl měsíc na tažení a když se v lednu 1300 vylodila část Kypřanů v Asii (Guy z Ibelinu, Jan z Gibeletu), byl už Gazan na odchodu. Ohlásil ale úmysl vtrhnout do Sýrie na podzim r. 1300. To potvrdí jeho poslové, kteří v létě toho roku putovali na Kypr i k papeži. Templáři svolali na konec června generální kapitulu všech francouzských provincií a vyslali na Východ stovky vojáků. Hmatatelným výsledkem bylo postavení spojeneckého loďstva v počtu šestnácti galér (pod vlajkami ílchanátu), které pustošily od července africké a levantské pobřeží. Flotila nic nedobyla, ale byla manifestována možnost a ochota jednotné akce křižáků a Mongolů.
Gazan potvrdil listem do Arménie, že chystá tažení v listopadu a očekává pomoc ze Západu. Koncem září skutečně vytáhne z Tebrízu a dá to vědět opět do Arménie. Tam už jsou nachystaní Guy z Ibelinu a Jan z Gibeletu (buď zůstali od ledna na pevnině, ale spíše opět přijeli). V listopadu 1300 tak z Kypru vytáhne vojsko pod vedením králova bratra Amauryho a s ním tamní templáři a johaniti. Vojsko obsadí ostrůvek Ruád na dohled od syrské Tortosy, městské pevnosti, kterou měli do konce křižáckých států ve vlastnictví templáři. Ruád měl fungovat jako předpolí pro invazi na pevninu a malé skupinky křižáků tam už pronikají na průzkumné boje.
Gazan ale odkládá tažení kvůli velké zimě, což se křižáci dozvídají v únoru 1301. Stahují tedy skupinky z pevniny na Ruád a radí se, co dál. Ruád je malý ostrov o rozloze 700 x 400 metrů, není vhodný stálé shromáždění vojska, bylo tedy dohodnuto, že na Ruádu zůstanou templáři a zbytek vojska se odebere na Kypr do pohotovosti. Papež Bonifác VIII. pak bulou z 13. listopadu 1301 Ruád templářům daruje.
Gazan ale zůstává pasivní, resp. navazuje kontakty s Egyptem a částečně klidní vztahy. Roku 1302 dává vědět po poslech že tažení odkládá o rok, a do toho řeší odboj svého bratrance. Toho využije Egypt k napadení Arménie v červenci 1302 a k napadení Ruádu, který kapituluje v září 1302. Gazan nakonec skutečně podnikne tažení r. 1303, ale stahuje se po porážkách u Homsu u Šábu (poblíž Damašku).
Templáři byli opět podezírání ze zrady nebo zbabělosti, protože na Ruádu se po prvním útoku stáhli na menší pevnost uprostřed ostrova, čímž umožnili vylodění a obležení. Na druhou stranu Ruád měl být předpolí, ne pevnost, která šla bránit. Templáři zůstali Ruád bránit, jiní odešli (i když po vzájmené dohodě). Templáři měli možná v plánu využít pevnosti, aby přečkali dobu, než přijdou posily. Jenže posily na Kypru zastihla před vyplutím zpráva o kapitulaci.

Arménie ještě nějakou dobu odolávala. Bratr Hethuma II. Ošin (1307-1320) uzavřel církevní unii s Římem, čímž navodil náboženský rozkol s arménskou církví. Poslední arménský král Leon IV. umírá r. 1341 a trůn přebírá díky dynastickým i politickým svazkům lusignanská dynastie z Kypru. Roku 1375 Egypťané dobyli arménské hlavní město Sís a poslední král z lusignanské dynastie Leon V. byl zajat. Po výkupu ze zajetí dožil v Paříži, kde stále propagoval křížovou výpravu. Umírá r. 1393, tři roky před kruciátou vedenou Zikmundem Lucemburským, která ale končí těžkou porážkou u Nikopole.

[Ingolf]

Templáři byli při procesu obviňováni mj. ze sodomie, tedy homosexuality. Ale zatímco jiná obvinění templáři byli ochotni odkývnout, tohle zrovna ne. Samotný Molay odkývl, že zapřel Krista (ale jen naoko) nebo měl plivnout na kříž (ale plivl vedle), ale v případě sodomie cokoli odmítl, ani s žádnou výmluvou (jako že u toho myslel na něco jiného).
Podezření ze sexuálních úchylek, kde homosexuální je nejčastější, není nic neobvyklého, a paradoxně se to často vztahuje právě na ty skupiny lidí, které mají sexualitu nějak korigovanou, nebo ji vůbec omezují až k nule. Ke slovu totiž přichází jeden myšlenkový obrat, že když lidé nevedou normální sexuální život, jako vedou muž a žena, tak musí vést sexuální život jiný, tedy už nepřirozený. Modelový případ jsou bogomilové. Další obrat je v vpravdě dialektický, kdy se něco změní ve svůj opak - což je případ mužského světa, který tak odmítá zženštilost, až začne odmítat i ženy včetně sexuální stránky a za pravou lásku má vztah mezi muži, viz antická Sparta. Podobné podezření ulpělo právě na templářích.

Bogomilové byli dualistickou sektou vzniklou v Bulharsku. V Evropě byli proto známí i jako "Bulhaři", z čehož vzniklo ang. slovo "bugger" pro homosexuála, což do češtiny přešlo jako "buzerant, buzna". - https://cs.wiktionary.org/wiki/buzerant Jak se to stalo?
Bogomilové vyznávali dualismus dobra a zla, kde zlou stránkou Stvoření byla všechny hmota. Samotný zrod do hmoty byl špatný, to se jen ďábel takto snažil uvěznit lidi do své říše. A protože ke zrození bylo potřeba sexuálního styku muže a ženy, tak bogomilové odmítali sexuálně žít. Sex byl jenom nástrojem zla, proto odmítali jíst i zvířata, která se živila pohlavním rozmnožováním, a jedli ryby, u kterých to (samozřejmě mylně) nepředpokládali.
Vzato ale z vnějšího pohledu, pokud bogomilové odmítali klasický sex muže a ženy, tak musei v očích okolí provozovat sex jiný. Důvod mohly být dva, buď byli takto úchylní, nebo provozovali jen ten sex, který nevedl ke plození, tzv. anální.. (viz i Read, s. 230)
Co z toho vybrat - bogomilové mohli být úplně asexuální, nebo naopak zvrhlí, nebo našli jiný způsob sexuální úlevy; a nebo to měl každý z nich jinak.

Vybavuji si v té souvislosti rozhlasové pořady z 90, let, kdy mluvili lidé, kteří navštívili USA. V Česku si lidé představovali USA podle časopisu Playboy, ale jeden student absolvoval pobyt na nějaké americké škole a popisoval, jak vylezl ven na trávu, svlékl se do půl těla a opaloval. Celá škola byla v oknech a koukala, co to má znamenat, a od školy dostal pokyn, že to je neslušné. Pak další člověk měl podobnou zkušenost s nějakým státem, kde vldla křesťanská morálka, a pak přijeli někam do velkoměsta, kde jim naopak nabízeli prostitutky, Když odmítli, začali jim nabízet muže a možná i děti, už nevím. A to je právě ten rozpor vnitřního a vnějšího pohledu - ne každý musí chtít prostitutku, i když mu ji cpou pod nos. Prostě proto, že nechce sex s takovou osobou. Ale vnější pohled člověka, který má sexuální hranice někde úplně jinde, to nepochopí a cpe tomu člověku někoho jiného než ženu. Což může právě odpovídat tomu pohledu většinové společnosti na bogomily.
Dá se dát srovnání, když si člověk v restauraci odmítne dát pivo, protože je abstinent, tak taky o něm nebudu vykládat, že je těžký alkoholik, protože když nepije pivo, tak pije jenom víno nebo tvrdý.. Jsou abstinenti od alkoholu i abstinenti sexuální, proč ne.

***

Templáři byli obviňováni ze sodomie se záminkou, že jakožto čistě mužský řád měli "v případě rozpálení" ukojit sexuální pud s jiným templářem, nikoli se ženou. Je to zase vnější pohled na rytíře-mnichy, kteří měli držet celibát podle vzoru cisterciácké řehole. Samotné templářské regule přikazovaly spát templářům při světle, aby k sodomii nedocházelo (taky museli ve dne i v noci nosit nějaké kalhoty, taky asi z toho důvodu). Jsou i další protiargumenty - Molay radši odkývnul zapření Krista než sodomii a další templáři také procentuálně více odkývli rouhání než sodomii; templáři umístění po zániku řádu pod dohled do nějakého kláštera páchali občas přestupky, ale ani jednou nebyli obviněni ze sodomie (naopak že obvinění z mileneckého vztahu se ženou, to se vyskytlo). (Read, s. 352)
Pokud se homosexuální styk vyskytl, pamatovaly na to řádové regule: "Avšak delikt, o němž se tvůrci řehole vyjadřovali s největší hrůzou, byl ten, když byl nějaký bratr "poznamenán odporným, hnusným hříchem sodomie, jenž je tak zvrácený, ohavný a odpudivý, že by se neměl ani vyslovit", a byl považován za vážnější než pohlavní styk se ženou nebo návštěva nevěstince. Oddíl řehole z poloviny 13. století skutečně uvádí případ tří templářů z Atlítu, o nichž bylo zjištěno, že praktikovali to, co bylo nazváno jako "skutky proti přírodě". Velmistr je předvolal do Akkonu a dal je vsadit do želez." (Barber, s. 248)
To je sice přiznání, že se homosexuální styky mohly stát, ale zároveň jsou stíhány. Tedy je to vnímáno jako chyba, ne jako systémová věc, kterou naopak vytýkala templářům obžaloba.

Templářskou řeholi a první body regulí sepisoval cisterciácký opat Bernard z Clairvaux. I když chápal, že v Palestině je třeba válečníků a ne "kvílejících mnichů" (to když dostal nabídku, aby se do Palestiny odebrali cisterciáci), tak ta templářská řehole je dost odvozená od cisterciácké a týká více asketického života než bojové praxe. A ta askeze se vztahuje i na odmítání žen -

a co Ženy v řádu?

Barber odpovídá jednoznačně s odvoláním na Bernarda: "Řád nepřijímal sestry: "Společnost žen je nebezpečná, neboť právě skrze ně odvěký nepřítel svedl mnohé z přímé cesty do ráje."" (s. 28) + "Společenství, do něhož byl (templář) přijat, se skládalo téměř výhradně z dospělých mužů. Přijímání žen bylo považováno za nevhodné, jak bylo zcela jednoznačně napsáno v latinské i francouzské řeholi. Přijímací ceremoniál to ještě podpořil: "Ani bys nikdy neměl použít služeb ženy, ledaže tvé tělo bude nemocné nebo s povolením toho, kdo ti ho může dát. Ani bys nikdy neměl políbit ženu, matku sestru ani jinou příbuznou, kterou máš ani žádnou jinou ženu." Templáři proto neměli žádné ženské domy, jaké ve 13. století existovaly u johanitů, i přes nepochybný zájem, který o Templ projevovaly donátorky. Od manželek mužů, kteří vstoupili do templářského řádu, se očekávalo, že se stanou jeptiškami, ale "v jiném řádu"." (s. 235)

Svatý Bernard obecně kritizoval uvolněnou morálku své doby, což se projevilo i v templářském oblečení: "Zvláštní odpor byl vyjádřen k tomu, co svatý Bernard zjevně zavrhoval v soudobé rytířské módě: bujné kštici, přehnaně dlouhým šatům a špičatým šněrovacím botám." (Barber, s. 26) Místo špičatých bot, kterými se dalo pod stolem dráždit v ženském rozkroku, nosili templáři těžké boty, a místo dlouhých vlasů holou hlavu a dlouhé měli vousy.

Nějaký vhled do této mentality myslím vynikne při srovnání s kulturou původních (=nerasistických) skinheadů; nejenom proto, že jedna skinheadská hudební skupina z USA se jmenuje The Templars a templářskou tematikou se zabývá. Skinheadská subkultura vznikl jako odmítavá reakce na hippies včetně toho oblečení. Místo dlouhých vlasů nastoupila holá hlava, místo batikovaných a rozevlátých hadrů skoro uniforma a boxerské značky, místo sandálů těžké boty; místo kultury drog pak úplné odmítání drog (vyjma alkoholu, na ten jim nesahejte). Skinheadský život navazuje na kulturu dělnické třídy, tedy tvrdé a levné sporty jako box nebo fotbal. Skinheadi i templáři vytvořili mužskou kulturu nějakým způsobem "nezkaženou" od okolní společnosti, která si zakládala na požitkářství.
Jsou tam i rozdíly. Bernard kritizoval evropské rytíře, kteří se zabývali vzájemnými válkami, které odnášeli nevinní poddaní oněch šlechticů (církev ve Francii tyto války omezovala tzv. Božími míry), a kteří žili pyšně a vůbec hříšně. Oproti nim templáři měli být "noví rytíři", kteří válčí za ideály ušlechtilé. Tak to Bernard definoval ve spisu De laude novae militiae (O chvále nového rytířstva; odtud i název Barberovy knihy). Templáře měli za sebou nechat pýchu, takže se nesměli chlubit, koho kdy zmlátili nebo zabili (a nesměli ani propadat vzteku, možná z toho důvodu, je příčinou dalších konfliktů?), nesměli vzpomínat na sexuální život apod. Skinheadi v tomhle zůstali na půl cesty, protože jejich komunikace probíhá zpravidla v tom stylu kolik toho vypili, s kým se poprali nebo jakou holku sbalili. Ale jestli si lze nějak představit templářský život, tak ta tvrdá skinheadská subkultura založená mj. na kamarádství se tomu může vzdáleně blížit.

***

Svatý Bernard odmítal sexualitu a jako hrozbu pro muže viděl ženy. Ne snad muže, ale ženy, a tedy odmítání templářským řádem znamená odmítání sexuality jako takové, ne snad náchylnost k mužům.
Homosexualita bývá chápána jako projev zženštilost, projev degradace změkčilé společnosti, která se oddává zvrácenosti místo klasického sexuálního života. Jako příklad se udává pozdně antický Řím se svými orgiemi ve stylu každý s každým.
Jenže pak jsou tu typicky mužské společnosti, které degradují ženy a cení si mužství natolik, že za pravý druh lásky považují tu mezi muži, včetně sexuální. To je případ řecké Sparty a můj oblíbený příklad toho, jak vypadá dialektická proměna kvantity v kvalitu. Tedy nějaká společnost nebo kultura je natolik mužská ve smyslu protifeministická a homofobní, až je té mužskosti tolik, že dojde výrazu v homosexualitě.
Tady se vyskytují případy u naziskinheadů, kteří se vyjadřují proti homosexualitě, konkrétně pak proti uzákonění jakékoli formy homosexuálních svazků, ale pak se nechají vyfotit, jak hajlují v objetí polonazí ve vířivce - https://antifa.cz/content/hnedy-pochod-instituciami , popř. organizátor skinheadských demonstrací shání přes inzerát muže, které mu přijede postříkat boty a bombra - https://antifa.cz/content/kamil-4-procentni-narodovec . Zase je to výjimka a ne pravidlo a většina té subkultury pak reaguje dotčeně a dotyčného ostrakizuje.
Současně bych ale odlišoval tu homosexualitu klasickou, kde se člověk cítí být ženou v mužském těle, resp. duší ženou a tělem mužem (popravdě nevím, jakou identitu cítí) a mezi homosexuálním chováním založeným na mužskosti, kde to kamarádství přechází v něco víc.

---

Absurdita templářského procesu včetně té homosexuality se dá přiblížit na dnešní ruské propagandě proti Ukrajině a celému Západu, protože některé věci jdou jako přes kopírák. Templáři měli uctívat vousatou modlu jménem Bafomet, pro inkvizitory to byl sám satan. Ruské obviňuje Západ taky ze satanismu a ukrajinské vojáky z používání černé magie. Rusko obviňuje Ukrajinu i Západ z homosexuální kultury. Tak nejvyšší ruský patriarcha Kirill: "Průvody hrdosti mají demonstrovat, že hřích je jednou z variant lidského chování. Proto, abyste se mohli připojit ke klubu těchto zemí, musíte mít průvody hrdosti homosexuálů," řekl ve svém kázání o neděli odpuštění. Ruský církevní představitel charakterizoval průvody homosexuálů jako "test loajality" vůči západním vládám, které ukrajinské (= dnes už ruské) separatistické republiky "zásadně odmítají"." - https://www.themoscowtimes.com/2022/03/ ... war-a76803 .

To není všechno, v EU si prý děti ve třech letech musí zvolit své pohlaví, jinak jsou odebrány rodičům a dány na výchovu homosexuálům. To pro ně musí být dost namáhavé, těch pohlaví je 85. Západ prý uzákonil pedofilii na jedná se o uzákonění incestu - https://www.facebook.com/10000206929831 ... 468584813/ Ruský ministr vnitra pak tvrdí, že na Západě jsou nevěstince, kde dá souložit se zvířaty + jedná se o uzákonění manželství mezi lidmi a zvířaty- https://cnn.iprima.cz/zapad-schvali-i-m ... d=21305147

Korunu tomu dává současné obvinění Ukrajiny z nacismu, když nacisté homosexuály přímo vyhlazovali a vraždí a vymezují se vůči nim doteď. Na Slovensku zabil neonacista dva návštěvníky gay klubu Tepláreň, na jednom německém nádraží někdo sundal duhovou vlajku a místo ní pověsil vlajku s hákovým křížem - https://news.refresher.cz/141712-Na-vla ... NgMTlGgg2o .
Naopak pokud dnešní Němci (resp. podle článku z r. 2007), pokud něco na nacismu chválí, tak je to rodinná politika: "Existovali však aj veci, ktoré boli dobré, a to sú hodnoty, deti, sú to matky, rodiny, pospolitosť – to bolo odstránené.“ - https://spravy.pravda.sk/svet/clanok/22 ... -si-nemci/ To je obraz tradiční rodiny, kterou verbálně chrání i dnešní Rusko, to není obraz zkažené a rozpadlé rodiny, kterou Rusko připisuje dnešní ¨nacistické" západní kultuře.

Ta obvinění proti templářům mohou vypadat absurdně, ale je to odvar vůči tomu, jaký bizár můžeme vidět v přímém přenosu. A jsou lidé, kteří věřili, že templáři byli sodomité, a jsou lidé, kteří věří, že Západ jakožto kultura smrti je homosexuální, pedofilní a zoofilní současně.

---

Obvinění templářů ze sodomie, protože to je čistě mužský řád, by se pak muselo vztáhnout na všechny další mužské řády v celé církvi. Existuje jedna teorie, podle které se lidé s nějakou sexuální úchylkou angažují v církvi. Ne že by tam hledali svoje pole působnosti, právě naopak. Pokud mají úchylku společensky nepřijatelnou a sami ji nechtějí dát průchod, tak se rozhodnou žít asexuálně, k čemuž jim má pomáhat celibát praktikovaný církví; člověk přijme celibát, který je žádaný, a vyhne se nechápavým pohledům i podezřením, které by ho čekaly v běžném životě, protože by si asi nenašel ženu. Jenže v této situaci se úchylka stejně může projevit a pokud je to úchylka pedofilní, tak se to může projevit ve zneužívání dětí kněžími. Není to zase systémová věc, jsou to výjimky, ale o to víc viditelné. Pak je na církvi, jak se k tomu postaví, jestli to po vzoru templářů prohlásí za hřích tak zvrácený a odpudivý, že by se neměl ani vyslovit, a pachatele nechá zavřít do vězení, nebo jestli to zamete pod koberec, protože pak už to je také systémová věc.

[Brenon]

Bogomilové byli dualistickou sektou vzniklou v Bulharsku. V Evropě byli proto známí i jako "Bulhaři", z čehož vzniklo ang. slovo "bugger" pro homosexuála, což do češtiny přešlo jako "buzerant, buzna". - https://cs.wiktionary.org/wiki/buzerant Jak se to stalo?
Bogomilové vyznávali dualismus dobra a zla, kde zlou stránkou Stvoření byla všechny hmota. Samotný zrod do hmoty byl špatný, to se jen ďábel takto snažil uvěznit lidi do své říše. A protože ke zrození bylo potřeba sexuálního styku muže a ženy, tak bogomilové odmítali sexuálně žít. Sex byl jenom nástrojem zla, proto odmítali jíst i zvířata, která se živila pohlavním rozmnožováním, a jedli ryby, u kterých to (samozřejmě mylně) nepředpokládali.
Vzato ale z vnějšího pohledu, pokud bogomilové odmítali klasický sex muže a ženy, tak musei v očích okolí provozovat sex jiný. Důvod mohly být dva, buď byli takto úchylní, nebo provozovali jen ten sex, který nevedl ke plození, tzv. anální.. (viz i Read, s. 230)

Že popření sexuality bylo vždycky palčivým problémem mužských společenství je nepopiratelná věc a zřejmě často vedlo i k různým excesům. Zaujala mě však tvá zmínka o bogomilech, a to v souvislosti s katary, kteří jejich nauku v podstatě převzali, včetně centrální myšlenky, že svět je dílo ďáblovo, kde vězní duše, a proto je třeba ho zcela odmítnout a nemít s tímto světem v podstatě nic společného. Nikdy jsem v souvislosti s tím nechápal, jak se mohlo katarství rozšířit tak masivně v jižní Francii (a taky v severní Itálii), že bylo nutné vůči němu zorganizovat regulérní křížovou výpravu. Kterou vyhlásil papež Inocenc III., protože katarství už na daném území, velkém a hospodářsky významném, silně ohrožovalo oficiální katolické náboženství a v některých oblastech jižní Franciie už dominovalo, a k níž se nepříliš horlivě přidal Filip II August, který potřeboval dostat pod kontrolu jih země, do té doby poměrně nezávislý.
A ještě k té sexualitě: katarští "dokonalí" se samozřejmě museli zříci sexu, za což byl považován často i pouhý dotyk se ženou. A pokud některý dokonalý toto tabu porušil, byl ztracen nejen on, ale i všichni věřící, které pokřtil a veškerý křest jím provedený nelatil.
Opravdu nechápu, jak mohl myšlenkový systém tak nepřátelský vůči tomuto světu a vůči pozemskému životu získat takovou popularitu. Co si o tom myslíš?

[Ingolf]

Těžko říct, asi proto, že ten svět duchovní se jevil natolik přátelský, že směřovali úsilí k němu. Asi jako když buddhista směřuje k nirváně a nechce se vtělovat, tak kataři taky nechtěli další vtělování.

[Ingolf]

K populárním tématům ohledně templářů patří nějaké jejich schované poklady. Nějaký má být na Moravě, s nějakým měli odjet templáři, kteří stačili uprchnout před zatýkáním. Pod pokladem se představují klasicky drahé kovy a mince, popř. nějaké relikvie nebo záhadnější věci typu Turínského plátna nebo svatého Grálu.
Přesun pokladu je doložen před pádem Akkonu, odkud ho odvezl komtur Gaudin. Demurger ten poklad charakterizuje jako sbírku listin a vedle pokladu ještě řádové relikvie (s. 71). Ty listiny se jeví jako pravděpodobné, pokud leželo hlavní bohatství řádu v pozemcích, tak má listina větší hodnotu než nějaký kus zlata.

K tomu je ještě dobré se na to podívat etymologicky. Latinské slovo tesaurus se překládá jako poklad, přešlo to i do angličtiny jako treasure. Jenže totéž slovo se foneticky přeměnilo i na trezor - a tady nejde o samotný obsah, nýbrž o schránu na ten obsah. Může to být celá komora za dveřmi v bance, nebo příruční trezor nebo domácí trezor. A do trezoru si člověk ukládá také cennosti nebo zásadní věci typu rodného listu, vysvědčení, akcií, osobního revolveru apod. Je tam ještě jeden rozdíl, že trezor je spíš ochranou proti zlodějům a sejf (z ang. safe - bezpečný) je ochranou proti požáru nebo povodni.
Pokud se to vztáhne na templáře, tak ten poklad bude nejspíše truhla, kde budou všelijaké listiny. Templáři ale měli truhly i na peníze, dokládá to Joinville. Když chtěl po templářích půjčku, aby mohl vykoupit ze zajetí Ludvíka IX., odmítali templáři truhlu s penězi otevřít s tím, že tam jsou v úschově peníze od křižáků, takže jimi řád nemůže disponovat. Ale to byla specifická situace správy cizích peněz, ne vlastního pokladu.

[Ingolf]

Burgundské kláštery Cluny a Clairvaux spadají do církevní reformy raného středověku, resp. jejích fází, oba zasáhly do křížových výprav a oba mají nějaký vztah k templářům (Clairvaux hodně, Cluny spíš nepřímo).
Církevní reforma měla dvě hlavní fáze. První fáze směřovala navenek, šlo o konec zásahů světské moci do fungování církve. Klášter Cluny byl vzorem pro další kláštery, kde fundátor z řad šlechty i přes financování kláštera nezasahoval do jeho chodu. Tato fáze končila vítězstvím papeže v boji o investituru a pak se přešlo k druhé fázi, tedy reformě církevního života, včetně toho klášterního. Jedním výrazem byla i reforma benediktinského řádu na přísnější řeholi, čímž r. 1098 vznikl cisterciácký řád v klášteru v Citeaux. Jedním z prvních dceřinných klášterů byl klášter v Clairvaux založený r. 1115 svatým Bernardem, který ve svém bohatém životě sepsal řeholi templářům a stal se ideovým vůdcem druhé kruciáty.

První kruciátu vyhlásil papež Urban II. v Clermontu r. 1095. Muslimové mimo Palestiny postupovali i ve Španělsku, po bitvě u Sagrajas obsadili i Valencii a Zaragozu a blížili se k Akvitánii. Urban vyjel do Francie oficiálně s důvodem, že jde navštívit Cluny, kde byl předtím mnichem. Cluny vlastnilo celou síť převorství, které mj. směřovaly až do poutního místa Compostely ve Španělsku. A tato cesta do Compostely se ocitla v ohrožení. Cluny dále provozovalo poutní cesty do Palestiny, takže mělo zájem na bezpečnosti cest i cílových destinací a zároveň clunyjští věděli, kudy mohou putovat i křižáci.
Zájmy kláštera v Cluny měly ten dopad, že templáři od svých počátků působili ve Španělsku a po zániku řádu si je zdejší panovníci převedli do jiných řádů. Ve Španělsku měli templáři velké majetky a jejich působení zde je neprávem opomíjeno, když ten hlavní zájem o řád je veden k jejich působení v Palestině.

---

Svatý Bernard vstoupil r. 1113 do kláštera v Citeaux a r. 1115 založil dceřinný klášter v Clairvaux. Pozemky k fundaci Clairvaux poskytl Hugo ze Champagne, jehož leníkem byl mj. Hugo z Payns, zakladatel templářů. Hugo ze Champagne pocházel z Troyes a Payns je blízko. Hugo ze Champagne jel třikrát do Palestiy, v letech 1104-1108, r. 1114 a r. 1125, kdy se rozhodl rovnou vstoupit k templářům.
Vztah k templářům měl Bernard i v rodině, bratr jeho matky byl André z Montbardu, a ten je doložen mezi prvními devíti templáři. Potvrzení řádu církví došlo r. 1129 na koncilu v Troyes a první řeholi jim sepsal právě svatý Bernard.

V 30. letech se odehrával spor mezi dvěma protipapeži, kdy sv. Bernard poskytl azyl vyhnanému Inocencovi II. Ten se plně ujímá úřadu r. 1138 po smrti svého konkurenta Anakleta II. Inocenc asi i z vděku vydal templářům r. 1139 bulu Omne datum optimum, kterou přebral řád přímo pod pravomoc papeže, vyňal ho tím z pravomoci jeruzalémského patriarchy a nechal mu vlastní samosprávu typu soudnictví.
Další papež Evžen II., původem mnich z Clairvaux, vydává r. 1144 bulu Milites Templi a když v prosinci téhož roku padne Edessa, vydává r. 1145 bulu Quantum praedecores, v níž vyzývá francouzského krále Ludvíka VII. ke křížové výpravě. Král svolává zájemce, ale ohlas je malý, takže král předává propagaci Bernardovi. Králův bratr Jindřich téhož roku vstupuje do Clairvaux. Bernard začne agitovat na Velikonoce 1146 ve Vézelay, kde se má pět řešit výzva ke kruciátě. Bernardovo jméno pomohlo přivést davy a proslov měl úspěch.
Vézelay je klášter v jižní Francii, který se chlubil vlastnictvím ostatků Máří Magdalény. Kdysi byl poničený Araby a v Bernardově době součástí cesty do Compostely. Je v tom patrný stálý zájem církve o reconquistu a r. 1147 dá Evžen požehnání válce a nazve ji křížovou. Požehnání mohlo mít vliv, protože r. 1147 část křižáků plující ze západní a severní Evropy do Palestiny pomůže křesťanům dobýt portugalský Lisabon. Nadějná předzvěst z toho nakonec nebyla, hlavní křižácký voj složený z vojska Ludvíka VII. a vojska říšského krále Konráda III., kterého osobně Bernard přesvědčil, byl po pár dnech odražen u Damašku a rozprchl se.

Tím historie templářů a Champagne nekončí, ten vztah bude mít dopad na literaturu. Známý literát Chrétién z Troyes, (Troyes spadalo k panství Huga ze Champagne a tady proběhl ustanovující koncil templářů) uvedl koncem 12. století na scénu svatý Grál; předtím se o něm nikde nepsalo. Bylo to v díle "Perceval, Putování za svatým Grálem". Chrétienovou patronkou byla Marie ze Champagne, dcera Eleonory Akvitánské a Ludvíka VII. Vůbec se historici dohadují, nakolik je Guinevra v artušovském cyklu odrazem Eleonory a kým je vlastně Artuš, jestli Ludvíkem VII., nebo jejím druhým manželem Jindřichem II. Plantagenetem.
Chrétien dílo nedokončil, roku 1190 umírá, a tak na něj mohl navázat Wolfram z Eschenbachu v 1. pol. 13. století, který poprvé uvádí jako strážce sv. Grálu - templáře. Eschenbach navštívil kolem r. 1200 osobně Palestinu a Grál je u něho drahokamem, který vypadl z Luciferovy koruny a templáři jej střeží (to je myslím motiv, který se objevil už u gnostiků).

Vézelay má podle všeho jistý odraz v moderní literatuře, a sice v té známé knize Svatá krev a svatý Grál, ze které čerpá i Šifra mistra Leonarda. Klášter ve Vézelay tvrdil, že vlastní ostatky Máří Magdalény. Papež pravost potvrdil r. 1058. Otázka byla, jak se mohly ostatky Máří dostat až do Vézelay. Tady přišly vhod muslimské války, ty ostatky měly být přeneseny do bezpečí z ohrožené Provence. A do Provence se měly dostat tak, že Máří odjela z Palestiny do Francie. Míst přistání se zase zachovalo v tradici víc, Marseille nebo Les Saintes-Maries-de-la-Mere. Máří měla jít dál do vnitrozemí a měla být pochována v St-Maximin-la-Ste-Baume, odkud měly být její ostatky přeneseny do Vézelay. Tamní zázraky u hrobu Máří začlenil do Jakub de Voragine do Zlaté legendy. A příběh o tom že Máří Magdaléna připlula do Francie je uveden právě v té knize Svatá krev a Svatý grál, kde je ještě spekulováno, že Máří měla s Ježíšem Kristem potomky, což je ta svatá krev (ve smyslu pokrevní linie).

---

Hodně se spekuluje o tom, nakolik byli spojeni templáři a albigenští. Ač proti albigenským byla vyhlášena kruciáta, templáři se jí neúčastnili. Důvodem mohlo být, že jihofrancouzští donátoři templářů zároveň sympatizovali s albigenskými.
Read to trochu vyvrací s tím, že s Provensálci byli ve spojení spíš johaniti. Ti se také neúčastnili albigenských válek, od palestinské větve toulouských hrabat dostali svůj největší hrad Krak des Chevaliers a když byl Raimond VI. z Toulouse exkomunikován, johaniti jej přijali do řádu a r. 1221 pohřbili u svého převorství.
Naopak vůdce protikatarské kruciáty Simon z Montfortu r. 1215 pobýval v templářském domě v Montpellieru a katarskou kapitulaci r. 1226 jede do rukou krále Ludvíka VIII. převzít templářský rytíř Everard.
Read popisuje vůbec zamotanou situaci. Simon z Montfortu vyplul na čtvrtou křížovou výpravu, kterou Benátky odklonili, aby obsadila Zadar (a vrcholila dobytím Konstantinopole). Simon se toho odmítl zúčastnit a odjel domů. Potom vede křížovou výpravu proti albigenským a jejich jihofrancouzským podporovatelům. Po bok Provence se postaví Pedro II., vítěz z bitvy u Las Navas de Tolosa r. 1212, která byla asi největším úspěchem celé recounquisty. Pedro ale umírá hned následujícího roku v bitvě právě proti Simonovi z Montfortu.

[Brenon]

K populárním tématům ohledně templářů patří nějaké jejich schované poklady. Nějaký má být na Moravě, s nějakým měli odjet templáři, kteří stačili uprchnout před zatýkáním. Pod pokladem se představují klasicky drahé kovy a mince, popř. nějaké relikvie nebo záhadnější věci typu Turínského plátna nebo svatého Grálu.
Přesun pokladu je doložen před pádem Akkonu, odkud ho odvezl komtur Gaudin. Demurger ten poklad charakterizuje jako sbírku listin a vedle pokladu ještě řádové relikvie (s. 71). Ty listiny se jeví jako pravděpodobné, pokud leželo hlavní bohatství řádu v pozemcích, tak má listina větší hodnotu než nějaký kus zlata.

Já bych byl k pověstem o templářském pokladu v Čechách nebo na Moravě spíš skeptický. Vyrojilo se několik verzí, lišících se místem úkrytu i obsahem samotného pokladu. Dost omílaná verze praví, že jeden poklad je ukryt v podzemí hradu Veveří, a že jde o stříbrné sochy apoštolů v životní velikosti. Existuje prý i návod, jak najít místo, kde poklad je. Návod je samozřejmě zcela nesrozumitelný, přesto několik lidí, a dokonce i komunistická StB, v podzemí hradu pátrali, a nic. A to nechávám stranou podstatný fakt, že Veveří templářům nikdy nepatřilo. Nechci zpochybňovat to, že templářům se podařilo část majetku někde nějak ukrýt, ale že by někam ukryli Archu úmluvy nebo Svatý grál, jak se taky lze často dočíst, považuju za vyloučené. Mimochodem velmi podobné pověsti se objevily i po pádu Montséguru, posledního útočiště katarů. A taky mělo jít o Svatý grál, mimo jiné. Tahle relikvie by musela existovat ve stovkách kopií, kdyby byly pravdivé všechny historky, kde ji kdo někdy ukryl .

[Ingolf]

Ona to je asi podobná senzacechtivost jako u údajných pokladů po nacistech, viz Štěchovický poklad, ve kterém měla být Jantarová komnata nebo originál smlouvy Ribbentrop-Molotov.

Jiné fantazie se váží k podzemním továrnám v Sudetech, kam nacisté také mohli ukrýt nějaké věci, popř. tam dělali něco "tajného'", když je to v podzemí. Zase to nemusí být nereálné, ale celková existence továren byla prozaická. Spojenecké nálety zasahovaly německý průmysl, takže nacisté převedli nějakou výrobu od Atlantiku dál do vnitrozemí. Jenže spojenecká letadla doletěla až do Protekotátu, v anglických archivech jsou fotky továren z průzkumných letadel a prý nad očekávání kvalitní. Takže výroba zbraní se přesunula až do sudetského podzemí, které je hůře dohledatelné a lépe chráněné než továrna na povrchu. Ukrytí výroby neznamená automaticky, že se tam vyrábí nějaké tajné zbraně. A zase jsou zvěsti, že do chodeb ke konci války nacisté vozili "velké množství beden s neznámým obsahem" apod. - https://litomericky.denik.cz/zpravy_reg ... 20702.html

[Brenon]

Jiné fantazie se váží k podzemním továrnám v Sudetech, kam nacisté také mohli ukrýt nějaké věci, popř. tam dělali něco "tajného'", když je to v podzemí. Zase to nemusí být nereálné, ale celková existence továren byla prozaická. Spojenecké nálety zasahovaly německý průmysl, takže nacisté převedli nějakou výrobu od Atlantiku dál do vnitrozemí. Jenže spojenecká letadla doletěla až do Protekotátu, v anglických archivech jsou fotky továren z průzkumných letadel a prý nad očekávání kvalitní. Takže výroba zbraní se přesunula až do sudetského podzemí, které je hůře dohledatelné a lépe chráněné než továrna na povrchu. Ukrytí výroby neznamená automaticky, že se tam vyrábí nějaké tajné zbraně. A zase jsou zvěsti, že do chodeb ke konci války nacisté vozili "velké množství beden s neznámým obsahem" apod. - https://litomericky.denik.cz/zpravy_reg ... 20702.html

Souhlasím, že zprávy o nacistických pokladech jsou stejně nepravděpodobné (a současně nezničitelné) jako zprávy o pokladech temlpářů. Čas od času se vždycky vynoří "zaručená" zpráva, kde tyhle úžasné poklady jsou uloženy, a pak to zase na nějaký rok utichne, než vyskočí nová podobná senzace. Relativně nedávno třeba tady
https://www.lovecpokladu.cz/home/nacist ... eniku-8051
Mám za to, Němci jsou většinově racionální technokrati, takže nakradené zlato přinejmenším z části prostě prakticky ulili do švýcarských či jihoamerických bank. Rozhodně spíš, než by ho ukrývali do studny nějakého hradu v Polsku. A zvěsti o tom, že ukryli spousty materiálu do podzemních továren u nás nebo v Polsku, mi přijdou ještě nepravěpodobnější - už jen z toho důvodu, že tak ohromné podzemní prostory (i kdyby byli vyvražděni všichni kdo je vybudovali a všichni kdo v nich pracovali) nemohly ujít dřív nebo později pozornosti místních lidí a úřadů, nebo postupujícím spojeneckým vojskům.

[Ježek]

Mapa templářských majetků (podle Kolektiv autorů: Hrad Štamberk)

templáři.png

[Ingolf]

K těm pražským statkům - byly dvě komendy, jedna na Starém Městě, jak dnes ten kostel sv. Anny, a druhá v Uhříněvsi. Staroměstská komenda prodala biskupovi Tobiášovi tu ves Vodochody, která je také na mapě, to potvrdil r. 1294 Václav II.
A ta uhříněvská komenda dostala darem kostel ve Stodůlkách, což je dnešní kostel sv. Jakuba Staršího - https://www.hrady.cz/kostel-sv-jakuba-s ... 5-stodulky . Templářům ho darovala r. 1292 Marie z Hardeggu se synem Oldřichem z Hradce (RBM II., č. 1597 - https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 6%EF%B8%81 ) a Oldřich to připomíná v listině z r. 1294 RBM II, č. 1656 - https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... 6%EF%B8%81
Uhříněvskou komendu dostali johaniti a podle seznamu z r. 1413 k ní patřily středočeské vsi jako Kolovraty, Přestavlky, Lipany a další, ale jestli byly všechny nebo nějaká část těchto vsí v držení komendy už za templářů, to se zjistit nedá.