Štaufové

[Ježek]

Filip Švábský, narozený na jaře 1177 byl desátým dítětem a nejmladším synem římského císaře Fridricha Barbarossy a jeho druhé manželky Beatrix Burgundské. Od malička byl určen pro církevní kariéru, získal vzdělání v premonstrátském klášteře v Alelbergu, v letech 1189 byl probošt kolegiátní kapituly v Cáchách, v letech 1190-1191 biskup ve Würzburgu (i bez potřebných svěcení).

S bezdětností (Ota I. Burgundský) a úmrtími starších bratrů (Fridrich Švábský 1191, Konrád Švábský 1196) byl postupně připravován na světskou kariéru, v roce 1195 byl zasnouben a pravděpodobně na Velikonoce 1197 se oženil s Irenou, dcerou byzantského císaře Izáka II.

Po smrti bratra Konráda v srpnu 1196 se stává švábským vévodou, po smrti Jindřicha VI. v Messině na počátku křížový výpravy v září 1197 se vrací do Německa a stává se hlavou štaufského rodu a přirozeným nástupcem na římském trůnu (Jindřichův syn Fridrich se narodil na konci roku 1194), v březnu 1198 byl zvolen římským králem netradičně v durynském Mühlhausenu. Nicméně protištaufská strany v Říši pod vedením kolínského biskupa Adolfa si zvolila jiného adepta na trůn - vyhnaného syna Jindřicha Lva Otu Brunšvického, který v této době je jako anglický leník také hrabě z Poitou. Ota byl pouze Adolfem zvolen v červnu 1198 králem a jím korunován nesprávnými klenoty v Cáchách v červenci. Filip se nechal korunovat 8. září 1198 v Mohuči arcibiskupem Aimonem z Tarentaise (v Burgundsku).

Papež Inocent III. v létě 1201 podpořil Welfa a Filipa exkomunikoval, což se zatím nepromítlo do říšské politiky, převahu měl Filip. Úspěšná byla kampaň roku 1204, kdy Filip obsadil Durynsko a místní vládce Heřman přešel na jeho stranu, podobně jako arcibiskup Adolf. 6. ledna 1205 se nechal Filip korunovat znova, na správném místě (Cáchy) a správným arcibiskupem. V létě poblíž Kolína porazil Otovy jednotky a následně z něho byla sňata papežská klatba. Na přelomu let 1207 a 1207 Filip také začal jednat s papežem o císařské korunovaci.

V létě 1208 se král Filip připravoval na definitivní porážku Oty Brunšvického. Jeho další vládu ale přerušila nečekaná smrti - na říšském sněmu v Bamberku byl 21. července 1208 zabit bavorským falckrabětem Otou VIII. z Wittelsbachu. Zda se jednalo o spiknutí nebo čin jednotlivce není dodnes jasné. Jeho nástupcem se stal nejdříve Ota IV. a později jeho synovec Fridrich II.

Římský král Filip po sobě zanechal pouze dcery. Nejstarší Beatrix se krátce před svojí smrtí provdala za Filipova konkurenta Otu. IV. Marie za brabantského vévodu Jindřicha II. Další dvě dcery se provdali za krále - Kunhuta za Václava I. a Alžběta z Ferdinanda III. Kastilského. Poslední dcera zemřela při nebo krátce po porodu společně s matkou v srpnu 1208. Nejistá je existence dvou synu - Rainalda a Fridricha.

[Ingolf]

Pročetl jsem Fridricha II. od Radera - https://www.databazeknih.cz/knihy/fridr ... une-332968, na samostatné téma to není, jen pár postřehů sem.
Kniha není vedena chronologicky, ale po tématech. Tak třeba jeden oddíl je věnován mořeplavbě včetně bitev, která Fridrich na moři vybojoval. A v dalších kapitolách jsou zase rozebrány války, které proběhly dříve. Rader nechtěl opakovat to základní prizma, které se soustředí na boj Fridricha s papežem Řehořem IX., tak se podíval právě na jednotlivé věci typu mořeplavby, vědy, sokolnictví apod. Rader pak ty kapitoly promýšlí, popř. zpochybňuje některé zažité věci a vůbec dává nové pohledy.

12. února 1242 (podle jiných pramenů 10.) zemřel Jindřich VII. Štaufský, první syn císaře Fridricha II. a jeho manželky Konstancie Aragonské. ... Zbytek svého života stráví císařův prvorozenec ve vězení. Vězněn je nejdříve v Německu, na hradech Heidelberg a Alerheim, později v Apulii a Kampánii. Věznění bylo zřejmě spíše symbolické, nicméně podle kosterních pozůstatku Jindřich v závěru svého života trpěl leprou.

Rader tady tvrdí, Jindřichův hrob nebyl identifikován, že nálezci jeho domnělé kostry se jenom domnívali, že to je on, ale jistota není. Navíc lepra se jen tak neutají a kronikáři hledající jakoukoli zmínku, aby se o Štaufy negativně otřeli, by tohle rádi zaznamenali.

No a když jsme už u toho Fridricha - hádejte kdo a kde založil pvní státní (tedy necírkevní) universitu ???

Na této necírkevní univerzitě v Neapoli ale jinak vystudoval a pak vyučoval Tomáš Akvinský, nejvýznačnější teolog vrcholného středověku. Tomášův bratr Rainald působil na Fridrichově dvoře jako poeta (ke konci Fridrichova života ho opustil a přešel ke Karlovi z Anjou).

pokud něco je zajímavého (a to jistě je), tak je to samozřejmě Friedrichův velmi vstřícný vztah k islámu. Na tom ostatně není nic divného, často se uvádí, že vyrůstal v Palermu jako samorost. uměl samozřejmě arabsky a i na Sicílii tehdy byla "kulturně" velmi zajímavá atmosféra.

Když sicilští Arabové po dynastických zmatcích začali odpadat od státu, stěhovali se do hor a loupili, tak na ně Fridrich vytáhl, zlikvidoval odpor a Araby, kteří neuprchli za hranice, deportoval do Apulie v Itálii (odhady se liší od 15 do 60 tisíc Arabů). Jakmile tam projevili loajalitu, měli od Fridricha klid a lučištníci se stali součástí Fridrichova vojska.

Vyjednávání s egyptským sultánem al-Kámilem bylo založeno na Fridrichově vojenské síle. Rader i rozebírá, že Fridrichovy galéry s malým ponorem a velkou rychlostí byly schopné vést boj v nilské deltě (na rozdíl od lodí, na kterých připlul do Egypta Ludvík IX. asi o 20 let později).
Srovnání obou těch kruciát je zajímavé. Fridrich už znal egyptského sekretáře Fahr ad-Dína, kterého zahrnoval vědeckými a náboženskými dotazy. Ludvík byl větší suchar, vedl na rozdíl od Fridricha příkladný manželský život a jednal v souladu s Římem. Místo kompromisů volil boj, ve kterém věřil v Boží pomoc, a Fahr ad-Dín v boji s Francouzi padnul.
Rader si ale zase nemyslí, že by Fridrichova komunikace s Egypťany znamenala nějakou sounáležitost s muslimskou kulturou. Zase se na to dívá originálně. Komunikace je součástí obchodu v arabské zemi; i dneska prý kdo si koupí něco v severní Africe na trhu za usmlouvanou cenu, tak ho druhý den prodejce srdečně zdraví a hlásí se k němu jako ke známému. A když vázla komunikace ohledně toho, co všechno al-Kámil vydá, tak probíhala komunikace na lidské, více osobní úrovni. A když se komunikuje takto přátelsky, přátelé se pak dohodnou i na obchodu, alespoň podle Radera. Fridrich by takto usmlouval nakonec i Jeruzalém. Tedy ta znalost arabské kultury z Palerma, kde malý Fridrich prožíval dětství, by nevedla k sounáležitosti s Araby, ale ke znalosti jejich zvyků, které Fridrich využil k jednání s nimi a ve svůj prospěch..

O ateismu Fridricha II. nepřímo svědčí arabští kronikáři, kteří píší o jeho cestě do Levanty.
Ibn Wásil: Říkali mi, že císař jednou prohlásil před emírem Facht-Ad-Dínem: "Kdybych se nebál o ztrátu své vážnosti mezi Franky, nevnutil bych sultánovi tyto podmínky. Ve skutečnosti mne Jeruzalém a další zdejší země nezajímají, musel jsem však zachovat svou čest před křesťanstvem."
Sibt ibn al-Džauzí: Z jeho promluv bylo jasné, že je materialista a že si z křesťanství rád utahuje.

- Fridrich vytáhl na kruciátu jako exkomunikovaný, potřeboval nějaký úspěch, aby dokázal Boží přízeň i převahu nad papežem. A zisk Jeruzaléma mu tu morální převahu zajistil, takže něco na tom bude, že ho Jeruzalém sám o sobě nemusel až tolik zajímat.
- Jiné arabské kronikářské záznamy tvrdí, že Fridrich byl přímo tajný muslim nebo přes matku příbuzensky spřízněný s Araby. Rader to vysvětluje jako zastírací manévr a obhajobu egyptského sultána al-Kámila, který Jeruzalém vydal Fridrichovi. Protože kdyby byl Fridrich muslim nebo napůl Arab, tak by Jeruzalém zůstal takříkajíc v rodině a vlastně by se nic zásadního nestalo.

Něco z toho budou nejspíš pomluvy (i když ty nejlépe dosedají na nějakou tradovanou pověst). Fridrichovi se připisuje citát, že Ježíš, Mohamed a Mojžíš byli podvodníci (navíc ti druzí umřeli čestnou smrtí, ne potupnou). Podle Radera se tento heretický postoj objevil už v Paříži kolem r. 1200. Fridrichovi ho pak připsala encyklika z léta 1239, která zdůvodňovala Fridrichovu druhou exkomunikaci. Ta encyklika se jmenuje "Z moře vystupuje šelma", což má být šelma z Apokalypsy a současně Fridrich.
Fridrichovi se přičítalo ještě zpochybňování transsubstanciace, což bylo ale natolik rozšířené, že to zrovna u císaře zaniklo. Dále se Fridrichovi přičítalo, že poslal do Evropy Mongoly, což neudělal, ale zase to souvisí s tím, že Tataři byli v první fázi považováni za zplozence pekla (jméno Tatar mělo odkazovat na řecký Tartaros).
Rader pak odsouvá do oblasti pomluv tvrzení, že Fridrich nechal vychovávat děti, na které se nesmělo promluvit, aby zjistil, jakým jazykem začnou samy mluvit, a tím by se poznal prvotní jazyk lidstva přes babylonským zmatením jazyků. To fáma pochází z pera františkána Salimbeneho, velkého protivníka Fridricha a nasedá na Fridrichovu pověst: "Skutečnost, že se Fridrichovi tento experiment vůbec přisuzuje, má svou příčinu ve známé císařově touze po vědění. A pokud se ještě dnes příběh o zmíněném pokusu objeví v televizním dokumentu, pak se papežská propaganda skutečně neminula účinkem." (s. 287) A nejde zdaleka jen o televizní pořad. Experiment s dětmi uvádí jako zajímavost a s hodnotícím znaménkem "údajně" Piers Paul Read v knize o templářích (https://www.databazeknih.cz/knihy/templari-43095, s. 244) a současně to přiživuje teze německých nacionálních až nacistických historiků nebo naopak anglických historiků, kteří ve Fridrichovi spatřují předchůdce Hitlera. Ani ne kvůli touze po vědění, ale kvůli experimentům na lidech a kvůli údajné totalitní povaze Fridrichova sicilského království.

Inu, to je věru velká moudrost. Ale nebylo by teoreticky možné, připojit i nějaké místo v prameni, které skutečně svědčí pro to, že byl ateista?

Za ateistu ho označil Nietzsche v autobiografii Ecce homo: "Chtěl jsem do Aquily, protiváhy Říma, založené z nepřátelství k Římu, jako bych takové místo založil já, vzpomínku na atheistu a nepřítele církve comme il faut, na svého nejbližšího příbuzného, velkého hohenštaufského císaře Fridricha II." (s. 320)
Ale zase, Nietzsche jako ateistu označí zrovna Fridricha II. a nikoho jiného. Rader mimoděk uvádí podobný případ, tentokrát dobový. Fridrich měl postulovat tzv. Sicilské otázky, ty byly filosofické a teologické . Na ty pak odpověděl španělský filosof ibn Sabin. Problém je, že otázky se zachovaly pouze v jeho díle a ibn Sabin je vcelku snadno zodpověděl tak, aby ukázaly převahu islámu nad křesťanstvím. Tedy je pravděpodobné, že ty otázky stanovil sám, sám si na ně odpověděl a autorství otázek převedl na Fridricha: "Ať už je skutečnost jakákoli, zůstává pozoruhodným faktem, že se otázky přičítaly Fridrichovi II., nikoli jeho předchůdcům ... nebo jeho nástupcům." (s. 169)
U toho Fridricha vnímám tři roviny. Jedna jsou moderní názory, které odrážejí jeho pověst. Druhá rovina jsou propagandistické útoky církve, které do značné míry jeho temnou pověst určovaly, a třetí rovina je skutečný Fridrich bez nánosu útoků a fám. Oddělit ty roviny by byl úkol minimálně na disertační práci si myslím.