Rado píše: Len sú rozdielne názory na to, či dnes existuje medzi Slovákmi a Čechmi usídlená nejaká ľudská spoločnosť, ktorú možno považovať za pokračovateľa práve tej "predstavy o sebe ako o skupine", o ktorej som sa tu už zmienil. A to potom ovplyvňuje finálny výklad, za koho štát možno VM považovať dnes.
Převažuje tam tedy to subjektivní měřítko? V tom případě se k dědictví VM hlásí více slovenský stát než český. Je otázka, nakolik to dává právo považovat se lepšího pokračovatele..
Pokud by mělo převážit měřítko objektivní, tak je zase otázka, podle čeho měřit. Jedna možnost je považovat za objektivní samu „představu o sobě jako skupině“, a sledovat ji všude tam, kde se vyskytne, a intenzitu, se kterou se projevuje.. jenže je to pojem natolik abstraktní, že to jde obtížně..
Teoreticky – pokud vynecháme materialismus s jeho geny, hmotnou kulturou, i sledováním vývoje jazyka, a budeme uvažovat idealisticky. Existuje idea, myšlenka jedné konkrétní etnické pospolitosti. Ta trvá, někteří lidé od ní odpadají, jiní se přidávají. Přidat k ní se dá pouhým přihlášením se?, tzn. přijetím jazyka, kultury, ideálně uzavřít sňatek.. Stále mi tam není totiž jasné, jestli takováto idea funguje stále skrze staletí, nebo jestli na nějakou dobu „usnula“, než ji „národní buditelé“ uvedli zpět do života.. Nebo jestli se v 19. století vytvořila takováto identita nově, a na tu minulou se uměle napojila.. Vaše odpověď bude asi, že tato identita trvala stále nebo že byla obnovena, ale dá se to nějak exaktně dokázat?
Z jiné strany, když jsme u subjektivního a objektivního prvku, tak děláme už jakýsi psychologický exkurs, tak proč ho nedotáhnout do konce.. Duše má několik složek, vyberu tři, které fungují při orientaci a spolu tvoří celek, a to je cit, rozum a vůle. Vjemy vcházejí přes smysly, jako první je hodnotí cit (stylem sympatie/antipatie, líbí/nelíbí atd.), to vše subjektivní názor, protože co se líbí mě, nemusí se líbit jinému a naopak. Se vjemy je pak možno zacházet i racionálně, a tam už emoce jdou stranou - při počítání nejsou potřeba, jinde narušují předpojatostí objektivitu výsledku - protože rozum pracuje s objektivitou (alespoň se tak domnívá), a subjektivní pohledy mohou narušit vnímání pravdy.. A funguje vůle, ta vychází z dojmů i rozumu, na jejich základě určuje rozhodování - co je dobré a co špatné jak z hlediska mých sympatiím tak z hlediska rozumu (nechutná mi syrová zelenina, ale je zdravá, tak udělám kompromis a vezmu si jí aspoň trochu)..
A proč to píšu - protože i na otázku národa se dá dívat touto trojí optikou. Český pohled je podle mě více rozumový, snaží se být objektivní, hledat objektivní věci, které národ dokazují (geny, jméno etnika, jazyk, kultura, vědomí si identity), a nakonec zjišťuje, že tohle všechno je tak relativní, že nějaká linie od dnešního národa ke kmenům raného středověku nebo stěhování národů se dokázat nedá.. Vznik národa tak klade do 19. století a v extrémním, už opouštěném názoru, je národ pouhopouhý "konstrukt", výmysl učenců, kteří jej uvedli v život..
Slovenský pohled je podle mě více citový - dnešní národ a původní slovanský kmen spolu musí být nějak spojeny, není přece možné, aby žádné pojítko neexistovalo, i když se nedá přímo vysledovat.. Existuje nějaká idea, "vědomí o sobě jako celku", které trvá přes staletí.. Potíž je, že menší důraz na exaktnost má tendenci (zdůrazňuji tendenci, ne že by to bylo pravidlo) sklouznout do věcí, které už jsou mimo realitu..
Co je velmi důležité - pokud budeme spolu mluvit každý svým stylem myšlení, jeden více rozumově a druhý více citově, tak nejenom že se neshodneme, ale ani nenajdeme společnou řeč, budeme si jen si opakovat svoje teze a budeme se myšlenkově míjet (a rozčilovat se, že to ten druhý nevidí..).
Třetí optika, prvek vůle - na základě rozumového uvažování vychází spíše ochladnutí k věci národa, když ho rozum neumí nijak moc pojmout, zatímco na základě citového prvku vychází více nadšení pro věc národa, s citem souvisí i cit pospolitosti, cit ke přírodě ve svojí vlasti, cit k historii..
Důležité je oboje i u rozhodnutí se pro ten který národ u člověka ze smíšené rodiny - lze to udělat rozumem, nebo spíš sympatií k tomu nebo onomu národu, nebo podle sympatií k té které rodinné části..
A dalším stupněm prvku vůle je ten, který nevychází z prvních dvou, a to je plně samostatné jednání - a sem bych zařadil nejen přihlášení se k národu, ale vědomé rozvíjení národa - oslava státních svátků, historických dat atd. atd. V tomto ohledu samostatné vůle jedná Slovensko ve vztahu k Velké Moravě skutečně více než Česko, Vašimi slovy "A to potom ovplyvňuje finálny výklad, za koho štát možno VM považovať dnes"..
MartinII píše:
K odkazu starej Moravy sa maju podla mna pravo hlasit tak Slovaci, ako ja Cesi ci Madari, ciastocne Rakusania. Dokonca, Aj Lotrinsko by si cosi mhlo narokovat vzhladom na domnele krstiny Svatoplukom
Lotrinský král Zwentibold (895-900) byl asi skutečně pokřtěn Svatoplukem, soudobá zpráva se zachovala v kronice opata Regina z Prümu, ten temřel r. 906 a k r. 890 má zprávu, že Svatopluk: "protože byl dříve, než byl povýšen dohodnosti království, k onomu (Arnulfovi) vázán poutem důvěrného přátelství, nadto jeho syna, ktertého měl ze souložnice, pozvedl z posvátného pramene a dal ho nazvat podle svého jména Svatoplukem" (pogermánštěle to zní jako Zwentibold).
Arnulf byl vládcem Bavorska, králem východofranské říše a později dokonce nominálně i císařem východních Franků. Zwentibolda nechal zvolit králem ve Wormsu r. 890, jako král vládl v Lotrinsku, ale byl zabit v bitvě.