Obě země tvořily po několik set let mohutné a silné soustátí, které se stalo důležitým činitelem evropské politiky. Jejich svazek vznikl původně z nutnosti bránit se společnému nepříteli, ale počátky nebyly rozhodně nijak růžové. Jak vlastně ke sblížení křesťanského Polska a pohanské Litvy došlo?
České dějiny středověku znají bezpočet významných a památných dat, které psaly dějiny, a jež ovlivňovaly generace současníků i potomků. Ve výčtu těchto dat bychom asi jen těžko nalezli datum 22. července 1515, a to i přesto, že se tohoto dne ve vídeňském metropitním chrámu sv. Štěpána odehrál osudový akt, který dovršil jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy, které tehdy ve Vídni vrcholily. Aniž to mohl kdokoli z tehdejších účastníků tušit, byly tehdy v letní Vídni pod vlnami Dunaje uzavřeny smlouvy, jež už za jedenáct let poté došly naplnění a vynesly Habsburkům český a uherský trůn. Jak se zanedlouho ukázalo, byla to událost přelomová pro celé dějiny střední Evropy a ovlivnila běh dějin středoevropského regionu až do závěru 1. světové války roku 1918. Pojďme se tedy podívat podrobněji na to, co jagellonsko-habsburským dědičným smlouvám předcházelo, co bylo jejich hlavním spouštěcím mechanismem a jaký dopad měly na české dějiny.
Na počátku 15. století řada Poláků, především ze Slezska – Slezsko patřilo do svazku zemí Koruny české – studovala nebo učila na pražské universitě a každý den se tak setkávala s učením českých reformistů. Většina Poláků (později působili v Krakově) zastávala posice umírněného nominalismu proti realismu Husovi skupiny. Řada Poláků ze Slezska se ovšem stala stoupenci učení Jana Husa – ve Slezsku mělo husitství nejvíce straníků, během celé husitské revoluce bylo Slezsko převážně protihusitské.