Husité v Polsku
K útlumu kontaktů mezi Poláky a pražským reformním centrem došlo po vydání Dekretu kutnohorského v roce 1409, pražská universita nebyla pro cizince nadále tolik přitažlivá, jak tomu bylo v dřívějších dobách. Větší sympatie husitství nepřinesla ani cesta Jeronýma Pražského v roce 1413 do Polska a na Litvu. Když na kostnickém koncilu polská delegace bránila Jana Husa, neznamenalo to souhlas s jeho věroukou, ale protest proti způsobu vedení procesu s ním.
V Polsku nechyběli intelektuálové , kteří chtěli stejně jako husité zreformovat církev, soustředěni byli především kolem královského dvora v Krakově a zdejší university. Stejně jako Hus ostře kritisovali papeže (panovalo Velké schisma) a jiné nešvary v církvi, řešení ale viděli v koncilním hnutí. Problémy podle nich měly řešit velké koncily (Kostnice, Pisa, Basilej), seshora. S tímto stanoviskem se postavili umírněně nebo ostře proti husitskému hnutí. Mezi nejvýznamnější přestavitele polských intelektuálů patřili: Maciej ze Sandoměře, Mateusz z Krakova, Bartoloměj z Jasla, Stanislav z Skalbmierza, Mikolaj Wigand a Čech Jan Štěkna.
Jasný netolerantní postoj vůči husitství zaujala polská katolická církev. Nejhorlivější protivník byl právě krakovský biskup Zbyhněv Olešnický a dominikánský řád. Husity a jiné heretiky (heretik a husita tehdy často splývalo v jedno, takže v pramenech není možné odlišit husity od jiných heretických hnutí) tvrdě stíhala inkvisice. Nejvyšším polským inkvisitorem byl pro Polsko v letech 1419 – 1431 Mikolaj z Pniew. Katolická církev se proti husitům postavila aktivně již na počátku revoluce. V roce 1420 z iniciativy arcibiskupa hnězdenského Mikolaje Trąby synodální statuta kališsko-wieluńská přijala článek Remedia contra hereticos, kde byly zakotveny visitace farností biskupem nebo arciděkanem, stíhání heretiků také na majetcích šlechty. Pod vlivem církve vydal roku 1424 polský král Vladislav Jagiello edikt wieluński, který uzákonil v Polsku zmíněná statuta, dával do rukou církve instrumenty královské moci při potírání heretiků (tj. hlavně husitů). Každý kdo přišel z Čech po určitém termínu, měl být automaticky postaven před soud a souzen z hereze.
Zbyhněv Olešnický podle Jana Matejky, 19. století
Postoj polského královského dvora k husitství nebyl tak jednoduchý. František Šmahel ho hodnotí jako neutrální a oboustranně prospěšný. V roce 1420 umírnění husité Vladislavovi nabídli českou korunu, ten ji raději nepřijal, protože se nechtěl dostat do války s římským císařem Zikmundem, spíše očekával jeho pomoc ve svém sporu s Řádem německých rytířů. Husité tedy začali jednat s Vitoldem, jeho bratrancem, do Čech byl nakonec vyslán jako zemský správce jeho příbuzný Zikmund Korybutovič. V roce 1423 se vrátil, v momentu, kdy se polský dvůr začínal přiklánět k protihusitské politice (o rok později zmíněný edikt wieluńský). Časem se situace stabilizovala na vojenskou spolupráci proti vnějším nepřátelům obou stran. Polští vojáci sloužili v polních husitských vojskách (jako příklad Vyšek Račinský (Wyszek Raczyński z Raczyna erbu Nałęcz), který byl popraven společně s Janem Roháčem z Dubé po pádu hradu Sion). Jagelonský panovník naopak využil bojové síly husitů proti Řádu. V roce 1431 (po porážce u Domažlic) začaly v evropské církvi sílit hlasy po dohodě s husity, které nebylo možné pokořit vojensky. V duchu těchto tendencí, které za své přijal i papež Evžen, začal polský vládce jednat s husity – ku svému prospěchu. Za horlivost při navracení husitů na pravou víru byl pochválen i papežem. Sledoval své cíle, když povolal sirotčí vojsko do boje proti Řádu. V roce 1433 (po předchozích pabianických dohodách) se husité vedení Janem Čapkem ze Sán objevili, tažení skončila dobytím Tczewa.
Hugo Schüllinger - Čechové u moře Baltského
Vyznavači víry pod obojí v Polsku existovali – vždy to byli ovšem jednotlivci nebo malé skupiny, nikdy žádná rozšířená církve. Důvody proč zde toho hnutí nebylo tolik rozšířené byly 2 hlavní. Jednak zúžení kontaktů s pražskou universitou po vydání Dekretu kutnohorského a za druhé čilá protihusitská propaganda katolické církve spojená s účinnou represí. Husité jsou svými nepřáteli zaznamenávání především v okolí Plocku, Włoclawi a v zemi dobříšské. Početná komunita existovala v Zbąszynie v okruhu poznaňského soudce Abrahama.
Husitství mělo i své politické příznivce mezi polskou šlechtou – mezi její vůdce patří Spytko z Melsztyna, zmíněný Abraham z Zbąszyna a Piotr Polak z Lichwina, bývalý vůdce husitů ve Slezsku. Po smrti Vladislava (1434) jak regent za nezletilého Vladislava Varnenčíka vládl biskup Olešnický, který odmítal jakoukoli spolupráci s Čechy (v období, kdy polský kandidát měl možnost stát se českým králem). 3.4. 1439 vznikla v Korzynie konfederace namířená proti vládě biskupa Zbyhněva. Jejím vůdcem byl husita Spytko z Melsztyna a čítala 168 představitelů šlechty z Krakovska, Sandoměřska a Lubelska. Když se ukázalo, že konfederace je příliš slabá, podporu odmítla královna-vdova Žofie a následujícího dne byla konfederace silami biskupa poražena v bitvě u Grotnik. Spytko byl zabit, Abraham se vzdal kalicha. Většina polských husitů ztratila své šlechtické ochránce a byla vystavena pronásledování polskou inkvisicí.
Jako konec husitství v Polsku je uváděn rok 1480, kdy v Włoclawku proběhl velký proces, vedený Zbyhněvem Olešnickým mladším. Již předtím se husité museli skrývat a svoji víru praktikovat tajně, např. ve stáji a navenek se tvářit jako katolíci – účastnit se katolických obřadů. Na konci 15. století bylo polské husitství zásluhou katolické církve mrtvé.
Použitá literatura:
Stanisław Bylina, Ryszard Gładkiewicz (red.): Polskie echa husytyzmu
Stanisław Bylina: Hussitica
Paweł Jasienica: Polska Jagiellonów
František Šmahel: Idea národa v husitských Čechách