Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.
V raném středověku více než kdy jindy platilo, že se silným vládcem umírá silný stát. Boleslav Chrabrý se pár měsíců před svým skonem v roce 1025 nechal sice korunovat prvním polským králem, ale to slibovanou prosperitu státu Piastovců nepřineslo, spíše naopak.
Na začátku března 1241 překročila armáda Mongolů polské hranice, po sérii vítězných bitev a dobytých měst mířila pod vedením Bajdara a Kaidua dál na západ. Měl se jim postavit Jindřich II. Pobožný, vládce tehdy se vzmáhajícího Slezska . Na začátku dubna Mongolové začali obléhat Vratislav.Aktualisovaný článek
aktualisovaný článekŘád německých rytířů od 13. století zabíral pohanská území a zdejší obyvatelstvo převáděl ku křesťanské víře. V případě Prusů byl úspěšný, Litevci, kteří dokázali vytvořit vlastní centralizovaný stát, se úspěšně obsazení řádem a pokřesťanštění bránili, přičemž jim napomáhal i hůře prostupný bažinatý terén.
Vytvoření prvních států ve dnešní střední Evropě – sjednocení kmenů v kmenové svazy a později zárodky budoucího státu, dědičný nástup „zakladatelských“ dynastií – je zahalen mlhou nejasností, řada pramenů k tomuto procesu pochází z říšského prostředí, které líčí prvořadě události v samotné říše. Domácí prameny jsou bohužel až z pozdějšího období a proto mohou být i dost zkreslené. Navíc všechny prameny se vyjadřují pouze k politickým dějinám, nikoliv k vývoji společnosti, hospodářství a jiných aspektů tehdejšího života.
Na počátku 15. století řada Poláků, především ze Slezska – Slezsko patřilo do svazku zemí Koruny české – studovala nebo učila na pražské universitě a každý den se tak setkávala s učením českých reformistů. Většina Poláků (později působili v Krakově) zastávala posice umírněného nominalismu proti realismu Husovi skupiny. Řada Poláků ze Slezska se ovšem stala stoupenci učení Jana Husa – ve Slezsku mělo husitství nejvíce straníků, během celé husitské revoluce bylo Slezsko převážně protihusitské.
V roce 1138 umírá polský kníže Boleslav III. Křivoústý, který podobně jako Břetislav I. Český, řešil situaci jednoho knížectví a mnoha možných následníků. Zemi rozdělil mezi své čtyři syny, vrchním knížetem Polska a vládcem měl být nejstarší Piastovec. Tím začíná období rozdrobenosti této středoevropské země. Výsledkem byly nekonečné boje mezi Piastovci o trůn, trvající až do 14. století. Nejstarším členem rodu byl Vladislav, nazývaný díky úspěšnému úsilí nevlastních bratrů Vyhnanec. Zbavený vrchní vlády i svého údělu – Slezska, hledal pomoc u císaře Fridricha I. Marně, restaurace své moci se již nedočkal. O získání Slezska se ale mohli pokusit jeho synové Boleslav Vysoký a Měšek.
Boleslavův otec Měšek byl prvním písemně doloženým vládcem Polska. Přijal křest, navázal styky s císařstvím, v boji proti českému knížeti Boleslavu II. získal Malopolsko s Krakovem a Slezsko. Následovníkovi, který ovšem nebyl vůbec jistý, zanechal stabilní státní útvar se zhruba miliónem a čtvrt obyvatel, schopný expanze a dalšího upevnění. Tyto dvě slovní spojení ve zkratce vystihují vládu jeho syna Boleslava budoucími zvaného Chrabrým nebo Velikým.