Ježek píše:Dnešní přednáška v rámci medievistického pátku Mgr. Pavla Černuška, Ph.D. pod názvem Spory o časté přijímání laiků v pražské arcidiecézi za episkopátu Jana z Jenštejna poukazovala na politiku pražského arcibiskupa vůči tehdejšímu českému králi Václavu IV. Jenštejn, ač byl zastánce častého přijímání laiků, vedl v roce 1388, kde bylo zakázano částé přijímání. V roce 1391 bylo povoleno a doporučeno. Zdánlivě dva protikladná rozhodnutí vysvětloval přednášející "politickými" motivy. Ve stejném roce, 1388, Václav IV. pronásledoval bekharty a bekyně, pochopitelně s tím, že hranice, kdo byl a kdo ne, byla dost volná, jak bylo represivním složkám třeba. Jenštejn svým rozhodnutím, jednak mohl zjistit, jak je na tom jeho církevní autorita a autorita české církve - kdo nadále přijímal často, mohl být persekuován (to se stalo Matějovi z Janova), ale hlavně ukazoval, že o duchovních záležitostech, pastoraci a pravověrných názorech bude rozhodovat církev, nikoliv (nevypočitatelný) panovník. Proto mohl o pár let později časté přijímání obnovit.
Jako hlava arcidecése v častém přijímání laiků neviděl problém pro církev, který by vyplýval z emancipace laiků. Z dnešního pohledu se dá říst, že pomáhal otevírat stavidla husitstké revoluci, ač to nezamýšlel.
Poslední věta je skutečně zajímavá, myslím, že husitskou revoluci zadělával už Karel IV, svým neskutečně nesmyslným rozhazováním obročí. Vždy si na to vzpomenu, když se dívám z Petřína na Nové město pražské. Ta fůra kostelů, klášterů, vždy s mnoha oltářníky - mnohoobročníky. Jan z Jenštejna tohle zdědil a musel se s tím vypořádat ve vztahu ke králi, a rostoucí bídě lidí. Slyšel jsem na Vltavě velmi pěkný pořad, kde se hodnotilo, jak Jenštejn měl své povahové vady v neústupnosti vůči králi, jaké měl Václav IV. Vypočítávaly se kauzy na kterých vyvrcholil střet a jak vlastně vypadal. Jenštejn zdrhal z Prahy opravdu před smrtí - je prokázáno, že za Kladruby mu Václav opravdu hrozil smrtí, ale byl tak opilý, že to nedokázal vyslovit jako příkaz, a Jenštejnovi lidé arcibiskupa odtáhli z kostela u mostu, kde se to dělo, do jeho malostranské rezidence, odkud do rána zdrhnul do Italie. V králově moci zůstali Puchník, Jan z Pomuku a ještě jeden děkan kapituly. Ten před útrpným právem podepsal, že nebyl v base a ani vyslýchán, ale zbylí dva byli na mučení. Jan z Pomuku byl první na řadě a král si ho podal sám. Po štosování ho nejdřív pálili prvním stupněm, jen zvenku, pak došlo na pálení až na holá žebra. Jak se prokázalo antropologicky na kostře. Kromě toho měl prokopnutou čelist, samo o sobě smrtelná rána. Představa, že by takhle dopadl Jenštejn byla velmi reálná. Václav byl opilec a cvok. Jenštejn v Římě abdikoval sám, aby umožnil život arcidiecéze, jeho nástupce byl jeho synovec Olbram ze Škvorce ( možná nepřesně - jen z hlavy ). Byla to situace nemlich stejná jako s Beranem, který abdikoval v exilu ve prospěch Tomáška. Po Jenštejnovi máme zajímavosti - třeba dodnes zpíváme jeho Mitittur archangelis, a dodnes celá církev ve světě slaví svátek Navštívení Panny Marie, který papež na jeho žádost posunul v kalendáři na reálné období podle jejího těhotenství a modlíme se Jenštejnův hymnus k tomu v breviáři na celém světě. Byl výborný básník a muzikant. RIP
Otázkou ovšem je, jak moc s tím souvisí ono kronikářovo více než extempore?
Nakolik ale tyto věci spolu souvisí nebo jsou pokračováním, je otázkou.
Pro dobu Václava IV. bych to pochopil, ale že v současnosti někdo může mít takovýto názor, mi je zcela neuvěřitelné. 
(tenhle můj konec příspěvku klidně můžeš vymazat.)
Ale nechci vytvářet morbidní hypotézy, tím méně spekulace ...
