David Trojan: Tobiáš z Benešova. Biskup – Hospodář - Politik. Praha: Academia 2023, 350 stran
Anotace:
Krátce po sobě ztratily Čechy krále a svatovojtěšský stolec biskupa; Tobiáš z Benešova (1278–1296) tak nastoupil na biskupský stolec za stěží záviděníhodných podmínek braniborské správy Čech. Přesto (či snad proto) se mu podařilo posunout reformu pražské diecéze nejen v záležitostech duchovní správy, ale rovněž uspořádat hospodářské záležitosti jednotlivých biskupských distriktů. Jak název naznačuje, tato práce nahlíží Tobiášovu osobnost zejména ze tří podstatných hledisek – jednak jako správce diecéze a svatovojtěšského stolce zodpovědného za stav svěřeného kléru, jednak jako odpovědného správce rozsáhlé majetkové domény a konečně jako politicky činnou osobu. Přičemž pozice biskupa jako hlavy místní církve se nutně odvíjela od jeho politického kapitálu, finančního zajištění a schopnosti prosadit své zájmy a pozice.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Předně je třeba říci, že kniha o pražském biskupovi není popularizační počin a je určena pro výrazně poučené publikum s znalostmi církevních nebo hospodářských dějin. Autor používá odborné pojmy, poměrně často latinské citace, citáty, které v knize nejsou přeloženy. Zároveň není kniha napsána chronologicky, chybí nějaký alespoň základní medailonek Tobiáše z Benešova, spíše se jedná o tři vzájemně provázané studie: Biskup (církevní vývoj provincie za Tobiáše), Hospodář (majetkový vývoj pražského biskupství na přelomu 13. a 14. století) a Politik (Tobiáš jako významná postava interregna a později dvořan Václava II.). Jednotlivé oddíly se zevrubně, do hloubky a čtivě věnují svém tematům.
V první kapitole je řešena hlavně emancipace církve po IV. Lateránu, přičemž za Tobiáše se završoval přerod z knížecího kaplana v mocnou politickou figuru. Pozornost je věnována i synodě ve Würzburgu a postulován "prázdný vztah" k mohučskému metropolitovi, sledováno je i biskupské soudnictví a kancelář.
Za mne, subjektivně (nerozumím církevním dějinám), je oddíl Hospodář, nejkvalitnější částí knihy. Trojan podrobně rozebírá statky pražského biskupství, porovnává celou řadu pramenů, od první listin až k urbářům z konce 14. století. Biskupo Tobiáš je líčen jako schopný hospodář, který dokázal biskupské zboží většinou hájit proti šlechtě, zároveň se snažil o jejich zvelebení - ziskem tržních a městských práv od panovníka a převodem vesnic na emfyteutické právo, arondací domén. Podnětné jsou úvahy o změnách vilikací na distrikty v čele s pukrabím, transformaci biskupského desátku z lánu v podýmné z ohniště. Trefné je porovnání pražského biskupství, které využívalo spíše jen nápravníky, s olomouckým, které naplno rozjelo systém leníků. Opatrný bych byl naopak s tvrzením, že biskupské majetky se nacházely cíleně na komunikačních trasách a zajišťovaly zázemí biskupa při cestách po diecézi. Zisk jednotlivých lokalit mohlo být dílem náhody, cílené budování dominia nemuselo být jednoduché (ochota prodat místní šlechty).
Poslední kapitola by mohla být podrobnější, více rozebírat roli biskupa jako představitele jedné politické kliky a spory s Závišovci. Zde je ovšem říci, že tohle je poměrně dobře rozebráno jinde (hlavně Libor Jan).
David Trojan zmiňuje další směry bádání, doplnění širšího kontextu vývoje pražského biskupství a české společnosti v 13. a 14. století - vztah českého biskupa z mohučskému arcibiskupovi, recepce synodálních ustanovení, rozšíření a proměny děkanátů, hospodářský vývoj. Všechno jsou poměrně nosná témata, pokud se jim autor bude věnovat stejně svědomitě jako zmiňované knize, určitě posune bádání církevních dějin dál.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Ježek píše: ↑10 lis 2023 19:51
Opatrný bych byl naopak s tvrzením, že biskupské majetky se nacházely cíleně na komunikačních trasách a zajišťovaly zázemí biskupa při cestách po diecézi.
To ale není Trojanův výmysl, ale běžně se to v literatuře uvádělo. Např. Rokycany měly sloužit jako zástávka při cestách do Říše. A pokud si dobře vzpomínám, tak se to psalo i u některých držav Břevnova a snad i Ostrova. To stejné se úvádí o majetcích olomockého biskupství v Čechách, např. Jezbořice.
U toho Ostrova se to uvádí, podél Vltavy do Rakous měl statky u kostela sv. Jana Křtitele v Zátoni - https://www.hrady.cz/kostel-sv-jana-krtitele-zaton , cestou do Bavor na dohled Šumavy měli Ostrovští kostel sv. Martina v Nicově - https://www.hrady.cz/kostel-sv-martina-nicov , další kostel měli v Domažlicích (je zaniklý).
Ostrov fungoval v raném středověku, kdy se cenily výnosy cel víc, než výnosy z vlastního panství, a tyhle ostrovské majetky stály na obchodních cestách do ciziny.
Ingolf píše: ↑13 pro 2023 23:00
Ostrov fungoval v raném středověku, kdy se cenily výnosy cel víc, než výnosy z vlastního panství, a tyhle ostrovské majetky stály na obchodních cestách do ciziny.
Při mizerném osídlení spousta lokalit je na důležitých stezkách. Moje teze je taková, že obdarované instituce neměly moc vliv na to, co dostávaly a nevytvářely cíleně nějaký systém záchytných bodů při cestách - ale to jim silou věci při větším počtu darů stejně vznikalo.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
No je fakt, že kníže i šlechticům takto poskytoval území nebo výnosy z cel taky po celém knížectví. Ale šlechta asi od přelomu raného a vrcholného středověku začala svoje pozemky směňovat a scelovat a na nejvhodnějším kusu území si udělala sídlo. Církevní instituce takové možnosti neměla, centrum měla jasně dané, leda mohla scelovat pozemky, aby je měla co nejblíž k tomu svému sídlu. Jestli pak směňovala body na cestách tak, aby nějakou ovládala více, to je otázka. Po vzoru šlechty z logiky věci klidně jo, s důkazy jsem opatrný, musel bych je najít.
Pokud jde o záchytné body na cestách po diecézi, tak jeden pozdější světský příklad by byl. Když Karel IV. měl území ve Falci, tak skupoval hrady na cestě tam. Měl to jako zázemí, a taky prevenci, kdyby jeden hrad z deseti ovládl nepřítel, tak mu tu cestu překazí. Ale je to cesta odněkud někam, není to okružní cesta po diecézi.
Nevím, zda D. Trojan tuší kdo byli Hroznatovci, ale několikrát je udělal z posázavských Kouniců(s. 114, 117, 336, 340). A jak jsem se koukal, jednou to udělal i v diplomce a Klápště ani Žemlička mu to nevytkli.
Na s. 130 označil Ondřeje z Říčan za zetě Hroznaty z Hůžic i když to J. Boukal vyvrací, protože z této doby neznáme žádného nositele jména mezi členy rodu. Páni z Říčan do roku 1420, studie k počátkům rodu erbu trojlistu, SAZ 1,10,2022, s. 18
Dočetl jsem Tobiáše a ani první „církevní“ část není nečitelná a objevují se tam povětšinou výrazy, které se běžně používají ve studiích o děkanátech, arcijáhenstvích atd. a zbytek zmákne internet. Nebo v přehledech dějin jednotlivých klášterů, kapitul, zemské církve a jejich vztazích s papežstvím či světem laiků nebo majetkových sporech. Pro většinu (včetně mě) to není záživné čtení, málo kdo to využije, a ještě méně lidí tomu rozumí a dokáže to posoudit, což je podstatná výhoda podobné specializace.
Jenže právě první dvě části tvoří základ knihy a ta „majetková“, jako první po více než čtyřiceti letech shrnuje vše o statcích pražského biskupství, a navíc v dosud nebývalém rozsahu. Zároveň a jak sám D.T. uvádí, je to povětšinou pohled velmi obecný, což je i důsledek rozsahu a účelu práce. Pokud se některou z oblastí zabýváte, patrně nebude problém najít omyly, nepřesnosti či podivné formulace. Například zmiňovaný Jan ze Sebuzína (s. 124) je doložen roku 1282 jako litoměřický sudí, takže to nebyl úplný nazdárek. Marně budete hledat i odkaz na monografii hradu Helfenburku z roku 2011, která řeší vývoj zdejšího osídlení a vznik biskupského panství. Snad jediný bližší pohled na Lounsko autorovi podstatně usnadňují nedávno publikované studie, které se oblasti věnují.
Za nejslabší považuji třetí část (a z ní podkapitolu 3.1 šlechtic), ke které se bohužel pro D.T. může a bude vyjadřovat každý, i díky podstatné roli Záviše z Falkenštejna. Ačkoli právě tato čtenářky nejatraktivnější část byla zřejmě pro autora nutné zlo a nic nového či zásadního nepřináší a většinou jen opakuje stará tvrzení. Snad kromě vysvětlení, jak se z Tobiáše stal příslušník bechyňské větve rodu. A tak se například dočtete o jakémsi Dětřichu Švihovci, o kterém sice píše každý od Sedláčka po Žemličku, ale nikdo se dosud nepokusil objasnit jeho totožnost. To ostatně dokládá i převzetí rodokmenu Benešoviců z monografie Kravařů, který primárně zobrazuje moravské větve rodu.
Vše navíc závisí na hodnocení formulářových sbírek, které bylo ještě před pár desetiletími dost pesimistické. D.T. se prý hodlá problematice pražského biskupství dále věnovat a my musíme doufat, že mu toto bohulibé předsevzetí vydrží.
Za sebe mohu říci, že o otázkách spojených s působením pražského biskupa Tobiáše a jeho rodu na Benešovsku, jsem v publikaci našel odpověď na všechny své otázky.
