Sokol, Jan: Etika, život, instituce

Recense a diskuse o knihách

Moderator: Ježek

User avatar
Ingolf
Král
Posts: 1305
Joined: 24 Aug 2008 12:16
Location: Jičín

Sokol, Jan: Etika, život, instituce

Unread post by Ingolf »

http://www.ivysehrad.cz/kniha/etika-zivot-instituce/" onclick="window.open(this.href);return false;
Jan Sokol patří k nejznámějším českým filosofům. Zabývá se hlavně křesťanskou filosofií, u Vyšehradu vydal např. knihu o mystikovi Mistrovi Eckhartovi.

Kniha o etice je jeho vlastní dílo, ne interpretace a vysvětlení díla jiného myslitele. Pročítal jsem to s rozdílnými zkušenostmi. Něco jsem zuřivě podtrhával, něco jsem jen přelítnul, protože to bylo vysvětlování pojmů, co je etika a morálka a žádný záblesk, že by mi něco došlo.. Pak jsem měl sekvence, kde jsem si myšlenky pospojoval s jinými myšlenkami jiných autorů a ty mi to rozšířilo. A pak jsem měl sekvence, které jsem pochopil, až když jsem narazil na další souvislosti na dalších stránkách knihy.
To vzájemné doplňování všemožných myšlenek ještě podtrhuje věta, kterou píše Sokol na závěr, kde se obrací ke čtenáři - co se týče opor pro vedení života, mají se filosofické pokusy doplňovat a podporovat, ne se vyvracet.. To je moje řeč a v praxi převažuje opak, to když vyjde nějaký článek na Novinkách nebo idnes nebo na České pozici, a diskutující místo rozvíjení myšlenek nebo poděkování autorovi začnou kritizovat kdejakou maličkost a autora shazovat, aby ukázali svoji chytrost.. Tak tedy moje poděkování Janu Sokolovi bude spočívat v rozvoji myšlenek jeho knihy.

***

Kniha má podtitul "Pokus o praktickou filosofii". Hned na první stránce se to rozebírá. Praktická filosofie má vést k nějakým výsledkům, jak se má člověk nebo společnost rozhodovat, jednat apod. Oproti tomu teoretická filosofie popisuje a vysvětluje, jak svět funguje, aniž by přímo hodnotila, jestli to je dobře nebo špatně.

Mě to zaujalo, protože jsem loni něco podobného řešil ve článku o seriálu Cyril a Metoděj. Ten seriál se snažil podat nějaké vzorce, i když neodpovídaly tehdejší dobové realitě. Ale i tak to byl pokus o "hledání lepšího a nejlepšího", jak zní jedna z definic etiky; film chtěl prostě podat ideální obrázek toho, jak se může člověk chovat.
Na druhé straně tu jsou filmy seriály typu Řím, které podávají reálnější obraz dějin. Postavy jsou nejednoznačné, někdy se chovají dobře, někdy špatně, je naznačen jejich vývoj. Divák nedostává přímo na talíři to, co si má o kom myslet a s kým sympatizovat; je to prostě relativně věrný obraz skutečnosti.
V extrému tak probíhá Hra o trůny - u každé postavy je naznačen vývoj, vysvětlení jejích pohnutek, každá postava se někdy chová tak a někdy jinak.. Koukal jsem na záběry z natáčení, mj. se tam herců ptali, jaká postava je pro ně nejoblíbenější - každý měl nějakou svou, což by se u seriálu Cyril a Metoděj asi nestalo..

Negativa prvního přístupu - podle mě hrozí idealizace, a když je něco postavené na nepravdě, tak se to stejně jednou provalí, zhroutí a zdiskredituje se.. Negativa druhého přístupu- prosté pochopení společnosti mě naučí přizpůsobení se, ale ne morálce. Prostý popis společnosti a pochopení dejme tomu politických pravidel nevede přímo k morálnímu chování, ale hrozí i sklouznutím do cynismu..

***

Z křesťanského hlediska Sokol kritizuje darwinismus. Člověk není zvíře, které přežívá díky dokonalé adaptaci na přírodní podmínky. Člověk je úspěšný díky inovacím, které vymýšlí sám aktivně- "mozol na ruce je adaptace, ale luk nebo kladivo ne". Další darwinistickou tezi o přežití druhu díky rozmnožování a expanzi na úkor jiných druhů komentuje tím, že část lidí se pro důvod přežití lidského druhu začíná ohledně konzumace přírodních zdrojů dobrovolně omezovat..

Jinde zase ostřeji útočí na neoliberalismus. Filosof David Hume odmítá něco jako svobodu, protože člověk je podle něj zmítán zájmy na přežití, které mu diktují všechno. Přežití se týká přirozeně materiálního zajištění, proto: "se už pro Huma mravnost redukuje na užitečná pravidla morálky, především pokud se týkají majetku. To je asi jediný důvod, proč se právě Hume, radikální popírač svobody, těší takové přízni současných neoliberálů; o svobodu se jim patrně také nejedná." (s. 103 v poznámce 195)

Na neoliberalismus s jeho globalizovanou volnou ruku trhu útočili doposud nejvíce krajní levičáci a postkomunistické státy si vzaly ekonomický liberalismus za vzor, kterým nahradit centrálně plánovanou ekonomiku. Ale asi se ukazuje, že bezbřehá orientace na zisk zanedbává lidské stránky, včetně té morálky nebo podle Sokola i svobody.
Aktuálně liberalismus kritizuje Viktor Orbán v Maďarsku a diskutuje se, nakolik jde o odklon od demokracie směrem k vládě tvrdé ruky, a nakolik o nepochopení, pakliže by Orbán chtěl např. nahradit ekonomiku založenou na bankách na ekonomiku založenou na práci, viz např. - http://ceskapozice.lidovky.cz/zapad-se- ... -tema_lube" onclick="window.open(this.href);return false; ; obecněji zde -http://demokratickystred.cz/promeny-viktora-orbana/
Orbán třeba podporuje domácí banky oproti zahraničním, aby zisky neodcházely za hranice, a na nižší úrovni chrání majitele účtů proti bankám. Je to možná výraz postkomunistických společností, kde se hledají místo radikálních plošných receptů více diferenciované kroky. Sokol se toho obecně dotýká i ohledně otázky svobody, kterou společnost náhle osvobozená od totality vidí a praktikuje jinak než společnost po 25 letech svobodného vývoje. Podle mě je to téma v knize stěžejní -

**

Trojí model svobody je nadpis jedné kapitoly. První etapu si zažívá člověk v pubertě nebo společnost v nesvobodě - snaha odstranit veškeré omezující překážky, až se to povede a nastane prostor neomezených možností. Je to "svoboda osamělého kovboje" nebo zákazníka v supermarketu.

Potom nastává vystřízlivění. Starost o každodenní problémy, narážení na věci, které nejdou prosadit, Havel prý tohle definoval jako blbou náladu. Existuje pár postupů, jak z toho společnost hledá cestu ven -vystupňovat konzum, nebo individuálně si najít svoje pole působnosti, svoji skupinu lidí (a potažmo rezignovat na věci veřejné), nebo volat po vládě tvrdé ruky, která bude čitelnější.

A nebo nastupuje třetí pojetí svobody, více diferenciované než celoplošné "dělejte si všichni, co chcete". Sokol to definuje jako hru - svobodně si zvolím, co budu hrát, s kým budu hrát, a pravidla. Tím vším si samozřejmě část svobody ukrojím, ale důležité je, že svoboda je na začátku a její možnosti si svými volbami naplním.
K pravidlům hry nepatří jen zákaz faulů, ať se definují jakkoli, ale patří tam i rytmus jako třeba v tenise, kde já udělám úder, dám ho, kam chci, a soupeř ho dostihne a vrátí zase podle své vůle.. Je v tom moje svoboda úderu, ale i možnost, že míč zpátky dostanu a že musím chvíli nechat možnost projevu druhému.. Vztaženo na společnost se tvoří "týmy", kde každý tým má nějakou část moci a hlídá týmy ostatní - je v tom klasické rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, nutnost oddělení médií od zásahů politiky nebo policie apod. Oproti prvním dvěma fázím nebo modelům svobody tu sice nastupuje omezení prostoru pro jednání, ale odpadá tu frustrace, že jsem všechny potřeby stejně nenaplnil a že s naplněním každé potřeby chci víc a víc..

***

K náplni svobodného života se vztahují další kapitoly, i když tak není výslovně řečeno. Ve filosofiích epukureismu, utilitarismu a dalších se dají najít vzory nebo vzorce dnešní společnosti a jednotlivců.

K prvnímu modelu svobody onoho "zákazníka supermarketu" připadá filosofie epikureismu, nebo-li hedonismu. Člověk tu plánovitě rezignuje na veřejný život a hledí si života soukromého, který si hodlá užít: "Místo velkých ideálů má tedy člověk využívat toho, co mu život nabízí, a štěstí hledat především v tom, že se zbaví bolesti a strachu, že se vyhne všem starostem a strastem." Je to o životu zábavy a přátel; symbolem je asi mejdan, zábava s přáteli (kam patří jiná konverzace než o volbách).
Epikurejský hedonismus ale nespočívá v bezhlavém konzumu. Epikureova zahrada rozkoší nabízí žádosti ukájet, ne je dráždit , aby měl člověk další a další žádosti..
Zapadá do toho kult mládí, kdy je člověk pln sil a vydělává peníze. Naopak se vytěsňuje stáří a smrt, kterého se člověk bojí a podle Epikurea se je strach ze smrti jen dalším strachem, který kazí život a který má člověk eliminovat. Důsledkem toho ale mohou být přeplněné domovy důchodců, kam jezdí rodina jednou za čas, aby neviděla, jak může život končit..
Rezignace na politiku a veřejný život přenechává volné ruce grázlům a jaksi produkuje nezájem o to, jestli ostatní lidé mají také možnosti příjemného života.

Naopak zájem na okolí je filosofií utilitarismu. Žádoucí je to, co je prospěšné a užitečné, nebo-li utilitární: "nejlepší jednání je to, které přináší největší štěstí největšímu počtu lidí." Jak to uvést do praxe - stanoví se měřítka lidského štěstí nebo odborněji "kvality života". Stanovují se různé indexy, např. jaké státy nebo města jsou nejlepší k životu, popř. pro jakou vrstvu obyvatel. Tedy v Čechách je na špici kvality života Hradec Králové svou dostupností služeb, nabídkou služeb, blízkostí hor, a pro důchodce je ještě lepší kvůli bezplatnému MHD, takže se tam důchodci začali stěhovat.
Problémem utilitarismu je samozřejmě přes veškerou objektivitu měřítek subjektivní přístup každého jednotlivce - kdo nejezdí MHD ale autem, toho se toto měřítko netýká; koho nezajímá vzdělání, je mu jedno dostupnost městské knihovny nebo nabídka škol.

Stoicismus je stylem života hodně individuálním, až heroickým, a přitom reflektuje veřejný život a cítí k němu odpovědnost. Stoik se na rozdíl od hedonisty vzdává vnějšího štěstí, touhy po radostném a příjemném bytí. Má si uvědomit, co je v jeho silách a že se nemůže rovnat životnímu stylu celebrit, které vídává v časopisech. Nežádá od společnosti netrpělivě maxima, ale na druhou stranu je vděčný za to, co je.
Vztaženo na postkomunismus - stoik nečeká, že po konci komunismu nastane ráj na zemi, ale je vděčný za svobodu a nové možnosti. Ostatně: "stoicismus je také první filosofií, která výslovně hájí a vyžaduje ind. svobodu člověka a jeho autonomii vůči vlastní obci: teprve stoický člověk ji totiž skutečně potřebuje. ... Cena každého člověka tkví pouze v něm samém a nemá nic společného s původem, stavem a podobně." A protože žádný ráj na zemi ani cokoli jiného nespadne z nebe, cítí stoik právě tu zodpovědnost za celkové dění okolo sebe. Přijde mi to jako dobře realistický směr.
User avatar
Ingolf
Král
Posts: 1305
Joined: 24 Aug 2008 12:16
Location: Jičín

Re: Sokol, Jan: Etika, život, instituce

Unread post by Ingolf »

Další příspěvky sahají do historie, ještě do rodové společnosti, ale mají přesah do středověku a do dneška.
Staří Slované měli pod pojmem občina společné vlastnictví půdy. Týkalo se to pastvin, podle romantiků to byl výraz slovanské nesobecké povahy, podle Sokola to je typ správy půdy, které nevyžaduje intenzivní péči, nýbrž pouze udržování. Při společném pastevectví se stádo svěří obecnímu pastevci, který s ním odejde třeba na celé léto do hor, jak se děje dodnes ve Švýcarsku.
Jiné extenzivní hospodaření vyžaduje les, který roste v relativně sám. Lidé si nárokovali i přes zákazy nošení dřeva a dodnes, i v systému založeném na soukromém právu, musí každý vlastník lesa dovolit lidem chodit na svůj pozemek na houby. Pokud vlastník vysadí stromky a chrání je před zvěří postavením plotu, musí postavit i přelezy přes plot..
Obdělávání půdy provádí rod a zemi má v pevném vlastnictví, hranicí je mez, kterou střeží domácí bůžek. Sokol na jiném místě píše, že rozorání mezí komunisty znamenalo pro vesničany symbolický i reálný konec starého světa.

Zatímco extenzivní hospodaření fungovalo kolektivně, naopak hospodaření založené na intenzivní péči probíhá v rámci soukromého vlastnictví. Nejvíce soukromým majetkem jsou podle Sokola sady. A Orlando Figes v knize Šeptem popisuje zvláštní, temnou zuřivost komunistů, kteří během sovětské kolektivizace ve 20. letech káceli sady, aniž by z toho měli nutně nějaký užitek. Lidé stižení stalinským terorem si mezi všemi zážitky a ztrátami blízkých do toho vybavovali právě šok z toho, jak jim tuhle krásnou část dětství situovanou mezi kvetoucími stromy náhle vzaly sekery a pily.

***

Češi raného středověku se definovali jako "čeleď sv. Václava", latinsky "familia sancti Wenceslai". Je jasné, že ta famílie nebo čeleď měla jiný význam než dnešní. Sokol rozebírá, co znamenala familia v prapůvodním římském prostředí: "Tak jako hospodaření a obživa, soustřeďuje se i náboženský život raných zemědělců v jejich "domě". Dům, řeký oikos a latinská familia, je především hospodářská jednotka. V jeho čele stojí "otec" či hospodář; řecky depotes, latinsky dominus, později tituly panovníků. Dům zahrnuje zděděnou půdu, stavení, případně dobytek, hospodářovu širší rodinu včetně jeho nezaopatřených sourozenců a často i další závislé členy, domácí otroky. ... O tom, že se mezi ně počítaly i nezletilé děti, svědčí jazykové souvislosti: řecké pais i latinské puer může znamenat obojí, ruské otročestvo znamená chlapecký věk. ... Současný hospodář je jen dočasný správce jehož hlavní povinností je postarat se o to, aby měl komu je předat, aby rod v jeho synech pokračoval." (s.176-7)

Zděděná půda a majetek jsou stěžejní pro zachování života, vztah k dárci je předmětem úcty: "Se zemřelým dárcem se dědic nemůže nikdy vyrovnat, a pokud by mu prokazoval nějakou vděčnost, bude čistě symbolická. Kdyby chtěl vyhovět přání dárce, nemůže se odvděčit jemu, ale svoji péči musí věnovat samotnému odkazu - například tím, jak s ním naloží a jak se o něj postará."
Raně středověcí "dědici" země a "čeleď svatého Václava" v jednom drželi odkaz sv. Václava (explicitně jako "dědic země české" je ale označován přímo sv. Václav, ale nevím, kdy tohle označení vzniklo). Václav byl "hospodářem", který zemi založil a odkázal. I knížatům svou vládu pouze propůjčoval, knížata používala formuli "Mír sv. Václava v rukou knížete XY". O péči o Václavův odkaz také není pochyb.

Když Přemyslovci získali dědičný královský titul a chtěli větší moc, tak zmarginalizovali ideu světce, který jim vládu pouze propůjčoval. Podle popsaného modelu nebyli jen dědici bývalého hospodáře, ale sami se stali hospodáři, který určuje život svých svěřenců. Proto také převzetí výrazu dominus, který byl původně vyhrazen dávnému hospodáři, ale nyní aktuálním vládcům..
Ideu sv. Václava jako zásvětního vládce země jsem si spojoval s pohanskou ideou, kde je vlastním vládcem země a lidu pohanský bůh, žijící také v zásvětí. Ve skandinávských královských ságách je právě popis, jak Ódin vede svůj lid do Skandinávie, pak umírá a vede ho dál ze zásvětí. V křesťanské době převzal roli zásvětního vládce svatý Olaf, stejně jako Václav vlastnící i vojenské atributy a asi byl taky k vidění v bitvách s cizím nepřítelem, jako byli sv Václav, Vojtěch a Prokop k vidění v bitvě u Kresenbrunnu. V Uhrách měl podobnou roli svatý Štěpán. V případě Václava jde o nějaký průnik tradic?, vlastní kmenové s vlivem latinského světa..

***

Hospodáři vládli uzavřené jednotce, při správě věcí veřejných se přirozeně účastnili také oni a pouze oni. Vznikla antická forma "otrokářské demokracie", kde se demokracie účastní pouze plnoprávní, majetní muži, kteří se dík své silné autonomní pozici vyčlenili z původního kmene. Mělo se tak díky usazení se a obdělávání zemědělské půdy, pro což je nejlepší jednotkou právě širší rodina. Vztahy mezi hospodáři se pohybují ve veřejném prostoru, řecky zvaného agora - v češtině je známé slovo agorafobia, tedy strach z otevřených, velkých prostor.

Vůči této antické demokracii existuje odlišná forma "demokracie" v rámci kmene. Kmen se scházel nejčastěji jednou za měsíc (datum se dalo poznat podle fází měsíce) a rozhodovali opět svobodní muži. Germáni jej zvali thing a Islanďané allthing, což je jejich národní chlouba, protože allthing funguje dodnes a je považován za nejstarší parlament světa. Thingy byly v očích německých liberálů 19. století dokladem o demokratičnosti Germánů (vnímali v tomto ohledu staré Germány příznivěji než Palacký). Ale jak tomu poznamenal Edward James v knize Frankové: "Vzhledem k tomu, jak se na demokracii pohlíželo v 19. století, tedy jako na vládu všech majetných mužů, na tomto mýtu možná něco může být." vyvstává otázka, nakolik je demokracie jako vláda majetných mužů prvkem germánským nebo antickým, a vyvstávají další zajímavosti (chystám se to celé sepsat do článku, včetně dalšího zdroje demokracie, kterým jsou středověká města).

Antická agora předpokládala vliv mužů, kteří vlastnili majetek, dokázali se z něj uživit. Nepotřebovali tedy nic moc od státu, nejvíc asi bezpečí pro svoje aktivity. O těchto lidech se předpokládá, že mají schopnosti vést společnost, když dokážou vést širokou domácnost. Odrazem tohoto rozvrstvení jsou ještě za Rakouska-Uherska majetkové cenzy, kdy měl volič počet hlasů podle svého majetku (popř. se volilo do různých kurií). Sokol píše na str. 215: "Z tohoto důvodu upírala ještě francouzská ústava z r. 1795 volební právo mimojiné také sluhům, zaměstnancům a závislým osobám."

Jiným dědictvím tohoto rozvrstvení je to, že demokracie stojí dodnes na bedrech středních vrstev. Klasický středovrstvý člověk je ten, který má vzdělání a samostatnost při obživě. Není zaměstnán jako nízkovrstvý, ani nezaměstnává, jak činí vysokovrstvý člověk. Do střední vrstvy v širším slova významu ale patří i ten, kdo má vzdělání a nějakou vlivovou pozici, i když je třeba zaměstnán - jako třeba učitel na vysoké škole. Naopak podřízení hospodáře jen plnili příkazy a pracovali, nebyli vychováváni k samostatnému rozhodování.

Staré formy demokracie nejsou tak pluralitní jako dnes. Součástí demokracie jsou práva menšin, která nebyla tolik reflektována. Diskuse na hlasování na thingu končil jednohlasným výsledkem, kdy se menšina prostě podřídila, aby nebyl porušen mír (ve smyslu smír.) Pokus by došlo k rozkolu, došlo by i k bojům, aby se jeden názor prosadil; princip, která bezděky potvrzuje Kosmas u prosazení nového biskupa Lance knížetem Vratislavem v Sadské - nespokojení předáci se neshodě okamžitě táhnou pryč, protože čekají boj.

Směry, které nerespektují práva menšin, jsou potencionální hrozbou. Minimálně v tom, že vrtí demokracii na dřívější, ne tak rozvinutý stupeň. V ohledu práv menšin není ideálem vrcholné demokracie ani přímé, všelidové hlasování po švýcarském vzoru, které umí rozhodovat pouze stylem budˇ - anebo. Využívání přímé demokracie populismem typu Okamury je také příznačné, protože populismus nejenže neuznává práva menšin, ale naopak na ně hází vinu za aktuální problémy..
A ohledně příznivců populismu - osobně tam vidím nějaký pozůstatek lidí, kteří žili tím antickým hospodářem, sami se neženou do veřejných věcí (nebo jen do některých, kde vidí jasného nepřítele), a touží mít nad sebou nějakého dalšího hospodáře nebo pantátu. Voličstvo populistů nezajímají politické programy a ideje, ale zajímá je odborník, který vede dobře hospodářství. Že je dnešním představitelem populismu Babiš, který vede zemědělský a potravinářství podnik, jako kdysi v menším měřítku vedl hospodář, vnímám jako symbolické.. :)