Zabírání majetku

[Troodon]

Možná je to hloupé téma do diskuze, ale napadlo mě v souvislosti s aktuální aférou ohledně H-systému. Zajímá mě, jak se ve středověku řešily podobné věci. V novověku už byl víc rozpracovaný soudní systém, možnosti vymáhání, vypořádání. V případě šlechty už víc fungovaly jakési odbory ve formě stavů atd. Pokud jde o středověk, vzpomněl jsem si na mého oblíbence Přemysla Otakara II. a dvě věci. Jednak založení města České Budějovice jako omezení vlivu Vítkovců. Ty to sice asi nepoškodilo finančně, ale mocensky nepotěšilo. To praktikoval i jinak a jinde, kdy dával území svým věrným, i když třeba patřili ke spodní šlechtě. A vzhledem ke své ješitnosti a moci si to mohl dovolit, než hořce zjistil (a odmítal si připustit), že bez vlivné domácí šlechty to nepůjde. No a pak poddaní a kolonizace z území dnešního Německa. Neobydlené oblasti v pohraničí jsou jasné. Ale říkám si, co třeba násilné vystěhování části obyvatel Prahy na úkor nově příchozích "Němců". Víme o tomhle něco víc? Byla tam ze strany panovníka, který jinak rád dával okatě najevo svou blahosklonnost vůči kdekomu, nad kým měl moc, nějaká dobrá vůle, případně kompenzace těm vystěhovaným? Nemusíme to vztahovat jen na Přemka. Budu rád i za jiné příklady.

[Ingolf]

Vezmu to zeširoka, ty majetkoprávní poměry byly ve středověku poměrně odlišné ode dneška.

Kníže nebo král vedl stát. Na jedné straně držel, alespoň teoreticky, veškerou půdu i přírodní bohatství. Na druhou stranu neměl žádný nárok na majetek svobodných lidí.
Svobodní lidé měli jiné povinnosti než něco platit, ti měli za povinnost vojenskou službu. Placení dávek se naopak nevyhnuly vrstvy nesvobodné..

Král měl právo na vládu, lidé na majetek. Když anglický král Karel I. lidem na majetek sáhnul, tak lidé sáhli na jeho právo na život a popravili ho..

Příjmy královské pokladny pocházely z různých zdrojů. Z hlediska držby země to byl nárok na drahé kovy pod zemí, z hlediska prostoru a hranic to byl nárok na mýto nebo celní poplatky.
Král nebo kníže mívali vlastní pozemky, na nich pracovali nesvobodní. Vládcové si nechávali i lesy na lov, akorát v tomto případě nešlo primárně o ekonomický příjem.

Pokud bylo placení dávek nebo daní „výsadou“ nesvobodných, tak mohl vládce rozšířit okruh těchto osob. Doma by to nešlo, tak musel expandovat za hranice. Raně středověkým zvykem pak bylo při porážce nějaké země vymáhat tribut – ten nesl ekonomický zisk, ale současně dával najevo, že podmaněná strana je nesvobodná, závislá..
U toho bych se zastavil. Tento poznatek vedl třeba Lukáše Reitingera v jeho knize o Vratislavovi I. k tezi, že Vratislav se skutečně mohl nechat korunovat polským králem, ačkoli Polsku vůbec nevládl a tato ojedinělá zmínka o jeho korunovaci nedává historikům smysl. Ale pokud Vratislav přijímal z Polska tribut (za území, které kdysi obsadil Břetislav I. a které Češi Polákům vrátili právě za každoroční tribut), tak tribut vyjadřoval nadvládu (i když ne vládu) nad inkriminovaným územím..
Když Karel Veliký dobýval Sasko, stanovil také tribut, což vzali Sasové jako normální praxi. Zároveň ale při budování farní sítě stanovil pro fungování farního kostela vybírání desátků – Sasové to ovšem podle své mentality pochopili jako platbu navíc, tudíž neoprávněný zásah do svých individuálních majetkových práv, a zvedli povstání.. I podmaněná strana si stále byla vědoma, že se nestala úplně bezprávnou..
Je zvláštní v této souvislosti, když se koukneme na spor pražské a brněnské školy o fungování hradské soustavy a o to, jaké byly zdroje raně přemyslovského státu a jestli šlechta měla pozemkový majetek nebo byla závislá na službě u dvora, tak tento obecný popis majetkových možností knížete i šlechty jsem tam nepostřehl..

Další neplnoprávnou skupinou středověké Evropy byli Židé, což se plně projevilo také při nakládání s jejich majetkem. Králové brali Židy pod „ochranu“, což mimo fyzické ochrany ale znamenalo, že jim čas od času sebrali majetek. K tomu se vztahuje i jedna kritizovaná listina Karla IV., kde dává k dispozici pozemek se židovským osídlením s tím, že jakmile vypukne pogrom, tak se nový majitel může v rámci zvyklostí na svých Židech finančně obohatit..

Přímé majetkové zdanění, např. odvod daně z platu, z podnikatelského zisku, z nemovitosti, to jsou všechno věci relativně novodobé.. V podstatě jde o jasný zásah do majetkového práva, protože když vydělám nějakou částku, kus z ní mi stát vezme..

Zásah do majetkových poměrů poměrů svobodného člověka mohl proběhnout jen jako následek jeho přečinu nebo zločinu. Zabavení majetku musel předcházet soud (teď nevím přesně, jak to probíhalo u zničení řádu templářů a přerozdělení jejich majetku, což byla asi největší středověká státní zlodějina).
Pro vymáhání trestů musela fungovat státní moc. To s sebou neslo i to, že stát si mohl nárokovt příjem ze soudních poplatků a pokut.
V raně středověké islandské protorepublice sice fungovaly soudy, ale pokud vítězná strana u soudu neměla sílu výhru vymoci, tak jí to nebylo k ničemu.. Vymahatelnost práva stoupla, když Island ovládl norský král. A tam nastala i taková trochu komická situace, kdy každý trestný čin musel jít před soud, i když se obě strany byly schopny dohodnut na mimosoudním vyrovnání – jenže pokutu za přestupek proti zákonu už nedostala vítězná strana, nýbrž král, a ten by v případě neohlášení přestupku o zisk přišel..
V nejstarším ruském zákoníku Ruská pravda byl vysloven zákaz krevní msty, vinná strana měla platit pokutu, a sice opět do státní kasy..
Soudní moc byla z těchto důvodů dalším zdrojem státních příjmů.

***

To vyhnání měšťanů Přemyslem Otakarem II. je zdokumentované kde?, to mi právě nezapadá do toho, co jsem napsal..
Kolonizace hraničních území Němci do toho naopak zapadá, pohraničí bylo neosídlené a v půda v majetku krále.

[Ježek]

Budu rád i za jiné příklady.

Tady se uvažuje u tzv. právu nucené směny. Panovník donutí vyměnit nějaký majetek, za který ale dá náhradu.

Pak mne napadají případy soudního zabavení majetku - proces s Vítkovci a Hroznatou z Úžic, nebo institut tzv. odhádání.