Suchánek, Drahomír: Imperium et sacerdotium

[Ingolf]

Suchánek, Drahomír: Imperium et sacerdotium; Říšská církev na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2011.
http://www.ff.cuni.cz/fakulta/vydavatel ... /fontes/#4" onclick="window.open(this.href);return false;

Kniha je o vztahu říše a církve kolem roku 1000. Říše byla v té době nejstabilnější částí křesťanského světa, vznikala tu specifická situace v podobě tzv. říšské církve.

Knihu vydala Filosofická fakulta Univerzity Karlovy a je psaná odborně, i formou - to znamená, že není psána na křídovém papíře se spoustou barevných obrázků. Kniha je brožovaná, černobílé obrázky až na konci knihy (a ještě jde o náboženské malby, které jsou rozebírány jinde).
Na každé straně textu jsou pod čarou poznámky - nejvíce odkaz na německy psané dílo, nebo latinská citace dobového díla. Ono to může působit odrazujícím dojmem, až moc odborně a nepřístupně, ale není to tak. Ten text má díky tomu spád, protože autor píše sled myšlenek, nemusí každou z nich obhajovat nebo rozvíjet, prostě jen odkáže, kde už se ta myšlenka probírala.. A text je v něčem trochu podobný, jako když píšu já o této nebo jiné knize - pár myšlenek, které mě zaujaly nejvíc (i když v knize to je víc strukturované a navazující), nemusí se vypisovat všechna data z toho období od A do Z, nemusí se rozepisovat všechny rodokmeny, prostě je to rozbor tehdejšího myšlení.
S těmi informacemi pod čarou autor nijak zvlášť nepolemizuje, až je mi to někdy divné. Třeba podle legend měl císař Ota III. před smrtí prohlásit, že by chtěl přijmout řeholní roucho - to je u císaře neobvyklé, císař (nebo král) byl Bohem pomazaná, jedinečná osoba, bez které nemůže existovat řád křesťanského světa.. A odchod císaře do kláštera by řád prostě narušil.. Nakolik je to jen legendární motiv, nebo nakolik si chtěl Ota alespoň před úmrtím navléknout roucho, to se tu nerozebírá..

Kniha má tři části, první je o vládě Jindřicha I. a Oty I. a II. (ti nemají ani nějakou zvláštní kapitolu věnovanou sobě). Druhá část o Otovi III., třetí část je hlavní, o Jindřichovi II., později svatořečeném.


***

Na úvod - Západ před rokem 1000 procházel dezorganizací způsobenou jednak úpadkem kultury po pádu Západořímské říše, úpadkem centrální moci po rozpadu franské říše a vinou nepřátelských zásahů zvenčí (muslimové, Vikingové, Uhři).

Upadá i moc církve. Papež má co dělat, aby uhájil svou pozici v Římě. "Národní" církve jsou pod palbou šlechty, která uzurpuje církevní majetek a na církevní místa dosazuje své příbuzné bez řádné průpravy nebo motivace.
Ale např. ve městech, kde se ztrácí vliv šlechty nebo krále, přebírá často správu místní biskup, tam církevní autorita naopak roste.

Církev se brání dvěma způsoby. Zaprvé "horizontálně", spojením svých sil na nějakém území. Odtud vzešly ideje typu Božího míru, kdy se zakazovalo v určité dny válčit nebo krást církevní majetek.
Zadruhé se církev bránila "vertikálně", spojením se silnou, nejčastěji královskou autoritou. Klasickým příkladem budiž pozvání Karla Velikého papežem Lvem na pomoc proti Langobardům, což vyústilo v Karlovu císařskou korunovaci. Papež jednak využil královskou moc, jednak ji ještě přede všemi podpořil na jejím lesku.

I "národní" církve hledaly ochranu u autority. Mohl jí být buď papež, to když v rámci clunyjského hnutí vznikaly kláštery podřízené přímo papeži, a ne podřízené šlechtě, která pak majetku kláštera z využívala (z důvodu, že klášter založila).

Druhou možností bylo hledat ochranu u místního krále, což byl dá se říci úspěšný krok. Hlavně to fungovalo ve státech, které byly dále z vlivu papeže. Zatímco ve Francii tak rostlo ono clunyjské reformní hnutí, tak ve střední Evropě a říši zafungovalo reformní hnutí z kláštera v Gorze. Gorzské reformované kláštery nacházely ochranu u místního panovníka a byly mu loajální (aniž by to muselo nutně předjímat rozštěpení církve v boji o investituru)..

Pokud tedy Boleslav II. pozval do kláštera Ostrova gorzské reformátory, je uváděn důvod, že chtěl mít beproblémové mnichy oddané vládci konkrétního státu (obzvláště po zkušenostech se sv. Vojtěchem, který velel Břevnovu a který dával najevo nelibost s knížecími kroky). Ostrovští mniši potřebovali zase někoho, kdo je v této divoké době ubrání před zásahy velmožů, a papež to být nemohl, pouze kníže.. Ta volba byla oboustranně logická a nebyla zaměřena proti někomu..

***

Bouřlivé vztahy papeže a říšského krále se odvíjejí od r. 955, kdy papež Jan XII. požádal Otu I. o pomoc. Ten ji poskytl a r. 962 byl korunován na císaře, v tom se opakuje historie příchodu a korunovace Karla Velikého. Ota vydal r. 962 listinu, kde potvrzuje papeži území kolem Říma, dokonce včetně takového, které bude třeba ještě ovládnout.
Papež se ale po čase cítil ohrožen na moci když ne Italy, tak naopak Otou, a snažil se ho vyhnat. Ota papeže sesadil a zavedl dohled nad volbou papeže (tím vznikl jeden z hlavních sporných bodů papežů a císařů).

Říšští vládci obecně pomáhali s církevní reformou i s růstem církevní moci, což se nakonec paradoxně obrátilo proti nim. Část reformátorů vzala za své odmítání světských zásahů do voleb biskupů a papežů, čehož vrcholem byl otevřený boj o investituru.
V tomto boji říše ztratila vliv na papežství, ale co králům zůstalo, to byla říšská církev. Ta jim zůstávala víceméně loajální i v boji s papeži.

[Ingolf]

Klasický pohled na vznik říšské církve je ten, že Ota I. začal obsazovat biskupské úřady svými věrnými, kterým dal i světskou moc na svěřeném území. Mělo to být pro něho výhodné, protože biskupský úřad se nemohl dědit, tím pádem nevznikalo nějaké šlechtické, lokální centrum moci. Naopak biskup dosazený panovníkem mu měl být vděčný a věrný.
Význam biskupa měl Ota docenit při dynastické krizi a bojích let 953/54, kdy západ říše udržel v jeho prospěch jeho bratr Bruno, jinak též arcibiskup kolínský.
Suchánek tyto teze relativizuje – biskup býval dosazován z řad místní šlechty (aspoň zpočátku, protože jak píše v dalších kapitolách, Jindřich II. dosazoval naopak biskupy, kteřá nebyli spjati s místním prostředím), biskupové se také zapojovali do povstání proti králi a odvolat nepokojného biskupa bývalo prý složitější, než zpacifikovat šlechtice.

Po Brunově úmrtí r. 965 vznikla královská kaple pro výchovu hodnostářů, kteří by Bruna nějak nahradili. V kapli probíhala výchova prelátů, aby mohli nastoupit do církevních funkcí, nejčastěji biskupských Zároveň působili jakožto kaplani v nejčastějším slova smyslu, tedy sepisovatelé královských listin v královské kanceláři; a arcikaplanem a arcikancléřem v jedné osobě býval nejčastěji mohučský arcibiskup.

Budování církve ze strany panovníka vedlo k užšímu sepjetí církve se světskou mocí a k chování něco za něco. Král sice nadal biskupy nebo kláštery majetkem, ale za to očekával protislužby, tzv. servitium regis. Biskup měl třeba povinnost posílat určitý počet vojáků do válek, někdy táhli biskupové s ním. Pokud přímo nezasahovali do bojů, tak se od nich čekávala „rada“, tzn. většinou účast v poradním sboru a diplomacii (tady se spojovala i praxe kléru ohledně vyhotování listin v kanceláři).
Další částí církevních služeb byla povinnost živit krále na jeho cestách. Král stále vládl ze sedla koně, neměl stálé sídlo (i když měl sídla oblíbená nebo spjatá s dějinami jeho rodu). Karolinští vládci měli pro tyto účely falce. Pozdní Otoni falce opouštějí a nahrazují je živením se u biskupů a v klášterech...

[Ingolf]

Říšská církev se v něčem lišila a v něčem navazovala. Měla asi tři hlavní zdroje - křesťanské vzory, antickou císařskou tradici a germánskou sakralitu panovníka.
Samotné křesťanství bylo do říše na rozdíl narozdíl od Itálie nebo třeba jižní Francie importované, nevychází z domácích tradic rané církve.
Totéž platí o císařství, říšský císař prostě nebyl stejným vládcem jako antický císař, nehledě na sociální skladbu obyvatelstva a jeho kulturu. Ale jenom říšský vládce si na Západě činil ten nárok navazovat na antický Řím (nechávám teď stranou Franky).
Sakralita je podobná králům říše, Francie i Anglie. Vychází zřejmě nejvíc z germánských vzorů, např. merovejští králové měli mít magickou sílu v dlouhých vlasech a pár králů prý umělo léčit rukama.

***

Podle mě se germánská sakralita projevuje i v sebepojetí říšského krále/císaře. V pohanské společnosti měl král mimo světské vlády navazovat styk s bohy. Ze slovanského pojmu kňjaz vzešel jak kníže, tak kněz. V severských ságách je král vrchním obětníkem a když přijdou zlá léta, kdy král nezajistil požehnání bohů, tak lid obětuje krále..
Já tu vidím pokračování v tom, jak říšský král bere pod patronát i církev. Bere ji tím na druhou stranu autonomii, což se stává konfliktním v kontaktu s římským právem. A do přímého kontaktu s křesťanským Bohem vstupuje panovník při pomazání..

K důkazu plodného kontaktu s bohy patří i "štěstí" - kdo četl Zrzavého Orma, tak ví Kdo se prosadí i díky štěstí nebo "náhodě" oproti ostatním, tak má asi boží požehnání.. A týká se to nejvíce úspěšných válek.
Třeba Jindřich I. neměl při svém nástupu ani královskou krev, ani volbu, pomazání vůbec odmítl, ale měl „fortunu“, jak to nazval Widukind. To se projevovalo při válečném štěstí, kdy Jindřich pacifikoval domácí protivníky a porážel nepřátele (Dalemince, Čechy, ale hlavně Uhry).

A já nevím, jestli středověké floskule císařských listin znějící "vždy rozmnožitel říše" nesouvisejí i s tímto pojetím štěstí?
Prý to "rozmnožení" nemá vyznívat ve smyslu "augere", tedy zvětšení, ale má to značit vznešenost od římského titulu Augustus.. Nevím, jak to spojit nebo co vybrat.. Je možný, že by ve středověku přeložili Augustus jako Zvětšovatel?)

Zajímavý moment pak představuje prohraná bitva Oty II. s Araby u Cotrone r. 982. Ota tu ztratil Boží přízeň jakoby dvakrát. Jednak tu klasickou v podobě válečného štěstí, a jednak mu Bůh odepřel vítězství v bitvě s nepřáteli křesťanství, což mělo za následek o to větší pád autority. Jeho smrt následujícího roku ztrátu božího požehnání jen potvrdila.

Pomazání má spojit krále s Duchem svatým nebo s Kristem. Ota III. a Jindřich II. se tak nechávají i malovat – na obraze je dolní svět pozemský a horní svět božský s anděly nebo boží rukou, který korunuje krále. Král svou dolní polovinou těla zasahuje do lidského světa (nejčastěji sedí na trůně) a hlavou zasahuje do světa božského (ta hlava je pomazaná, tak může).
Neprve z toho vzešla idea, že král je sice volen vévody, ale už předem vyvolen Kristem. A na konci otonské doby vzešla idea, že krále vyvolil Bůh, a tudíž není potřeba nějaká lidská volba...
A pokud je král ve spojení s Bohem, tak ani jeho případné chybné kroky nejsou legitimním důvodem k odboji.. Ten je prezentován jako odboj proti božímu řádu.

[Ingolf]

Otovy vztahy k Římu jsou známy kooperací s papežem Sivestrem, ale prošly méně známými peripetiemi.
Ota se vydal do Říma r. 996, ale papeže Jana XV. už nezastihl mezi živými. Ota dosadil za papeže svého bratrance Otu Korutanského jakožto Řehoře V. (996-999). Řehoř korunuje Otu na císaře (21. 5. 996). Řehoř ale požaduje obnovu privilegií Oty I. z r. 962, to je hlavně záruka rozsáhlého území pod přímou papežskou vládou. Suchánek se domnívá, že právě kvůli tomuto nároku Ota raději odjede do říše (hned v červnu 996).

V letech 996-997 upevňuje pozici v říši, zve si učence Gerberta z Aurillacu, pobude u něj sv. Vojtěch před návratem do Prahy.

V prosinci 996 byl Řehoř V. vyhnán z Říma a na popud patricije Jana Crescentia převezme papežský úřad Jan Filagathos jakožto Jan XVI. To byla ironická situace, Filagathos byl členem dvora Otovy matky Theofano, sám Byzantinec, jedním z vychovatelů malého Oty III. Do Říma r. 996 se dostal z diplomatické cesty z Byzance, kde sháněl pro Otu manželku..
Ota ale jeho počínání vyhodnotil jako zradu a nechal ho zmrzačit..

Ota se vydá na podzim 997 na druhou italskou cestu. Řehoř je dosazen zpět na papežský stolec, ale bez nároků na nějaký velký územní majetek. Naopak na synodě byla odsouzena jakožto padělek Konstantinova donace a s ní se svezlo i privilegium Oty I.
Konstantinova donace byla skutečně padělkem, resp. velmi drzým padělkem. Konstantin Veliký měl podle ní děkovat tehdejšímu papeži za své uzdravení, na výraz pokory se odstěhovat do Byzance a přenechat papežům vládu nad celou západořímskou říší..
Nedůvěru měl Ota i k privilegiu Oty I., které bylo sice pravé, ale Ota měl zřejmě k dispozici jen nějaký opis, který obsahoval věci, které v době Oty ještě nebyly..

Po Řehořově smrti dosadil císař Gerberta z Aurillacu jakožto Silvestra II. Tomu už daroval osm hrabství, ale jiných, než byla uvedena v Konstantinově donaci.

Ono se může zdát, že mladý císař, zanícený do víry, podnikající bos kajícné poutě a rokující s poustevníky, byl nějaký náboženský, ovlivitelný naivka, ale je to úplně jinak. Ota instaloval své papeže, neměl důvěru k podezřelý listinám, nenechával papeži přílišnou světskou vládu a papež měl být hlavně jakýmsi garantem císařovy sakrality..

[Ingolf]

Ota III. byl netradiční postavou středověkých dějin. Po otci Sas a po matce Byzantinec toužil spojit oba křesťanské světy. Když už ne pod svoji osobu, tak aspoň kulturně. Toužil přenést centrum říše do Říma a v Itálii se velmi zajímal o řeckou křesťanskou kulturu.
Řecké křesťanstvé bylo v té době ovlivněné silným asketismem a bylo orientované na spásu jednotlivce skrze jeho vůli a víru. Ideálním člověkem té doby byl poustevník.
Výborný přehled řecké křesťanské kultury podal Jan Stejskal v knize Řecké dědictví na Západě - http://www.veduta-nakladatelstvi.cz/rec ... 09002.html" onclick="window.open(this.href);return false; Nezpracoval jsem ji tady jen z toho důvodu, že jsem z ní čerpal do článku o sv. Prokopovi a dost bych se opakoval, jinak by si to zasloužila..

Zatímco Stejskal pronikl do řeckého myšlení i do toho, jak silně zapůsobilo na Otu III., tak Suchánek vidí řecké křesťanství z vnější perspektivy. Pro říši bylo řecké křesťanství prostě nepoužitelné..
Z hlediska servitia regis by takový řecký klášter plný asketů nabídl císaři a jeho doprovodu maximálně chleba s vodou, ale ne hostinu, na kterou byl císař zvyklý..
A kde Ota vůbec narazil, to byla neochota asketů posílat císaři nějaké vojáky.. Asketi prožívali silně evangelium a s ním i přikázání „nezabiješ“, jejich víra byla více duchovní než politicko-náboženská.

Ota III. viděl jako jedno z poslání císaře evangelizaci Slovanů na východní hranici říše. Přátelil se se sv. Vojtěchem, který byl rovněž ovliněn řeckým křesťanstvím a zahynul na misii v Prusku. Na další misii tedy vyslal řecké askety (kterým se obecně moc nechtělo). Tzv. Pět bratří pak žilo v poustevně v Polsku, kde byli přepadeni a zabiti (informuje o nich i Kosmas).
Ale i kdyby ne, tak to prostě nebyla mise odpovídající situaci na místě. Pár poustevníků, kteří se živí kořínky a do toho se bičují, nemůže mít na probouzející se křesťanství takový vliv, jako měli Cyril a Metoděj se svým promyšleným programem, písmem upraveným pro slovanské účely a množstvím knih pro christianizační účely.. Mně ta poustevnická mise přijde objektivně k ničemu, leda že církev dostala dalších pár mučedníků a světců. Ale ani těch svatých Pět bratří nemělo v dalším církevním životě takovou pozici jako sv. Vojtěch a dneska o nich vůbec málokdo ví..

Severně od Alp založil Ota řecký klášter v Burtscheidu u Cách, Jindřich II. ho pak převedl na benediktinskou řeholi.
Podobně když se svatý Vintíř rozhodl poustevničit a uvažoval o řecké řeholi, Jindřich ho pohnul, aby přijal řeholi benediktinskou..

Vlažný vztah měli oba císaři ke clunyjské reformě. Clunyjské kláštery podléhaly přímo papeži, aby do nich nezasahovala šlechta. Císařové ovšem sami dosazovali opaty, které si vychovávali nebo vybírali, říšské kláštery měly být podřízené světské vládě, ne papežově..
Ota III. ani nenavštívil Cluny, Jindřich ho navštívil, obdaroval a vyjádřil sympatii, ale do říše clunyjské myšlenky nepřinesl..
Clunyjskému hnutí nechal Ota na starosti reformu v Itálii, když se nepovedlo reformovat tamní kláštery podle krutopřísných řeckých regulí. Clunyjská reforma byla přeci jenom mírnější a stravitelnější.

[Ingolf]

Suchánek na začátku kapitoly o Jindřichovi II. uvádí klasický názor na jeho osobu – Jindřich měl být slabý král, který místo výkonu světské vlády rozdával majetek církvi.
Suchánek to možná použil, aby vynikl kontrast jeho pohledu. Jindřich měl být naopak autokratickým králem, říšskou církev pevně ovládal a využíval ji, aby ukázal na svou nedotknutelnou sakrální pozici.


Jindřichova vláda vycházela jakoby ze tří zdrojů.
1) Jindřich byl po povstání svého otce dán se svým bratrem na církevní výchovu (976 – 983) a počítalo se s jejich církevní dráhou. Ota II. se tím zřejmě chtěl úplně zbavit bavorské větve svého rodu, která ho ohrožovala.. Takovéto „prokletí“ by skutečně zafungovalo, protože Jindřich byl bezdětný, asi tedy neplodný, akorát že s jeho smrtí neskončila jen bavorská větev Otonů, ale celý rod..
Jindřich nezůstal u církevní profese, ale získal k církvi a k víře velice silný vztah..

2) Jindřich po odchodu z církevní výchovy a před ziskem královské koruny vládl jako bavorský vévoda. Vládl po vzoru svého otce – autokraticky, ovládal i církev, mj. dosazoval církevní činitele do jejich úřadů, Suchánek mluví o vládě de facto královské..
Po nástupu do skutečného královského úřadu nejednal jinak..

3) Hlavní otonská větev vládla také autokraticky, postupně zasahovala i do autonomie dalších vévodství.
Otoni pevně ovládali pouze vévodství saské a franské, k tomu vedlejší země typu Durynska. O vévodství lotrinské se probíhaly spory se Západofranskou říší, resp. panovaly odstředivé tendence lotrinských vévodů.
Jižní vévodství – bavorské a švábské – měla jistou autonomii. Ještě Ota II. tudy pouze táhnul směrem do Itálie, ale nevykonával tu žádné pravomoci.

To se mění za Oty III. Když Jindřich dosadil za řezenského biskupa Tagina, Ota prosadil svého kandidáta Gerharda..
Ve Švábsku se Jindřich nedomohl dědictví po své sestře.
V Bavorsku a Švábsku Ota III. fundoval kláštery, což doposud prováděli právě místní vévodové..
Hlavní otonská větev tíhnula ke sjednocení celé říše pod svoji přímou vládu.


Jindřich spojil poslední dvě tendence do jedné. Z Bavorska si odnesl autokratický způsob vlády, který přenesl na celoříšské pole.. Z církevní výchovy si přinesl přesvědčení o svém královském vyvolení.. Shrnuto je to docela slušný náběh na despocii..

[Ingolf]

Po brzkém úmrtí Oty III. (bylo mu 22 let) se objevilo více zájemců o královský titul. Vedle Jindřicha ještě vévoda Heřman Švábský a míšeňský markrabí Ekkehard (to je ten Ekkehard, od kterého si dal český kníže Boleslav III. dát Čechy v léno).
Zajímavý byl postoj Sasů, kteří považovali Jindřicha za odcizeného saským zájmům. Sasové podporovali Ekkeharda, po jeho smrti přešli na stranu Jindřicha.
Jindřich se nechal korunovat v Cáchách, volba neproběhla, protože Jindřich byl přesvědčen, že už byl vyvolen Bohem. Následovala holdovací jízda, kde si král podmaňoval i konkurenty (včetně Heřmana Švábského).

R. 1003 vydal v Diedenhofenu listinu důležitou ze dvou důvodů. Jednak v ní převáděl část majetku švábského vévody na tamního biskupa, čímž zahájil omezení moci vévodů. A na listinu dal bulu s nápisem Obnova království Franků. To je začátek asi toho, co Francis Rapp nazval „návrat k realismu“. Nový král netoužil obnovit římskou říši, přesídlit do Říma a spojit v jeden celek Itálii s říší.. Jindřich vrhl síly do upevnění vlády v říši..

V Bavorsku Jndřich potlačil vzpouru Jindřicha ze Schweinfurtu. Ten měl za podporu Jindřicha II. v boji o trůn slíben titul bavorského vévody, no nedostal ho..
Bavorský titul dal Jindřich svéu švagrovi Jindřichovi V. Lucemburskému.
Král dále bral šlechtickým rodům jejich rodové hrady a posílal je do jiných krajin. Nešlo o majekové ošizení, nové majetky mohly být klidně i větší.. Sálcům (kteří nastoupili po Otonech) třeba vzal Worms a poslal je do Korutan. Král chtěl takhle narušit šlechtické kořeny a mocenské vazby v jejich původní doméně. Přesídlená šlechta pak více energie věnovala zakořenění, než aby pomýšlela na odpor vůči králi.

Jindřich potlačuje opozici, tu chápe jako vzpouru proti Božímu řádu, nepřistupuje na kompromisy (což se projevilo i v táhlé válce s Polskem), když už dá vzbouřenci milost, nevrátí mu všechen majetek, jak bývalo doposud zvykem..
V pramenech je ale Jindřich zmiňován veskrze pozitivně – jako panovník zbožný, pokorný, skromný a spravedlivý.. Po jeho smrti se objevuje lítost, ne nějaké oddechnutí si..

Jindřich uměl obecně ocenit loajalitu a věrnost. Biskupové ho zpočátku nebrali, pak ale uznali, že je jejich ochráncem.. Jindřich na jednu stranu narušil církevní autonomii, hlavně při dosazování biskupů a opatů, ale na druhou stranu preláti pocházející z jeho kaple splňovali tvrdé nároky na morálku i vzdělanost, čímž se kvalita církve zvedla.
Z kaple pocházela asi třetina všech biskupů dosazených Jindřichem. Mezi nimi byli právníci, teologové, literáti (např. kronikář Dětmar z Merseburku) a 18 Jindřichových biskupů založilo na 28 kostelů nebo kapitul.

Jindřich odkazoval církvi velké majetky. Pokračoval v tradici Oty III., když dával biskupům i hrabství, a navázal na to tím, že daroval hrabství i klášteru..
V církevních otázkách rozhodoval Jindich fundovaně, zase to bude následek jeho rané výchovy. Nechal si třeba posílat texty řeholí, když se rozhodoval, jaký řád bude podporovat (nejvíce benediktiny, v mládí měl prý o sv. Benediktu, který vedl k jeho uzdravení; při pobytu v Itálii r. 1022 znovuuvedl benediktinskou řeholi do Monte Cassina, kde řád vznikl a kde aktuálně fungovala řehole řecká, basiliánská).

Hlavním Jindřichovým odkazem bylo založení bamberského biskupství. Bamberk stál na hranicích Bavorska, Frank a Švábska. Jeho majetky byly tedy ubrané zase tamějším vévodstvím, zase se tu projevuje Jindřichova autokracie.. Na této hranici ale ještě žily zbytky slovanského polopohanského obyvatelstva (což je polozapomenutá věc, polabští Slovani pronikli až takhle daleko..), takže biskupství mohlo fungovat i jako misijní.

[slavicekvac]

Suchánek na začátku kapitoly o Jindřichovi II. uvádí klasický názor na jeho osobu – Jindřich měl být slabý král, který místo výkonu světské vlády rozdával majetek církvi.
Suchánek to možná použil, aby vynikl kontrast jeho pohledu. Jindřich měl být naopak autokratickým králem, říšskou církev pevně ovládal a využíval ji, aby ukázal na svou nedotknutelnou sakrální pozici.

Jindřichova vláda vycházela jakoby ze tří zdrojů.
1) Jindřich byl po povstání svého otce dán se svým bratrem na církevní výchovu (976 – 983) a počítalo se s jejich církevní dráhou. Ota II. se tím zřejmě chtěl úplně zbavit bavorské větve svého rodu, která ho ohrožovala.. Takovéto „prokletí“ by skutečně zafungovalo, protože Jindřich byl bezdětný, asi tedy neplodný, akorát že s jeho smrtí neskončila jen bavorská větev Otonů, ale celý rod..
Jindřich nezůstal u církevní profese, ale získal k církvi a k víře velice silný vztah..
del
Je cosi známo o Jindřichovi II a Bazileji? Pokud možno prameny.. Díky.

[Ingolf]

Myslím, že to bylo právě v Basileji - Jindřich ji dobyl a odmítl dát vyplenit tamní kostel, i když to bývala běžná praxe.. A církvi tak dal najevo, že bude vystupovat jako její říšský ochránce.. Zkusím to ještě najít a povrdit.

[Simplex]

Není to úplně jednoduchý čtení a je patrně škoda, že to nevyšlo i v němčině. Kniha se dá zjednodušeně charakterizovat jako církevní historie Otonů a zvláště císaře Jindřicha II., jenž byl z dnešního pohledu hodně zvláštní týpek. Což byl pravděpodobně dáno především tím, že byl původně určen pro církevní dráhu.

[Ingolf]

Mě tam zaujala ta jeho přísnost; vyžadoval vysoké standarty, trestal nedodržování, ale plně odměňoval ty, kdo je naplňovali. Si ho představuju jako takového přísného učitele němčiny, kterého se žáci bojí, protože dokáže zahrozit i trestat, ale přitom to s nimi vlastně myslí dobře a nemá potřebu je shazovat nebo podrážet.
Ti Otoni jsou ovlivněni řeckou formou křesťanství, která je velice přísná a asketická, asi vychází z řeckého stoicismu. Ovlivněn jí byl Ota III., ten podporoval i asketické mnišské řády. Výborně to popsal Stejskal v knize Řecké dědictví na Západě (ta se i líp čte teda). Jindřich II. na to navazoval taky a předal nějaké dědictví dalším Jindřichům, už z dynastie Sálů. Jindřich III. nechal vyhodit od dvora kejklíře a hudebníky, kteří se starali o zábavu - mně by zajímalo, jestli se bál smíchu, protože dost lidí dodnes si spojuje hlubokou zbožnost jen s vážností, jež je opakem veselosti a smíchu, nebo jestli to byla bezduchá zábava s absencí vtipu typu sexuálních narážek nebo narážek na tělesné projevy.
Jindřichovi IV. odkázal Jindřich II. dar nevítaný, a ten už nepramenil z řeckého křesťanství. Jindřich II. propagoval nezávislost církve na státní moci, což vrcholilo bojem o investituru, která dost paralyzovala výkon vlády Jindřicha IV.

[Simplex]

---Protože jsem měl vždycky rád Byznc, tak mi Jindřich II. připomíná Nikefora Foku a jeho souputníky. Tedy takové ty klasické povětšinou maloasijské magnáty, kteří z dnešního pohledu působí jako valečníci říznutí mnichy. Nesporně a autor to i připomíná, to bylo i předurčením k církevní dráze a nepochybně i jeho přesvědčením o poslání, k němuž ho vyvolil sám Bůh. Pro většinu lidí je dnes těžké to pochopit a může jim to připomínat ten nejhorší náboženský fanatismus, protože si nedovedeme předsatvit jak podstatnou součástí života tehdejších lidí víra skutečně byla. O ovlivnění Oty III. byzantskou kulturou díky jeho matce a okolí není pochyb a protože středověká Byzanc byla tehdy na vrcholu, muselo být nesmírně lákavé přejímat její kulturu či ji napodobovat. Z knižky je zřejmé, že Jindřich II. byl daleko důležitějším vládcem než do nedávna protěžovaný Ota III. Zároveň je z toho zřejmé, jak jím nastavené fungování říše zásadně ovlivnilo i následující sálskou éru. Jindřich III. měl jako panovík smůlu, že zapadl mezi velmi výrazného předchůdce a syna, jehož život by si zasložil seriál.
---Aniž bych si chtěl hrát na teologa či religionistu, tak všechny aktivity, které vedly k tomu, že byl věřící věčně "vysmátej" byly z podstaty podezřelé. Jelikož ho rozptylovaly a nepochybně byly považovány za ďábelský svod. Takže ta vážná tvář, silně věřícího, který se nedá ničím a nikým rozptylovat na cestě spasení, není úpný výmsl dneška. Jen se to v běžném životě "sprostého" lidu těžko mohlo striktně vyžadovat, ale nejrůžnější kratochvíle byly církevními autoritymi chápány jako nutné zlo. Ovšem je známo, že mniniši měli většinou zakázáno i mluvit.
Takže byly tolerovány a pravidelně bylo zdůrazňováno jak jsou špatné a čím dál více bylo možné si budoucí spásu koupit pomocí darů církvi. Takhle to bylo se vším z círevního pohledu problematickým, počínaje rytířskými turnaji a konče třeba šachy, pokud to církev nemohla vymítit, musela na to reagovat jinak. A protože ta stále více bobtnající církevní nomenklatura se musela nějak finacovat, byli vlastně dlouho všichni spokojeni, tedy až na pár rejpalů.
--A mě ještě zbývá přečíst si tu navazující Suchánkovu knihu, která se věnuje 11. s. a boji o investituru.

[Ingolf]

---Aniž bych si chtěl hrát na teologa či religionistu, tak všechny aktivity, které vedly k tomu, že byl věřící věčně "vysmátej" byly z podstaty podezřelé. Jelikož ho rozptylovaly a nepochybně byly považovány za ďábelský svod. Takže ta vážná tvář, silně věřícího, který se nedá ničím a nikým rozptylovat na cestě spasení, není úpný výmsl dneška.

Taky aniž bych si hrál na teologa, tak se té otázky dotýká mj. Matoušovo evangelium: "A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému otci, který zůstává skryt." (Mt 6, 16-18) Tedy výrazem půstu (ale dá to vztáhnout na další náboženský život) je veselá tvář navenek a současně vážnost prožitku - oboje zaměřené proti pozérství.

Takto praktikoval i Ota III.. jak píše Hagen Keller v knize o Otonech (pokud to není nějaký literární topoi, tedy fráze) - https://www.databazeknih.cz/knihy/otoni-23619 : "Ovlivňován kruhem německých a slovanských přátel z nejpřednějších rodin, kteří hledali jako duchovní v Římě pod vlivem jihoitalsko-řeckých poustevníků život zcela ve službách Kristových, podřídil se i císař zbožnému půstu a nočnímu pokání v dlouhých modlitbách za vytouženého proudu slz. Činil tak však - jak vyprávěli i otonští biskupové, kupříkladu kolínský arcibiskup Brun - tajně a přes den se ukazoval s očekávanou veselou tváří v císařském rouchu. V postní době nosil pod purpurovým pláštěm kajícnický oděv." (s. 59)

[Simplex]

---Aniž bych si chtěl hrát na teologa či religionistu, tak všechny aktivity, které vedly k tomu, že byl věřící věčně "vysmátej" byly z podstaty podezřelé. Jelikož ho rozptylovaly a nepochybně byly považovány za ďábelský svod. Takže ta vážná tvář, silně věřícího, který se nedá ničím a nikým rozptylovat na cestě spasení, není úpný výmsl dneška.

Taky aniž bych si hrál na teologa, tak se té otázky dotýká mj. Matoušovo evangelium: "A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému otci, který zůstává skryt." (Mt 6, 16-18) Tedy výrazem půstu (ale dá to vztáhnout na další náboženský život) je veselá tvář navenek a současně vážnost prožitku - oboje zaměřené proti pozérství.

Takto praktikoval i Ota III.. jak píše Hagen Keller v knize o Otonech (pokud to není nějaký literární topoi, tedy fráze) - https://www.databazeknih.cz/knihy/otoni-23619 : "Ovlivňován kruhem německých a slovanských přátel z nejpřednějších rodin, kteří hledali jako duchovní v Římě pod vlivem jihoitalsko-řeckých poustevníků život zcela ve službách Kristových, podřídil se i císař zbožnému půstu a nočnímu pokání v dlouhých modlitbách za vytouženého proudu slz. Činil tak však - jak vyprávěli i otonští biskupové, kupříkladu kolínský arcibiskup Brun - tajně a přes den se ukazoval s očekávanou veselou tváří v císařském rouchu. V postní době nosil pod purpurovým pláštěm kajícnický oděv." (s. 59)

---Vy si na to hrát nemusíte, pokud v Bibli najdete tu správnou pasáž. Sice jsem nejen Bibli kdysi přečetl, ačkoli pouze jako lit. dílo, ale tohle najít by mi jistý čas zabralo. I když předpokládám, že zvlášť v angličtině jsou na netu potřebé nástroje, které hledání urychlí. Zase jsem se před nedávnem předsvědčil, že určitý přehled o křesťanství nemůže při zájmu o středověk škodit, ba naopak. I když skutečnou religionizitu tehdejších lidí prostě nemůžeme pochopit a to bez ohledu k tomu, jaký máme k náboženství vztah. Zájímá mě i JIří z Milevska a občas do vlákna připíšu nějaký "objev" a díky studii o sv. Jiljí jsem zjistil, že primární funkcí světce bylo orodovat za bezdětné páry. Což v případě pana Jiřího potvrzuje, že zasvěcení nejen milevského kostela nebylo náhodné, ale že byl opravdu bezdětný či přinejmenším bezsynný.
kult populárního raně středověkého světce sv. jiljí v českých zemích od jeho počátků až po konec středověku-slepička martin; historica 2,2022
https://dokumenty.osu.cz/ff/journals/hi ... a.pdf[url][/url]
---Vzpomínanou knížečku o Otonech znám (mám) a pokud vím, tak u nás na tohle téma bohužel nic jiného nevyšlo a obávm se, že ani nevýjde, ale naštěstí máme internet. Když jste zmiňoval Jindřicha III., tak jsem si vzpomněl, že cca před 10-15 lety (patrně okolo fin. krize 2008) jsem někde zahlédl náborový plakát na komparz, od německé produkce, do filmu o kterémsi z Jindřichů. Tak jsem se těšil, až to uvidím, ale zřejmě se to vůbec nenatočilo. Jen si nevzpovínám, zda to byl Ptáčník či až Jindřich IV.? I Řecké dědictví na západě vlasním, i když jsem zatím neměl čas ho přečíst.

[Ingolf]

Tu Bibli jsem pročítal taky, ne celou, a občas mi něco naskočí. To je podobné, jako když čtu historickou knihu nebo pramen a přiřazuju to k tomu, co už znám. To se týkalo i toho vztahu k vážnosti víry.

Jinde mě zaujala pasáž, kde Kristus mluví o hostinách: "Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství:" Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu: vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vá oba pozval, přijde a řekne ti: "Uvolni mu své místo!" a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, běž a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: "Příteli, pojď dopředu!" Pak budeš mít čest před všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lukáš 14, 7-11)


- Hostiny v reálu fungovaly ještě dlouho poté jako společenská událost, kde se velmi dbalo na to, kdo kde sedí. V eposu Beowulf, který má anglosaský základ s křesťanským nátěrem, přichází hrdina Beowulf na dvůr krále Hrotgara. Je posazen dozadu a když k němu dorazí královna s pitím, tak vstane, slíbí nahlas, že potáhne zabít nestvůru jménem Grendel, která trápí Hrotgarův dvůr, a na to si připije. Hned poté je posazen poblíž krále.

Na středověkých dvorech existovaly funkce stolníků a číšníků, a to už od těch Otonů. Hosté se na hostině usazovali také podle svého významu a na správné pořadí také někdo dbal, myslím, že herold. A tady je to zajímavé srovnat s tím biblickým komentářem ohledně hostin. Buď to jde proti sobě, člověk se nemá cpát nikam dopředu. Nebo to celé odpovídá, protože dopředu se nikdo necpe, ale čeká na usazení od herolda. Navíc je zástupcem Boha na zemi, tak má plné právo rozhodovat, koho kam posadí podle jeho zásluh, nota bene na svém vlastním dvoře. Anebo je to celé jen alegorie, podobenství, které se týká ráje a ne zemského života; kdo se považuje za duchovně nadřazeného, může být zklamán, a celé je to výzva k pokoře.

Jindy se dá spojit něco aktuálního. Tak třeba v Polsku v plné vážnosti za účasti nejvyšších státních činitelů prohlásili Ježíše za polského krále a takové nápady jsou i na Slovensku. Jenže proti tomu stojí Kristova slova proti ďáblovu pokušení, a sice "Království mé není z tohoto světa".

***

To Řecké dědictví sem dám někdy zpracované, původně jsem z toho jen čerpal k článku o svatém Prokopovi, ale ta kniha si to zaslouží. Ona je zpracovaná tak, jako více knih z Veduty - veme se nějaké široké téma, které se částečně dotýká i českých zemí (ale ne zcela), a ten celek přinese nové poznání toho českého výseku. Tak ve Vedutě vyšly knihy o Slezsku, což je velké území, které se částí dotýká českého státu, nebo kniha o Chebu, což je zase území, které bylo na pomezí Čech a říše. A to Řecké dědictví mi jen tak mimochodem odpovědělo, proč svatý Prokop nemusel být přímo řeckého původu, nýbrž že to mohl být klidně poustevník břevnovského kláštera. A z hlediska řecké křesťanské kultury to ukazuje jiný obraz, než jak si člověk představuje Byzanc, tedy bohatou velmocí plnou nádherných staveb - to řecké křesťanství podle knihy je plné odlehlých pousteven s asketickými mnichy.
Jiná část knihy popisuje osudy pěti světců (a jejich kuchaře), kteří podlehli útoku v Polsku, což zase osvětluje jednu kapitolu z Kosmovy kroniky, která tyto poustevníky zmiňuje ale bez kontextu. A ostatek jednoho tohoto svatého vlastní doteď olomoucký novogotický kostel sv. Václava.
Ono asi není divu, že tyhle knihy nezažívají komerční úspěch a Řecké dědictví skončilo ve výprodeji, protože to vyžaduje po čtenáři velký rozhled a dává relativně málo výsledku ohledně českých dějin, ale ta práce autorů je poctivá a výsledky nejsou malé. Pro ten raný středověk je málo pramenů, všechny jsou stokrát přečtené tam i nazpátek a najít něco nového, to chce právě takové metody, jako v těch knihách od Veduty. To Řecké dědictví bych chtěl zpracovat jako výraz díků za takovou práci.