Společnost za komunismu

[Ježek]

Myslim, že u tak citlivýho tématu a zároveň u úřadu, kde se (i účelově) mluví o politických tlacích, by celé výběrové řízení mělo být co nejtrasparentnější.

[Ingolf]

Pošlu to na Referendum ve středu, kdybyste někdo měl připomínky, ať je stihnu zakomponovat.
V týdnu ještě dopíšu nějaký povídání k tomu, teď na to sotva vidím..

OBRANA KAŽDODENNOSTI

Francouzský historik Marc Bloch kdysi vydal knihu s názvem "Obrana historie", kterou jsem si troufale dovolil parafrázovat. Bloch náležel k tzv. škole Annales, která zahájila ústup od politických dějin směrem k dalším oborům, jako jsou dějiny žen, menšin nebo třeba každodennosti. Tato témata jsou stále trochu ve stínu politických dějin říší a panovníků, oněch dějin "velkých" nebo "vážných". Ale to není nic vůči tomu, jak je v našich podmínkách napadáno studium každodennosti za komunismu (nebo stalinismu, jak kdo chcete).

Hlasitý kritik nynější rady ÚSTRu Martin Fendrych považuje každodennost za téma, které minimálně odvádí pozornost od důležitých věcí http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazo ... ?id=788716" onclick="window.open(this.href);return false; : "V ÚSTR se odehrál puč, ale úplně se nepovedl. Část ústavu se vzbouřila, nechce bádat o zahrádkářích, o způsobu trávení volného času, ale zveřejňovat, co byl zač komunistický represivní režim." V horším případě má pak každodennost ukazovat přívětivé stránky komunismu, jako že: "Lidé si mohli svobodně pěstovat mrkev na zahrádkách".

Bývalý politický vězeň Leo Žídek soudí - http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/zema ... 68597.html" onclick="window.open(this.href);return false; : "Ústav chce ´analyzovat život obyčejného člověka za normalizace´, aby se ukázalo, že nám za normalizace nebylo až tak zle. Velká část národa tento názor ráda přijme, zvlášť když už se nebude tolik mluvit o samotné podstatě normalizace: o pronásledování ze strany StB, náboženské nesvobodě, nemožnosti cestovat a soukromě podnikat či svobodně demonstrovat proti režimu."

Každodennost v praxi

Jak mohou vypadat dějiny každodennosti v praxi, ukazuje kniha britského historika Orlanda Figese s názvem "'Šeptem. Soukromý život se Stalinově Rusku" - http://www.kosmas.cz/knihy/150976/septem/" onclick="window.open(this.href);return false; . Figes patří mezi několik historiků se zvláštním talentem vydat odborné historické dílo o pár set stranách a udělat z něj bestseller. Bude to asi tím, jak Figes umí své téma přiblížit čtenáři. Klasická "velká" témata jako politické a společenské zvraty uvádí zároveň jako jeviště, kde odehrávají osudy jednotlivců a rodin. Jako kdyby šel v té nejlepší tradici ruských romanopisců 19. století.

Zaměření knihy definuje Figes na str. 29-31: "Vnější projevy teroru oněch let popsalo už hodně knih - zatýkání a procesy, otrockou práci a zabíjení v gulagu - ale žádná kniha ještě do hloubky nepopsala, jaký měl teror vliv na osobní a rodinný život. ... Co to bylo za soukromý život, když stát zasahoval téměř do každé jeho oblasti právními předpisy, policejním dohledem a ideologickým nátlakem? Jak život v teroru ovlivňoval vztahy mezi lidmi? Co si lidé mysleli, když jejich muž nebo žena, otec nebo matka byli ´náhle zatčeni jako nepřátelé lidu´?"

Figes zdokumentoval desítky osudů a uvažte sami, nakolik je jeho"analýza života obyčejného člověka" v Sovětském svazu obhajobou komunismu. Hned na knižní obálce čteme, jak si lidé nechávali pod postelí kufr se sbalenými věcmi, kdyby je v noci přišla zatknout NKVD. Desetiletá Soňa zažila "vyhnanství a pracovní tábory, ztrátu rodičů, bydlení u více než deseti rodin. ... Jak dnes vzpomíná, cítila se obecně dost dezorientovaná a sklíčená, protože měla pocit, že je ´nemilovaná a nechtěná´." (s. 317) Stěpan Podlubnyj tajil svůj kulacký původ a svěřil se deníku: "Mé každodenní (sic!) skrývání, mé tajemství mi neumožňuje být člověkem s nezávislou povahou. Nemohu otevřeně ani ostře vyjádřit žádné vlastní myšlenky. ... Mimovolně získávám povahu patolízala, chytrého psa: měkkého, zbabělého a vždy ustupujícího."

Tady se dá vznést námitka, že se nejedná o čistou každodennost, ale že ta je pouze důsledkem represí. Souvisí s tím další aktuální otázka, a sice jestli charakterizovat komunismus jako totalitu, nebo jako autoritativní režim.

Totalita versus autorita

Aniž bych zabíhal do všech teorií totalitarismu, tak základní rozdělení tkví v pojmu "totální". Přísnější měřítka klade známý konzervativec Roman Joch - http://www.ceskapozice.cz/domov/pravo-b ... 80%9C-byla" onclick="window.open(this.href);return false; : "Totalitní režim, jak již samotný název napovídá, usiluje o totální státní kontrolu nad celou společností, nad všemi aspekty jejího života. Pod jeho přímou politickou kontrolou je celá společnost, i její, z hlediska totalitního režimu zdánlivě nepolitické složky, jako jsou ekonomika, kultura a náboženství." Autoritativní režim naopak nechává tyto věci na pokoji.

Pokud totalita proniká všechny složky společnosti a jednotlivce, tak proniká i do jeho každodenního bytí. Z mého pohledu tak nelze definovat komunistický režim jako totalitní a zároveň odmítat studium jeho každodennosti. Tím bychom na totalitním systému odmítli studovat právě jeho všepronikající totalitu.

Reprodukce zla

Totalita se držela při životě nejenom represí. V 21. čísle časopisu Securitas imperii, který vydal ÚSTR ještě před loňským personálním otřesem, říká na str. 231 kulturní antropolog Ivo T. Budil: "Historická zkušenost zemí střední a východní Evropy nicméně ukázala, že v okamžiku, kdy se totalitní režimy omezily na pouhou tradiční represi a brutální fyzickou sílu k udržení moci, ... staly se zranitelnými a byly nakonec poraženy davy v ulicích. Totální moc byla náhle zbavena svého ochranného kouzla. Totalitní systémy, to není pouze tajná policie, udavači, ... nebo koncentrační tábory, ale rovněž sofistikovaná symbolická hra, která oslovuje skryté sklony a hlubiny lidské existence."

Totalita chtě i nechtě musí hledat nějakou podporu. Cílí i na novou generace, v případě komunismu prostřednictvím Pionýra. Pionýr neznamená jen melancholické vzpomínky na to, jak děti běhaly po lese a perfektně se bavily. Pionýr znamenal hlavně indoktrinaci a to běhání po lese první přípravy na válku. Sovětský Pionýr pak měl za úkol "znárodnit" děti rodičům, udělat z nich hlavně členy státu než členy rodiny. Nebylo výjimkou, kdy děti udávaly vlastní rodiče. A to se nedělo pouhou represí, to se dělo jinými mechanismy, hlavně propagandou.

Obrana každodennosti

Svým textem jsem chtěl vyvrátit obavy, že studium každodennosti vede automaticky k obhajobě komunismu; vnímám to celé jako jedno velké nedorozumění. Netvrdím ale, že musí vést automaticky i k jeho vyvrácení. Každodennost je neutrální nástroj, který se dá použít komunisty i antikomunisty, stejně jako studium dějin jako takových. V případě Figesovy knihy je protitotalitní zaměření nevývratné a odpovídají tomu i osudy knihy -http://www.holocaust.cz/cz/resources/ro ... /03/septem :"Autor je velmi kritický vůči Putinovu režimu, především vůči premiérově snaze vnutit ruským školám a univerzitám svou vlastní verzi Stalinovy osobnosti, jež ho do značné míry rehabilituje. V prosinci 2008 vtrhla do petrohradské kanceláře Památníku policie a odnesla velkou část archivu, mj. materiál, který Figes použil pro knihu Šeptem. Historik tehdy zorganizoval protestní dopis prezidentu Medveděvovi, který podepsalo několik stovek světových akademiků. Následovaly soudní pře a za déle než rok byl archiv navrácen majitelům."

Podmínky SSSR a Československa se lišily, panuje tedy další obava, že studium komunistické každodennosti v českém prostředí dojde k přívětivým výsledkům. Slovy Lea Žídka "aby se ukázalo, že nám za normalizace nebylo až tak zle". Je to trochu paradoxní stav, antikomunisté jinak udávají argumenty, že celková situace je dnes celkově lepší než za komunismu; např. proti argumentu, že "mlíko stálo dvě koruny", se používá přepočet dnešní ceny mléka a tehdejší a dnešní průměrné mzdy, aby vyplynulo, že dnes se žije levněji (a co je tohle jiného, když ne praktické studium každodennosti). A když z téže strany v jiné souvislosti náhle slyším, že kdo se nebouřil, tomu za normalizace nebylo zas tak zle, je to pro mě překvapující.

Na represích jde poznat nelidskost minulého režimu hned, na každodennosti ale také, jen se musí více koukat. I to chataření se dá nahlížet také z více stran. Letmo se ho dotýká i Figes, obliba pobytů na chatách podle něj pramenila z toho, že na venkově se lidé mohli lépe nadechnout a promluvit otevřeněji bez obav, že je někdo uslyší a udá. Útěku na chaty před režimem říkají Poláci "vnitřní emigrace". Chataření a pěstování mrkve z toho vychází jako útěk před realitou nebo rezignace na poměry; i dnes se rezignace na politiku projevuje mj. tak, že místo voleb dají voličů přednost odjezdu na chatu. V českých podmínkách je chataření částečným dědictvím trampského hnutí, které se, částečně pod tlakem komunismu, začalo usazovat.

Samozřejmě v tom všem vnímám obavu, že rada ÚSTRu podá témata tak, aby vyzněla jako obhajoba komunismu. To se zjistí, až nějaká taková práce vyjde. Jestli se pak naplní obavy Martina Fendrycha, tiskoviny Ústavu budou v rámci jeho pučistické neutralizace přinášet recepty na mrkvový salát a Ústav převezme logo od Food not Bombs, nebo jestli se půjde podobnou cestou jako Figes. To, že jako překladatelka Figesovy knihy je uvedená Petruška Šustrová, mě naplňuje mírným optimismem.

K tématu se vyjádřila i vědecká rada ÚSTRu v závěreční zprávě evaluace na str. 19 http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vedecka-r ... /kap03.pdf" onclick="window.open(this.href);return false; : "Podporuje-li Vědecká rada záměr, aby se i český ÚSTR v budoucnu soustavněji zabýval tématy každodennosti, pak jejím členům rozhodně nejde o vyvolání nějaké fantazírováním podbarvené nostalgie po nacistickém a komunistickém režimu, nejde jim o pokus o jejich rozmělňování, nejde jim o politizaci minulosti (právě naopak), nebo dokonce o bagatelizování a relativizaci těchto režimů jako zásadně nepřijatelných. Jde jim jedině o to, aby se dostatečně zohledňovalo, že se komunistický režim zejména za tzv. normalizace udržoval nikoliv převážně díky používání hrubého fyzického násilí, ale celého širokého spektra rafinovaných mechanismů, které v každodenním vztahu mezi obyvateli a režimem zahrnovalo metody jako šikanu, propagandu, distribuci výhod a ´jemnější´ formy kontroly. I zde je rozhodně na místě hovořit o represích."

Nechci na dálku radit, co má ÚSTR studovat. Primárně byl založen pro studium represí a je jen na něm, kudy se vydá. Z pozice "konzumenta" mohu jen uvést vlastní dojmy. Spojit politické dějiny, represi a jejich dopad na každodenní život, to vše na příkladu konkrétních rodin nebo jednotlivců, to je trend, který humanizuje dějiny, přibližuje historii lidem a přitahuje čtenáře k zájmu o dění. Mimo Figese se k němu hlásí např. Timothy Snyder v nové knize Krvavé země - http://respekt.ihned.cz/c1-61299000-geo ... avych-zemi" onclick="window.open(this.href);return false; . A pokud by se k němu přihlásil i ÚSTR, byla by to snad jedna z cest, jak se stát konečně součástí společnosti a utlumit nepřátelské hlasy, které kritizují malou potřebnost Ústavu a v extrému volají po jeho zrušení.

[Viola]

Opět ÚSTR: http://zpravy.idnes.cz/platforma-evrops ... domaci_maq" onclick="window.open(this.href);return false;

[Katerina]

Opět ÚSTR: http://zpravy.idnes.cz/platforma-evrops ... domaci_maq" onclick="window.open(this.href);return false;

No, pěkný .. ten chlapík j dle jména Švéd , a ty nelze jen tak obviňovat z nějakého laciného antikomunismu ... intelektuálové a střední třída je tam , vzhledem k jejich tradičnímu rovnostářství lehce doleva .. ale je prvada , že totalitu neakceptují ..

[slavicekvac]

Opět ÚSTR: http://zpravy.idnes.cz/platforma-evrops ... domaci_maq" onclick="window.open(this.href);return false;

No, pěkný .. ten chlapík j dle jména Švéd , a ty nelze jen tak obviňovat z nějakého laciného antikomunismu ... intelektuálové a střední třída je tam , vzhledem k jejich tradičnímu rovnostářství lehce doleva .. ale je prvada , že totalitu neakceptují ..

Smutná aktualita - ÚSTR má pozatavené členství v platfomě podobných ústavů, kterou právě náš ústav zakládal a inicioval. Pro infiltraci komunistů do vedení a vědecké rady ústavu. Uvidíme jak se toho zbaví pod vedením nového ředitele po konkurzu.

[Ingolf]

Vezmu to zeširoka, ono to dosazení pěti bývalých členů KSČ a celé kolem ukazuje v malém na celý proces vyrovnávání s minulostí. Dvě jména jsou zajímavá, Vilém Prečan a Jan Rataj.

Rataj publikoval za bolševika knihu a protisocialistické politice lidové strany, to mě zrovna nenadchlo. Sesypala se kritika, ÚSTR na to nic, a tím mě naštval ještě víc.

V srpnu pak vyšel Fendrychův článek „Gottwaldovec kádruje Čunase“. Podle Fendrycha měl v rámci evaluace Rataj hodnotit práci bývalého disidenta Františka Stárka. ÚSTR reagoval, ale polovičatě. Vydal prohlášení, že práci Čunase hodnotí někdo jiný než Rataj. Ale ani slovo o tom, jak se vypořádat s Ratajovým komunistickým dílem. Rataj se ke kauze vyjádřil také v tomto smyslu - http://www.janrataj.cz/modules.php?name ... age&pid=10" onclick="window.open(this.href);return false; a ještě hodně expresivně:„Četl jsem deníček Martina Fendrycha „Jako pták na drátě“. Kdysi jsem přemýšlel jakého ptáka měl Fendrych na mysli. Dnes už to vím. Je to novinářská kachna. V rámci jestřábí bulvární antikomunistické kampaně proti nové vědecké radě Ústavu pro studium totalitních režimů (kdo byl v mládí komunistou, zůstane jím do smrti bez ohledu na další životní postoje a tvorbu) si Martin Fendrych vymyslel lež (nebo uvěřil lhářům), že jsem měl odborně hodnotit vědecké kvality disidenta Čuňase alias Stárka.“

První vyjádření ke vhodnosti bývalých komunistů ve funkci v ÚSTRu jsem našel v rozhovoru s Adrianem Arburgem - http://respekt.ihned.cz/c1-60521560-nor ... cujeme-dal" onclick="window.open(this.href);return false; : „Platí, že o složení Vědecké rady rozhodli členové velké Rady ÚSTR, a já beru jejich rozhodnutí na vědomí. Pro mě je rozhodující odborná kvalifikace. Zároveň se netajím tím, že v dané situaci bych sám postupoval jinak.“

Z toho cítím jakýsi distanc od volby bývalých členů KSČ, a jednak je tam argument, který jsem čekal, že bude vyřčen hlasitě a oficiálně, kdyby se k tomu ÚSTR odhodlal. A sice, že při dosazení Rataje do funkce člena vědecké rady hraje roli jeho odbornost, znalost historie. Ta je nepopiratelná vzhledem k počtu jeho titulů včetně profesorského.
***
K odbornosti bývalých komunistů a k tomu, jak se dnes staví ke svému bývalému působení, mě zaujal příklad jiného člověka. Symbolicky to souvisí také s ÚSTRem. Jednou za rok se udílejí státní vyznamenání za odpor proti komunismu. Ke kandidátům se vyjadřuje Archiv bezpečnostních složek, to je součást ÚSTRu, jestli na ně něco nenajdou v archivu, co by oprávnění k udělení vyznamenání zpochybnilo.

Vyznamenání předává ministr obrany a myslím že to bylo předloni, kdy ministr Vlastimil Picek vyjádřil osobní pocity, že on sám jakožto bývalý člen KSČ by nárok na ocenění neměl a že pokud ho předává on, je to takový paradox.. A byla v tom vyjádření ještě nějaká pokora, snad řekl, že se mu budou klepat ruce nebo něco takovýho, už si přesně nepamatuju.. A Picek je podobný příklad jako Rataj, také odborník, zasloužilý voják, který „vyměnil strany“. Ale Picek se k tomu postavil asi jako voják, čelem.. Nikdo jeho členství nepropíral v médiích jako u Rataje, a on stejně vystoupí a řekne tohle.. Ratajův přístup je odlišný, podrážděný, uhýbavý, stejně jako byl uhýbavý přístup od ÚSTRu, resp. ani ne uhýbavý jako ignorující. Je to malém jeden z možných přístupů k vyrovnání se s minulostí – mlčet o tom, uhýbat, zavádět řeč jinam. Ale zase, nejsme v tom sami – http://www.ceskapozice.cz/zahranici/sve ... m?page=0,1" onclick="window.open(this.href);return false; „Německý historik Edgar Wolfrum označuje ve své publikaci k dějinám SRN Zdařilá demokracie tento postup za nutnost. Byl cestou, jak masu provinilců integrovat do společnosti, jak zajistit novému režimu širokou podporu. Minulost přestala na dlouhou dobu být tématem, vznikl jakýsi „kartel mlčení“, který se začal prolamovat až po dlouhých desetiletích.“ A že se s nacistickou minulostí Německo, nemluvě o Rakousku, vyrovnalo touto mlčící taktikou nedostatečně, o tom žádná..
***
Vilém Prečan a Petr Pithart byli členy KSČ, pak proti režimu vystoupili a skončili v emigraci. Prečan byl ze strany vyloučen a trestně stíhán. V exilu založil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, umístěné na bavorském zámku Schwarzenberk za laskavé spolupráce Karla Schwarzenberka -http://cs.wikipedia.org/wiki/Schwarzenb ... 3%A1mek%29

Tak takový člověk infiltroval ÚSTR komunismem.. Kdo byl jednou komunistou, musí jím být navždy? On se tak obhajuje i Rataj, ale je to správný dotaz.

Na jednu stranu se bádá, jak přesvědčit komunisty, že jejich názor je zhovadilost a komunismus nelidský systém a ať se k tomu už nehlásí, a když se nějaký komunista najde, který na to přijde sám, tak se na něj stejně ukazuje jako na „komunistu“. Také je to v případě Prečana v malém o vyrovnávání se s minulostí a také lze najít paralely jinde. Když zemřel Nelson Mandela, tak se rozhořela diskuse, jestli vzdát poctu za dosažení míru v JAR, nebo jestli říct, že to byl v mládí komunista a terorista, a tak ho zavrhnout - http://www.ceskapozice.cz/zahranici/sve ... ohem-horsi" onclick="window.open(this.href);return false;

Rataj se hájí tím, že za normalizace nemohl publikovat, Prečan proti totalitě osobně vystoupil. Budeme ho hodnotit podle jeho starého postoje jako komunistu, nebo podle jeho nového postoje jako bojovníka proti totalitě? Za mě jasně to druhé..

V Matoušově evangeliu je podobenství o zbloudilé ovci. Pastýř nahání domů stádo ovcí, ale jedna se zaběhla. Pastýř se jí vydá hledat a když ji najde, má z ní v tu chvíli větší radost než z těch, které se poslušně vrátily. Podobně má tak Bůh radost z hříšníka, který zbloudil a teď našel cestu domů, a nevidím důvod, proč se jinak chovat k bývalým členům KSČ. Ve Figesově knize Šeptem je příklad kulacké rodiny, kterou udával její čeledník jako nepřátele lidu, nechal jim pokácet sad, majetek nechal převést do kolchozu, a na konci knihy je udavač zase u zbytku rodiny, která ho po jeho omluvě přijala mezi sebe – po všem mu odpustili, a že měli kurva důvody ho nenávidět..

Může to být jedna z možností, jak ukázat bývalým komunistům (členům i nečlenům), v čem mimojité je tahle společnost lepší – v tom, že dokáže člověka pochopit, ukázat lidskou tvář (oproti nelidskosti komunismu), integrovat ho (místo zavření do lágru a vylučování ze škol).. Ukázat přívětivou tvář dokáže mnohem víc než cenit zuby, kritizovat nebo hledat pomstu.. Samozřejmě za předpokladu, že tato společnost k tomu dozrála, že lidé dokážou překonat svoje negativní pocity ublížení a vykompenzovat si je pozitivními vztahy s napravenými..

Dělal jsem nějakou chvíli s drogově závislými, ti taky sklouzli a hledali cestu zpátky. A viděl jsem, jak je hrozně důležité, jak je okolí přijme zpátky. Jestli s láskou, nebo jestli jim začne připomínat minulost a vyčítat – a v tom případě se z minulosti velice rychle stane zase přítomnost.. A jsou i lidé, kteří se z narkomana stali terapeuty, poznali zlo osobně a tuhle zkušenost uměli využít v práci. To je trochu adekvátní tomu, když historik byl za mládí v KSČ – poznal ideologii zevnitř, lépe ji tak pochopí a zprostředkuje dál.. Samozřejmě nastává obava, že komunistické přesvědčení bude působit do děl dál, že je to velké riziko – a ano, stejně jako terapeut, který byl aktivním uživatelem, je ohrožen o to více, když je opět ve styku s narkomany, že zase dostane chuť.. Ale jsou to spíše výjimky než pravidlo, převažuje ta touha něco napravit a vyrovnat.
***
Za mě ta hranice, jestli bývalý komunista je vhodnou osobou do ÚSTRu – pokud se vzdal komunistického přesvědčení ještě v totalitě, pokud proti ní aktivně vystoupil z demokratických pozic (nehodnotím teď třeba trockisty), tak ano. Pokud někdo jen nemohl publikovat, tak je to půl na půl, z morálního hlediska ale radši ne..

[Ingolf]

Dneska mi to vyšlo
http://denikreferendum.cz/clanek/17242- ... dodennosti" onclick="window.open(this.href);return false;

[Ježek]

V Praze a v Brně by měla proběhnout diskuse kandidátů, v Brně ji budou pořádat Masarykovi historici. Až budu vědět detaily, napíšu.

[Ingolf]

Hrubý nástřel posílám, než to upravím a pošlu na Referendum zase. A poprosím, až to vyjde, dát na to odkaz i na náš facebook, týká se to i středověku.
***
PLURALITA VÝKLADU DĚJIN PRO DOBY DÁVNÉ I NEDÁVNÉ
Ústav pro studium totalitních režimů čeká výměna ředitele. Spolu s tím opět obavy o "výklad dějin", obavy, že ÚSTR začne vykládat dějiny komunismu smířlivěji. Oproti tomu stojí teze, že ÚSTR naopak nyní ztrácí dominantní pozici pro antikomunistický výklad minulosti. A do toho přichází teze o potřebnosti pluralitních výkladů dějin. Na jedné straně z plurality opět panují obavy, že to znamená připuštění smířlivých výkladů doby komunismu, na straně druhé je tu teze, že pluralita je tu jako všude prevencí proti jedinému výkladu tématu. A že popírání plurality by nás z hlediska formy vracelo před Listopad 1989.

Pokusím se k tomu přinést jeden pohled zvenčí, chvílemi bude osobní, ale jinak snad neutrální. Osobní ve smyslu zkušeností ohledně bádání o dobách dávno minulých a o dobách nedávných. Stejné metody výzkumu totiž v jednom případě působí naprosto přirozeně neutrálně, zatímco v případě druhém se stávají terčem, že samy o sobě podávají zkreslený výklad dějin, jako např. v případě studia každodennosti - http://denikreferendum.cz/clanek/17242- ... dodennosti" onclick="window.open(this.href);return false;. A zajímavé je srovnávat vzájemné vztahy oponentů.

Vztahy oponentů

Zájemci o staré dějiny se umí pohádat, ale většinou nezachází do osobní zášti. Existuje dost nedořešených otázek, které dráždí fantazii a duševní schopnosti diskutérů - kde ležel Wogastisburk, jestli byl sv. Václav zabit r. 929 nebo 935 a mnohé další. Ale přes hájení opačných stanovisek tu panuje tendence se s oponentem sblížit, leckdy potkat osobně. S oponentem mě spojuje zájem, a ten je důležitější než potřeba obhájit svoje stanovisko a dokazovat, jak jsem dobrej. Oponent funguje jako někdo, kdo tříbí moje názory, ukazuje na nové věci..., pomáhá mi...

Zájemci o dějiny komunismu se pohybují v bouřlivějším prostředí. Hodnotit oponenta jako "chytráka" patří k tomu nejmírnějšímu. Je v tom vidět osobní angažovanost nebo přímo osobní zkušenost, která u starých dějin chybí. V dějinách středověku je osobní angažovanost znát možná tak u členů církví nebo u nacionalistů, protože tam jsou dějiny aktualizované jejich nynějšími zájmy. Přes to všechno by v rámci hodnocení komunismu stálo zavést styl komunikace, kde je oponent kolegou, a ne debil nebo idiot; a uznat, že pokud má oponent jiný názor, je to v zásadě správné, že smyslem jakéhokoli historického bádání není podat jedinou správnou pravdu, ale co nejvíce hypotéz, ze kterých si čtenář nebo kolega může vybrat a dále rozvíjet.

V zatím jediné zveřejněné koncepci kanditáta na funkci ředitele Adriana Portmana autor píše - http://www.adrianportmann.cz/wp-content ... Kap.-V.pdf" onclick="window.open(this.href);return false; : "Ústav nemá propagovat jen jeden narativ a současnou společnost rozdělovat, ale naopak připouštět různé výklady dějin, ovšem za splnění podmínky, že totalitární režimy byly nedemokratické, opovrhující lidskou důstojností, a proto zásadně nepřijatelné." Nějak v tom cítím autorův pohled zvenčí, pohled člověka, který pochází ze země se staletou demokratickou tradicí (ze Švýcarska), jehož zkušenost je jiná než zkušenost lidí, kteří prošli komunistickým systémem a jejichž zkušenost je do jisté míry nezprostředkovatelná.

Dějepisné metody

Historiografii se po Listopadové revoluci otevřely nové obzory, cestu sem nacházely nové metody výzkumu. Dějepisectví středověku - medievistika - začalo ustupovat od politických dějin, od pitvání rodokmenů králů, od kreslení historických map, kde se ukazovalo, jak byla ta která země kdysi velká a slavná. A do centra zájmu se dostávají dějiny kulturní, zaměřené více na člověka nebo společenský život. Bádání se rozpadlo do více forem, studuje se každodennost - králů, šlechty, ale nově i prostého lidu; studuje se mentalita - šlechty (šlechtická čest), měšťanů (jejich důraz na ekonomický zájem), vesničanů a dalších.

Otevírají se témata mikrohistorie - oproti dějinám říší a států. Studují se menšiny - kacíři, Židé, němečtí kolonizátoři Čech, sexuální menšiny, duševně nemocní. Do studia historie se pouštějí jiné společenské vědy - typické jsou gender studies, látku v historii si hledají sociologové nebo i psychologové.

Pro dobu komunismu nejsou tyto metody tolik uznávané. Důraz je kladen na represe, ostatní oblasti života se mnoha lidem jeví jako méně důležité, v horším případě jako odvádějící od skutečné podstaty komunismu. A pokud se mají studovat takové vedlejší obory, tak v jiném ústavu než je ÚSTR.

Dochází pak ke kuriózním situacím. Marek Benda v televizních zprávách odmítl, aby se ÚSTR zabýval - http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096 ... 000370415/" onclick="window.open(this.href);return false; čas 24:50 : "Tak jak říká Michal Uhl, úlohou ženy za normalizace, nebo podobné pitomosti." Kritik vedení ÚSTRu Mirek Vodrážka naopak píše v dopise pro slovenský Ústav paměti národa (protějšek ÚSTRu) - http://zpravy.idnes.cz/dokument-otevren ... avarna_chu" onclick="window.open(this.href);return false; : "Ačkoliv bádání o minulosti je vždy genderově strukturované, ÚPN je badatelsky stále uzavřenou institucí, neboť ignoruje nové odvětví historiografie označované jako „dějiny ženy“. Totalitní minulost jak fašistického, tak i komunistického režimu, je povýtce psaná muži o mužích a chybí pluralita jiných pohledů, například metodologie zohledňující analytický koncept gender, nemluvě o metodologiích, které vycházejí z feministické teorie. ... Historici, zvláště muži by si měli osvojit poznání, na které upozorňuje i Elfride Jelineková: totální nadvláda, ať už fašistická nebo komunistická, byla spjata s genderovými strukturami."

Metoda empatie

Pro starší dobu se používá jedna metoda, v podstatě bezejmenná, nejblíže má asi k empatii. Počítá s tím, že myšlení lidíé před staletími bylo prostě jiné než dnes a nelze ho měřit dnešní optikou. Úkolem historika pak je vypnout svoji mentalitu, vnořit se do myšlení tehdejší doby, pochopit ji, a pak ji podat dnešními slovy dnešnímu čtenáři.

Takovou klasickou otázkou je inkvizice, středověký styl prosazování jednoho názoru. Člověk 21. století vidí v inkvizičním tribunál s tresty v podobě veřejného pokání (tehdejší "sebekritiky"), kajícných poutí, ztráty majetku nebo života předchůdce totalitních režimů s jejich donucovací mocí. A sotva dnešním myšlením lze pochopit, proč měla instituce inkvizice společenskou podporu.

Možné vysvětlení spočívá v jakémsi kolektivním vědomí tehdejší doby. Lidé k sobě měli blíže, a to není povzdech, lidé se cítili více jako součást společenského organismu. To znamenalo do důsledku, že selhání jedné části přivedlo zkázu organismu celému, asi jako u lidského těla. Také spása se týkala celého lidského společenství, a pokud se objevila "nákaza" v podobě hereze, hrozila zahubit celou společnost navěky. Spása bylo možná jen v součásti kolektivu - což je dnes už stanovisko pouze náboženských sekt. Individuální možnost neexistovala, což je dnešnímu myšlení vzdálené (i když ne úplně všude, viz nesmysly, že "každý" Rus je komunista nebo "každý" Němec nacista).

Na této metodě empatie je vidět několik věcí. Jenom při ponoření do cizí mentality se lze dobrat pochopení. Při pochopení lze i přijmout, že člověk páchající z dnešního pohledu zlo se choval v rámci svého dobrého svědomí; aniž by to znamenalo přistoupit na jeho myšlení, tak to alespoň pomůže pochopit a nezavrhnout.

Ale zkusme aplikovat stejný postup na myšlení komunistů a hned je problém. Ono napsat, že lidé viděli na komunismu sociální jistoty, znamená vystavit se hned reakcím "on se zastává komunistů". V případě inkvizice mě asi nikdo z její obhajoby podezřívat nebude, v případě komunismu to je horší. Část veřejnosti nevidí, že mezi látkou a badatelem může existovat odstup. Pokud chceme pochopit, co vede část lidí k podpoře nedemokratických režimů, chtělo by to jejich pocity a myšlenky zmapovat, aby se s nimi dalo pracovat. Nebál bych se toho.

Výhledy

Vedlejší historické metody jsou v tématu komunismu upozaděny ve prospěch studia represí. Nic proti tomu, represe ukazují na nejzrůdnější tvář totality. Ale jak komentuje britský historik Orlando Figes, když sbíral v Rusku vyprávění pamětníků života za stalinismu - po pádu Sovětského svazu se celá společnost začala zajímat o rozsah represí, o gulagy, o všechno hrozné. Ale jak tato vlna opadla, začali se mu hlásit pamětníci, aby vyprávěli svoje zážitky všeho druhu.

Česká společnost může reagovat podobně, po opadnutí zájmu o všechny možné represe nebo o opadnutí šoku z nich nastupuje zájem o jemnější manipulace ze strany komunismu , třeba pomocí televize - http://www.academia.cz/zelinar-a-jeho-televize.html" onclick="window.open(this.href);return false; . A zase - nic proti tomu. Vedlejší metody nejsou ani "pitomosti", ani v nich a priori nečíhá zakuklený bolševismus. Nemusejí být centrem zájmu pro ÚSTR, který už jen svým zákonným zadáním bádá o represích a spravuje archiválie, které se jich týkají. Ale zájem jiných historických institucí si zasluhují a není třeba se jich ostýchat.

[Ježek]

Studentský klub Masarykovi historici si Vás dovoluje pozvat na diskuzi s
kandidáty na post ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Debata se
uskuteční v 16:00 dne 17. února 2014 v učebně L 31, Veveří 28, Brno.
Moderátorem akce je redaktor MF DNES Luďek Navara.
Za kandidáty: Mag. phil. Adrian Portmann, Ph.D. a PhDr. Viktor Meca, Ph.D.

[Ježek]

http://www.vaclavhavel-library.org/cs/i ... ich-rezimu" onclick="window.open(this.href);return false;

[Ingolf]

Ježkovi jsem slíbil odkaz, - http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ro ... ich-305353" onclick="window.open(this.href);return false;
Je to rozhovor s M. Blaive, jsou tam nějaké kontroverze, jako: "Nostalgie po komunismu mě zajímá jako určitá výpověď o komunistickém režimu. Poukazuje na dlouhodobé zdroje legitimity komunistického režimu: sociální jistoty, třeba jistotu práce, zdravotní pojištění, pocit bezpečnosti, jednak proti historickému německorakouskému nepříteli zvenku, jednak proti obvyklé kriminalitě zevnitř. Do jisté míry jde o dematerializovaný výklad existence, tedy solidaritu mezi lidmi, rovnoprávnost, egalitářství, život bez starostí a možná i určitý pocit důstojnosti a kolektivního dobra." Nevím, jak to přesně myslí, ty Parlamentní listy si najdou vždycky něco, aby si koply do současnýho systému, a tohle jsou přesně prohlášení, který vyhledávají.
Blaive pak dodává: "Je nerealistické a škodlivé tu kontinuitu zapřít, namísto toho, aby se akceptovala, analyzovala a překonala. Jen takovou, občas bolestivou, prací se může česká společnost kolektivně vyrovnávat s komunistickou minulostí." Tak jesti to "akceptovat" znamená smířit se s ní a nechat být, nebo jen akceptovat její objektivní existenci, aby se dala lépe pochopit, a tím překonat.

[slavicekvac]

Ježkovi jsem slíbil odkaz, - http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ro ... ich-305353" onclick="window.open(this.href);return false;
Je to rozhovor s M. Blaive, jsou tam nějaké kontroverze, jako: "Nostalgie po komunismu mě zajímá jako určitá výpověď o komunistickém režimu. Poukazuje na dlouhodobé zdroje legitimity komunistického režimu: sociální jistoty, třeba jistotu práce, zdravotní pojištění, pocit bezpečnosti, jednak proti historickému německorakouskému nepříteli zvenku, jednak proti obvyklé kriminalitě zevnitř. Do jisté míry jde o dematerializovaný výklad existence, tedy solidaritu mezi lidmi, rovnoprávnost, egalitářství, život bez starostí a možná i určitý pocit důstojnosti a kolektivního dobra." Nevím, jak to přesně myslí, ty Parlamentní listy si najdou vždycky něco, aby si koply do současnýho systému, a tohle jsou přesně prohlášení, který vyhledávají.
Blaive pak dodává: "Je nerealistické a škodlivé tu kontinuitu zapřít, namísto toho, aby se akceptovala, analyzovala a překonala. Jen takovou, občas bolestivou, prací se může česká společnost kolektivně vyrovnávat s komunistickou minulostí." Tak jesti to "akceptovat" znamená smířit se s ní a nechat být, nebo jen akceptovat její objektivní existenci, aby se dala lépe pochopit, a tím překonat.

To je obvyklá komunistická hra na legitimitu. Kdyby tady nebyli Rusáci, tak nic takového neexistovalo. To vše co se tak popisuje, je pouze jen způsob rezistence lidí aby přežili. Vím co mluvím, musel jsem přežít se čtyřmi dětmi. A ti lotři dobře věděli, že to tak je. Museli si lidi nějak koupit, například dětskými přídavky. Bydlení bylo mnohem dražší než dnes, ač se to nezdá. Jeho podíl na výdajích byl enormní a byly to paneláky přes družstva. Tyhle kecy mě vždy dokážou vytočit. To se dá valit do hlavy jen těm, kdo to nazažili, nebo soudruhům, kteří si žili z preferencí rudých knížek mnohem lépe, než běžná populace. Režim by nepřežil ani den, kdyby tu nebyla hrozba rudé armády. A taky nepřežil ani den, když Gorbačov odmítnul zasáhnout a Jakeše s jeho žádostí o vojenskou intervenci vyhodil. Ve čtvrtek večer se vrátil na Vokovickou Sorbonu, kde se na Ústředním výboru KSČ neodhlasoval vojenský zásah vlastními silami chilského typu a druhý den už v Kladně soudruzi pálili v Poldovce archiv okresního výboru KSČ. Do té doby jsem byl na seznamu internace na stadionu Slávie, nebo ke zdi.

[Ježek]

http://www.ceskapozice.cz/domov/veda-vz ... t%E2%80%9C" onclick="window.open(this.href);return false; Nemám rád ublíženectví a sebelítost

[Viola]

Opět ÚSTR:

Seminář k hrozící změně archivního zákona společně pořádají ÚSTR, ABS, Právnická fakulta UK a Národní archiv. Kdy? V úterý 21. října od 14.00 na právnické fakultě. Půjde o první ze série pravidelných setkávání a diskusí k tématu justice v novodobých dějinách. Rámcovou smlouvu o spolupráci v tomto směru podepsal ÚSTR na sklonku minulého týdne - viz fotografie.

[Ingolf]

Putin asi přitvrzuje, chystá se údajně zakázat instituci Memorial, která mapuje osudy obětí stalinských represí - http://echo24.cz/a/wNXgX/rusko-likviduj ... t-memorial" onclick="window.open(this.href);return false;
Zákazu se obává i Orlando Figes, který s Memorialem úzce spolupracuje; v článku je uveden odkaz na jeho twitterový účet, kde píše "Ne, ne, ne, Putinm chce zakázat Memorial, hlas stalinových obětí".
Problémy už Memorial s Putinem měl, zmínil jsem to výše

Autor je velmi kritický vůči Putinovu režimu, především vůči premiérově snaze vnutit ruským školám a univerzitám svou vlastní verzi Stalinovy osobnosti, jež ho do značné míry rehabilituje. V prosinci 2008 vtrhla do petrohradské kanceláře Památníku policie a odnesla velkou část archivu, mj. materiál, který Figes použil pro knihu Šeptem. Historik tehdy zorganizoval protestní dopis prezidentu Medveděvovi, který podepsalo několik stovek světových akademiků. Následovaly soudní pře a za déle než rok byl archiv navrácen majitelům.

***
Richard Pipes je historik s částečně podobnými osudy, jako měl Figes. Rodiny obou uprchly před nacisty kvůli židovskému původu, Figesova z Berlína, Pipesova z Varšavy. Oba se pak věnovali Rusku, resp. Sovětskému svazu. Pipesovo hlavní dílo se jmenuje Rusko za starého režimu - http://www.kosmas.cz/knihy/107688/rusko ... ho-rezimu/" onclick="window.open(this.href);return false;
Pipes se jakožto odborník na Východní Evropu stal na dva roky členem Reaganovy administrativy a s Rusy nebo Číňany přicházel do osobního styku i z této funkce, jak napsal do svých pamětí - http://www.kosmas.cz/knihy/127764/vixi- ... ditelneho/" onclick="window.open(this.href);return false; ; recenze v Ďasu - http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2006 ... ipes-vixi/" onclick="window.open(this.href);return false; .
Pipes uměl být hodně vnímavý a píše o subjektivních dojmech, které ale osvětlují situaci myslím víc než studium suchých dokumentů. a něco se dost aktuálně vztahuje na dnešní Rusko.
Na str. 171 srovnává Čínu s Ruskem: "Máte pocit, že ta starodávná civilizace s mnoha stovkami milionů lidí vydrží všechno - kdežto Rusko se 125 miliony lidí nikoli. Proto mají tak klidnou sebedůvěru a Rusové se naparují, zastrašují, jsou neurotičtí s plní strachu." Od začátku krymské krize se uvažuje, nakolik je je ruská invaze výrazem sebevědomí a přebíráním vlivu Spojených států, nebo nakolik je to akt zoufalství, který má odvést pozornost Rusů od státních problémů. Tedy jak ruskou neurózu přehlušit naparováním a zastrašováním.. Ovšem k tomuto zastrašování patří i umlčování opozice, což se týká i Memorialu..
Na téže straně: "Ruské vraňji je zvláštní forma lži ... Je to projev představivosti, útěk před realitou, a to je důvod, proč Rusové málokdy pociťují rozpaky, když jsou při ní přistiženi. Hlavní postava Dostojevského románu Zločin a trest ji proto velebí: ´Já má lhaní rád! ... Říkat svou vlastní nepravdu je přece skoro kepší než hlásat jen cizí pravdu. V prvním případě jsi člověk, v druhém jsi docela obyčejný papoušek´." Možná to sedí na Putinovo lhaní ohledně ruských vojáků na Krymu, Nejprve popírání, že by tam nějací ruští vojáci byli, a za pár týdnů dává těmto vojákům oficiální vojenské vyznamenání za účast na krymské operaci.. Pro mě nepochopitelné, v Rusku si s tím asi tolik hlavu nelámou.

[jur]

Na str. 171 srovnává Čínu s Ruskem: ...

Zbigniew Brzeziński tvrdi, ze Rusko bude bud pritel Zapadu anebo satelit Ciny.
Momentalne je na nejlepsi ceste k te druhe variante.

Na téže straně: "Ruské vraňji je zvláštní forma lži ... Je to projev představivosti, útěk před realitou, a to je důvod, proč Rusové málokdy pociťují rozpaky, když jsou při ní přistiženi. Hlavní postava Dostojevského románu Zločin a trest ji proto velebí: ´Já má lhaní rád! ... Říkat svou vlastní nepravdu je přece skoro kepší než hlásat jen cizí pravdu. V prvním případě jsi člověk, v druhém jsi docela obyčejný papoušek´." Možná to sedí na Putinovo lhaní ohledně ruských vojáků na Krymu, Nejprve popírání, že by tam nějací ruští vojáci byli, a za pár týdnů dává těmto vojákům oficiální vojenské vyznamenání za účast na krymské operaci.. Pro mě nepochopitelné, v Rusku si s tím asi tolik hlavu nelámou.

Pravda a Rusko, Rusko a pravda ...

Rusko je vzdy s nekym v konfliktu, a pokud momentalne s nekym v konfliktu neni, tak predpoklada, ze treba zitra muze byt ... Proto radeji klamat ...

Behem trvani operace na Krymu z taktickych duvodu popirali pritomnost sveho vojska, pak uz to nebylo treba.

[Ježek]

Nová vědecká rada: http://www.ustrcr.cz/cs/clenove-vedecke-rady" onclick="window.open(this.href);return false; (potom co, von Arburg s brekem utekl zpět do Švajcu)

A tady brečí jeden z lidí, kvuli němuž je ÚSTR(k) v takovým stavu, v jakým je: http://www.lidovky.cz/pavel-zacek-resit ... _domov_ele" onclick="window.open(this.href);return false;

[Ježek]

http://echo24.cz/a/igGDQ/tajny-mail-z-u ... avme-se-ho" onclick="window.open(this.href);return false; další kolo špíny

[slavicekvac]

Na str. 171 srovnává Čínu s Ruskem: ...

Zbigniew Brzeziński tvrdi, ze Rusko bude bud pritel Zapadu anebo satelit Ciny.
Momentalne je na nejlepsi ceste k te druhe variante.

Na téže straně: "Ruské vraňji je zvláštní forma lži ... Je to projev představivosti, útěk před realitou, a to je důvod, proč Rusové málokdy pociťují rozpaky, když jsou při ní přistiženi. Hlavní postava Dostojevského románu Zločin a trest ji proto velebí: ´Já má lhaní rád! ... Říkat svou vlastní nepravdu je přece skoro kepší než hlásat jen cizí pravdu. V prvním případě jsi člověk, v druhém jsi docela obyčejný papoušek´." Možná to sedí na Putinovo lhaní ohledně ruských vojáků na Krymu, Nejprve popírání, že by tam nějací ruští vojáci byli, a za pár týdnů dává těmto vojákům oficiální vojenské vyznamenání za účast na krymské operaci.. Pro mě nepochopitelné, v Rusku si s tím asi tolik hlavu nelámou.

Pravda a Rusko, Rusko a pravda ...

Rusko je vzdy s nekym v konfliktu, a pokud momentalne s nekym v konfliktu neni, tak predpoklada, ze treba zitra muze byt ... Proto radeji klamat ...

Behem trvani operace na Krymu z taktickych duvodu popirali pritomnost sveho vojska, pak uz to nebylo treba.

Když to u nás ruplo, byl jsem na recepci na ruské ambasádě. První tajemník velvyslance mi řekl větičku: nedívej se na na Rusko jak je, ale na "Rosijskuju dušu". To znělo dobře, až na to, že to byl vedoucí rezidentury KGB v ČR