Na Jiráskovi lze ilustrovat proměny české politiky v 20. století. Jirásek poslancoval za národní demokraty, také na tom obrazu v článku je po Masarykově levici Kramář, tehdejší předseda nár. dem. Národní demokraté byli na pravém pólu politického spektra, zatímco na tom levém byli komunisti, ale paradoxně pak Jiráska proslavil "rudý dědek" Zdeněk Nejedlý, za Gottwalda kulturní ideolog.
Druhou polovinu 19. století ovládali politicky mladočeši, kteří se ale koncem století začali štěpit. Odpadaly od nich různé významné i nevýznamné skupiny různých pokrokářů, vznikli z nich i agrárníci a další. Národní demokrati pak tvořili jakési jádro, Masaryk tituloval národní demokraty jako mladočechy, i mladočeské periodikum Národní listy (1861-1941) vydávali za První republiky právě národní demokraté. Ideologií národních demokratů byl po vzoru mladočechů český nacionalismus s občasnými antisemitskými tendencemi, dík měšťanskému původu mladočechů stála i nár. dem. napravo, za republiky pak tíhnula ještě více k velkokapitálu.
Československým ministrem financí se stal národní demokrat Alois Rašín. Je známý realizací měnové odluky, jinak realizoval politiku tvrdé měny a repatriace firem. To byly spojené nádoby. Zatímco většina poválečných evropských vlád tíhnula doleva včetně tendence ke znárodňování pozemků, dolů nebo přímo firem, a pro podporu vývozu nechaly znehodnotit vlastní měnu, Rašín dělal opak. Převod firem do čsl. ekonomiky probíhal tzv. repatriací, tedy mezinárodní firmy musely přenést do Československa, aby tady odváděly daně. Převod firem byl podporován i výkupem jejich akcií, k čemuž se výborně hodila právě silná koruna nepodrobená inflaci. Když pak za hospodářské krize vláda panské koalice devalvovala korunu, aby podpořila vývoz, tak národní demokraté na protest z vlády vystoupili.
Rašín prováděl klasicky pravicovou politiku úspor a škrtů. Dostal se tak do konfliktu s legionáři, kteří požadovali výhody za vojenskou službu a kterým tvrdil, že za službu vlasti se neplatí, ta se dělá z vlastenecké povinnosti. Rašín byl ale tvrdý i na sebe, doma sekýroval manželku, když nechala někde rozsvíceno, a když umíral na následky atentátu a lidé mu posílali květiny, komentoval to slovy, ať pošlou radši peníze na zlatý poklad republiky..
To je něco, co mi dnes chybí, občané po vzniku Československa brali stát za svůj a politici dokázali jít příkladem (i když byli i tehdy další politici zkorumpovaní). Není to obhajoba toho státu, měl dost chyb a za svůj ho brali Češi, zatímco ke konci ho půlka obyvatel (tzn. v součtu Němci a Slováci) za svůj nebrala, což je také z nějaké míry chyba Čechů. Vzpomínám také na fotku tehdejší ministryně financí Aleny Schillerové před zarámovanou fotografií Aloise Rašína s popiskem, co by jí asi tak teď poradil.. Asi by jí poradil nevyhazovat peníze za fotografa, kde fotka u obrazu byla to nejmenší, zatímco se nechala za větší částky fotit v barevných šatech s pávem..
Rašína zavraždil atentátník Šoupal označovaný za anarchokomunistu. To je nálepka, která nemá nic společného s anarchokomunismem Petra Kropotkina, ale spojuje anarchistickou tradici atentátů s Šoupalovým krajně levým viděním světa. Právě dopady pravicových reforem byly Šoupalovým motivem.
V den Rašínovy smrti svolali na Václavské náměstí shromáždění čeští fašisté a bylo to jejich vůbec první veřejné vystoupení. České fašistické skupiny se ustanovily pod dojmem Mussoliniho pochodu na Řím 28. 10. 1922, byly tři (Červenobílí, Národní hnutí a Českoslovenští fašisté) a všechny tři byly nějak napojeny na osoby kolem národní demokracie. Ty se potupně sbližovaly, až splynuly v Národní obec fašistickou.
Kolem fašistů se příležitostně pohyboval i syn Aloise Rašína Ladislav, ale ten jinak zůstal věrný národním demokratům i českému národu, když se za války zapojil do odboje. Ladislava Rašína dostal z nacistického vězení prezident Hácha, když vydal jedno z nějakých prohlášení, které po něm nacisté chtěli. U českých fašistů a nacionalistů došlo při ohrožení republiky nacismem ke zlomu. Čeští fašisté volili mezi českým nacionalismem, který byl hlavně protiněmecký, a mezi formálnějšími záležitostmi, které je pojily s nacionalismem německým, jako byl odpor k demokracii, antikomunismus a antisemitismus (jako dnes české strany, které varují před zrušením Benešových dekretů, navazují kontakty se zahraničními stranami, které je zrušit chtějí; všechny tyto strany mají totiž pojítko v podobě odporu proti liberalismu, EU nebo imigraci apod.). Příkladem toho budiž organizace Vlajka, která za republiky v tzv. insigniádě požadovala převedení insignií Karlovy univerzity na její českou část, zatímco na Protektorátu byla Vlajka snad nejnebezpečnější kolaborantskou skupinou, jejíž členové se mj. úspěšně zapojili do odhalování sítě, která stála za atentátem na Heydricha. Ladislav Rašín naopak patřil k těm českým nacionalistům, kteří v nejtemnější hodině zůstali s českým národem.
Národní demokracie se ocitla spíš na okraji politického dění - jednak stála až na pozicích krajní pravice, jednak byla okrajová významem, protože moc lidí ji nevolilo. Pro vyšší volební zisk uzavřeli národní demokrati koalici s Národní ligou Jiřího Stříbrného, což byl původně národní socialista a také jeden z mužů 28. října, ale pak začal inklinovat k fašismu. Koalice nesla název Národní sjednocení a jejím heslem bylo "Nic než národ". Ve volbách r. 1934 přes velká očekávání dostala s bídou přes pět procent, což vedlo Kramáře k výroku "Ten národ, to je bahno". Odtažitý postoj národních demokratů k majoritní politické reprezentaci a nepřátelský postoj ke komunistům se projevil při Benešově prezidentské volbě r. 1935.
V letech 1934 a 1935 proběhly dvoje prezidentské volby. Roku 1934 byl zvolen ještě Masaryk, ač málo schopný úřadu, aktuálně byl takřka slepý a text přísahy mu musel být napovídán. Masaryk byl zvolen většinou poslanců, protikandidát Klement Gottwald dostal pouze hlasy komunistů, kteří proces volby narušovali výkřiky "Ne Masaryk, ale Lenin". Masaryk dalšího roku abdikoval, ale až po rozjetém procesu, který zajišťoval volební podporu Eduardu Benešovi.
Beneš měl totiž protikandidáta v osobě profesora Bohumila Němce, kterého kandidovali právě národní demokraté (resp. Národní sjednocení). Beneš vyjednával podporu i u komunistů včetně Gottwalda, který dlel zrovna v Moskvě. Podle Gottwaldova projevu z r. 1929 se komunisti jezdili do Moskvy, aby se naučili odpůrcům zakroutit krkem, ale aktuálně tam Gottwald utekl před zatčením kvůli porušení zákona na ochranu republiky. Gottwald doporučil komunistickým poslancům volbu Beneše, načež se mohl v únoru 1936 vrátit do Československa, protože obdržel amnestii (ten stát skutečně nebyl ideální).
Společný postup komunistů a Beneše byl ulehčen Benešovým podpisem smlouvy mezi ĆSR a SSSR z r. 1934, ideově pak komunisté prohlašovali, že hlavní je nyní zastavit nástup reakce, kam počítali fašisty a právě Národní sjednocení. Němec se pod vlivem nereálnosti výhry vzdal kandidatury, i tak mu celé Národní sjednocení odevzdalo hlasy; vzdát volbu národní demokraté odmítli na zásah Ladislava Rašína, který přesvědčil i Kramáře. Němec se poté věnoval vědecké kariéře botanika a za komunismu prezentoval Československo na mezinárodních konferencích. A za komunismu vystoupil Zdeněk Nejedlý s obdivem k dílu Aloise Jiráska, národního demokrata, protože druhá světová hodně zamíchala s ideologií různých stran.
Sociálnědemokratická i komunistická levice prodělávala proměny týkající se vztahu k národu. Původní sociální demokracie založená Marxem a Engelsem vycházela z internacionalismu a takto vystoupili i první čeští poslanci zvolení za soc. dem. do rakouské říšské rady (tzn. parlamentu). Běžní čeští poslanci měli ve zvyku po zvolení vystoupit s tzv. státoprávním prohlášením, tzn. s protestem proti potlačování českých práv v Rakousku, a pak na protest zasedání rady bojkotovat. Socialisti vystoupili na radě s tím, že je národní otázka nezajímá. Způsobili tím skandál a také reakci v podobě vzniku národních socialistů, kteří se brali jak za práva dělníků, tak za práva českého národa. Národně sociální strana vznikla na staroměstské radnici v Praze, už z toho je poznat, že nešlo o obyčejné dělníky, ale že tam proběhl nějaký umělejší zásah z horních pater české společnosti. Národní socialisti vyhlásili za svého hlavního nepřítele právě sociální demokraty, což se změnilo v první světové válce.
Začátek první světové se nesl ve znamení vybičovaného nacionalismu na všech stranách. Také jednotlivé strany sociální demokracie podpořily válečné rozpočty svých států, ač byla teoretická možnost, že kdyby II. internacionála sdružující soc. dem. strany zakázala svým členům podpořit válku a naopak vyvolat generální stávky proti válce, tak celá ta zbytečná hrůza nemusela proběhnout, nebo alespoň ne v takové míře.
V průběhu války nadšení přirozeně opadalo a konec přinesl revoluční vzepětí zleva, které zničilo monarchie a hrozilo zničit i demokracie ve prospěch diktatury proletariátu. V českých podmínkách vedlo až k myšlence opuštění státu, který Čechy do války přivedl. Takže sociální demokraté se svou starostí o životní podmínky nemajetných začali protestovat proti odvodům potravin a dalších životních potřeb do Rakouska a dále na frontu. Případný vlastní český stát by v tom nepokračoval. A národní socialisti naskočili na revoluční vzepětí, takže soc. dem. se blížila národní myšlence ve věci osamostatnění a národní socialisté se blížili k soc. dem. ve věci znárodňování, až oba zaznamenaly alespoň částečný průnik.
Po vzniku Československa vyhrála volby česká sociální demokracie a utvořila vládu s českými stranami, byť stály napravo od ní. Druhá možnost byla utvořit spojenectví s německou sociální demokracií (stranou DSAP), protože ta stála nalevo stejně jako ta česká. Obě soc. dem. strany se ale postavily na stranu svého národa více než na stranu (internacionálního) socialismu. Takže když v březnu 1919 probíhaly volby do rakouského parlamentu, chtěli se jich účastnit i Němci v Sudetech. Svolali protesty, které po celé zemi skončily asi padesátkou mrtvých (z toho polovina v Kadani). A tyto protesty neřídili němečtí nacionalisté, ač ti je pak nejvíce propagovali jako projev bezpráví ze strany čsl. státu, tyto protesty řídili právě němečtí sociální demokraté.
Do této situace vstoupil bývalý vůdce sociální demokracie Bohumír Šmeral, který za Rakouska propagoval austroslavismus, tedy zachování státu. Měl k tomu své důvody, marxistická ideologie založená na ekonomice propaguje vznik i zachování větších států, protože to má pomáhat rozvoji ekonomiky a ve finále i převzetí moci proletariátem. Ale dalším důvodem austroslavismu byla skutečně internacionální soudržnost proletářů a Šmeral po dočasné ostrakizaci v nadšené atmosféře samostatného státu stál u zrodu další internacionální organizace, a sice Komunistické strany Československa r. 1921.
KSČ byla ve své době skutečně jedinou stranou v Československu, která sdružovala současně Čechy i Němce (a další národy). Opět tu působily vnější síly, III. internacionála, nebo-li Kominterna striktně vyžadovala, aby v jednom státě byla jedna komunistická strana. Kominterna šla tvrdě za převzetím moci, takže nepotřebovala více komunistických stran, které by byly zřejmě i rozhádané. Potřebovala jednu jedinou stranu, která místo hádek nebo vnitřních diskusí poslušně plnila pokyny z Moskvy. Internacionalismus ale v rámci strany fungoval a pomáhal přemáhat národnostní rozdíly.
Ostatní politické směry mívaly zastoupení v oddělených stranách českých a německých, které se na základě svých programů sbližovaly a nakonec pohnuly německé strany, aby se aktivně účastnily na politickém životě. Sociální demokracie symbolizovala národní sblížení už jmény svých předsedů. Předseda české soc. dem. se jmenoval (Antonín) Němec a předseda německé soc. dem. se jmenoval (Ludwig) Czech; nebyl to ale Čech, nýbrž žid někde z Haliče. Čeští agrárníci měli protějšek v německém Bund der Landwirte, čeští lidovci v německých křesťanských sociálech, svoji českou i německou stranu měli živnostníci.
Tyto německé strany byly demokratické, za německé živnostníky působil např. dlouholetý starosta Liberce Carl Kostka, který ve své funkci statečně snášel útoky nacionálů až do r. 1938. Válku strávil v bezpečnější Praze (má pamětní desku v Klimentské ulici), po válce po apelech na Beneše získal právo na držení bytu i čsl. občanství. Méně štěstí měla jeho manželka, když byla těsně po Květnovém povstání vedena s dalšími Němci Prahou, přiletěl mezi Němce kámen, který jí způsobil smrtelné zranění. Zmíněné německé strany stály na straně demokracie, ale jedinou stranou, která ve vnitřním životě nedělala rozdílů mezi Němci a Čechy, byla jenom ta KSČ.
Zvraty proběhly za druhé světové války. Komunisté nejprve odmítali podpořit odboj, protože Stalin definoval válku jako souboj německého a západního imperialismu, který se komunistů netýká. Skrytým motivem pasivity byla zřejmě i myšlenka, že až se kapitalistické státy navzájem oslabí, bude možno je lépe ovládnou revolucí nebo sovětskou expanzí. Zlom nastal přirozeně po nacistickém napadení Sovětského svazu a zlom nastal i ve Stalinově pojetí války. Místo obrany komunismu, který se nikomu moc bránit nechtělo, přišla idea velké vlastenecké války spojená s obranou národa. Do komunismu tak v plné síle vstoupil protiněmecký nacionalismus a to se projevilo i v Československu.
Po druhé světové válce, stejně jako po té první, nastal všeobecný posun doleva, např. v tlaku na znárodnění pozemků a dolů, aby se zajistily základní životní potřeby. V Československu byly povoleny pouze čtyři politické strany, všechny musely mít nějaký sociální program - komunisté, sociální demokrati, národní socialisti a lidovci. Ve volbách r. 1946 zvítězili komunisté dík kombinaci sociálního a národního programu. Sociální demokrati tak stáli nalevo, ale komunisti ještě více vlevo a slibovali sáhnout třeba ke znárodňování. Národní socialisti sice hráli na vlastenectví a antiněmectví, ale komunisté mohli tvrdit, že porážku odvěkého německého nepřítele přinesla Rudá armáda pod vedením Rusů, což jsou Slovani a komunisté takto zajistí panslavistické vztahy mezi Moskvou a Československem. V praxi komunisté podporovali odsun Němců, čím dali za pravdu nacionalismu, a zároveň na jejich opuštěné majetky přicházeli rabovat nebo osidlovat Češi, čímž se podpořily sociální podmínky lidí.
Na tuto nacionální vlnu naskočil i Zdeněk Nejedlý a vzal za vděk dílem národního demokrata Aloise Jiráska. A zatímco Jiráskova stranická kolegyně a senátorka Božena Kunětická-Viková slula takovými výroky jako "Když říkáme Žižka, říkáme fašista", Nejedlý převzal Jiráskův obdiv k husitům, aby z nich udělal středověké komunisty.
Nejedlý r. 1946 vydal stať "Komunisté - dědici velikých tradic českého národa". Působí to na mě jako reakce na Masarykův realismus. Pojem realismus neznamená v tomto případě rozumné jednání v rámci daných podmínek, ale odkazuje na filosofický realismus středověký, který stál proti nominalismu. Podle tohoto realismu jsou reálné nadsmyslové ideje po vzoru Platónova idealismu, podle Masaryka je pak ideou českého národa idea humanitní, která se projevuje u husitů a hlavně u Jednoty bratrské, a potom v demokracii. Nejedlý pak hledá duši národa v husitech a částečně v obrozenectví 19. století. Komunisté jednají v souladu s českými tradicemi a jsou v čele národa: "Dnes by Hus byl hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana by byla blízká - o tom můžeme být přesvědčeni - nám, komunistům." Nejedlý vyměnil Masarykovu ideu humanitní za ideu komunistickou, která se ve středověku projevovala v husitech a ve 20. století v komunistech.