Práva Pápeža

[Juraj103]

Mal Pápež právo odvolať niaku dynastiu napríklad že by požehnal iný rod než bi sa páčil ludu (myslím že hej) a mal pápež právo voliť kráľa (zdá sa my že áno).
Za odpoveď budem povdačný

[Dagmar]

Mal Pápež právo odvolať niaku dynastiu napríklad že by požehnal iný rod než bi sa páčil ludu (myslím že hej) a mal pápež právo voliť kráľa (zdá sa my že áno).
Za odpoveď budem povdačný

To je dost složitá otázka. Záleží na tom, na které období se ptáš.

[Juraj103]

Ranný stredovek

[Ingolf]

V raném středověku měla v politické rovině navrch světská moc nad duchovní, a to ve více ohledech. Papežský stát byl utiskován nejvíce Langobardy ze severní Itálie, takže se obracel s výzvami o pomoc na franské vládce - s takovou pozicí mohl papež sotva zasahovat do poměrů cizích států. Jediná výjimka, co mě napadá, bylo pomazání Pipina I. na krále, když Pipin svrhnul dynastii Merovejců a potřeboval to nějak legitimizovat.. A papež zase potřeboval silného vládce, který by ochránil církev i papežský stát..
Pipin se zmocnil trůnu r. 751 po předchozím svolení papeže. Životopisec Karla Velikého Einhard píše hned na začátku svého díla: "Rod Merovejců, ze kterého frankové volili své panovníky, vládl až do krále Childericha, který byl na rozkaz římského papeže Štěpána (tady má být správně Zachariáše, Štěpán nastoupil záhy po něm) sesazen, ostříhán a odvlečen do kláštera."
Pak tu mám v poznámkách k českému překladu zprávy z análů, co papež odpověděl r. 749 franským poslům: "A Zachariáš určil, že nejlépe by bylo nazývat králem Pipina, než ty, kteří jsou bez královské moci; aby nebyl porušen řád, přikázal z moci své učinit Pipina králem." Ta papežská pomoc zde byla podpůrná, i když důležitá, a proběhla v součinnosti s jednou z franských frakcí. Kdyby se papež rozhodl libovolně nahradit nějakého nepohodlného krále pouhým svým příkazem, tak by to samo o sobě nestačilo..
Silnou pozici krále církev zpočátku podporovala (ve franské říši, v Říši za vlády Otonů), protože silný vládce ji mohl lépe ochránit. Ve vnitřní politice míval navrch také král, měl i právo dosazovat biskupy. Ota III. dokonce prosadil svého dvořana Gerberta z Aurillacu za papeže (nový papež byl muž na svém místě, to nebyl Otův rozmar). Takže zase spíše opačná situace, císař stanovuje, kdo bude papežem, než že by papež stanovoval, kdo bude králem..
V 11. století začal boj církve o to, aby mohla dosazovat vlastní biskupy nezávisle na státní moci, toho nakonec dosáhla konkordátem wormským r. 1122. Tam už moc církve vzrostla.. A pak při sporech s císaři z rodu Štaufů přistupovali papežové ke krokům, jako byla exkomunikace císaře, a to mělo pobídnout jemu podřízenou šlechtu nebo lid ke vzpouře a nastolení nového panovníka. Noví panovníci se skutečně objevovali, část šlechty vyslyšela přání papežů, ale tito vzdorokrálové většinou nedokázali reálně zaujmout pozici exkomunikovaného císaře .. Ale pokus o zásah do dynastických záležitostí ze strany papeže to byl a naději na úspěch to mělo..