Tak ted me privedla anglicka kralovna Alzbeta na hypotezu o vladnouci kralovne Elisce Premyslovne, jestli ona by nebyla take vdecna za roli, kde by Jan Lucembursky byl pouze manzel kralovny? A jak velka by to byla pro Cechy pohroma?:)
Tak to je zajímavá otázka:-) Já si hlavně myslím, že to trochu byla situace, do které - aspoň na začátku - Eliška Jana chtěla dohnat, ale on se nedal. Podle mě byl dost sebevědomý a ješitný na to, aby to byl ochoten akceptovat... Podle data narození, které se uvádí, byl ještě k tomu lev
No a pohroma - nevím, ale obávala bych Eliščiných nepřiměřených reakcí na určité podněty; podle mého názoru možná Eliška někdy jednala bez rozmyslu, v závislosti na svých pocitech spíš než na rozumu, ale s odstupem doby asi těžko soudit. Kdysi jsem slyšela názor, jaká že by to byla bezva královna - rázná, dostatečně spjatá s českým prostředím... No nevim, ale třeba by se chovala jinak, kdyby k tomu měla možnost vždy. Ale myslím si, že to, že Eliška nechtěla hrát roli manželky, by lpočátek všech problémů - domácí války, nechuti Jana řešit české problémy a jeho následné odcizení...[/quote] Az sem je to také citace - něco jsem zase smazala, autorce se omlouvám
Nevím, jestli počátek problémů byla pouze nechut´hrát roli manželky, ale závažný moment to určitě byl.
Její jednání je svým způsobem dosti pochopitelné - celé její směřování mělo jen jediný, a v té době asi už nerealistický cíl .. totiž upevnění královské moci v tradice Přemyslovského královského rodu - to bylo zcela určitě Eliščino dogma. Se vzorem slavného děda Přemysla Otakara II . a určitě i otce Václava před očima Eliška prostě neviděla neslyšela.
Byla v této věci prostě naprosot rigidní a jakékoliv realistické zvážení situace či promyšlení nějaké taktiky či strategie pro ni zřejmě muselo být nepřijatelné.
A byla to ona, kdo se cítila - asi jedinou nositelkou rodinné tradice (a asi měla i pravdu) - takže její počínání směrem k Janovi nutně muselo být ovlivněno.
Musel to být docela náraz - když se tyto dvě absolutně odlišné osobnosti střetly - a předpokládám, že to Jana nejdříve muselo dost udivit, taková ambice u ženy. ¡Ulohu královského manžela nepřijal, ale ani neměl proč to dělat.
Eliška se mohla se svými ambicemi obrátit na církevní hodnostáře (což udělala) , ale jejich vliv na královskou politiku za Jana už samozřejmě nebyl to, co znala ode dvora svého otce a na své nevlastní příbuzné (moravské Přemyslovce), ale ti z toho asi taky byli spíš rozpačití.
Nereálný cíl a ztroskotané ambice toho, co pokládala za svaté, v čem jí měli být všichni nápomocní (a nebyli) muselo nutně vést k tomu, že se cítila zrazená a neúspěšná a vinu určitě přenesla na manžela. Těžko říct, jestli si s tím někdy lámal hlavu, spíš ne, měl své vize a sny.
Výchovou, vzděláním a určitě i vzorem otce Jindřicha mohl být vším jiným, jenom ne manželem královny.
kateřina