Dějiny od roku 1197 do roku 1378 (smrt Karla IV.) - Přemyslovští králové od Přemysla Otakara I. až k Václavu III., první Lucemburkové (Jan a Karel). Světové dějiny v 13. a 14. století
kanuk píše:V r. 1305 také zemřel Václav II, jestli se nemýlím, tak strýc JP. Což mohl být důvod, proč JP odešel z Prahy.
Ono by to také mohlo souviset s jeho eventuální plnoletostí, pak mohl z Prahy odejít nejen kvůli smrti strýce Václava , ale mohl se za rakouskými příbuznými vypravit, aby se domohl svého dědictví. Což jak víme se mu u Albrechta nepodařilo.
Mě však zaujla ještě jedna věc, většinou se uvádí , že Jan byl v roce 1306, po smrti bratrance Václava III. neúspěšným uchazečem o český trůn. Pokud tomu tak bylo, pak by mě zajímalo, zda to můžeme někde najít ověřené, či zda je to pouze hypotéza. Já bych se skoro přikláněla k opačné myšlence, že si to dopředu spočítal a ucházet se o český trůn ho ani nenapadlo.
Byli by si tak konkurenty s bratrancem Rudolfem, kterého Albrecht na český trůn nakonec prosadil. Proti tomu , bez opory české šlechty samozřejmě neměl šanci a zaplatit jim za podporu neměl čím. Pěkně bezvýchodná situace.
Po roce 1307 se už do Prahy vrátit nemohl, seděl tam bratranec Rudolf, pak Korutanec JIndřich , takže on byl opravdu tím Bezzemkem, jak ho nazývali. Na prince, co mu v žilách kolovala Přemyslovaká krev dost ponižující a zoufalá situace.
Biau seigneur, je vous prie chiérement et par la foi que vous me devés, que vous me menés si avant en bataille que je puisse férir un coup d´espée.
floriš píše: Falkenštejn nebyl zodpovědný za smrt Přemysla Otakara II.
Floriši, proč mi házíš na krk něco, co jsem neřekl, resp. nenapsal? Já jsem napsal SNAD PŘISPÌL, a to je rozdíl od "byl zodpovědný". Ale jinak je to úplně OT a nemá cenu se o tom bavit. Já to napsal jako úplně vedlejší poznámku.
Tohle ti odpověděla acoma, ne já. Pokud nezvládáš ani základní orientaci v autorství příspěvků, laskavě se na mne neobracej - vyvaruješ se tím třeba osobních výpadů. viewtopic.php?p=29806#29806
Šťastní ti, kdo mají sklerózu - nemusejí utrácet za alkohol, aby zapomněli
Kunhuta Halièská píše:...ctím jeho odvahu a vážím si ho pro jeho bojovnost...
Jeho čin byl aktem zoufalosti a krajní možnosti. A aby projevil svojí odvahu tím, že by svého "soka" vyzval na souboj, nebylo v jeho situaci dosti možně proveditelné, zvláště když byl jeho strýc římským králem.
A bojovnost nemůžu posuzovat, protože kromě tohoto incidentu o jeho vztahu k boji či výbojnosti nic nevím.
Je to volně přeložený, obsahově doufám bez chyby.
Johann von Victring (cca 1290-1347)
Kniha zaručených příběhů od Jana z Victringu, přeloženo Walterem Friedensburgem (Kronikáři německého dávnověku, 14. století, svazek . Lipsko 1888.
Protože se nyní všechno odebralo ke stolu, nechal tam král každému položit věneček, s přáním povznést náladu všech a nechat je učinit šastnými a dobré mysli. Ale přece když se král obrátil k vévodovi Janovi a vyzval ho, aby se zapojil do veselí, ten mu odpověděl: "Ö pane, dlouhou dobu jste byl opatrovníkem za mé nezletilosti, nyní je ale moje dětství za mnou a obklopuje mne moje mládí. Nemohu ale uznat, že moje panství mi bude navráceno díky dětskému věnečku, nýbrž, jak jsem vás již mnohokrát upomínal, tak vás snažně prosím ještě jednou o navrácení jmění, abych byl hoden jména i moci knížete a byl stavu ji vykonávat." Král na to odpověděl: "Tvoje jmění se nachází pod dobrou ochranou, milý synovče, a pod naším opatrovnictvím nejen že neutrpělo žádné újmy, ale s Boží pomocí vzrostlo, jak také zakrátko, až ti jej vrátím, sám uvidíš."
Poté přijel král, hodlajíc dál cestovat, k řece jménem Reu3, a vstoupil jako první na loďku s vévodou Janem a několika dalšími, a nechal se s nimi okamžitě převézt, zatímco zbylí museli čekat na druhém břehu na návrat lodi.
Poté jel král s Janem a jeho druhy, totiž šlechticem z Palmu, Wartem a Eschenbachem za utěšujícho hovoru vzhůru na jednu horu.
Jmenovaní Satanovi synové ale našeptávali mladému knížeti do ucha: "Podívejte, nastala ta hodina, po které jste tak dlouho toužil, půda pro vaše přání je připravená." Rozpálen tím uchopil vévoda opratě králově koně, popadl dýku a vrazil ji královi do srdce, aby ho, podporován těmi zloduchy, smrtelně zranil. Zraněný se rozhlédl okolo sebe a volal o pomoc, ale žádný pomocník mu nebyl po ruce. Tak dosáhl zalitý krví hřebene hory, zatímco přijíždějící průvodci na supějících koních za hlasitého volání na kroužili okolo. Umírajícího přijal do svého náručí biskup ze Špýru, zatímco všichni okolo bědovali a naříkali, a takto poručil Albrecht svou duši do rukou Stvořitele.
Celou zemí zněl nářek nad zavražděným, jehož mrtvola byla převezena do nedaleko položeného cisterciáckého kláštera Meeressternu, nebo jinak zvaného Wettingenu, a tam dočasně uložena, později ale odtud přenesena do královského pohřebiště do města Špýru.
Naposledy upravil(a) Ingolf dne 01 lis 2008 04:10, celkem upraveno 1 x.
Mathias von Neuenburg (cca 1295-1364)
Kronika Matyáše z Neuenburgu, přeložená Georgem Grandauerem (Kronikáři německého dávnověku, čtrnácté století, svazek 6), Lipsko 1892, s. 47 a násl.
Ale Jan, syn králova bratra, kterého tento měl se svými syny na dvoře, tvrdil, že trvalá(?) místa panství Kyburg náleží jemu, protože zesnulý král Rudolf ho měl jako jitřní dar darovat jeho matce, a protože mu velice záleželo na tom, aby je vlastnil, prosil naléhavě, aby mu byly přiznány alespoň některé části. Protože se však král k tomu nehodlal pohnout, a kromě toho zužoval mnoha baronům jejich statky a výsady, královna často a často prosila, aby se postaral o její děti (tady vročeno 1308), a Jana obvinila z rozhazovačnosti, tak tedy rozhodl: tento konečně s baronem Rudolfem z Wartu, Waltherem z Eschenbachu a Ulrichem z Palmu krále zabít...
Když nyní hodovali s králem, posadil ten každému svému synu a také vévodovi Janovi věnec z růží na hlavu. Vévoda ale ten svůj položil mezi slzami na stůl a nechtěl už se svými lidmi dál zůstat u tabule.
Když chtěl nyní král po hostině odjet za královnou do Rheinfeldu, a přibyli k řece Reu3, přepluli Jan a ti jeho na druhý břeh jako první v jediné lodi, která tam byla na místě. Na to se přeplavil i král a táhnul osetými poli, jak bylo jeho zvykem, v rozhovoru s N. z Castelu(?); tu se k němu blížili vévoda se svými. Nejprve zvolal Rudolf z Wartu: "Jak dlouho ještě necháme tuhle zdechlinu projíždět?" Jeho sluha (nepřečtu jméno) uchopil opra králova koně, vévoda Jan mu vrazil nůž do krku, Rudolf z Wartu ho probodl mečem a Ulrich z Palmu mu rozpůlil hlavu. Ale Walther z Eschenachu, ačkoli byl činu přítomen, králi zranění nezpůsobil. Takto tedy byl mocný římský král Albert, syn krále Rudolfa, po desetileté vládě léta Páně 1308 prvního května v poledne ve vlastní zemi zavražděn.
Na místě činu byl vystavěn klášter řádu menších bratří (=minoritů) a král nejdřív pochován sem, později ale převezen do Špýru (vročeno na konec věty 1309, 29.srpna). Ve stejném klášteře bylo pohřbeno také více jeho synů. Na témže místě vedla také králova dcera, dřívější uherská královna, čtrnáct let dlouhý, od Boha blažený život.
Napadá mě - odkud víme, že zemřel opravdu roku 1313? Většinou jsem se dočetla, že snad zemřel v klášteře nebo zmizel v klášteře, nevíte o tom někdo něco?
Viola píše:Na stránkách je asi chyba - víme, že se Jan Parricida narodil přesně 10.5.? Podle mě to totiž z žádných pramenů nevyplývá, teda aspoň jsem to nenašla.
Aha, koukám, že jsem totéž řešila už před dvěma lety. Nevím, kde se vzalo to datum, našla jsem ho kromě Přemkova článku i na Wikině, ale myslím, že není správné. Co vy ostatní?