císař

Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěšné završení první etapy vládnutí, která spočívala v dosažení všeobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říší římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můžeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnější a důležitější. Karel byl totiž panovníkem, jenž sledoval především dlouhodobé cíle a snažil se své výdobytky přenést i na další generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němuž napjal všechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové již natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na „dvojím“ trůnu.

Smrt Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku umožnila Karlovi převzít vládu v Českém království v plném rozsahu a zároveň se postavit do čela lucemburské dynastie. Na římský a český trůn tak na sklonku léta 1346 usedl muž zkušený a názorově i lidsky vyzrálý, jenž měl jasnou vládní koncepci pro Svatou říši římskou i České království. Ale ani zkušenosti a velké nadání nemohly Karlovi usnadnit vladařské počátky, neboť jej čekalo neodkladné řešení hned několika zcela zásadních otázek, jež teprve měly rozhodnout o tom, zdali zůstane pouze u slibného náběhu, nebo se naopak Karel IV.1 zapíše do historie jako skutečný státník par excellence, jenž se úspěchy povýší nad předchozí římské a české vládce.