Jeroným Pražský

[Jiří Motyčka]

Přátelé, na dnešní den připadá 590. výročí smrti Jeronýma Pražského, jehož život ukončily plameny druhé kostnické hranice. Protože se jedná o velice opomíjenou osobnost našich dějin, dovoluji si připojit jeho stručné curriculum vitae a připomenout tohoto vzácného Husova přítele, jehož přátelství šlo doslova až za hrob...

Trojnásobný mistr svobodných umění (Sorbona, Heidelberk a Kolín n. Rýnem) studoval i v Oxfordu (1399-1401) R. 1407 byl přijat do svazku pražské univerzity, ale jako laik nemohl kázat, nostrifikací získal i mistrovský grad pražské univerzity. Vedle Husa druhý významný představitel reformní skupiny, velký obhájce Viklefa, jehož spisy sám do Prahy přinesl.
4. dubna 1415 se M. Jeroným Pražský ocitl nepoznán v Kostnici, aby přispěchal na pomoc svému příteli Janovi. 7. dubna přibil na dveře kostelů a radnice listy v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu a žádal o průvodní list a veřejné slyšení. Pak se skryl. 18. dubna koncil vydal veřejný půhon proti Jeronýmovi, který varován, dal se na útěk do vlasti. 25. dubna je ale v Hiršavě nedaleko českých hranic poznán a 23. května je v okovech přiveden do Kostnice, aby Husa již nikdy nespatřil. Na základě ostré obžaloby byl uvržen do těžkého žaláře, po 11 dnech těžce onemocněl a musel pak být držen volněji. Byl často vyslýchán se záměrem, aby se zřekl kacířských bludů, protože po zkušenostech s Husem již podruhé koncil zapalovat hranici nechtěl. M. Jeroným se zalekl smrti, zatoužil po svobodě a po naléhání kardinála Zabarelly 11. září ve shromáždění 4 národů se v biskupském kostele zřekl učení Viklefova i Husova. 23. září vyhlásil odvolání před koncilem. Pak byl vězněn již daleko mírněji. Toto selhání lze z lidského hlediska pochopit a nám, kteří si smrt na hranici nedovedeme vůbec představit, jakýmsi způsobem Jeronýma zlidšťuje. Ve sboru došlo ke sporu mezi kardinály Petrem z Aliaku, Zabarellou, Jordánem Orsinim aj., kteří žádali Jeronýmovo propuštění, a českými doktory(!), kteří uváděli v pochybnost upřímnost odvolání Jeronýmova. 24. února 1416 byla zavedena nová pře a ve 107 jednostranně zaměřených článcích byl M. Jeroným obviněn z hlásání a šíření Viklefova učení a dalších přestupků proti církvi. Zpočátku mu bylo předloženo 41 článků, aby na ně odpověděl. M. Jeroným však žádal nejprve veřejné slyšení, které bylo nakonec ustanoveno na 23. května. Jeho obhajovací řeč byla přerušována výkřiky a posměšky jeho odpůrců. Mezi soudci zasedl i Florenťan Poggio Bracciolini, jenž zanechal zprávu o procesu, kterou v plném znění uvádí Palacký ve svých Dějinách. Zpráva svědčí o plamenné a velice učené, filosoficky zanícené obhajobě Jeronýmově. Tento poslední proces s M. Jeronýmem Pražským trval 5 dní. Nejprve mu byly čteny jednotlivé části obžaloby, na než měl odpovídat. Mezi obžalovacími články bylo i obvinění z remanence. Poté následovala rozsáhlá Jeronýmova řeč, v níž se hájil a shrnul své životní, filosofické i teologické postuláty. Tato řeč, o níž nám zanechal zprávu Bracciolini, je dokladem velikosti titánského ducha a intelektu Jeronýmova i jeho mravní síly, když ho nezlomilo ani roční žalářování ve velice těžkých podmínkách. Ti, kteří očekávali, že se Jeroným očistí, odvolá bludy, byli zklamáni, neboť M. Jeroným Pražský nejenže neodvolal, ale zastal se i Husa, dokládaje nespravedlnost jeho odsouzení s tím, že je hotov podstoupit jakoukoli smrt. Následovaly 2 dny, které dostal Jeroným na rozmyšlenou a během kterých byl navštěvován některými členy koncilu. Ti ho přesvědčovali, aby se zřekl svých názorů. Když po znova nalezené odvaze a morální odpovědnosti neuposlechl, na 21. valném shromáždění koncilu byl odsouzen a 30. května 1416 upálen. I v posledních okamžicích svého života se choval velice hrdinně, jak přesvědčivě a s obdivem dokládá Bracciolini.

[Ježek]

Zajímavé, tak už to chodí, že je na něj u nás zapomenuto. Není hezké napsat, že kdyby byl upálen o rok dříve, tak je daleko známější, ale je to tak. Upálení mistra Jeronýma není dnes státním svátkem.

[Jiří Motyčka]

Zajímavé, tak už to chodí, že je na něj u nás zapomenuto. Není hezké napsat, že kdyby byl upálen o rok dříve, tak je daleko známější, ale je to tak. Upálení mistra Jeronýma není dnes státním svátkem.

Hus je prostě krystalicky čistým hrdinou. A u Jeronýma, člověka z masa a kostí, k tomuto dlouholetému opomínání mohlo přispět právě jeho lidské selhání, kdy Jeroným na chvíli zaváhal. Zapochyboval o sobě, ale zvítězilo, dle mého názoru, jeho nevšední přátelství k Husovi. Nevím, co se odehrávalo v mysli člověka zavřeného v kostnické smrduté kobce, co se mu tam honilo hlavou. Psychicky to musela být tak náročná situace, že si ji nikdo z nás nedovede představit. A možná v této chvíli si uvědomil, že kdyby odvolal, zradil by především svého přítele Jana. Zárověň však věděl, že by mu to Hus s jeho křesťanským cítěním bez oka mrknutí odpustil. To bylo Jeronýmovo traumatizující dilema...
Ještě jedna malá poznámka, kterou si nemohu odpustit. Kdyby dnešní mladí lidé měli "jakous takous" povědomost o Jeronýmovi Pražském, musel by jim neskutečným způsobem imponovat. Proč? Jeroným byl totiž nonkonformní bouřlivák s dlouhým hustým vlasem i plnovousem, rebel i "nadčasový", moderní, pokrokový člověk a zcestovalý vzdělanec s 3 zahraničními mistrovskými grady, který, považte, měl i Oxford.

[Tekla]

Kdyby dnešní mladí lidé měli "jakous takous" povědomost o Jeronýmovi Pražském, musel by jim neskutečným způsobem imponovat. Proč? Jeroným byl totiž nonkonformní bouřlivák s dlouhým hustým vlasem i plnovousem, rebel i "nadčasový", moderní, pokrokový člověk a zcestovalý vzdělanec s 3 zahraničními mistrovskými grady, který, považte, měl i Oxford.

Bohužel má jeho příběh i další přesah až do dnešní doby - zemřel proto, že měl vlastní názor a troufal si jej vyslovit. Totalitní moc jej ale umlčela....to mě na tom děsí nejvíc...

ad utrpení v kostnické kobce - možná se mu tam podařilo překonat strach ze smrti....bral ji snad i jako vysvobození....

[Jiří Motyčka]

...ad utrpení v kostnické kobce - možná se mu tam podařilo překonat strach ze smrti....bral ji snad i jako vysvobození....

Ano, strach ze smrti a lidsky pochopitelná, přirozená touha po životě na straně jedné a pocit viny a výčitek svědomí nad tím, že by zradil svého přítele, s nímž ho spojovalo názorové souznění týkající se pojetí reformy církve na straně druhé. Jen morálně silná osobnost typu Jeronýma nokonec zvolí raději krutou smrt na základě nespravedlivého soudu, něž zradu společné věci, kterou oba přátelé naladěni na stejnou notu nekompromisně prosazovali na půdě pražské univerzity...

[Ježek]

K Jeronýmovi existuje přehledná monografie: https://filosofia.flu.cas.cz/publikace/455" onclick="window.open(this.href);return false;