Konradin

[acoma]

Byl posledním vnukem císaře Fridricha II. Ve věku necelých sedmnácti let byl v Neapoli 29. října 1268 spolu se svými stoupenci sat. To je všechno, co o něm vím.

[Viola]

A byl zároveň synem Fridrichova syna Konráda. Do Itálie se pravděpodobně vypravil pro dědictví po svém dědovi, poměrně čerstvý sicilský král, Karel z Anjou, no nechal popravit spolu s Fridrichem Bádenským, uchazečem o babenberské dědictví...

[acoma]

Když sousedi vědí víc než já.

[Ježek]

Konradin byl syn posledního štauusfkého krále Konráda IV. Narodil se 25.3. 1252 u Landshutu, po smrti otce v roce 1254 byl vychováván byl na bavorském dvoře Wittelsbachů, formálně byl králem Neapolska a Sicílie, švábským vévodou. O jižní Itálii byl připraven strýcem Manfredem v roce 1258, po jeho smrti u Beneventa (1266), kdy se stal králem Karel z Anjou, se pokusil obnovit štaufskou řískou myšlenkou a hodlal obsadit jih Itálie (1267), výprava se celkem dařila, ale 23.8 byl v bitvě u Tagliacozza Karlem poražen a zajat. 29.10. 1268 byl v Neapoli popraven.

[acoma]

K té poslední bitvě - Karel z Anjou měl prý v bitvě zálohu, o které Konradin nevěděl. O deset let později se po Karlovi úspěšně "opičil" Rudolf Habsburský v bitvě u Suchých krut.

[Viola]

Á propos - nepřijde vám, že Karel byl trochu moc tvrdý? Nebylo to tehdy vůbec zvykem popravit člena panovnického rodu, tedy dokonce dva... Podle mě tímto činem Karel porušil všechny dobové zvyky.

[acoma]

Konradin z Codexu Manesse

[acoma]

K té poslední bitvě - Karel z Anjou měl prý v bitvě zálohu, o které Konradin nevěděl. O deset let později se po Karlovi úspěšně "opičil" Rudolf Habsburský v bitvě u Suchých krut.

Údajně se Konradinova tažení zúčastnil i Rudolf Habsburský. Ale ve Veroně si to rozmyslel a Konradina opustil, protože mladík neměl dostatek financí...

[Madria]

Á propos - nepřijde vám, že Karel byl trochu moc tvrdý? Nebylo to tehdy vůbec zvykem popravit člena panovnického rodu, tedy dokonce dva... Podle mě tímto činem Karel porušil všechny dobové zvyky.

Touto popravou se vytvořil jistý precedens k popravě pozdějších členů panovnických rodů, popř. pomazaných hlav.

[acoma]

Vypadá to, že se mladík stačil oženit. V říjnu 1266 v Bambergu nebo Norimberku pojal za cho Sofii z Landsberga. Dítě nezplodil asi z toho důvodu, že nevěstě bylo sedm či osm let. Vdova zemřela 14. 8.1318 v klášteře Weißenfels.

[acoma]

Konradinova matka Alžběta Bavorská (cca 1227-9.10.1273) ovdověla roku 1254, kdy Konrád IV. Štaufský po osmi letech manželství zemřel.

6.10.1258 či 59 se Alžběta provdala znovu. Tím vyvoleným se stal Menhard II., hrabě gorický a tyrolský. Mezi Konradinovi polorodé sourozence tak patří mimo jiné i nám dobře známý Jindřich Korutanský či Alžběta, manželka zapíchnutého Habsburka Albrechta I.

[elizabeth]

Á propos - nepřijde vám, že Karel byl trochu moc tvrdý? Nebylo to tehdy vůbec zvykem popravit člena panovnického rodu, tedy dokonce dva... Podle mě tímto činem Karel porušil všechny dobové zvyky.

Mně to přijde velmi kruté a v případě Fridricha Bádenského navíc zbytečné. Ač, byl Fridrich Bádenský panovnického rodu? Po prohrané bitvě v bitvě u Tagliacozza o níž psala Acoma i Ježek ( mimochodem, nejprve to vypadalo na vítězství početnějších štaufských oddílů, leč:

Karel z Anjou měl prý v bitvě zálohu, o které Konradin nevěděl. O deset let později se po Karlovi úspěšně "opičil" Rudolf Habsburský v bitvě u Suchých krut.

záloha byla složena z francouzských rytířů. Princ Konradin i vévoda Fridrich utekli, nějakou se dobu ukrývali a byli poznáni a předáni Karlovi. Ten z důvodů, aby nevznikaly spekulace o přežití ( ze stejných důvodů nechal Rudolf po bitvě na MP vystavit Přemyslovo tělo, vůbec se po Karlovi I. z Anjou celkem opičil ) prince Konradina, nechal oba vznešené zajatce věřejně popravit. Netrpěl žádnými výčitkami svědomí, jako trpěla Alžběta Tudorovna, když měla vydat katu Marii Stuartovnu. Rytířský básník Konradin tak velmi mlád skončil císařskou pou ( a s ní bohužel i tu životní), na jejímž úvodu byl oslavován italskými městy a podporován mocnými německými rody. Dle některých historiků ( Charvátová, Žemlička) ho německá knížata opustila kvůli papežově klatbě, dle jiných ( Vaníček) protože se domnívali, že Konradin Itálii získá podporu i v papežově klatbě a pouze s pomocí italských stoupenců a rovněž s touto alternativou počítali i na Přemyslově dvoře.

Popravu Fridricha Bádenského přičítají někteří neprávem Přemyslovi ( zejména němečtí historici). Ale může za to maximálně nepřímo, protože mu nanejvýš chtěl Karel z Anjou odstranit z cesty muže ( no spíš chlapce), jenž si říkal vévoda rakouský a štýrský.

Ano, jestli je tu Jiřík, správně odhaduje, že mám nového oblíbence..., prince Konradina, u něhož mě dojímá jeho krutý osud. Asi nahrazuje toho chybějícího syna. Pokud má někdo nějaké info, kde bych mohla sehnat o Konradinovi infomace ( zvláště Acoma zde s tím sňatkem "zaperlila") tak ho( nebo ji) prosím, a je sem napíše. I v jazyce německém jsou knihy vítány... Pro začátek bude stačit ta Acomina... Myslíte, že ji lze někde sehnat?

[elizabeth]

Dohromady dané info dle německé wikipedie apod... Odkaz dole. Znamená to přípravu na článek... z mé strany

Výborně mi překladač přeložil jednu větu, kterou zde předkládám:

S Konradin skončil poslední oprávněný dědic na sexuální císaře Staufer muž v kufru
jak je to děsivý, dostala jsem z toho záchvat smíchu...


Conradin v Codex Manesse, na počátku 14. Století
Conradin (* 25. března 1252 na hradě Wolfstein v Landshutu, † 29. října 1268, popraven v Neapoli , od roku 1254 vévoda švábský, král jeruzalémský, dědic království siciliilského , byl posledním legitimním dědicem z císařského rodu Hohenštaufů.
Dětský král
Konradin, syn Alžběty Bavorské a německého krále Konráda IV, byl také legitimním králem Sicílie a Jeruzaléma. Po smrti svého otce, 21. května 1254, byl zřejmě vychováván na dvoře svého strýce, vévody Ludvíka Přísného Bavorského, pod jeho poručnictvím. Falckrabě Ludvík prosadil, aby byl dvouletý princ formálně uznán vévodou švábským a byl také titulárním králem Jeruzaléma.
Jeho italské dědictví bylo spravováno jeho strýcem Manfredem, který se ale roku 1258 nechal sám korunovat králem Sicílie. Roku 1255 vyzval papež Alexandr IV všechny leníky i švábskou šlechtu, aby se Konradina zřekla. Roku 1256 zakázal jeho volbu římsko-německým králem. Namísto toho byl roku 1257 králem jmenován 1257 Richard Cornwallský.. Vévoda Ludvík Bavorský mu dal svůj hlas s výhradou, že švábské vévodství Konradin udrží jako štaufské dědictví. Roku 1262 Konradin formálně přijal švábskou korunu, k jejímu přijetí ho doprovázel falckrabě Ludvík.
Konradin v Itálii
V bitvě u Benventa padl v roce 1266 sicilský král Manfred 1266 a sicilským krélem byl papežem korunován Karel I. z Anjou. Tím klesly Konradinovy šance, aby se stal římským císařem. Přesto se princ na žádost italských ghibellinů vydal do Itálie, ač se tím ocitl v papežově klatbě. Z říšské šlechty ho podporovali mimo jiné bavorský vévoda Ludvík, švábký hrabě Rudolf Habsburský ( pozdější římský král) a jeho nevlastní otec Menhard II. Goricko-tyrolský. Ti jej doprovodili do Verony, ale dále jej nenásledovali, snad proto, že se domnívali, že pozice Anjouovců na jihu Itálie nemůže být tak pevná, aby si s ní neporadil rytířský básník Konradin pouze za přispění svých italských stoupenců. Jiní historikové se domnívají, že v následování prince Konradina jim zabránila papežova klatba (prof. Žemlička) Jeho doprovod se skládal z členů z dolnoněmecké nižší šlechty a příznivců vévody Friedricha I. Bádenského. Podporu mu vyjádřila ghibellinská města střední Itálie, zejména Pisa s jejíž pomocí se mu podařilo získat na svou stranu i Řím. Zde ho v jeho snažení podpořil Jindřich Kastilský, bratr římského krále Alfonsa X. Kastililského.
Rozhodující boj a porážka
Při pokusu dostihnout Saracény, kteří povstali na podporu Konradina, bylo princovo vojsko 23. 8. 1268 v bitvě u Tagliacozza jednotkami Karla z Anjou zničujícím způsobem poraženo. V prudké bitvě na sebe nejprve strhly převahu štaufské oddíly, střetnutí nakonec ale rozhodla část francouzských rytířů ponechaná v záloze. Konradin se i s Fridrichem Bádenským zachránil útěkem, byl ale dopaden u Astury Giovannim Frangipanim a vydán Karlovi z Anjou. Ten uspořádal předstíraný proces s Konradinem a jeho průvodci a po „procesu“ ho nechal s 10 až 15 jeho průvodci, mezi mimi také s Friedrichem I. bádenským, 29. 10. 1268 jako zločince na Pizza del Mercato v Neapoli veřejně setnout a zahrabat v neposvěcené zemi (no, Karla I. z Anjou prostě nemám ráda, jakkoli je to u mě a Francouzů neobvyklé. Nenapadlo mě, že věta: "vidět Neapol a zemřít", pochází vlastně od Konradina a Fridricha Bádenského).

Většina současníků chápala takové zacházení s královským synem jako hrozný zločin ( a já se jim nedivím), překročení hranic, které byly vytyčeny národům už před staletími právem a obyčejem. Obzvláště velké bylo zděšení italských ghibellinů.

Smrt rytířského prince představuje tečku za nadvládou Němců ve středověké Itálii, ač právě mladinký Konradin, který skládal básně, představoval kultivované vyústění německo-italského soužití. Poprava Fridricha Bádenského se jeví jako zbytečná a příliš krutá. Lze proto uvažovat o snaze Anjouovce odstranit jednou provždy uchazeče rakouského trůnu z cesty guelfskému českému králi, s nímž se chtěl spříznit.

Ostatky Konradinovy a Fridricha Bádenského byly později pohřbeny v kapli Santa Maria del Carmine pod hlavním oltářem. Roku 1847 nechal tehdejší korunní princ a pozdější král Maximilian II Bavorský, na památku jeho posledního odpočinku pomník od Bertela Thorvaldsena, v jehož podstavci dnes ostatky posledního Štaufa odpočívají. ( a mám nápad na výlet nebo spíš na dovolenou)
Konradin byl poslední legitimní dědic císařského trůnu z rodu Štaufů. Na živu byl již z tohoto rodu jen Enzio (kolem 1215-1272), nemanželský syna Konradinova dědečka Fridricha II., ale ten byl až do své smrti vězněn v Boloni. Konradin neměl žádné děti, ač byl ženat se Sophií von Landsberg, ale jejich manželství nebylo konzumováno.

Konradin měl velký význam pro historii Bavorska, protože falckraběti Ludvíkovi daroval za jeho podporu v italském tažení, do držení Horní Falcko a Sulzbach v jihozápadním Bavorsku.



Obrazy:
Tischbein (1784): Konradin Švábský a Friedrich Bádenský
Umělecké zpracování :
J. H. W. Tischbein: Konradin Švábský a Friedrich rakouský přebírají při šachové hře svůj rozsudek smrti (historický obraz z r. 1784)

Literatura
• Ferdinand Geldner: Konradin, oběti na velký sen. Velikost, pocit viny a tragédie na Hohenstaufen. Meisenhelder Bach, Bamberg 1970
o 1. Text
o 2. panely
• Karl Hampe: Historie Konradins na Hohenstaufen. Koehler Verlag, Leipzig 3. Oběh 1942.
• Hartmut Jericke: Konradins března z Říma do Palentinischen úrovni v srpnu 1268. In: Roman Historické komunikací Bd 44 (2002) s. 150-192.
• Walter Migge: V Staufer v německé literatuře od roku 18. Století. In: Pan Reiner dům (eds.): Doba Hohenstaufen. Historie, umění, kultura. Württembergisches Národní muzeum, Stuttgart 1977
o 3. eseje, s. 275-290
• Josef Mühlberger: Conradin. Poslední ze skvělého rodu. Bechtle, Esslingen 1982, ISBN 3-7628-0421-4
• Kurt PFISTER: Konradin. Ztroskotání na Hohenstaufen. Hugendubel, Mnichov 1941.
• Hans Schlosser: Corradino sfortunato? Oběti mocenské politiky? Na přesvědčení a provedení poslední Hohenstaufen. In: Orazio Condorelliho (ed.): Panta rei. Studi dedicati a Manlio Bellomo. Il Cigno, Řím (5 vols)
o 4. 2004, ISBN 88 do 7831-174-X, s. 111-131.
• Hans U. Ullrich: Conradin. Tragédií Neapol. Svět-Verlag, München 2004, ISBN 3-8004-1463-5
Fiction
Ttragickým osudem posledního Štaufa se nechali inspirovat spisovatelé i dramatici. Existuje více než 100 dramat o Konradinovi z 18. století, dále četné básně a lyrická próza textů. K básníkům a autorům knih o Konradinovi patří Friedrich Schiller, August Graf von deska, Gustav Schwab, Conrad Ferdinand Meyer, Agnes Miegel, Theodor Körner, Ludwig Uhland, Naubert Benedikte a Konrad bílé.
• Italo Chiusano: Konradin, poslední Staufer. DTV, Mnichov 1996, ISBN 3-423-12170-X
• Heinz S. Laube: dědici ze Staufers. Román. Schneekluth Verlag, Mnichov 1999, ISBN 3-7951-1704-6
• Georg Schreiber: Meč bez koruny. Konradin román do posledního Hohenstaufen. Vydavatel Štýrsko, Graz 1964
Genealogie
• Genealogie mittelalter.de
• Literatura a tím o Konradin v katalogu Německé národní knihovny

Zdroj: http://de.wikipedia.org/wiki/Konradin_von_Hohenstaufen

[Maršálek]

Já bych rozhodně nechtěl, aby to vyznělo zle, ale stále tu dámy píšete o tom, jak kdo podle zvítězil poté, co si ponechal v záloze část vojska, která v rozhodující chvíli padla nepříteli do zad. To je přeci zcela normální taktický krok, který využívali bezezbytku všichni vojevůdci, od drobných zemanů bojujících „partyzánským způsobem“ počínaje, přes velmože a knížata, císařem konče. To že to pak kronikáři poražené strany uvádějí jako podlost, která vzala jejich příznivcům „jisté, spravedlivě dobyté vítězství“ je jenom berlička – prázdná fráze, která má obhájit jejich pokořeného patrona. Útok do boku či zad bojující linie, nebo bojem zaměstnaného šiku má vždy fatální důsledky. Obě strany se tomu brání manévrováním křídel, zálohami, krytím terénem, atd. Současně obě strany taktizují i v již zuřícím boji a snaží se vylákat protivníka z jeho pozic a vnutit mu svůj bitevní plán. Na tom není nic podlého. Když stejným způsobem vítězně bojovali čeští králové, dávali to jejich kronikáři jako zářný příklad jejich válečného umu a Boží přízně.

Totéž se týká vystavování těla padlého protivníka, kterým vítěz veřejně a nadevší pochybnost deklaruje že jím vítězně vybojovaný střet byl rozhodný a konečný. Cílem je zastrašit vlastní opozici a zlomit nepokořené síly poraženého protivníka – vzít mu naději na legitimní odpor jménem poraženého, který se vrátí, aby znovu zformoval své síly…

Poprava zajatého vladaře druhé strany také není nelogická, nejde-li o sousedský spor dvou suverénů, ale o spor dvou kandidátů ne stejný trůn (takové boje mají daleko častěji vyhlazovací charakter,opět se stačí podívat do dějin). Je to sice možná kruté k zajatému protějškovi, ale je to současně praktické řešení, kterým se zamezí dalšímu pokračování konfliktu, dalšímu krveprolití a utrpění civilistů i vojáků obou stran, válečným nákladům, atd. A opět bychom našli bezpočet příkladů již do starověku – není to tedy rozhodně precedens.

Hm, ono všechno má svůj rub a líc, buďme solidní a dívejme se na věc z více stran

[acoma]

Důvody tohoto bohulibého počínání my dámy samozřejmě chápeme...

A odsouzení takového činu se neprojevuje jen u něžnějšího pohlaví, ale také pánové se k němu přidávají -ze současných například Vaníček, Žemlička, Krieger...

[acoma]

P.S. tak mě ještě napadá - proč se tedy dva vybraní Rudolfovi velitelé zálohy, která celé hodiny čekala v nečinnosti na vhodný okamžik, tak kroutili a ještě po bitvě omlouvali svůj krok?

Ale tohle by spíš bylo do tématu Moravské pole...

[elizabeth]

Já bych rozhodně nechtěl, aby to vyznělo zle, ale stále tu dámy píšete o tom, jak kdo podle zvítězil poté, co si ponechal v záloze část vojska, která v rozhodující chvíli padla nepříteli do zad.

Opravdu bych tě prosila, abys nám našel, kde jsme psaly, že to bylo podlé. Já jsem napsala jen to, že záloha ten boj rozhodla, ačkoliv třeba Konradin měl početní převahu nad Karlem I. z Anjou. Ale přesto záloha boj rozhodla, jak v bitvě u Tagliacozza, tak v bitvě na Moravském poli. O podlosti nepadlo ani slovo.

Totéž se týká vystavování těla padlého protivníka, kterým vítěz veřejně a nadevší pochybnost deklaruje že jím vítězně vybojovaný střet byl rozhodný a konečný. Cílem je zastrašit vlastní opozici a zlomit nepokořené síly poraženého protivníka – vzít mu naději na legitimní odpor jménem poraženého, který se vrátí, aby znovu zformoval své síly

Jistě. A nebo taky na vznik pověstí, že se vrátí teda živý a sformuje ten odpor, o němž píšeš virtuálně, aby byl připraven až se vrátí(ne jako blaničtí rytíři až bude nejhůř, to může i po smrti a s desetkrát vystaveným tělem) Třeba pobobně nakládal také Edward I. s ostatky Williama Wallace. Bylo to běžné. Proto jsem na to poukázala, ne proto, že bych t viděla jako zvláštní.

Poprava zajatého vladaře druhé strany také není nelogická, nejde-li o sousedský spor dvou suverénů, ale o spor dvou kandidátů ne stejný trůn (takové boje mají daleko častěji vyhlazovací charakter,opět se stačí podívat do dějin). Je to sice možná kruté k zajatému protějškovi, ale je to současně praktické řešení, kterým se zamezí dalšímu pokračování konfliktu, dalšímu krveprolití a utrpění civilistů i vojáků obou stran, válečným nákladům, atd. A opět bychom našli bezpočet příkladů již do starověku – není to tedy rozhodně precedens.

Ve starověku jistě, ale ve středověku to tak běžné nebylo a rozhodně ještě při popravě Marie Stuartovny se podivovali ( nejen Alžběta) nad neobvyklostí. Ano, zde jsem opravdu napsala, že to bylo neobvyklé... Kastrovalo se oslepovalo, ale král se obvykle nepopravoval. Dej nám tedy ten bezpočet příkladů, o němž mluvíš. Zejména za vrcholného středověku by mě to zajímalo. Možná mě z dřívější doby napadá spor královen merovejských Brunhildy a Fredegundy, ale to není tentýž případ. Oni panovníci dost neradi dávali takový případ, aby tak ev. jednou neskončili sami...

[Maršálek]

ach jo, ačkoli jsem to nemyslel zle, opět se to zvrhlo do osobní roviny...
Takže pro upřesnění, nikoho jsem svým příspěvkem nenapadal, jenom vyvracím obecně zažité mýty

Pokud jde o vytáčení a omlouvání hejtmanů záloh, jak se zmiñuje Acoma, pak se přiznám, že o tom nic nevím (a opět se do nikoho neobouvám). Ono čekat s početnou a netknutou zálohou na vhodný okamžik není až tak snadné jak to může vyznít. hejtman záloh prostě krotí svoje rozvášněné muže i sebe sama a stále hodnotí situaci, aby se neunáhlil. Zatímco on se svými odpočatými a nevyužitými muži stojí, umírají vpředu jeho přátelé a příbuzní. Krvácí tam bezpočet výborných mužů, kterých si celá země váží a především, je tam jeho vladař, stokrát v průběhu probíhajícího boje bezprostředně ohrožený… Když záloha vyrazí moc brzo, bude její úder nedostatečný a zcela se vyčerpá a zaplete bez užitku, když vyrazí jenom o malou chvilku pozdě, pak už nebude k ničemu a její manévr již může jenom strhnout první váhající k útěku (viz. manévr Miloty na MP, který zjevně přišel pozdě). Když bude hejtman zálohy manévrovat moc a při objíždění ztratí bojiště z očí, může se mu stát, že nebude přes terén či jinou překážku kam udeřit, atd. Na těchto hejtmanech stála klíčová rozhodnutí, proto byli vybíráni ti nejzkušenější. Jak zdůvodní to, že příliš otáleli a zemřelo kvůli tomu zbytečně příliš mnoho dobrých urozených mužů . že by zbabělost? Evropský model válečnictví totiž ještě ve vrcholném středověku požaduje přímé zapojení panovníka do boje – nejlépe vedení hlavního úderu. Hejtman záloh tak čeká na vladařův pokyn (ovšem posel se musí obvykle probít celým bojištěm, což se mu nemusí podařit, nebo ho to zdrží natolik, že rozkaz již není aktuální; signální praporce se používají málo protože v mele na ně nemusí být čas, atd.).
- tímhle příspěvkem se jenom snažím poukázat, že někdy všichni soudíme moc rychle a přestáváme za klíčovými událostmi vidět lidské emoce.

Pokud jde o tvrdé kroky vítěze vůči zajatému vladaři, co třeba staletí trvající spory říšských knížat, italských signorií, slezských a polských knížectví, válka růží v Anglii? Ale pěkným příkladem z VS je např. v civilizované Anglii vražda Richarda II. jeho strýcem, který se následně dal korunovat a obratně vytvořil legendu o nutnosti srazit tyrana (a to se Richard provinil především tím, že se mu téměř podařilo ukončit válku s Francií). Svou, řekněme špinavou, roli v tom zahrál i Froissart a to nedlouho předtím připlul do Anglie a daroval Richardovi své vrcholné dílo – kroniky lásek a válek, aby ho následně na objednávku vraha očernil a zpochybnil jeho legitimní původ…V úzce vymezeném časovém období to samozřejmě není časté, to bychom tu měli kapitalismus výrazně dříve I mě samému jsou takové události samozřejmě nesympatické, ale podívám-li se na to i z druhé strany, pak dovedu pochopit důvody takového počínání (morálně schválit a pochopit jsou dvě rozdílné věci). Tím ale nezpochybňuji, že každý korunovaný a pomazaný vladař požíval až mystické Boží ochrany a jenom o něco méně nedotknutelný v očích prostých lidí byl dědic trůnu, příslušník královského domu, atd.

[Maršálek]

nevíte někdo o překladu nějakých Konradinových veršů? myslím že je mám v edici z Manesse, to je ale transliterovaná středověká němčina a ta mi dvakrát nejde

[elizabeth]

Pokud jde o tvrdé kroky vítěze vůči zajatému vladaři, co třeba staletí trvající spory říšských knížat, italských signorií, slezských a polských knížectví, válka růží v Anglii? Ale pěkným příkladem z VS je např. v civilizované Anglii vražda Richarda II. jeho strýcem, který se následně dal korunovat a obratně vytvořil legendu o nutnosti srazit tyrana (a to se Richard provinil především tím, že se mu téměř podařilo ukončit válku s Francií). Svou, řekněme špinavou, roli v tom zahrál i Froissart a to nedlouho předtím připlul do Anglie a daroval Richardovi své vrcholné dílo – kroniky lásek a válek, aby ho následně na objednávku vraha očernil a zpochybnil jeho legitimní původ…V úzce vymezeném časovém období to samozřejmě není časté, to bychom tu měli kapitalismus výrazně dříve I mě samému jsou takové události samozřejmě nesympatické, ale podívám-li se na to i z druhé strany, pak dovedu pochopit důvody takového počínání (morálně schválit a pochopit jsou dvě rozdílné věci). Tím ale nezpochybňuji, že každý korunovaný a pomazaný vladař požíval až mystické Boží ochrany a jenom o něco méně nedotknutelný v očích prostých lidí byl dědic trůnu, příslušník královského domu, atd.

Promiň, pane Maršálku, ale mám pocit, že se tady, s odpuštěním, bavíme jeden o koze a druhý o voze...

Já mluvím o veřejných popravách korunovaných hlav a ty o královraždě, což je podstatný rozdíl, zvl᚝ ještě když by se ta královražda dala podepřít vraždou krále tyrana (ač uměle a nepravdivě). Jistě takových případů je mnoho, dokonce je o nich celá kniha a pojednává např o vraždě syna Edwarda I. Edwarda II. jehož nechala manželka Isabela Francouzská se svým milencem zabít viz viewtopic.php?t=85&postdays=0&postorder=asc&start=39 , nebo o vraždě jednoho ze strýců Karla VI., jenž sice nebyl králem ale v podstatě důsledek byl stejný, jako by jím byl. Ve Francii 16. a 17. století pak "institut královraždy" dovedli k dokonalosti ( zavraždění obou po sobě vládnoucích Jindřichů III. a IV.) a vždy se vědělo, kdo za tím stál ( Guisové, jezuité, Španělsko). Sprostá vražda je morálně ještě horší než veřejná poprava a rovněž chápu pohnutky, které k tomu dotyčné vedly ( zvl᚝ tu Isabelu ), ale stejně jako ty je neschvaluji.

Ale vrame se Konradinovi, o něm je toto téma, takže, pane Maršálku, povede-li se ti sehnat ty verše, ev. je přeložit, doufám, že se s námi o ně podělíš.