F. Šmahel: Idea národa v husitských Čechách

[Ježek]

V prvním úvodu autor vysvětluje, co ho zaujalo během jeho bádání a vedlo tak k napsání recenzované knihy. Byla to slova Jeronýma Pražského: "Ať už tedy kdokoli prohlásí o kterémkoli ryzím Čechovi, že byl a nebo je kacířem (...) já sám jeden za všechny odpovídám, jak musím, a to z celého srdce, na plná ústa a neohroženě: Lže a není hoden víry". Právě tehdy začal přemýšlet o sepětí češství a pravé (husitské) víry a o tom, co to tehdy (český) národ byl, jak byl chápán, jak chápal sám sebe. V úvodu k druhému vydání (Praha 2000) oznamuje drobné změny, doplnění literatury a především fakt, že tato kniha pomohla v zahraničí (u nás byl autor na indexu) v diskusi nad středověkým nacionalismem.

První z šesti kapitol se nazývá Problémy, pojmy, metody a recenzentovi tak přidal práci při vymýšlení lepšího opisu o čem je obsah kapitoly než název kapitoly sám. Definován je národ v pojetí v jakém je zkoumán, v opozici proti názorům na národ jako neměnné nebo naopak každodenně měnné těleso. Vyjasněno je také chápání pojmu nacionalismus pro potřeby knihy, neboť podle autora nacionalismus středověký (spíše povědomí sounáležitosti) je odlišný od nacionalismu 19. století (integrující politická ideologie) a oba nacionalismy se v této době mohou prolínat. Na závěr krátké kapitoly jsou konečně formulovány otázky, které budou zkoumány:
a) zda se vedle "středověkého" nacionalismu v té době v Čechách objevoval nacionalismus "moderní" - náznaky vědomě tvořené sdružující ideologie
b) zda měla národní otázka významnou roli v husitské ideologii.
c) zda jde o "českou anomálii" a vývoj ve smyslu národního vědomí u nás byl výrazně odlišný od vývoje v okolních státech.

Druhá kapitola nese název "Ryzí Čechové" a jejím rámcem je vznik reformní skupiny na pražské univerzitě na přelomu 14. a 15. století. Zkoumáno je národní vědomí v předhusitských Čechách, od českého politického národa (familia sancti Vencezlai), přes německou kolonizaci,tak řečeného Dalimila až ke Karlovi IV. Rozebráno je národní soužití na venkově, v církevních kruzích a ve městech - zvláštní pozornost je věnováno dvojjazyčné Praze, jako městu hlavnímu. V souvislosti z hnutím nové zbožnosti, počátcích Betlémské kaple, se František Šmahel dostává k "viklefské akční skupině" na pražské universitě, skupině českých mistrů realistického křídla, která stálo v oposici proti nominalismu německých mistrů a toužilo po kontrole nad univerzitou v Praze. Zde se autor začíná zabývat otázkou, zda byly důležitější náboženské rozpory (nominalismus x realismus) nebo ty národnostní (cizinci, hlavně Němci x Češi), opory hledá v dokumentech, jimiž jsou především kázání české reformní skupiny. Sledováno je vydání Dekretu kutnohorského, jako prostředku k ovládnutí pražské univerzity viklefistickou skupinou, jako akt pevnějšího zakotvení této skupiny v tehdejších Čechách v souvislosti se získáváním spojenců mezi pražským patriciátem, českou šlechtou. Hlásaným reformám byl tehdy nakloněn i král Václav IV. V nápravě církve a společnosti bylo záměrně počítáno se zásahem výkonné moci, čili krále. V této době se začínají objevovat v spisech Jeronýma Pražského a jiných definice pravého, věrného Čecha, který usiluje o nápravu jak církve, tak i společnosti. Prostor je věnován i protihusovské agitaci, která pravého, věrného Čecha naopak vidí v odpůrci změn. Obě strany využívají kultu českých světců (ovšem v odlišné míře), obě strany poukazováním na obranu dobré pověsti českého jazyka hájí svůj boj. Na konci kapitoly je věnováno několik stránek jazyku moravskému, který v této době ještě není integračním činitelem moravského národa.

Ve třetí kapitole "Žena sluncem oděná" (Želivského metafora k českému království, které má na svět přivést nové celokřesťanské učení) sledujeme zmínky o národu, vlasti na počátku husitské revoluce. Pozornost je věnována chybějícímu národnímu momentu v projevech radikálních husitských frakcí. Celá věc je vysvětlena tak, že učení, které mělo napravit křesťanskou církev, mělo být univerzální, nikoli jen české. Na svoje uzavření v české kotlině, díky nemnoha manifestům husitské strany a účinné propagandě katolické církve, toto univerzální učení doplatilo a nikdy se více po Evropě nerozšířilo. V počátcích revoluce to byla stále nanejvýš otevřená otázka. Stejně tak není kladen akcent na národ, ale naopak na víru při univerzitním disputacím na téma války a přípustné obrany. Národní otázka se na počátku husitské revoluce objevuje, nejvíce z řad českých měšťanů, kteří touto notou hrají na veřejné mínění, které jím má dopomoci k silnějším pozicím ve svých městech. Zmíněna jsou falza Práv soběslavských a Práv Starého Města pražského, která mají vyloučit Němce - nehusity ze správy města. V dubnu 1420 jsou v jednom z pražských manifestů Němci (nikoli ovšem domácí Němci) zmíněni jako přirození nepřátelé českého jazyka. Rozebrána je situace domácích Němců, kteří pokud přijali kalich, jsou respektováni husitskou stranou stejnou měrou jako "praví Češi" - husité. Husité začínají být označováni za boží bojovníky nebo boží rytíře (záměrně je zde opomíjeno nutné pasování), národní vědomí, pocit "všichni jsme Češi", není nijak dál přenášeno na prostý lid, který je dál prostým, obecným lidem, nikoli Čechy. Pojítky celého hnutí tak je kromě obrany domoviny, především zastřešující program čtyř artikulů pražských, které přijaly všechny husitské frakce, i přes hluboké rozpory mezi sebou.

Čtvrtá kapitola - Svár víry a vlasti - začíná František Šmahel lamentací nad tím, že celé období od 90. let 14. století, až po 60. léta 15. století je dějinami národního hnutí, zvaného husitství, přesto že velká část Zemí koruny České stála mimo nebo proti husitství. Rámcem zkoumaných jevů v této kapitole jsou revoluční události po ochladnutí prvotního nadšení z tvoření nového spravedlivého světa až k porážce polních bratrstev v bitvě u Lipan. Husitství je zde označeno jako hnutí náboženské, přesto s hlubokým dosahem na celý národ, pojem národ je používán víceméně k ospravedlnění určitých činů a postojů, většinou s národem, národním vědomím a nacionalismem nesouvisejících. Již v dřívější kapitole byly rozebrány výčty přirozených nepřátel českého jazyka. Často v nich nechyběl císař a nástupce na český trůn Zikmund. Otázce postojů vůči monarchismu mezi husitskými frakcemi se František Šmahel věnuje v této kapitole. Pouze radikální husitské skupiny monarchii odmítaly, nicméně žádný vhodný kandidát nalezen nebyl. Popisován je také rozporuplný vztah k zesnulému Otci vlasti - Karlu IV. To vedlo autora Idey k zkoumání vládních mechanismů husitských Čech a především zkoumání úlohy Prahy a její obce, jako přirozeného centra české politiky (ale nejenom jí). Ne nedůležitou částí kapitoly je rozbor rukopisu Václav, Havel a Tábor - disputace mezi fiktivními zástupci tří stran v Čechách, mezi katolíkem (Václav), husitou (Tábor) a lavírujícím Havlem. Ač zcela na opačných stranách, Václav i Tábor mají podobné hodnotové žebříčky, nejdůležitějším pro ně je pravá víra. Naopak Havel myslí na pozemské statky, na obecné dobré. Odtud autor plynule přechází k hodnotovým žebříčkům prostých husitských bojovníků, kterým obrana domoviny splývá s bojem za správnou víru, má tak minimum znaků „moderního“ nacionalismu. Národní nenávist je opět využita účelově v očernění jak cizince Jana Viklefa, tak jeho stoupence Petra řečeného Engliš, stejně na druhé straně jsou očerňováni cizozemští odpůrci husitství. Poslední podkapitola reflektuje události kolem tzv. spanilých výprav, jednání v Basileji a porážku sirotků a táboritů u Lipan.

Kapitola pátá s názvem Rozdělený národ se zabývá situací po skončení husitských válek. Hospodářsky zničenou zemí, kde jihlavskými kompaktáty je uzákoněno dvojvěří, nad kterým má dbát šlechticko-měšťanská koalice, která tento stav nastolila. Nejprve Šmahel polemizuje a vyvrací tezi, že husitské války nárazově počeštily rozsáhlá česká území. Jev podle Šmahela byl dlouhodobý, trvající již od předchozího století, kdy Češi, jejichž byl příměstský venkov, začali získávat většinu v mnoha městech (zdaleka ne všech) zemí koruny České. Husitské války tuto tendenci pouze urychlily. Pozornost je věnována také argumentací národních sympatií králů nebo po královském důstojenství toužících mužů, kteří nastoupili nebo nastoupit chtěli po smrti Zikmunda Lucemburského v jejich předvolebních agitacích. Albrecht Habsburský o sobě v Čechách prohlašoval, že je přítelem jak Čechů, tak Němců, v německém prostředí byl oporou katolické církve - "kacířským kladivem". Jiří z Poděbrad zase dokázal využít přízně utrakvistické církve, která spustila mohutnou kampaň, že jedině on může být tím nejlepším českým králem. V návaznosti nato je řeč o slovanofilství a polonofilství, které v předhusitské době nebylo nijak výrazné. Změna přichází v souvislosti s polským postojem k husitství, které nebylo vyloženě tak nepřátelské, jako zbytek katolické Evropy. V jistých okamžicích dokázali čeští husité a Poláci spolupracovat ku oboustrannému užitku. Kvůli tomu se z české strany objevuje několik manifestů, hlásající spřízněnost na základě podobného jazyka a snažící se prohloubit také spřízněnost politickou. Částečně (rozhodně ne vždy a za každou cenu) se to i dařilo, programová slovanská vzájemnost se nikdy neuskutečnila. Vedle Poláků se František Šmahel dotýká slovenské otázky, jednak vzniku slovenského národa, kde si není tolik jist, ale především povědomí Čechů a těchto Slovácích. Jak bylo již dříve napsáno, husitství se nikdy nestalo celoevropským hnutím, jako později reformace, k izolaci tehdejších Čech se autor vrací v páté kapitole. Izolaci katolické církve se aktivně bránil Jiří z Poděbrad čilou diplomatickou aktivitou, o hospodářské izolaci nemůže být řeč. Problémy, kterým je věnován prostor je ochabující zbožnost, jak mezi věřícími, tak i kališnickými kněžími, nevysoká úroveň umění. V další podkapitole se pozornost zaměřuje přímo rozdělenému názoru, konfesní střety byly nadále velmi ostré, nikoliv však násilné, obě strany doufaly, že den jejich vítězství ještě přijde a kompromisní kompaktáta budou zrušena. S tím se musel vyrovnávat kališnický král Jiří z Poděbrad, který musel být králem obojího lidu, pokud si chtěl svůj trůn zachovat. V tomto úsilí měl oporu v prvních humanistech (někteří byli Němci, někteří i katolíci)- lidmi jako je Gregor Heimburg, Šimon ze Slaného a Jan z Rabštejna - jejich vlastenectvím náš přední husitolog uzavírá pátou kapitolu s názvem Rozdělený národ, symbolicky lidmi, kteří se snažili najít když ne určitý kompromis, tak alespoň toleranci obou na nože znepřátelených konfesí a národů.

Poslední část knihy Idea národa v husitských Čechách již není zaštícena určitou historickou periodou. Kapitola se jmenuje Česká anomálie? a je jakýmsi závěrem této knihy. Autor konstatuje, že zná dostatečné odpovědi na dvě ze tří zadaných otázek. Zdůrazňuje, že nějaký záměrně vytvářený a živený nacionalismus u nás prakticky neexistoval, pocit "národního boje" stál víceméně vždy za bojem za víru (na obou stranách). Doložit lze pouze spontánní nacionalismus, obranu obecného dobrého, českého jazyka a domoviny. Poslední otázku, kterou je třeba zodpovědět, zda byl vývoj u nás odlišný od vývoje v jiných evropských státech (ve věci národního vědomí). Stav bádání (kladené otázky) neumožňuje dobré porovnání, vědomí odlišnosti vůči cizincům a spory s nimi existovaly všude. Nicméně František Šmahel konstatuje, že vývoj v ostatních státech nebyl nijak výrazně odlišný než v Čechách. A to ani v kolébce humanismu - Itálii. Českou anomálií tak zůstává jenom výrazné vzepětí v oblasti víry - husitství. Nikoliv výrazné vědomí vlastního národa u širokých vrstev Čechů.

V druhém vydání jsou Doplňky a dodatky - poznámky autora ohledně stavu bádání, které uplynulo od prvního sepsání knihy, tedy konce 60. let. Samozřejmostí jsou citace na závěru každé s kapitol, seznam literatury a pramenů a také jmenný rejstřík - to vše na konci knihy.

Idea národa v husitských Čechách od Františka Šmahela je zajímavá knížka, zajímavá především originalitou námětu. Národním vědomím se příliš historiků nezabývá, ani v dnešní době, to je důvod proč je Šmahelovo dílo jedinečné v našem prostředí i mnoho let po sepsání původního rukopisu. Pokud si autor sliboval rozvíření diskuse na toto téma, zřejmě se zklamal, práce se stejným tématem a odlišným názorem na věc u nás neexistuje. Možná je to úctou k největšímu českému znalci na husitství, kdo ví. Každopádně v této chvíli těžko mohu činit nějakou rozsáhlou kritiku této knihy, na to mi chybí mnoho hodin strávených nad latinskými, českými a jinými rukopisy z doby husitské, stejně jako knihami zabývajícími se tímto specificky českým fenoménem, pojmenovanou českou anomálií. Proto mohu Šmahelovu Idey hodnotit pouze z pozice laika, napsat, jak se mi kniha četla, co nového mi dala, učinit tak pouze povrchní kritiku. Na tomto místě bych ocenil zkoumané otázky, ale především rámec historických událostí, které dokreslují situaci, stejně jako ovlivňují ideu národa v husitských Čechách.

[Napo_Leon]

To by si měl přečíst každý, kdo dělá paralelu s česko-německými národnostními spory v době Rakousko-Uherska a se soupeřením českého a německého živlu v době husitské.

btw. vynikající recenze, která by měla jít příkladem.

[Georg]

Tak trochu je opět rozpor mezi teorii a praxí.Jestliže čtu v Regesta Lusatia,jak německy mluvící obyvatelstvo třeba po prohrané bitvě u Ústí n.l. vstupovalo do husitských řad....no nevim,nevim.